Wayne Ellwood: Mohou družstva vytěsnit kapitalismus?

Demokratická a na komunistu zaměřená družstva nabízejí rovnostářskou cestu ze současného nepořádku.

Podle pohledu mainstreamových médií a papežů volného trhu to Argentina prostě nechápe. Letos v květnu byla tato země tvrdě zkritizována mezinárodním tiskem orientovaným na byznys za zestátnění společnosti YPF. Téměř nezmíněn byl fakt, že argentinský ropný a plynový průmysl byl „privatizován“ právě na konci 90. let pod tlakem Mezinárodního měnového fondu (MMF) a dalších tvrdých vymahačů tehdejší módní neoliberální ekonomické politiky. Argentinský ropný průmysl býval, tak jako v mnoha zemích světa, vlastněn státem.

V roce 2001 to vypadalo opět na nože. Po rocích úsporných opatření a „strukturálnímu přizpůsobování“ byla na zdroje bohatá jihoamerická země ochromená dluhy, inflaci, masovou nezaměstnanosti a negativním ekonomickým růstem. (Nepozorujete jisté paralely s dnešním Řeckem a Španělskem?).

Terapie předepsaná MMF pro uvedení ekonomiky do správného stavu – „pružné“ pracovní podmínky, deregulace, uvolnění kontroly kapitálu, privatizace státem vlastněných majetků, devalvace národní měny – situaci pouze zhoršila.

S bující inflací a desítkami tisíc dělníků v ulicích vláda nakonec vyhlásila, že s tím skoncuje; přestávala plnit podmínky zadlužení i devalvovat měnu. Jak se dalo očekávat, světové finanční špičky začaly zuřit a varovaly, že Argentina upadne do bídy a chaosu.

K tomu nedošlo. Během následujících deseti let vzrostl hrubý domácí produkt Argentiny téměř o 90%, nejrychleji v Latinské Americe. Zatímco vládní výdaje do sociální sféry se zvolna zvyšovaly, klesala chudoba a trvale rostla zaměstnanost.

K tomuto obratu přispělo více faktorů včetně rozhodnutí Argentinců zavést nezávislý hospodářský kurz, který nebude podléhat rozmarům zahraničního kapitálu.

Avšak podstatná část tohoto úspěchu má kořeny v bohaté historii argentinských družstev. S vlnami židovských a italských imigrantů na počátku 20. století přišla i vize družstevnictví. Před finančním a politickým zhroucením v roce 2001 byla družstva dobře etablována obzvláště v zemědělství. Dle Mezinárodního družstevního svazu (The International Co-operative Association – ICA) je téměř čtvrtina lidí v této 40 milionové jihoamerické země buď přímo či nepřímo zapojena v družstvech a v solidárních společenstvech.

Takže když národní ekonomika zkolabovala a argentinská podnikatelská třída začala balit kufry, zavírala továrny a rozebírala si aktiva, dělníci měli lepší nápad. Rozhodli se vytvořit zaměstnanecká družstva a provozovali továrny sami. Toto hnutí se stalo známé jako las empresas recuperadas (obnova společností). Pozadí argentinské krize a příběh jednoho takového převzetí podniku je možno shlédnout v inspirujícím dokumentárním filmu Avi Lewise a Naomi Kleinové, nazvaného The Take (Převzetí).

Nebyla to v žádném případě snadná cesta. Jeden z odhadů udával, že počet továren, opuštěných majiteli, byl jen v okolí Buenos Aires téměř 4 000. Argentina byla zemí s rozsáhlou a desítky let trvající korupcí, klientelistickou politikou a paralyzovaným odborovým hnutím. Demokracie vlastnictví, řízení podniků zaměstnanci, kteří provozují své vlastní továrny jako družstva, to vše vyžadovalo čas. Jak reorganizovat celý tradiční systém řízení, kde se zaměstnanci podrobují příkazům v prostředí nepřátelského pracoviště? Jen tento samotný psychologický posun byl zdrojem obav. Ale zoufalé chvíle dokážou podpořit odhodlání. Proti všemu očekávání, které zahrnovalo nepřátelství šéfů, nekompromisnost majitelů a váhavost úředníků, se tato myšlenka ujala.

Dnes je v Argentině více než 200 převzatých továren – od roku 2004 jich přibylo 161 – poskytujících práci více než 9 000 lidí. Většina jich je poměrně malých což znamená, že přímý a praktický přístup lze snadněji zvládnout. Tři čtvrtiny těchto firem zaměstnávají méně než 50 pracovníků, nicméně 2 procenta z nich mají více než 200 zaměstnanců. Jsou rozptýleny v celé řadě odvětví od obuvnictví a textilní výroby až po závody na balíčkování masa a dopravní firmy. (1)

Co začalo jako smělý pokus po hospodářském zhroucení v roce 2001, se stalo pulzující a stabilní součástí ekonomiky. Podle výzkumníka Andrése Ruggeriho z univerzity v Buenos Aires, „Dělníci poznali že řízení továrny jimi samými je realizovatelné i funkční. Předtím to bylo nemyslitelné… Jsou to pracovníci, kteří se sami postavili zpátky na vlastní nohy.“ (2)

Tak, jako v argentinské krizi roku 2001, se družstevní cítění často objevuje v těžkých časech, v centru hospodářského kolapsu a společenského rozkladu, kdy lidé hledají alternativy. Inspirující bude malý výlet do historie.

Radikální myslitelé

Ve skotském Fenwicku založili v roce 1769 první historicky doloženou družstevní společnost tkalci. Ale skutečně moderní družstevní hnutí začalo založením rochdalské Společnosti spravedlivých průkopníků v prosinci 1844. Když se přes Británii valila průmyslová revoluce, hrozivá a mocná forma kapitalismu měnila zemi odshora až dolů. Nové a párou poháněné stroje připravily o práci tisíce dělníků; města byla zaplavena nezaměstnanými, chudoba a nemoci narůstaly spolu s dýmem zatemňujícím oblohu; muži, ženy a malé děti procovali 70 hodin týdně v nezdravém prostředí hromadících se hutí a továren.

Radikální myslitelé po celé Evropě vyvolali nesouhlas k řádění tohoto nového industriálního kapitalismu. Proudhon, Fourier, Owen, Marx a Engels, ti všichni volali po novém společenském a politickém řádu, kde je člověk postaven před zisk a kde konkurenci překoná spolupráce. V Rochdale, rušném průmyslovém městě poblíž Manchesteru dalo 30 občanů z nichž bylo 10 tkalců dohromady své úspory a otevřeli malý obchod s prodejem svíček, másla, cuktu, mouky a ovesných vloček. Díky spojení svých sil byli schopni si dopřát základní věci, které si nemohli normálně koupit. Brzy již prodávali i čaj a tabák. Byly to úspěch a inspirace, které zrodily nové hnutí. V další polovině století se družstva a družstevní záložny rozšířily po Evropě i po světě.

Podle MDS je dnes do družstevního podnikání zapojena více než miliarda lidí a fungují jako členové, zákazníci, zaměstnanci či zaměstnanečtí vlastníci. Družstva rovněž poskytují více než 100 milionů pracovních míst – o víc než o 20% více než poskytují nadnárodní společnosti. Existují družstva výrobní, prodejní i spotřební a jsou rozšířena v každém průmyslovém odvětví. Členové mají výhody z nižších cen, přátelské obsluhy nebo z lepšího přístupu na trh; ale nejdůležitější je demokratická struktura družstev znamenající, že členové jsou v konečném důsledku těmi, kdo rozhoduje. Základní zásadou je: jeden člen = 1 hlas. Je to onen pocit spolurozhodování, který buduje sociální kapitál a tak činí družstva základním zdrojem komunitní identity. Zisk může být reinvestován do podnikání, rozdělen mezi členy nebo distribuován do místní komunity. Poněvadž existují pro to, aby prospívaly svým členům, nežli aby pěchovaly kapsy soukromých akcionářů, jsou družstva ze zásady demokratičtější. Dávají lidem moc rozhodovat. Budují komunitu. Posilují lokální ekonomiky.

Ohromující úspěch družstevního hnutí je dostatečným důvodem k oslavám roku 2012 jako Mezinárodního roku družstev, vyhlášeným OSN. Ale načasování je příhodné z jiných důvodů. Žijeme v ekonomickém systému produkujícím rozsáhle bohatství pro nepatrnou menšinu na úkor většiny. Tento model zkrachoval a škody způsobované lidem, komunitám a přírodě rostou. V důsledku velké finanční krize v roce 2008 a pokračující nestabilitě světové ekonomiky je zde naléhavá potřeba – a hluboká touha – po rovnováze a rovnosti. Hledání alternativ nebylo nikdy naléhavější.

Společenský kritik a autor Chris Hedges napsal: „Dementní projekt nekonečné kapitalistické expanze, rozmařilé spotřeby, nesmyslného vykořisťování, drancování a průmyslového růstu nyní kolabuje.“ (3)

Staré ortodoxie drží pevně

A je to tak. Ale absentuje zde kultivovanost. Není pravděpodobné, že se majitelé kapitálu ochotně zřeknou moci. Hnutí Okupujte Wall Street (OWS) udalo silný tón a nový výzkum zdůrazňuje názor, že společenská zla mají kořeny v nerovnosti. Obrovské rozdíly v příjmech oslabují společnost a zhoršují situaci všem, nejen chudým. „To je to, po čem OWS venku na ulicích usiluje – abyste se ve své komunitě i ekonomice aktivně zapojili,“ říká paní Pauline Greenová, prezidentka MDS. „Pravě to oni chtějí.“

Avšak nerovnost roste téměř všude a ti, kteří jsou u moci, s tím odmítají něco udělat. V USA, kde víra ve svobodné trhy panuje nejmocněji, vzrostly v období 1993-2010 příjmy nejbohatšího 1% Američanů o 58%, zatímco u zbytku stouply jen o 6,4%…

Proti rozumu, vědě a empirickým důkazům si staré ortodoxie stojí tvrdě za svým: „Trh vyřeší vše. Naší spásou bude ekonomický růst. Technologie nás zachrání.“ Přesto lidé mají pocit, že je něco špatně, dokonce i když nemohou problém zcela identifikovat. Rozpočty střední třídy jsou napjaté. Mladí lidé nemohou najít smysluplnou práci nebo dostupné bydlení, řady chudiny se rozšiřují, sociální služby jsou redukovány, zatímco sociální stát je demontován. Lidé ztratili víru ve spořádanou vládu, ve spořádané banky, ve spořádaný byznys, ve Wall Street a v město Londýn. Karel Marx napsal o zmatení společenských bouří jeho doby, že, „vše, co je důvěryhodné odnese vítr.“ Dnes je tomu zrovna tak.

Co zásadně chybí je ekonomická demokracie. Korporátní kritička Marjorie Kelly poznamenává: „Naše politika a ekonomika jsou tak propletené, že nerovnováha mezi bohatstvím a vlastnictvím podryla naši politickou demokracii. K vyřešení tohoto problému je třeba demokratizovat ekonomický aspekt suverenity.“ (4)

Aniž bychom zveličovali případnost, družstva pomáhají realizovat právě toto. Nabízejí cestu jak demokratizovat vlastnictví a jak vyřešit rozdělení a nerovnosti tržní ekonomiky. Družstevní model je výzvou pro hyper konkurenční model korporátního kapitalismu, kde vítěz bere vše. Družstva ukazují, že existuje jiný způsob organizace trhu, kde zisk není výhradním smyslem, a kde je hypoteticky institucionalizována spravedlnost a kde jsou centrem zájmu i rozhodování lidé.

Avšak mohou družstva skutečně nahradit kapitalismus? Sociolog Erik Olin Wright z univerzity ve Wisconsinu věří, že mohou hrát zásadní roli při rozšíření demokratického prostoru. Družstva pomáhají obnovit veřejnou sféru a vrážejí klín mezi trh a stát. Wright hovoří o symbiotické přeměně, při níž jsou družstva pionýry širší demokratizační vlny pomáhající posílit občanskou společnost a mýtit kořeny uchycené v trhlinách existujícího systému.

Družstva se mohou stát kotvou komunity a mohou znovu oživit lokální ekonomiku. Když hliníkové slévárně Fonderie de l’Aisne v Trelou sur Marne, severovýchodně od Paříže hrozilo zavření, přišla skupina 22 někdejších pracovníků se smělým plánem. Koupili továrnu a znovu ji otevřeli jako družstvo. Nyní ji provozují sami. Zaměstnanci jsou „reálně motivováni a předkládají řešení problémů,“ říká manažer Pascal Foire. „Pracujeme pro sebe a pro naši vlastní budoucnost.“

A pokud jde o možnost družstev skutečně narušit rovnováhu, Wright poukazuje právě na potřebu některých klíčových politických změn. Ty zahrnují přístup k veřejně financovaným úvěrovým trhům s nižší než tržní mírou (pro vyřešení problému nedostatečné kapitalizace) a více „společných dotací i sdílení rizik“ mezi samotnými družstvy.

Není pochyb o tom, že vzájemná podpora funguje. Masívní operace Mondragonské družstevní korporace v hodnotě 23 miliard dolarů ve španělském Baskicku je toho ukázkovým příkladem. Ze 270 společností korporace zkrachovala v průběhu nynější španělské krize pouze jediná. A všichni její pracovníci byli absorbováni ostatními družstvy.

Přirozená spolupráce

I přes úspěch mondragonských žijeme v ekonomickém systému, který je v rozporu s duchem kooperativnosti. Jeho hesly jsou konkurence a účinnost. Dalo by se dokonce říci, že to je systémově anti-kooperativní, a spočívající na individualitách jednajících dle jejich vlastních prospěchářských zájmů.

Ikona pravice Ayn Randová opředla bezuzdný kapitalismus mýtem vrcholné svobody, ale byla to Margaret Thatcherová ve svém útoku na stát jako „chůvu“, kdo to v roce 1987 zcela prostě obrátil, když řekla, že „taková věc jako společnost neexistuje“. Nynější následník paní Thatcherové ve Westminsteru, David Cameron, je ještě cyničtější a nevyzpytatelnější. Jeho formulace správné společnosti vyzývá občany, aby poté, co se stát vzdá sociálních služeb, si to nějak vyřešili. Vzájemně si pomáhejte, vždyť jednáte na vlastní pěst. Na konci vize je to samé.

Podle nynějších myslitelů biologie a evoluce dokazují, že jsme od přírody kooperátory (Jorge Martin). A přesto jsme od přírody vrcholně kooperativní přírodní druh. Jak jinak vysvětlit naši schopnost přežít a prosperovat ve všech koutech této planety, od zmrzlé tundry Arktidy až po vyprahlé australské vnitrozemí? Harvardský matematik a biolog profesor Martin Novák charakterizuje součinnost jako ‚hlavního architekta“ evoluce.

Samozřejmě, že realita není vždy v souladu s teorií. Družstva podnikají v rámci tržních struktur a musí spoléhat na lidské bytosti, aby je učinily funkčními. Trh spočívající na konkurenci je nemilosrdný, a ti, kteří nedokážou konkurovat jsou zadupáni do země. Kooperace může někdy zdegenerovat v nedemokratickou kooptaci. Nu a lidé jsou často jen lidé; někdy nestydatí, sobečtí, líní, svéhlaví, tvrdohlaví. Zatímco spolupráce pro vzájemný prospěch je dobrá myšlenka, cesta po níž se ubírá může být hrbolatá.

Evoluční biolog Mark Pagel ve své poslední knize Napojeni na kulturu uvádí, že kultura se stává možnou prostřednictvím sociálního učení, které zase závisí na spolupráci. Evoluce umožňuje, že spolupráce vzkvétá uvnitř skupin – ale ne nutně mezi nimi. „Je to náš jedinečný lidský smysl pro vzájemnou společenskou a kulturní propojenost, který umožňuje funkčnost naší spolupráce… dospěli jsme k tomu, že se vzájemně máme chovat dobře, ale dokonce i jemně vnímané rozdíly mohou končit xenofobií, rasismem a extrémním násilím.“ (5)

Stejná síla, která způsobuje, že lidé táhnou za jeden provaz je může také přimět, že kohokoliv odlišného, vnímají jako hrozbu. Vyberte si vlastní horor, seznam je nekonečný. Stalinův Gulag, jedovatý nacistický antisemitismus v Německu, krvavá jatka ve Rwandě, masakry v bývalé Jugoslávii. Puzení ke spolupráci i když je silné a vrozené nemusí vždy vést k idyle a rozbřesku. Lidé dokážou spolupracovat pro dobré účely stejně jako pro špatné. Spolupracují chirurgické týmy, ale spolupracují i pouliční gangy. Budování mostů pro vzájemné porozumění a ničení jak kmenových tak skupinových hranic musí být v popředí družstevní vize. Dobrá myšlenka zakoření.

Zavřené podniky mohou znovu otevřít zaměstnanecká družstva. Družstevní hnutí za znovu otevřené továrny se šíří v Latinské Americe. V Brazílii je 69 znovu otevřených družstevních továren, v Uruguay kolem 30, v Paraguay 20 a hrstka jich je ve Venezuele.

Máme několik závěrečných problémů, které před námi stojí jako před lidským druhem. Problémy, které od nás budou vyžadovat, abychom spolupracovali na globální úrovni, pokud chceme 21. stoletím projít bez katastrofy. Klimatické změny, plenění zdrojů, ekologický kolaps, řítící se konzumerismus, to jsou hrozby, kterým má odvahu čelit jen několik málo ekonomických či politických lídrů. Samotná OSN je střídavě úspěšný i neúspěšný pokus o spojení lidí celého světa pro společný projekt míru a prosperity. Minimálně lze říci, že to není snadné.

Už si dál nemůžeme dovolit volně-tržní lumpárny minulého desetiletí, bezstarostný model čínského státního kapitalismu či neživou ruku tradičního komunismu. Budeme si muset počínat mnohem lépe.

Družstva mohou ukázat cestu směrem k odlišnému druhu ekonomického modelu, kde lidé ovládají kapitál, a nikoli opačně.

A trocha skutečné demokracie snad nebude bolet.

 

---

(1) Las Empresas Recuperadas en la Argentina, Andrés Ruggeri, Open Faculty Programme, University of Buenos Aires, 2010.
(2) ‘Worker-run factories in Argentina continue to thrive, boosting the economy and influencing workers in other countries‘, Marcela Valente, IPS, 12 Nov 2010.
(3) ‘The implosion of capitalism‘, Chris Hedges, Truthdig, 30 April 2012.
(4) ‘Can there be good corporations?‘ Marjorie Kelly, Yes Magazine, Spring 2012.
(5) Wired for Culture, Mark Pagel, WW Norton 2012.

Zdroj: https://newint.org/

Další zdroje:
Humanizing the Economy – co-operatives in the age of capital, John Restakis, New Society Publishers, Gabriola Island, BC 2010.
Super Co-operators – altruism, evolution, and why we need each other to succeed, Martin Nowak with Roger Highfield, Free Press, New York, 2012.
Together – the rituals, pleasures and politics of co-operation, Richard Sennett, Yale University Press, New Haven, 2012.
Wired for culture – the natural history of human co-operation, Mark Pagel, WW Norton, London/New York, 2012.
The Neighborhood Project, David Sloan Wilson, Little, Brown & Co, New York, 2011.
Událost: 2012 International Summit: the amazing power of co-operatives

 

Přeložil: František Stočes