Čaj o páté Alternativy zdola – Jaké jsou vyhlídky českého školství?

Část první – úvodní prezentace

„Ode zdi ke zdi“… „klesáme stále níž“… „existuje vůbec nějaké řešení?“ Takovéto repliky zaznívaly na pravidelném Čaji o páté Alternativy zdola, který byl tentokrát věnován problematice českého školství.

Hrstka skalních příznivců AZ se sešla ve středu 31. 1. 2018 v sídle na Smíchově, aby diskutovala nad jedním z nejožehavějších témat současnosti. V první části večera vystoupil se svou prezentací absolvent Pedagogické fakulty UK v Praze a dnes už bývalý učitel Daniel Glas. Úvodem seznámil přítomné se situací v bývalém Československu (resp. v ČSR). Statistika ukázala, že významně klesl nejen počet žáků (ve srovnání let 1984 a 2014 o cca 500 000), ale také stav učitelů, kdy oproti roku 1984 byla nejhorší situace v roce 2012, kdy počet pedagogů základních škol poklesl téměř o 9000, což je na české poměry závažný propad. Glas poukázal na významné faktory, které po roce 1990 – dle jeho názoru – zásadním a negativním způsobem ovlivnily situaci v českém školství.

Propad v 90. letech

Základním problémem je jednoznačně podfinancování našeho školství; problém trvající prakticky již kontinuálně celých 28 let. Mezi roky 1995 a 1999 poklesly výdaje na české školství dle statistiky OECD téměř o 1 procentní bod vůči HDP, což představovalo cca 400 mil. Kč; v 90. letech částka jistě významná a to zejména v situaci, kdy investice do školství měly razantně narůstat a nikoli klesat. Mezi hlavní aspekty patří také chaos v osnovách základních škol, který se řetězovou reakcí logicky následně rozšířil i na další stupně vzdělávacího systému; zejména pak ovlivnil průběh přijímacího řízení na střední školy. Poslední významný problém lze uvést známým okřídleným úslovím 90. let, že „v České republice se zločinnost vyplácí“, protože tehdejší česká politická reprezentace z (ne)známých důvodů neměla zájem kriminální činy trestat. Takováto situace se ovšem nemohla neprojevit na chování žáků ve školách, protože jak bylo v prezentaci několikrát zdůrazněno, děti se učí zejména nápodobou okolního světa a jejich chování je do značné míry odrazem světa, ve kterém žijí.  Na konci 90. let se proto dramaticky zhoršila situace v oblasti kázně a naplno se projevil důsledek celkového stavu ve společnosti (dlužno ovšem poznamenat, že nikoli jen v Čechách; obrovské problémy s kázní žáků měli např. i v sousedním Německu), kdy na některých základních školách v Praze musela zasahovat policie, protože pedagogický sbor prostě situaci nebyl schopen zvládnout. V tomto období se naplno rozjel fenomén šikany a dalších sociálně patologických jevů, a přestože se stav v posledních letech částečně zlepšil, hlavní problémy přetrvávají dodnes. Významnou roli v celé problematice hrají rodiče dětí, jejichž spolupráce či nespolupráce je dle Glase v celém procesu zásadním faktorem. Situaci rozhodně nepomohl ani nově zavedený institut povinného souhlasu zákonného zástupce dítě s umístěním do diagnostického zařízení, který v mnoha konkrétních případech zablokoval řešení celého problému. Několikrát zmíněným faktorem byl také celkový pokles prestiže a vážnosti škol a vzdělávacích zařízení obecně, kdy přes různé oblíbené proklamace, jak bude nová česká demokracie navazovat na prvorepublikové tradice, jsme v tomto směru na první republiku (která byla nepochybně vrcholem českého školství za dobu jeho existence) rozhodně nenavázali, resp. výsledek byl přesně opačný.

Málo učňů

Po roce 2000 se ČR zapojila do různých mezinárodních projektů, zabývajících se měřením kvality školství. Jedna z hlavních metodik, kterou produkuje OECD, je systém PISA (Programmefor International Student Assessment). Účastníci Čaje se mohli seznámit s výsledky srovnávací studie let 2000 – 2015, jejichž hlavním závěrem je, že žáci ČR vykázali významně zhoršené výsledky jednak v oblasti přírodních věd oproti roku 2006 a dále že úroveň naší čtenářské gramotnosti je hluboce pod průměrem sledovaných států.Nezajímavá také nebyla informace z českého učňovského školství, kdy mez roky 1984 a 2017 poklesl počet absolventů učňovských oborů o téměř 70 000 (!), což se opět (a „překvapivě“) muselo projevit tím, že dnes ředitelé podniků doslova zoufale hledají kvalifikované řemeslné a technické profese. V souvislosti s otázkou, zda se můžeme inspirovat u našich sousedů, Glas představil situaci ve dvou zemích, a to v Dánsko a Rakousku. V obou státech mají dobré zkušenosti s volenými školními výbory, které pod vedením ředitele na základě významných pravomocí řídí danou školu. V Dánsku přišli se zajímavým projektem, kdy v posledním ročnímu povinné docházky žáci absolvují jakýsi kurz pro volbu povolání (Bridge-building courses), který žákům významně napomáhá v orientaci při volbě povolání, tj. další studijní dráhy. Inspirativní z hlediska řešení problematiky žáků se speciálními vzdělávacími potřebami může být pro nás rakouský model, kdy zde paralelně běží dva systémy. Na běžných školách jsou zřízeny speciální třídy pro žáky s lehčí mírou postižení; tito žáci tedy nejsou zařazeni do běžných tříd, jak prosazuje naše koncepce inkluze. Pro žáky s těžším stupně postižení jsou pak zřizovány speciální školy. Statistiky říkají, že poměrově se postižení žáci dělí mezi oba systémy zhruba stejným počtem.

Otázka dotací na žáka

Z hlediska možností celkového řešení hlavním problémů českého školství představil Glas několik myšlenek či námětů. Je evidentní, že bez přijetí atestačního kariérního systému se posun ve mzdové situaci bude hledat jen těžko. Byl představen model, kdy kraje by měly kompetenci k základní tarifní složce, stanovené Ministerstvem školství, ještě přidávat tzv. regionální příplatek, což např. v Ústeckém kraji by jistě situaci velmi pomohlo. Významným problémem, datujícím se také do 90. let, je systém financování škol principem dotací na žáka, který nesplnil očekávání a je třeba ho nahradit jiným, např. systémem kvalitativních kritérií, který běží např. v již zmíněném Dánsku. Zcela jistě je třeba změnit osnovy ve prospěch společensko-historických oborů, byl zmíněn návrh na zavedení povinného předmětu Dějiny umění, neboť je jistě velkou ostudou, když v zemi s tak bohatou uměleckou tradicí žáci neznají základní fakta. Závažným a stále gradujícím problémem je oblast učňovského školství. Zde se můžeme jednoznačně inspirovat u našich západních sousedů Německa a Švýcarska, kde stále větší oblibu získávají tzv. „učňovské buňky“ u podniků a továren. Jak ovšem bylo řečeno jedním z účastníků Čaje doc. Žaloudkem, bývalým profesorem na ČVUT v Praze, Československo bylo světovou velmocí v oblasti práce s učňovskou mládeží a náš systém byl předmětem návštěv různých zahraničních delegací. Můžeme tedy opět pouze litovat, že jsme více „nehlídali“ magickou ruku trhu, které se naše odborné školství podařilo téměř zlikvidovat. S tím ovšem souvisí i problematika vysokého školství, kde stále stoupá počet studentů, kteří nedokončí ani bakalářskou část studia, a tím se vlastně – pouze s maturitou ze střední školy – stávají jakýmsi „odpadem“ vzdělávacího procesu. Je evidentní, že bez řemeslné kvalifikace ani bez dokončeného vysokoškolského studia je šance takového mladého člověka na dobré pracovní uplatnění zcela (a právem) mizivá. Jako jedno z řešení byl připomenut návrat k tvrdým přijímacím zkouškám na VŠ, které by již předem provedly alespoň základní kvalitativní selekci. Bohužel zde mluvíme o zásadní změně společenského klimatu u nás, kdy 90. léta mj. přinesla i doslova patologickou elitářskou výchovu, reprezentovanou myšlenkou, že kdo nemá vysokou školu, je méněcenný občan. Přechod zpět ke „zlatým českým řemeslným rukám“ bude ovšem velmi bolestivý a je to evidentně proces na mnoho let. Zásadním problém a současně i úkolem do budoucna je řešení sociálně patologických jevů zejména na základních a středních školách (v čerstvé paměti je případ, kdy učitelka střední průmyslové školy v Praze zřejmě zemřela na následky šikany studentů). Jak bylo několikrát připomenuto, nezastupitelná je zde úloha rodičů a odstranění výchovného modelu mnoha rodin (a opět produkt posledních 15 let) „…teď nemám čas, jdi si hrát na počítač…“ bude pravděpodobně trvat mnoho let.

Hodně teorie, málo praxe

Jako poslední a opět závažné téma byla otevřena problematika pedagogické praxe studentů magisterského studia učitelských aprobací, která se jeví jako zcela nedostatečná. Výstupem pak je, že absolventi pedagogických škol jsou sice určitým způsobem teoreticky vybaveni, avšak s praktickou stránkou výuky jsou obeznámeni jen velmi zběžně. Jako řešení zde zazněla myšlenka návratu ke statutu elévů (před r. 1990 běžně praktikovanému např. v rozhlase), která by znamenala, že v prvním roce by absolvent pouze asistoval zavedenému učiteli a samostatně by začal učit až ve druhém roce po nástupu do školy. Na závěr své prezentace Daniel Glas připomněl, že dnešní české děti si v mnoha případech vůbec neváží toho, že mohou chodit do školy, což ještě dnes v mnoha zemích světa není vůbec samozřejmostí.