Záchrana ocelárny – převzetí zaměstnanci

František Stočes: Jak zaměstnanci zachránili ocelárnu

Níže uvedený článek je volným překladem materiálu Weirton Steel Corporation History . Stručně jsou zde popsány okolnosti, které vedly k tomu, že si zaměstnanci ocelárny Weirton Steel Corporation tento podnik koupili a zachránili před úpadkem. Ocelárna se v roce 1984 stala největším americkým podnikem vlastněným zaměstnanci. Bylo to možné díky projektu ESOP (Employee Stock Ownership Plan), jehož autorem byl L. Kelso. Tento americký senátor prosadil legislativu umožňující zaměstnancům výhodné půjčky na nákup akcií svých podniků a kteří se tak stávali investory i majiteli těchto podniků. V 80. letech minulého století tak byly, zejména na americkém Středozápadě zachráněny desítky podniků před krachem. Materiál se nezabývá podrobně všemi okolnostmi, zejména těmi, které nakonec vedly ke změně struktury vlastnictví a k faktické reprivatizaci. To se Netsovan pokusí publikovat až po posouzení eventuálních dostupných analýz. Nicméně tento materiál je aktuální zejména se současnou neutěšenou situací v české ocelárně Piksen Steel. Viz např. články Tripartita Plzeňského kraje bude řešit situaci v krachující firmě Pilsen Steel , Zaměstnanci Pilsen Steel dostali výplaty a znovu pracují, budoucnost podniku je ale nejistá .

V roce 1909 založil v Západní Virginii ocelář Ernest Tener Weir poblíž malé osady Hollidays Cove (od roku 1947 město Weirton) ocelárnu. Měla 10 ocelových hutí a do lokality se začali stěhovat dělníci i z Itálie i Řecka. V roce 1920 zde žilo již 15 000 lidí. Weir získával další akvizice a v roce 1918 založil koncern Weirton Steel (WSC – Weirton Steel Corporation). V roce 1923 zprovoznil mj. koksovnu a v roce 1929 Weirton Steel Corporation fúzovala a stala součástí Národní ocelářské korporace (NSC – National Steel Corporation), která se rychle prodrala mezi nejvýznamnější americké výrobce oceli.

Díky prosperitě oceláren i samotnému majiteli byly v městě vybudovány byty, infrastruktura, knihovna, kostel, rekreační zařízení apod., ale docházelo zde i ke stávkám a tvrdě potlačovaným sociálním protestům, projevil se tu nepříznivý vliv krize 30. let i boom v důsledku válečné výroby za 2. světové války, atd.. V roce 1957 Ernest Weir umírá a americký ocelářský průmysl nečekají dobré časy; mj. proto, že US výrobci začínají do USA importovat levnější ocel ze zahraničí. Nicméně i přes to docházelo k modernizaci a implementaci nových technologií.

V 70 letech se navíc začínají rozcházet zájmy a programy mateřské National Steel, jejíž plány již nepočítají s 13 000 oceláři v dceřiné Weirton Steel, která byla těžce zasažena inflací a depresí. Zatímco ještě v roce 1978 činil její zisk před zdaněním 16 milionů dolarů, v roce 1982 byla již ve ztrátě v hodnotě 104 milionů dolarů; prodej výrobků v tunách poklesl z 2.94 milionů na 1.68 milionů V roce 1981 bylo z celkového počtu propuštěno 3 000 pracovníků, rok poté byla zavřena koksovna a dalších 275 dělníků ztratilo práci. Ekonomika města se zastavila, zaměstnanci se propadali do sociální podpory a mládež začala město opouštět.

V roce 1982 National Steel šokovala všech 24 000 obyvatel Weirtonu prohlášením, že hodlá provést rozsáhlou uzavírku místních stárnoucích provozů. Nicméně nabídla alternativu: zaměstnanci si mohou půjčit peníze, vykoupit ocelárnu a sami ji provozovat. To umožňovala tehdejší novinka, ESOP (Employee Stock Ownership Plan), dle níž stát poskytoval zaměstnancům výhodné půjčky na nákup zaměstnaneckých akcií.

V roce 1983 byla mezi Weirton Steel a National Steel uzavřena dohoda, podle níž Weirton Steel odkoupila od National Steel její weirtonskou divizi, vlastněnou zaměstnanci za 194.2 milionů dolarů. Zaměstnanci, výměnou za nabytí podílů, museli přistoupit na 20% snížení platů, 6. leté zmrazení mezd a podnik měl být řízen 7 dodanými řediteli. Prvním prezidentem direktoriátu se stal Robert L. Loughhead a Weirton Steel se okamžitě stala největším americkým podnikem vlastněným zaměstnanci a brzy se měla stát i tou nejúspěšnější.

Zatímco mnohé ocelářské firmy byly prodělečné, Weirton Steel dosáhla v průběhu prvních 9 měsíců roku 1984 zisk 48.3 milionů dolarů při obratu 845.5 milionů dolarů; nicméně byla nucena propustit dalších 250 dělníků. V roce 1985 se prodej oproti minulému roku zvýšil o 9,1% a výnosy vzrostly asi o 1,5%. V následujícím roce nárůst objednávek vedl ke spuštění 3. vysoké pece a k přijetí 60 dříve propuštěných pracovníků. Téhož roku Weirton Steel výhodně nakoupila ocelárnu uzavřenou v roce 1981. Weirton Steel dokázala být zisková celých 16 po sobě jdoucích kvartálů.

V rámci projektu ESOP zaměstnanci dostávali i podíl ze zisku. Ze zisku 80 milionů dolarů v roce 1987 (v roce 1986 byl zisk 20 milionů) dostalo 8400 weirtonských ocelářů jako dividendy průměrně 4 500 dolarů, což nedokázala žádná jiná ocelářská firma. Obrat stoupl za rok o 130 milionů dolarů (z 1.17 miliardy na 1,3 miliardy), výroba stoupla z 2,8 milionů tun na 3,3 miliony tun a Weirton Steel se stala 7. nejúspěšnějším americkým výrobcem oceli.

Weirton Steel projevila i snahy o modernizaci své výroby. Například v roce 1984 si najala Mellonův institut z Carnegie-Mellonovy univerzity k provedení metalurgických studií kvality povrchové úpravy. V roce 1986 vládní úřad pro energetiku nabídl weirtonským 65 milionů dolarů pro výstavbu zařízení na ekologicky čisté zpracování železa s redukcí uhlí. Weirtonští se však rozhodli pro jinou investici.

V roce 1987 odstoupil Robert L. Loughhead a místo něho byl jmenován Herbert Elish. Za jeho vedení utrpěla Weirton Steel několik nezdarů, nicméně pokračovalo se v rozsáhlé modernizaci i ve výstavbě nových objektů. Produkce roku 1989 však oproti roku 1987 poklesla z 3,2 na 2,9 milionů tun. Zisk použitý na výplaty poklesl ze 75 milionů dolarů v roce 1988 na 21,9 milionů dolarů v roce 1989, což se odráželo jak ve snížení mezd tak v poklesu kapitálu vypláceného za akcie z 50 na 33%.

Pokles zisku byl důsledkem investic do inovací. Ve snaze vyhnout se nutnosti nového nákupu akcií v rámci ESOP a současně si dovolit pětiletou investici v hodnotě 500 milionů dolarů, se Weirton Steel rozhodla vstoupit v roce 1989 na akciový trh a na Newyorské burze umístila 4 miliony akci (23% svého akciového kapitálu) v ceně 14,5 dolarů za 1 akcii.

Ekonomický pokles na počátku 90. let, rostoucí konkurence a zpoždění programu modernizace způsobily, že Weirton, jako zaměstnanci vlastněný podnik, musel ohlásit své prvé ztráty. V roce 1992 poklesl původní obrat 1.07 miliardy dolarů o 32 milionů dolarů. Rostoucí rozhořčení zaměstnanců nad počínáním vedení vyústilo v dubnu 1992, kdy skupina pracovníků podala žalobu, v níž jako akcionáři obvinili vedení ze špatného hospodaření v souvislosti s překračování nákladů. Vedení reagovalo tak, že získalo podporu – pouhých 51% akcionářů – pro úpravu smlouvy chránící direktoriát před podáváním podobných žalob.

Zaměstnanci byli navíc v červenci 1992 rozhořčeni Elishovým oznámením programu na 25% redukci pracovníků v průběhu tří až pěti let. Program modernizace zvýšil v roce 1993 dlouhodobý dluh podniku na obtížně řešitelných 495 milionů dolarů, což vedení řešilo přesunem dalších weirtonských akcií v hodnotě 60 milionů dolarů na akciový trh. Zaměstnanci se pokoušeli tento krok, který by vážně oslabil váhu jejich hlasů, zmařit. Nakonec odsouhlasili upravený plán nabízející na veřejný trh akcie za 20 milionů dolarů s tím, že bude obsahovat rezervu v hodnotě 5 milionů dolarů vyhrazenou pro nákup zaměstnanci. Tato operace se uskutečnila v říjnu 1994 a zaměstnanci již disponovali pouhými 49% akcií.

Počátkem roku 1996 odešel Elish do důchodu a místo něho byl prezidentem a generálním ředitelem jmenován Richard K. Riederer; předsedou (ESOP-akcionářů?) byl jmenován Richard R. Burt. Zatímco společnost v letech 1994-1995 hospodařila v černých číslech, tak za první rok pod novým vedením Weirton Steel ohlásila 49,9 milionů ztráty. Kvůli zvládnutí nákladů společnost v roce 1996 propustila 500 pracovníků (z toho bylo 200 administrativních pracovníků z celkových 1000). V průběhu roku 1996 společnost rovněž restrukturalizovala 100 milionovou část ze svého dluhu, kde si prodloužila dobu splatnosti, což jí přineslo finanční pružnost. Prospěšnost těchto kroků pro Weirton Steel se ukazovala v roce 1997, kdy společnost snížila roční ztráty na 17,7 milionů dolarů.

Společnost byla podle všeho na 8. místě mezi integrovanými výrobců oceli v USA a Riederer s Burtem začali pátrat po možném společníkovi pro joint ventures, který by umožnil mezinárodní expanzi i výrobu ušlechtilejších ocelí. V září 1997 Weirton oznámila spojení s Balli Group plc, známou jako WeBco International LLC, která měla nakupovat produkty Weirtonu a prodávat je v zahraničí. Následující měsíc se společnost spojila s nizozemskou Koninklijke Hoogovens NV a vytvořila GALVSTAR, L.P., jež měla v Jeffersonville v Indianě postavit a v létě 1999 uvést do provozu závod na výrobu pozinkované oceli s kapacitou 300 000 tun ročně. Weirton spolu s ATAS International z Allentownu v Pennsylvanii utvořily v dubnu 1998 W&A Manufacturing Co., LLC se záměrem výroby ocelové střešní krytiny se 40 letou trvanlivostí. Poté co Weirton Steel zaznamenala úspěchy s prodejem svých produktů přes internet, společnost se spojila s LTV Steel and Steel Dynamics, Inc. A vytvořily nezávislou společnost MetalExchange, která nabídla bezpečné webové tržiště pro on-line nákup ocelových produktů od různých dodavatelů.

Weirton dále upadal, zanikly tisíce pracovních míst. Zatímco členové vrcholového managementu závratně bohatli, zaměstnanci-vlastníci sledovali, jak se jejich čistý zisk rok za rokem propadá. Firemní auditoři a poradci pomohli weirtonským manažerům vyplýtvat miliony dolarů ze jmění patřícího zaměstnaneckým akcionářům. V roce 2001 byly akcie zaměstnanců, kteří si před 17 roky kvůli záchraně podniku snížili platy o 20%,, již prakticky bezcenné. Byla podána řada žalob, nicméně v roce 2003 společnost vyhlásila bankrot a byla koupena společností International Steel Group, která ji v roce 2004 přeměnila na ISG Weirton, jež byla v roce 2005 za nejasných okolností ( The Strange Case of Weirton Steel ) prodána Mittalu Steel, který ocelárnu „zeštíhluje”.

Odpověď na otázku – Proč projekt, který tak nadějně začal, velice rychle zkrachoval? – bude patrně prostá, nicméně skutečné motivy a pozadí onoho selhání mohou být složitější.

Phillip Smith, který 11 roků působil ve správní radě Weirton Steel, a jenž kritizoval její dlouhodobou neschopnost řídit rozumně podnik, vydal v roce 2003 knihu Board Betrayal (Zrada správní rady )s podtituly Příběh weirtonské ocelárny: Selhání vedení a řízení ruku v ruce s Arthurem Andersenem: Příběh ESOPu, v níž se podělil se čtenáři o příběh plný nezodpovědnosti, ignorance, střetů zájmů a podvodů. V knize popisuje co se dělo za zavřenými dveřmi kanceláří vrcholových manažerů a ve firemních zasedacích místnostech místních prospěchářů a jak hrstka lidí ve vrcholových funkcích dokázala zničit sny tisíců zaměstnanců..

Neschopnosti, korupci, podvody zmiňuje jako příčiny pádu weirtonského ESOPu i John Kruzeski v knize WESAP: Weirton Steel Employee Stock Annihilation Plan (Plán na zničení weirtonského ESOPu), a přidává navíc i apatii odborového vedení i politiků, ale nevyhýbá se ani motivu v podobě spiknutí.

Závěrem lze říci, že úspěch weirtonských ocelářů v roce 1984 a jejich obrovská podpora od městské komunity byl natolik oslnivý, že vzbudil pozornost doslova celé Ameriky a zaměstnanecké vlastnictví se stalo tehdejším hitem. A patrně i v zájmu úsilí o paralyzaci tohoto socialistického experimentu, – aby nebyl dán „špatný” příklad – musely vysoké pece, vlastněné zaměstnanci, dočasně zhasnout.

Po zahájení projektu ESOP statistiky – A Statistical Profile of Employee Ownership (Statistický profil zaměstnaneckého vlastnictví) uvádějí, že v roce 1975 se pro zaměstnanecké akcionářství rozhodlo 1 600 podniků a zaměstnanecké akcie vlastnilo 250 000 zaměstnanců. Ke konci slavného období weirtonské ocelárny v roce 1990 to bylo již 8 100 podniků s 3 000 000 zaměstnaneckých akcionářů. V roce 2009 více než 10 milionů akcionářů v 9 800 podnicích vlastnilo akcie v celkové hodnotě 869 miliard dolarů. Podíl ESOP podniků vzhledem k celkovému počtu US společností se pohyboval mezi 1,2% – 2,5%. Jiný zdroj ESOP’s Fable (Bajka jménem ESOP) přidává poslední údaje z roku 2011: ESOP byl zaveden ve více než 11 000 společnostech za účasti více než 13 milionů zaměstnaneckých akcionářů. Připočtou-li se k tomu další programy – akciové opce, nákupní akciové programy a program 401(k) – pak zaměstnanecké akcie vlastní přibližně 28 milionů Američanů.

Celková situace v rámci ESOP podniků je značně pestrá a jiná v případě společnosti privátní či společnosti veřejné a značně rozdílná i v případě malých a velkých podniků.

Počet procent podnikových akcií vlastněných zaměstnanci má u soukromých podniků tyto proporce: 0% – 50% akcií vlastní zaměstnanci v 70% privátních společností čili vlastnictví 50% – 100% akcií nabídlo 30% těchto společností.

U společností veřejných vlastní 0% – 50% akcií zaměstnanci v 99% veřejných společností a vlastnictví 50% – 100% akcií nabídlo pouhé 1% těchto společností.

Akciové motivační ocenění klesá s velikostí podniků. V podnicích s méně než 250 zaměstnanci je dáváno téměř stoprocentně. V podnicích s 251-750 zaměstnanci je dostává 75% zaměstnanců a ve společnostech s více než 30 000 zaměstnanci to jsou pouhá 3%.

Zajímavý údaj o dělbě podnikových akcií plyne ze složeného indexu akciového trhu S&P 1500, zahrnujícího 500 špičkových amerických společností veřejně nabízejících akcie. Z celkového objemu 38 miliard dolarů, dostalo akcie za 9 miliard 5 špičkových manažerů těchto podniků. Z toho na akciové programy s více než 50% podnikových akcií připadlo 5 – 10 miliard dolarů. Vypadá to tak, že počet vlastněných akcií přímo souvisí s pracovním postavením a výší mzdy. Jistě by byl zajímavý údaj specifikující, kolik procent pracovníků tvoří např. otcové mladých rodin a kolik procent akcií vlastní oni…

Plným hlasovacím právem (včetně např. volby podnikového vedení) disponují akcionáři v 17% privátních společností. V privátních společnostech, kde mají akcionáři majoritu, je plné hlasovací právo zavedeno v 25% společností.

Uvedená data naznačují obrovskou variabilitu míry i příčin zaměstnanecké participace. Počínaje zcela pragmatickým Baťovským počinem, vyjádřeným jeho slovy: „Poskytujeme vám účast na zisku ne snad proto, že bychom cítili potřebu vydat nějaké peníze mezi lidi jen tak z dobrého srdce. Sledujeme tímto krokem docela jiné cíle. Chceme pomocí tohoto zařízení snížiti ještě dále výrobní náklady…”

Na druhé straně zde lze tušit existenci prakticky socialistických ekonomických subjektů, fungujících dle principů družstevní identity, tzn. praktikujících spravedlivou participací na rozhodování i na podílu ze zisku.

Zdroj: http://www.netsocan.cz/