Vzpomínka na osvoboditele z obou front
Vzpomínkovou tour po památnících našim osvoboditelům z 2. světové války v Čechách a na Moravě jsme jako členové Alternativy zdola a Ne základen upořádali ve čtvrtek 5. května. Navštívili jsme památník 1. pěší divize armády Spojených států amerických u Chebu, čestné pohřebiště rumunských vojáků na Ústředním hřbitově v Brně, kde jsou samozřejmě pohřbeni i sovětští vojáci a českoslovenští bojovníci, a jízdu jsme ten den zakončili u památníku československého odboje 1939-1945 na pražském Klárově. V dalších dnech jsme navštívili i Olšanské hřbitovy a vzdali hold obětem z řad Sovětů, Bulharů, anglických, amerických a československých letců a domácích odbojářů. Oproti minulé jízdě jsme vynechali Hrabyni s celostátním památníkem obětem 2. světové války, neboť je v opravě a má se otevřít příští rok, a z časových důvodů Českou Lípu, kde leží Poláci. Příští rok je ale snad objedeme.
Chebský jehlan vznikl na památku 639 příslušníků „Velké červené jedničky“, jak byla divize vzniklá již za 1. světové války nazývána, kteří padli během jejího pochodu Německem a Československem během posledních tří měsíců války. Čtete jména, většinou anglická, tedy kluků, kteří šli bojovat za životy, svobodu a důstojnost lidí kamsi za oceán, do cizí země, která jim mohla být přeci ukradená. Ale šli, protože fašismus a nacismus jsou takové zlo, že jeho řádění nelze strpět. Takže nacházíte i jména španělská, francouzská, severská a též italská a německá, mj. i Rommel, jehož jmenovec zle zatápěl Britům v Africe. Čtete řadu polských jmen. Ti to měli trochu blíž k vlasti svých předků, možná i ke své, vždyť kdo ví, kdy do Ameriky odešli oni nebo jejich rodiny. Narazíte i na česká či slovenská jako William L. Bednar, Joseph E. Buczek, Joseph J. Kapustka, Matthias Kazda, Leonard Kriz, John H. Tomko, Steve Urban, Frank J. Vojtisek, Joseph W. Zamostny. Avšak kdo ví, odkud vlastně byli Horvath, Hoffman, Weiss, Gross, Hipsky, Hribar, Salat, Gasda, Kysprzyk. Asi se těšili, že dojdou do země svých předků. Nedošli, nebo jen na kraj. Místo radosti zmar.
Na brněnském hřbitově je rumunských jmen přes půldruhého tisíce. Ostatně Rumunů při osvobozování Československa padlo více než československých vojáků na obou frontách za celou válku. A kolikrát jste o nich slyšeli ať před či po listopadu 1989?
Sověti u svých padlých uvádějí i věk. To je šílené čtení; většinou kluci a holky pár let přes 20, ale i pod – kupř. Věra Ivanovna Stěpanová zemřela měsíc před dvacetinami, když už bylo měsíc po válce.
U památníku sovětských vojáků jsme našli i věnce brněnského magistrátu a jiných českých úřadů. Mnohde, třeba v Praze a Ostravě letos s ohledem na válku na Ukrajině oficiální vzpomínky zrušili. Prý by to nebylo vhodné. Ne, skutečně by vzpomínka „nebyla vhodná“ – byla totiž potřebná. Právě v této zapeklité a tragické situaci bylo třeba ukázat, že současný poměr k dění na Ukrajině není dán rusofóbií, nýbrž, že sovětských, tedy i ruských oběti za naše přežití a svobodu si vážíme.
Stejně tak, jako jsme dříve a nyní kladli kytici k památníku Američanů padlých za 2. světové války, i když jejich krajané zrovna válčili v Afghánistánu, Iráku a Sýrii – a nebylo to a není za svobodu Afghánců, Iráčanů a Syřanů. Bylo to pod vymyšlenými záminkami ve prospěch amerických koncernů a velmocenského postavení USA. Za to však těch více než šest stovek Amíků padlých před 77 lety nemůže. Možná věděli, možná nevěděli, jak americké GM a IBM spolupracují s hitlerovci a jak němečtí šéfové Opelu a Fordu poctivě investují dividendy do těchto jejich německých poboček. Do továren vyrábějících výzbroj pro podobné německé kluky z Berlína, Mnichova, aby pak jimi tento spojenecký a německý kanónenfutr po sobě střílel.
Na ty ruské, běloruské, ukrajinské, kazašské, americké, francouzské, britské, německé, rumunské, československé a další kluky, dívky, muže a ženy se někdo doma těšil. Rodiče, sourozenci, děti. Kolegové, kamarádi, sousedé, učitelé. Vychovávali je, pracovali s nimi, radovali se s nimi, říkali si: kam to dotáhnou? Nedotáhli, padli. Nestali se dělníky, techniky, lékaři, učitelkami, rodiči. Ovšem přesto to dotáhli daleko, jak nejdál člověk může – stali se hrdiny, když zahynuli za životy, štěstí a radost jiných lidí. Kdesi uprostřed Evropy. Možná za humny pradědečkova stavení. Tisíce kilometrů od mámy s tátou.
Dnes se mnozí čeští politici opupínkují, když slyší o Rusku, o Sovětském svazu. V tradici českých korouhviček Prahy stověžaté navazují na slavaty, moravce, reiciny, indry, dlouhé a další, aby se zalíbili momentální moci, zhusta cizí, a svým osobním jednáním, kvůli svým egoistickým zájmům vrhají hanbu na celou českou společnost.
Ovšem na druhou stranu – jakou hodnotu má věnec od pokrytců? Ti z kladení věnců stejně hned odjedou jinam, celou pietu vytěsní z paměti a pak po letech jen říkají, že kamsi museli chodit klást věnce. Bez výčitek jeden den roní krokodýlí slzy za oběti války a druhý den štěkají a hlasují za větší zbrojení. O co cennější než velký věnec od takových je kytička nebo svíčka od těch, pro něž je vzpomínka na válečné oběti pobídkou k podpoře mírového soužití, k protiválečnému postoji, k prověření hodnotového žebříčku. K rozmýšlení nad tím, že jeden Rommel bojoval s Brity a druhý s Němci, že jeden Johnson dal bombardovat Vietnam a druhý padl někde mezi Rýnem a Berounkou, že dědeček a otec amerických prezidentů Prescott Bush s nacisty kšeftoval a prostý Američan Wendell Bush se pral o život, že Tony Blair se podílel na rozpoutání vpádu USA, Velké Británie a smečky „ochotných“ do Iráku, ale Donald E. Blair osvobozoval Evropu od nacismu, že Andrzej Duda brojí „až za hrob“ proti Rusům, zatímco Joseph E. Duda byl jejich bojový spojenec. Až za hrob.
Autor textu: Karel Růžička
