Kateřina Vojtíšková: Participace na kulturním plánování – přínos pro menší a střední města?

O kultuře se v českých městech málokdy uvažuje v širším kontextu místního a regionálního rozvoje, v návaznosti na ekonomické, sociální podmínky nebo na utváření veřejného prostoru. Je to škoda, protože tato oblast nabízí zajímavé možnosti, které nemusí být nijak zvlášť nákladné.

Je až s podivem, že kultura zůstává v mnoha myslích „nadstavbou“, které se nepřisuzuje taková váha jako jiným tématům. Celkový kulturní rozvoj je součástí výkonu samostatné působnosti obcí a měst, které ze svého rozpočtu na kulturu přispívají. Menší a střední města obvykle zajišťují provoz kulturních příspěvkových organizací, (spolu)organizují festivaly, slavnosti či trhy, poskytují podporu spolkům a sdružením (dotační řízení, prostory, záštitu). Oblast umění a kultury je ale mnohem širší a má svůj význam pro lokální ekonomiku nebo při utváření komunit a společenství.

V zahraničí po několik desetiletí dochází k proměně pohledu na kulturu. V teorii plánování se hovoří o „kulturním obratu“, vynalézání nového jazyka či slovníku, který odráží rostoucí uvědomování si nových podmínek, se kterými se musí společnost i veřejná správa vypořádávat. Globální ekonomické, společenské, demografické změny se na místní úrovni projevují jako ústup tradičního průmyslu a ekonomiky založené na produkci zboží a služeb, příchod kreativní ekonomiky, růst nerovností, nezaměstnanosti, migrace a stárnutí obyvatelstva. Často se mluví o tom, že těmto výzvám či krizím musí města, regiony nebo společnost čelit, promýšlet je a vnímat je jako příležitosti. Taková tvrzení sice zní jako prázdné klišé, ale je v nich obsaženo racionální jádro. Obce a města nejsou izolovaná a správa měst potřebuje ke kvalitnímu rozhodování znát situaci, umět se zařadit do kontextu, poznat výjimečnost a klíčové hodnoty historie, místa a obyvatel, spojovat síly prostřednictvím promyšlenější koordinace a spolupráce v oblasti či regionu.

Kulturní plánování je participativním přístupem k plánování na místní nebo regionální úrovni, který se zabývá rolemi kultury ve městě a okolí, poskytuje argumenty pro kulturně politická rozhodnutí, dává konkrétní představu o tom, kde se město nachází a kam směřuje. Tento kulturně-politický proces se rozšířil v zahraničí (Austrálie, Velká Británie, Kanada, Německo) a vychází z etických principů, které podle Franca Bianchiniho jsou alternativou vůči hlavnímu proudu „kulturou taženého rozvoje“ rozšířeného hlavně ve velkoměstech (implementace „shora“, masivní investice do kulturních zařízení, center měst, velkých událostí či akcí apod.), které nezřídka vykazují problémy s udržitelností a životaschopností.

Principy – otevřenost, participace, mapování

Myšlenkově je kulturní plánování spjato s prací průkopníka plánování Patricka Geddese, v posledních desetiletích pak se jmény jako Colin Mercer, Greg Baeker, Lia Ghilardi nebo Franco Bianchini. Pro proces je typická optika místa a regionu, důraz na občanskou participaci, zapojení místních aktérů, spolupráci, diskusi (deliberaci) a otevřenost. Vychází z širšího pojetí kultury s vazbou na mnoho oblastí života (turistický ruch, sport, vzdělávání, podnikání) a snahy včlenit kulturu do městského plánování. Mezi přínosy patří prohlubování vztahů napříč sektory a obory či zviditelnění přínosu kultury pro místní a regionální rozvoj.

Kulturní plánování se skládá z několika základních kroků:

• přípravná fáze
• kulturní mapování
• vytváření a schvalování dokumentu, plánu
• implementace, hodnocení, příprava akčních plánů

Při kulturním mapování dochází k analýze současného stavu, identifikování a klasifikaci lokálních kulturních zdrojů (např. kulturní a kreativní průmysly, kulturní dědictví – hmotné i nehmotné, kulturní akce, festivaly, komunitní organizace, infrastruktura, sociální sítě apod.), zjišťování potřeb a ambicí komunit a rezidentů. V této fázi se získávají nové poznatky o místě a zvyšuje povědomí o kulturních zdrojích. Při přípravě plánu se diskutují vize rozvoje, strategické cíle a navrhují konkrétní aktivity. Smyslem těchto diskusí je překonat myšlení založené na prosazování individuálních a partikulárních zájmů ve prospěch rozpoznání společného zájmu a sdílení zodpovědnosti za jeho naplňování.

Výhodné je spojit kulturu s prezentací a marketingem města jako důležitým prvkem rozvoje cestovního ruchu, s úpravami veřejného prostoru a iniciativami místních komunit. Poznání kreativních obyvatel (nejen umělců) ve městě a navázání spolupráce s nimi může být pro samosprávy v některých případech náročné, ale obohacující. Kreativita obyvatel pomáhá rozvíjet místo, jeho identitu a jedinečnost. Otevřená mysl, tolerance a schopnost naslouchat se dnes považují za podmínky, v nichž se daří inovacím a kreativitě jako neotřelému, flexibilnímu myšlení, schopnosti překonat obavy pramenící z nejistoty, paradoxu, kontradikcí. Podle Charlese Landryho mají města víc potenciálu a zdrojů, než si kdokoli myslí, a dobré vládnutí či správa věcí veřejných je kapitálem, který sám o sobě může přinášet bohatství.

Vestfálská inspirace

V Německu nebyla dlouhá tradice plánování zdiskreditována a přerušena jako u nás, ale i tam došlo v devadesátých letech k jeho ústupu. Po roce 2000 se ovšem zájem o plánování postupně navrátil. Inspirativní projekt kulturního plánování je realizován po roce 2012 v regionu Vesftálsko-Lippe www.kulturkontakt-westfalen.de, součásti nejlidnatější německé spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko. Tu tvoří dva historicky, ekonomicky i kulturně odlišné regiony spojené po druhé světové válce. Na rozdíl od průmyslového Porýní, kterému dominují velkoměsta Kolín nad Rýnem a Düsseldorf, je region Vestfálsko-Lippe (8,3 mil. obyvatel) převážně venkovský, nejvýznamnějšími městy jsou Bielefeld nebo Münster.

Když si zemská vláda objednala v roce 2008 expertní studii ke kultuře, získala obrázek téměř výhradně o kultuře v Porýní. Studie se totiž soustředila na vysokou kulturu největších měst, zatímco regionální kultura ve Vestfálsku je typická spíše menšími komunitními aktivitami organizovanými převážně „zdola“. Ve Vestfálsku studii přijali místní velmi kriticky. Při veřejné diskusi o ní vykrystalizoval zájem o rozvoj kultury a také o její zviditelnění navenek. Region získal finanční podporu pro vytvoření koncepce kultury ve Vestfálsku-Lippe (Kulturní agenda) a spuštění pilotních projektů kulturního plánování ve městech různých velikostí, okresech nebo koalicích více měst.

Kulturní agendu ve Vestfálsku (Kulturagenda in Westfallen) oficiálně zahájila konference konaná v roce 2012, na níž účastníci diskutovali a později schválili návrhy dalšího postupu. Jeho zásadní součástí se staly pilotní projekty kulturního plánování, rozvíjení systému koordinace a poradenství a vybrané společné (nad)regionální projekty. Na dvoudenní konferenci o vizi kultury ve Vestfálsku diskutovalo 150 účastníků o vizích rozvoje kultury v regionu. Šestnáct skupin představilo v plénu své dílčí vize, které se po diskusi přetavily v dohodnutou jedinou společnou vizi.

Metodika kulturního plánování (odborný poradce Reinhart Richter) sleduje základní kroky jako tvorba vize, příprava SWOT analýzy (silné, slabé stránky, hrozby, příležitosti), domluva na cílech, otevřené dílny, na nichž se připravují konkrétní návrhy aktivit. Pilotní projekty kulturního plánování se vždy zaměřují na místní specifické problémy:

• demografické změny – masivní odliv obyvatelstva a jeho stárnutí
• krize městských financí, udržitelnost provozu kulturních institucí
• rozvoj interkulturality ve městě s velkým podílem imigrantů
• udržení kvalifikovaných pracovníků, vysoká kvalita života (nabídka kultury a vzdělávání)
• rozvoj turismu, příjemná atmosféra
• kulturní vzdělávání pro děti a mládež, prostory pro mládež
• spolupráce obcí na zajišťování kulturního vyžití, společná koordinace a propagace
• mobilita v regionu

Příkladem jednoho z prvních hmatatelných výstupů plánování ve venkovském okrese Höxter (145 tis. obyvatel) je vytvoření pracovního místa kulturního manažera, který je zodpovědný za komunikaci navenek (web, sociální sítě, newsletter) i dovnitř, udržuje kontakt s širokou sítí aktérů, kteří se podílejí na implementaci kulturního plánu. V některých projektech byly ustaveny kulturní fondy nebo různé otevřené komunikační platformy (kulturní rady, fóra), které slouží k výměně nápadů, koordinaci a propagaci.

Překážky a několik doporučení

V české praxi panuje určitá skepse vůči tomu, co může (kulturní) plánování přinést, zda to nebude ztracený čas, zda výsledný dokument neskončí „v šuplíku“ nebo naopak, zda nebude příliš svazovat svobodnou sféru kulturního života. Nejistotu vyvolává střídání politických reprezentací nebo obavy o dostatek finančních i jiných zdrojů. Další bariéry představují nedostatečné personální kapacity na úřadech a převažující rezortní přístup, například odtržení oblasti kultury od cestovního ruchu a marketingu, rozvoje, ekonomiky i dalších oblastí (nejrozšířenější je propojení kultury se školstvím/vzděláváním).

Následující doporučení vychází ze zkušeností zahraničních výzkumníků a zkušeností členů českého týmu získaných při aplikaci principů kulturního plánování v Děčíně a Lounech. S těmito městy spolupracoval na kulturním plánování tým Sociologického ústavu Akademie věd v průběhu dvou let a vyvinul metodiku určenou pro česká města menší a střední velikosti.

1. Získání podpory – od politiků i veřejnosti. Proces může začít až ve chvíli, kdy jej aktivně podporuje vedení města (zvlášť starosta/primátor) a veřejnost o něj má zájem. Podpora (finanční, koncepční, legislativní) udělená na vyšší správní úrovni usnadňuje přenos zkušeností, posiluje zvyšování kompetencí a odbornost.
2. Oslovení a zapojení širokého spektra aktérů. Procesu by se měli účastnit aktivní obyvatelé, zástupci občanské společnosti (neziskové organizace, spolky, iniciativy), církví, škol, podnikatelského i veřejného sektoru, profesionálové v kultuře, politici. Obtížnější může být zapojení mladých lidí a menšin. Diskuse o problémech města/kraje vtáhne množství komunit, je možné utvářet různé typy platforem – tematické či sektorové, napříč sektory, která rozvíjí návrhy na nová kreativní řešení a spojení. Spolupráce osob z různých sektorů vytváří živnou půdu pro vzájemné intelektuální obohacení a nové nápady. Schválený plán by se měl i díky participaci širokého spektra aktérů stát závazkem pro město i účastníky.
3. Komunikace je klíčem k úspěchu. Kulturní plánování je komunikačním procesem, který vyžaduje zapálené osobnosti, koordinátory, manažery či úředníky, kteří s aktéry budou udržovat kontakt, zpracovávat a posílat jim informace. Nejvhodnějším facilitátorem diskusí bývá člověk, který není přímo spjatý s daným městem, je „neutrální“ a dbá na rovné zastoupení účastníků v diskusích, umí poslouchat, je zvídavý, má zkušenosti a respekt druhých.
4. Zapojení odborníků. Při kulturním mapování by mělo dojít ke kombinaci místního vědění s expertními znalostmi a metodami, pro které je ideální multioborový tým (ekonomové, geografové, sociologové, antropologové, kulturologové, architekti apod.).
5. Přizpůsobení místním potřebám. Metodiky či manuály poskytují nezbytnou podporu, ale zároveň počítají s tím, že je třeba vyjít z lokálních podmínek, názorů, požadavků a potřeb zúčastněných osob a institucí. Kulturní plánování je třeba začlenit do systému městského plánování a hlavních cílů.
6. Pravidelné hodnocení procesu. Kulturní plánování nekončí schválením dokumentu, ale přechází do další fáze přípravy akčních plánů, realizace aktivit a hodnocení naplňování. Evaluaci může činit kulturní komise či kulturní rada na zasedání přístupném veřejnosti, v zahraničí se osvědčily konference, na kterých jsou představeny výsledky a s účastníky diskutovány akční plány.

Kulturní plánování patří k institucionálním inovacím, které umožňují zvyšovat kvalitu komunikace mezi místní veřejnou správou a ostatními aktéry a povzbuzují účast veřejnosti při tvorbě politik, která bývá považována za pilíř dobrého vládnutí. Vestfálský příklad ukazuje na důležitost uvědomování si významu, který kultura má, a zároveň potřeby o její rozvoj společně pečovat. Systémová podpora kulturnímu plánování na regionální úrovni osmi milionového regionu by mohla být považována za příklad dobré praxe. Podporuje praktickou aplikaci, ale zároveň prohlubuje poznatky o diverzitě měst a jejich aspirací, umožňuje sdílet a předávat zkušenosti a rozpoznávat příležitosti ke spolupráci.

Zdroj: http://scmagazine.s3.amazonaws.com/scmagazine/production/image/2015/12/21/22/25/54/19b46d84-fc88-465f-9d99-1a6da4bfd96a/scmagazine_15-04.pdf str. 5 – 7