Věra Beranová: Osobnosti české kultury a umění V. část

Kultura a umění proti fašismu: Ti kteří nepřežili

Připomeňme si jen některé z těch tisíců, kteří zaplatili svým životem za své přesvědčení v boji proti fašismu. Je nutné si tyto osobnosti stále připomínat právě dnes, kdy se znovu objevují tendence sympatizující s fašistickou ideologií.

Jistě bychom mohli vybrat i řadu dalších a každý čtenář by tento stručný výběr jistě doplnil i jinými osobnostmi kulturního světa, kterým bylo znemožněno své umělecké a kulturní plány dokončit. V této souvislosti bychom jistě neměli opomenout Josefa /1887 – duben 1945 koncentrační tábor Bergen Belsen/ a Karla /1890 – 25. 12. 1938 Praha/ Čapky .

Oba bratři zaplatili za ideály, které prosazovali v literárním a výtvarném světě. Josef zemřel v dubnu 1945 těsně před osvobozením koncentračního tábora, Ke smrti Karla přispěla doslova štvanice, bohužel v domácím prostředí, která jej obviňovala z pacifismu. Stačil na slovní i fyzické útoky reagovat v Lidových novinách, které vyšly 26. listopadu 1938, tedy měsíc před smrtí. Nemohl se smířit s Mnichovskou dohodou, tehdy si uvědomil:” Zdá se mi, že už tu nemám co dělat, byl bych tu směšnou figurkou, můj svět umřel”.

Oba bratři hledali svůj způsob a smysl uměleckého vyjádření v tom, jak se odráží v těch, kdo literární, či výtvarné dílo vnímají, jaký má umění smysl pro jedince i společnost. A tak, toto jejich přesvědčení, bylo velmi úzce spjaté s jejich konkrétní tvorbou. Vzpomeňme jen například Karlovo drama Matka z jiného pólu Povídky z kapes, u Josefa protiválečné cykly, Oheň a Touha, na druhé straně líbezné ilustrace dětských knih.

Obecně společenské i umělecko-historické souvislosti vždy chápou v kontextu, v širších perspektivách společenského a uměleckého vývoje. Zamýšlí se nad takovými problémy jako je specifika české avantgardy v širokém evropském kontextu, která jim však přímo souvisí s výraznou národní podmíněností. U Čapků se programově spojuje požadavek národního s úsilím o moderní, hledají tedy národní, ne tradičně chápané, jako folklorní, ale jako něco naprosto současného. Čapkům v této fázi vývoje nejde o syntézu, zdůrazňují především současnost, sepětí s přítomností. Moderní umění je pro ně spojení tvořivosti, zásadně neimitované reality, trvale překračovaného estetického ideálu, umocněného totální dynamikou.

Začínají jako umělečtí kritici se zaměřením na výtvarné umění. Již v roce 1907 publikují v Moravskoslezské revue. Od roku 1910 vstoupili již oba jako teoretici do uměleckého života. V té době, prosazují, jako své umělecké krédo, novoklasicismus, není to však pro ně žádná doktrína, ale obecná tendence. V oblasti výtvarné se dá tento jejich postoj charakterizovat, jako popření, jak secesního symbolismu , tak, na druhé straně, impresionistických tendencí preferujících náladovost, ve svých důsledcích, až jistou míru bezbřehosti. Pro Čapky znamenalo výtvarné dílo něco vnitřně uspořádaného, organizovaného, uceleného. Jejich názor byl ve shodě s  představami české avantgardy, které formulovali například Antonín Matějček, Emil Filla či František Kubišta. Stejně tak, byla pro Čapky, umělecká kritika, něco velmi závazného, co dalece překračovalo pouhé glosování. S tím souvisí i cíl jejich teoretického snažení, který nacházíme v jejich bohaté teoretické produkci. Je to zřejmá touha prostřednictvím článků působit na co nejširší obec a snažit se formovat názor na moderní umění.

Český moderní výtvarný projev chápou vždy v kontextu s evropským vývojem. Konstantou jejich kritického přístupu je vývoj chápaný v jeho pozitivní podobě. Pak zcela přirozeně znamenají pro Čapky nové proudy v umění jistý logický přínos.

Po roce 1918 opouští oba bratři postupně výtvarnou kritiku a soustřeďují se každý na svou vytčenou uměleckou oblast. Jsou plně zaujati vlastní uměleckou tvorbou. Již nechtějí posuzovat cizí díla, chtějí sami tvořit. Bezesporu jejich kritiky napsané zhruba mezi léty 1910–1918 posunuly české umělecko-kritické vědomí velmi dopředu a staly se neodmyslitelnými signály a inspiračním zdrojem pro novou devětsilskou generaci.

Spolupráce, bratří Čapků, dostává ve třicátých letech jiný charakter, než měla v předcházejícím dvacetiletí. Zatímco léta desátá, zhruba po rok 1918, jsou poznamenána jejich úzkou spoluprací orientovanou především na výtvarnou kritiku, dvacátá léta jsou typická spoluprací v rámci umělecké tvorby, jak v oblasti prózy, tak především práce dramatické. Jako příklad můžeme uvést alegorii Ze života hmyzu z roku 1921. Přes dobovou negativní kritiku jak z pera J. Hilberta (lacinost), O. Fischera (popisnost), ale také kritika A. M. Píši, který upozorňoval na devalvaci hodnot, je tvorba bratří Čapků, stále živá. Vyznačuje se námětovou originalitou Věc Makropulos, dílo Karla, z roku 1922, jakoby předznamenávalo surrealismus se svou fragmentálností a alegoričností. Adam Stvořitel, poslední společná hra Josefa a Karla z roku 1927, řeší mimo jiné ve svých důsledcích i problémy kulturně-politické. Této hře byla mimo jiné vyčítána skepse vůči revoluci. Ve třicátých letech se cesty obou bratří rozcházejí, to samozřejmě ne ve smyslu názorovém, ale ve smyslu konkrétní spolupráce. Již není čas a prostor uvažovat nad problémy Ze života hmyzu či Věci Makropulos. Nastupuje období Války s mloky, Krakatitu, První party, Bílé nemoci, Matky a také čas horečné výtvarné výpovědi Josefa, v řadě karikatur, vrcholící v obrazových cyklech Oheň a Touha.

Karel a Josef bojovali svým způsobem a svými prostředky proti fašismu, zároveň a to především Karel, proti malosti Velmi citlivě reagovali a bohužel také předpovídali, budoucí tragédii. Podařilo se jim, a to s velkým osobním rizikem umělecky reagovat na nejen domácí, ale i celoevropskou situaci. V této souvislosti je zvlášť doslova hanebné co se dálo, koncem třicátých let, v části ,především spisovatelské obce.  Mám zde na mysli doslova tažení proti Karlovi. Jeho smrt byla jistě také podmíněna touto situací. Josef si prodělal koncentrační tábor a v podstatě na prahu osvobození zemřel. Dílo obou je stále mementem, možná, bohužel stále aktuálnější. Ať jsou to Josefovy cykly, především pak, naprosto jasné poselství Karla v dramatu Matka. Závěr hry je v podstatě proti Karlovu celoživotnímu přesvědčení, které by spíše konvenovalo s méně bojovým ukončením, přesto se rozhodl pro bojový, dramatický závěr, kdy matka posílá svého posledního syna do boje, když mu podává pušku se slovy JDI. Bylo to tedy jasné poselství do příštích let. Hodnocení díla bratrů Čapků prodělalo po jejich odchodu řadu peripetií. Od jisté adorace, až po potlačování jejich prezentace. Měli bychom si však stále uvědomovat jejich nejen domácí, ale také zahraniční význam, a to nejen umělecký, ale i obecně lidský.

Bezpochyby jeden z největších literátů mezi válkami byl Vladislav Vančura /1891 – 1. 6. 1942 zastřelen na Kobyliské střelnici/.

Kdybychom jej chtěli charakterizovat velmi stručně, byl nadán výjimečnou múzičností, a to i přesto, že jeho původní profesí byla medicína. Jeho múzičnost se projevovala nejen z hlediska jeho literárního „řemesla “, ale byl to člověk múzický i ve smyslu výtvarném. U málokterého autora, máme přímo vizuální zážitky, při četbě, textů. Svůj výtvarný zájem viděl spíše v poloze vnímání, než vlastní tvorby. Již kubismus byl pro něj zjevením, s odstupem doby si vysvětluje svou příchylnost právě k tomuto způsobu vyjádření, který jakoby podmiňoval jeho excelentní smysl pro filmový střih, který právě v počátcích filmového umění byl jedním z nejvýznamnějších filmových estetických prostředků. Konkrétně se podílel například na filmu Před maturitou. Výtvarné umění zajímalo Vančuru i prostřednictvím konkrétních osobností. Psal například o Josefu Mánesovi, Antonínu Slavíčkovi, ale také o Josefu Šímovi a jiných. Ve 20. letech publikoval úvahy o výtvarném umění především v časopise Musaion.Výtvarné vidění Vladislava Vančury se objevuje v celé jeho tvorbě, snad ale nejmohutněji, a to až ve smyslu výtvarné fresky, se jeví v loupežnické romanci v Markéta Lazarová z roku 1931. Není jistě náhoda, že její filmový přepis režiséra Františka Vláčila dosáhl právě z hlediska výtvarného takové úrovně. I další Vančurova díla jsou múzická nejen literárně, ale velmi silně i výtvarně.

Pro Vančuru je také typické záměrné chápání a prosazování souvislostí. Problémy vždy viděl, jakoby z  nadhledu, nikdy je neřešil z hlediska momentálního, dílčího zorného úhlu. Jak prozíravě znějí jeho slova: „Kdybych měl odpověděti na otázku, co je důležité a co má být na počátku práce zdůrazněno, řekl bych: vědomí souvislostí.”

Vančura měl velký smysl pro nové nekonvenční umělecké cesty. Respektoval specifičnost umění, právo na novátorství, dokonce povinnost hledat a prosazovat nové cesty. Text, který napsal při příležitosti výstavy Josefa Šímy v Alšově síni Umělecké besedy v květnu 1932, je toho dokumentem: „Umění se nesnáší s hesly, s konvencí škol a s náhodami.” Noblesnost byla součástí, jak Vančurovy tvorby literární, stejně tak se projevovala v jeho statích umělecko-estetických. Se stejnou noblesou, morálním kreditem také žil.

Vančura nepolevil ze svého uměleckého a občanského postoje ani v dobách zlých. V proslovu k výstavě Česká kniha DP v lednu 1940 říká prostá slova, která však v kontextu s dobou nabývají zcela nový smysl.“ Chceme, abychom skrze živá slova básníků naší doby byli se všemi údy národa účastni tvorby, která počíná daleko před hranicí paměti a která je jazykem a duší svého lidu a která je jeho dějinami nejvlastnějšími a přítomností nejvlastnější a která bude věčná.“ Na nebezpečí fašismu, reagoval rozsáhle koncipovaným literárním programem nazvaném Obrazy z dějin národa českého. Bohužel tento projekt nemohl dokončit. Za protektorátu byl činný v odboji a v období stanného práva byl 1. června 1942 popraven. Stal se tak jedním z  mnoha umělců, intelektuálů, kteří položili život za demokracii, národní svobodu.

Boj proti fašismu se odehrával na mnoha frontách. Jednou z velmi účinných byla satira, zesměšnění. V této disciplíně byl nepřekonatelný právě František Bidlo /1895 – do 5. 5. 1945 v Terezíně, umírá 9. 5. 1945 v Praze/.

Kreslíř, karikaturista, ilustrátor, autodidakt, od mládí se věnoval výtvarnému umění. Pohyboval se v uměleckém prostředí, v kavárnách ve kterých se soustřeďovala pražská umělecká družina. Především to byla kavárna Tůmovka a Unionka. V roce 1925 poprvé uveřejnil své politicky laděné kresby v Rudém právu. Od roku 1928 pak pravidelně publikoval své kresby, karikatury, v periodikách Rudém právu, v Trnu, Tvorbě, Světu práce, Literárních novinách, vytvářel plakáty politicky zaměřené. Přispíval do prestižního mnichovského časopisu Simplicus, fungoval zde jako odpovědný redaktor. Ilustroval texty, takových autorů jako, například Jaroslava Seiferta, Emanuela Vachka, Vítězslava Nezvala. Celoživotně byl levicově orientovaný, o čemž svědčí především jeho tvorba.

Jeho aktivita se svým způsobem ještě zintenzivněla za 2. světové války, kdy byl pronásledován fašistickým režimem, až 16. ledna 1945 byl zatčen Gestapem. Byl vězněn v Terezíně, nakazil se tyfem, zemřel symbolicky 9. května 1945. Jeho karikatury jsou stále živé, perfektně vystihují především politické a kulturní osobnosti doby. Vystihl řadu pražských herců, jako například Voskovce a Wericha. Zvlášť jsou známé karikatury Adolfa Hitlera, symbolika fašismu byla jeho častým tématem, bohužel tento otevřený protifašistický projev zaplatil životem.

Jednou z nejvýznamnějších osobností, v rámci boje proti fašismu, se i v mezinárodním měřítku, stal Julius Fučík /1903 – 8. 9. 1943 popraven oběšením v Berlíně/. Především to bylo zásluhou jeho autentického textu Reportáže psané na oprátce. Osudy, význam tohoto novináře je spojen i s jeho třetím životem, tedy životem po životě , jak je chápán jeho význam, až do našich dnů.

Julius Fučík byl novinář, literární a divadelní kritik, překladatel, levicově orientovaný politický pracovník. Křestní jméno dostal po svém strýci známém skladateli Juliovi Fučíkovi, jehož skladby se hrají dodnes. Po maturitě začal externě studovat na Filosofické fakultě UK. Stal se členem Devětsilu, spoluzakládal Levou frontu. V letech 1928 – 1938 působil, jako šéfredaktor Tvorby, publikoval v Rudém právu, také jako dopisovatel v Moskvě. Soubor reportáží ze SSSR vyšel pod názvem Země, kde zítra znamená včera. Jeho pohled na poměry v této zemi byl v podstatě idealistický, viděl je pod zorným politickým úhlem. SSSR jako jistý vzor nového společenského uspořádání. První vydání vyšlo v roce 1932, právě v období hluboké krize, zvlášť na Ukrajině. Bezesporu se Fučíkovi reportáže vyznačují smyslem pro dramatičnost, osobní zainteresovanost v podstatě sebeprezentací. V období první republiky byl několikrát vězněn, trestně stíhán za provolávání komunistických hesel, dokonce i v tomto období řídil redakční porady periodika Haló noviny vydávaných Komunistickou stranou. Byl pověstný svými převleky, v rámci své ilegality, které taky dál používal v období protektorátu, tedy v podstatně komplikovanější situaci. Z nich nejčastěji to byl převlek profesor Horák, tedy postava staršího kulhajícího muže. Ironicky se o těchto převlecích vyjadřoval Ferdinand Peroutka.

Od počátku nacistické okupace pobýval mimo Prahu z obavy před zatčením. V tomto období se intenzivně zabýval literaturou. Byla to především Božena Němcová, kterou v podstatě, jako první, nevidí jen jako spisovatelku, ale jako významnou osobnost, doslova kulturně-politického života, poloviny 19. století. Stejně tak jej zajímají osudy Karla Sabiny, jako jednoho z vůdců revoluce 1848. V tomto období ilegálně vydává Rudé právo a další tiskoviny

Po návratu do Prahy se jeho život ještě více zdramatizoval. V letech 1941-1942 byl členem druhého ilegálního ústředního výboru KSČ. 24. dubna 1942 byl zatčen v bytě svých přátel na adrese U Družstva Ideál. Praha 4. Po listopadu 1989 byla pamětní deska z tohoto domu odstraněna. Byl odsouzen k trestu smrti a 8. září 1943 popraven oběšením v Berlíně Plötzensee.

Těžko bychom hledali v našich dějinách 20 století osobnost, která se stala tak často námětem interpretace, hodnocení, jako byl a stále je Julius Fučík. Samozřejmě v této souvislosti je vždy podstatné číst tato hodnocení v souvislosti s dobou, a společenskou atmosférou doby. Například Josef Kalaš v roce 1953 vydává Fučíkovy stati a projevy. V roce 1955 publikuje Jaromír Hořec, Vzpomínky Ludmily Plaché. Součástí jisté adorace byly i oslavné básně Pavla Kohouta, nebo také Milana Kundery. Přispěla k tomu i jedinečná kresba Maxe Švabinského znázorňující tvář Fučíka z profilu. Mladá generace byla aktivizovaná soutěží o Fučíkův odznak.

Fučíkovým kritikem, mimo již vzpomínaného Ferdinanda Peroutky, byl například také Václav Černý, který upozorňoval na to, že Fučík, jako intelektuál, se pro ilegalitu nehodil.

Po roce 1990 se objevuje řada studií, časopiseckých článků, televizních , rozhlasových vystoupení, které přistupují, v kontextu nové politické situace, k hodnocení významu Julia Fučíka. Například autorů P. Kosatíka, F. Podhajského, M. Grygara, a dalších. S tím často souvisí také likvidace některých připomínek na jeho osobnost. Byla to například jeho socha, která však byla v roce 2013 znovuodhalena na Olšanských hřbitovech v Praze. Na druhé straně vzniká v roce 1992 Společnost Julia Fučíka, která pořádá různé vzpomínkové akce, vydává texty.

Julius Fučík je především znám a to i v cizině Reportáží psanou na oprátce. Je to autobiografická próza, která vznikla ve vězení na Pankráci, z vězení se texty dostávaly ven na motácích a pak byly složitě uschovávány. Poprvé byly texty uveřejněny, již na podzim roku 1945. Kniha se stala velmi rychle populární. Byla překládána do mnoha jazyků. Tak například již začátkem roku 1946 vytvořil z textu divadelní pásmo Miroslav Horníček. Úspěch tohoto textu spočíval v bezprostředním zážitku, z aktuálnosti prožitků mnoha lidí, kteří zažili děsivé období 2. světové války. Knížka vycházela v mnoha vydáních . Kompletní kritické vydání vyšlo v roce 1995 a faksimile rukopisu v roce 2007. Především po roce 1989 se objevila řada otázek, jak k samotné osobnosti autora, tak k vlastnímu textu Reportáže. Spekulovalo se o její autentičnosti, o postavení Fučíka v rámci komunistického odboje, o osobách, či osobnostech, které se v reportáži vyskytují. Všechny metody zkoumání označily Reportáž za výhradně Fučíkovo dílo, a to bez možných zásahů a úprav.

Z dalších nejvýznamnějších Fučíkových textů: “Reportáže z buržoasní republiky”; Reportáže ze SSSR : “V zemi, kde zítra již znamená včera”, “V zemi milované”; Literární eseje : Tři studie (1947): “Božena Němcová bojující”, “O Sabinově zradě”, “Chůva” (o Juliovi Zeyerovi); Kritiky a studie o české kultuře: “Víra uhlířská”, kritiky o Osvobozeném divadle Voskovce + Wericha

K těm, kteří se podíleli na odboji, patřili také výtvarníci. Jeden z nich, kterého to stálo život byl malíř Jaroslav Král /1883 – 22. 3. 1942 Osvětim/.

Patří k nejvýznamnějším osobnostem české a moravské výtvarné kultury. Velmi brzy se u něj projevilo výtvarné nadání. V roce 1901 začal studovat na Uměleckoprůmyslové škole v oddělení figurálního a ornamentálního kreslení. Od roku 1904 to pak bylo studium na Akademii výtvarných umění ve speciálce Vojtěcha Hynaise. Pod vlivem svého učitele se soustřeďuje především na figurální tvorbu. Pro Lidové noviny a Rovnost vytváří řadu karikatur. Střídavě žije v Praze a v Písku. Je silně ovlivněn kubismem, který právě v prvním desetiletí 20. století je symbolem avantgardního přístupu k výtvarné tvorbě a to ve všech jejich odvětvích, tedy nejen v architektuře, jako byl Gočár, v plastice Guttfreund, tak tedy i malbě. V roce 1917 se Král usazuje v Brně, kde získává stálé pedagogické místo a tak s Brnem spojuje i své společenské aktivity. V roce 1919 spoluzakládá výtvarná sdružení, která mají význam celostátní, jako byl Klub výtvarných umělců Aleš a v roce 1922 Skupinu výtvarných umělců. Až do roku 1939 se každoročně velmi aktivně účastnil jejich výstav a také celkové organizace uměleckého života. Od roku 1927 je členem prestižního pražského spolku Mánes. Stěžejním tématem jsou pro Krále figurální kompozice, často velmi rozměrné. Zajímá jej život prostých lidí, projevuje se zde silné Královo sociální cítění. Užívá spíše chladných barevných tónů, jeho malby se vyznačují jistou monumentálností. Přátelí se s brněnskými levicovými intelektuály kolem časopis Index, Levé fronty. Klubu pro umění a vědu SRS. Od roku 1921 působí jako asistent figurálního kreslení Vysoké školy technické v Brně kde na jeho působení vzpomíná řada jeho studentů, jako na jedinečného pedagoga, který umožňoval realizovat jejich osobitý přístup. V roce 1934 vydal Index sborník věnovaný Jaroslavu Královi s texty významných osobností, jako byli umělecký historik A.Kutal, estetik B. Václavek, básník, divadelní kritik J. Mahen, architekt B. Fuchs, básník F. Halas. Na napětí a hrozbu fašismu reaguje Král návratem ke klasicismu zobrazením české ženy, rodiny, české krajiny. Angažuje se i občansky. Od roku 1936 působí například ve Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku, také ve Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení se SSSR. 29. března 1941 jej zatklo gestapo. Byl vězněn v Kaunicových kolejích, později na Mírově a ve Vratislavi. Byl převezen do Osvětimi, kde zahynul v plynové komoře.

K těm, kteří položili život za své přesvědčení patřil také spisovatel, novinář, filmový scénárista a především humorista Karel Poláček /1892 – 21. 1. 1945 Gliwice/. Maturoval na gymnáziu, studoval také na právnické fakultě UK. Již během studií se umělecky realizoval, psal hry, překládal, řídil loutkové divadlo. Na začátku první světové války musel narukovat a prošel ruskou a italskou frontou, na konci války utekl do srbského zajetí.

Po návratu se dal na spisovatelskou dráhu. Začal psát do satirických časopisů , jako například Nebojsa. Spolupracoval s renomovanými periodiky především jako sloupkař, fejetonista, také soudní zpravodaj. Byly to například Lidové noviny, Tvorba, České slovo. Redigoval také humoristický časopis Dobrý den. Patřil do kruhu pátečníků, kde se především stýkal s bratry Čapky. Takto skvěle nastoupená kariéra, kdy měl za sebou nejen práci novinářskou, ale v pravém slova spisovatelskou, byla ukončena v roce 1939, kvůli rasovým zákonům. Z Lidových novin byl propuštěn a tak se živil, jako knihovník v Židovské náboženské obci.

Dceru Jiřinu ještě stačil poslat do Anglie. Sám se svou družkou právničkou Dorou Vaňákovou byl 5. července deportován do Terezína, později do Osvětimi. Zprávy o jeho úmrtí jsou nepřesné, pravděpodobně to bylo 21. ledna 1945 v koncentračním táboře Gliwitz.

Je až osudové, že právě ten, jehož tvorba se vyznačuje humorem, lidským přístupem ke starostem prostých lidí, skončil svůj život, tak tragicky. Patří tedy k nejvýznamnějším česky píšícím humoristům, pro nějž není humor samoúčelný, je v podstatě prostředkem hlubších sdělení. O živosti Poláčkových textů hovoří nejen jejich vydávání, ale také jejich využití v rámci filmových, či televizních zpracování. V roce 1931 vychází knížka Muži v ofseidu. Téma reaguje na významný fenomen a to nejen v době kdy byl psán, což je fotbal. Ve stejném roce je také natočen film, který se stále objevuje v retro pořadech. Jeho popularita byla a je také podmíněna hereckým obsazením, především to byli Hugo Haas, Eman Fiala, Theodor Pištěk a další. Hodnota filmu je také v řadě autentických záběru na Prahu roku 1931. O mnoho let později, tedy v roce 1994 byl podle další Poláčkovi knížky natočen seriál Bylo nás pět, režisérem K. Smyczkem s řadou dětských představitelů. Poláčkův text s jistým humorem, laskavostí dětského světa se podařilo v seriálu velmi dobře zpodobnit. Poláček vycházel ze svého prostředí, když sestavil sbírku židovského humoru, nazvanou Židovské anekdoty z roku 1933. Z dalších románů, které se dočkaly filmového zpracování je Hostinec u Kamenného stolu. Humoristický text vyšel v roce 1941, ale byl z konspiračních důvodů podepsán malířem Vlastimilem Radou. Filmového zpracování se dočkal v roce 1948, scénář Otakar Vávra, režie Josef Gruss. Film se vyznačuje zajímavými hereckými výkony, například S. Rašilova, J. Šejbalové, mladíků S. Beneše a R. Hrušínského, jejichž rozhovory jsou ozvláštněny zvláštní poetickou mluvou spojenou s komickými situacemi.

Poláčkův literární styl je v prvé řadě antiromantický, nemá rád pathos, stejně tak nesnáší žurnalistické, politické fráze. Kritika ve své době hodnotila jeho texty různě. Je zajímavé, že právě F. X. Šalda považuje jeho styl za chudobný. Přes tuto možnou dobovou kritiku, literárního odkazu Karla Poláčka, dokumentují jeho texty, jistou nadčasovost, o čemž nás přesvědčuje jeho stálá popularita.

Anna Letenská /1904 – 24. 10. 1942 Mauthausen/ byla divadelní a filmová herečka. Pocházela z herecké rodiny, kde nejen rodiče, ale i dvě sestry byly herečkami. Anna prošla řadou divadelních scén, jako například v Olomouci, Bratislavě, hostovala v Osvobozeném divadle. V roce 1939 získala angažmá ve Vinohradském divadle. Její život se podstatně změnil, když se jí přímo dotkly perzekuce po atentátu na Řížského protektora Reinharda Heidricha. Její druhý manžel architekt Vladislav Čaloun byl 17. 7. 1942 zatčen za pomoc při ukrývání MuDr. Břetislava Lyčky, který ošetřoval Jana Kubiše, jednoho z atentátníků. V průběhu jedné z návštěv za manželem v Petschkově paláci byla 3. září 1942 zatčena a 5. září byla převezena do Terezína, pak do koncentračního tábora Mathausen, kde byla v říjnu 1942 popravena.Osudový se pro Annu Letenskou stal její poslední film “Přijdu hned” v podstatě idylická komedie, režiséra Otakara Vávry s ústřední figurou Sašou Rašilovem. Film byl obsazen velmi kvalitními herci, jako například T.Pištěkem, Vlastou Matulovou, Svatoplukem Benešem a tedy také Annou Letenskou. Je jen málo uvěřitelné, že tento film se natáčel ve velmi napjaté době heidrichiády, v období staného práva. Každý den byly hlášeny seznamy popravených.Vypálené Lidice a Ležáky. Strach vládl v ulicích. Přesto se v této době lidé smály v kinech, na premiéře filmu Přijdu hned, ani herci, ani publikum netušili, že jedna z komických postav, vytvořená Annou Letenskou, již nežije. Její talent uznávali mnozí režiséři, obsazovali ji do rolí, kde se odrážel její smysl pro humor i pro dramatičnost. Stejně tak se jí otevírala velmi slibná filmová kariéra.

V divadle na Vinohradech jí byla odhalena busta umístěna ve foyeru.

Drama životních osudů Anny Letenské zpracoval v povídce Norbert Frýd, která se stala námětem filmu Františka Filipa nazvaného Kat nepočká z roku 1971.

Estetik, umělecký kritik, folklorista publicista, tak široký byl záběr zájmu Bedřicha Václavka /1897 – 5. 3. 1943 Osvětim/. Přesto, že jeho stěžejní práce a konkrétní kulturně politická aktivita spadají až do 30. let, upozornil na sebe, dosti zřetelně již ve dvacátých letech. Václavkova přirozená múzičnost jej orientovala k poesii, avšak snad přílišná velká sebekritičnost k vlastní umělecké tvorbě jej obrátila z pozice tvůrce – básníka na pozici teoretika a uměleckého kritika. V roce 1915 se zapsal na vídeňskou filosofickou fakultu, po vzniku Československé republiky přestoupil do Prahy.K jeho pedagogům patřili Zdeněk Nejedlý a Otokar Fischer. Jako student se velmi aktivně účastnil kulturně-politických diskusí, vedených v nejrůznějších tiskovinách. Stal se redaktorem Studentské revue, přispíval svými články do časopisu Var Zdeňka Nejedlého. Usiloval o vysokoškolskou kariéru, ale díky svým levicovým kulturně-politickým názorům, byl v podstatě, pro tuto kariéru nepřijatelný. Působil jako knihovník nejprve v Zemské univerzitní knihovně v Brně, později byl, v podstatě z trestu, přemístěn do Studijní knihovny v Olomouci. Byl tak, jako řada jeho vrstevníků, levicově orientovaných, členem Devětsilu, Levé fronty. Studijum si doplnil pobytem v Berlíně v letech 1922–23. Tam se setkává s konkrétním „novým “ uměním, a to nejen s jeho tradičními formami, interpretovanými právě z hlediska sociologického, ale doslova s novými formami umění, jako byl film, fotografie, malé divadelní formy a podobně. Již v roce 1922 napsal: „Abychom porozuměli sami sobě a osvobodili v sobě člověka, k tomu dopomáhá každé pravé umělecké dílo “.

Celoživotně se zajímal o lidové umění, viděl v lidovém umění a především v lidové písni věčný, trvalý zdroj estetického vnímání.

Právě úvahy o lidovém umění jej přivedli ke specifickému „uměleckému “ projevu, který se pohyboval na pokraji tvorby autorské, lidové, až zlidovělé. Byla to kramářská píseň, žánr, který již naše současnost vůbec nezná. Václavek jej zkoumal především ze sociologického hlediska, tedy jeho úlohu ve společnosti. Ve 30. letech se Václavek věnuje problematice společenské funkce umění a to zvlášť z hlediska metody socialistického realismu. Byl přesvědčen že : umělec… bude bojovat za vítězství proletariátu a připravovati socialistickou společnost.“

Jako vzdělaný intelektuál se nesmířil s primitivním a zúženým chápáním socialistického realismu. Upozorňuje na to, že:” Umění je dnes konzumováno úzkou vrstvou, kdežto široké vrstvy lidu žijí bez umění, ačli nekonzumují špatné umění, paumění.”

Bohužel, jak jsou tato slova pravdivá i v odstupu téměř padesáti let. Stejně tak aktuální jsou jeho slova: „…roste vzdálenost mezi produkujícím umělcem a konzumentem.“Doufá, že v nové společnosti toto zmizí.

Jeho úvahy jsou velmi smělé, vazba mezi společenským a uměleckým vývojem je jasná a přímočará. Přestože Václavek propagoval nové, budoucí umění, které se bude vyvíjet až s novou společností, považoval za nutné a nezbytné počítat i s různými současnými modernistickými trendy včetně tehdy tak aktuálních teorií surrealismu a také strukturalismu. V Indexu, Středisku, v knize Tvorbou k realitě z roku 1934 a jiných.

Konec 30. let znamenal z  hlediska orientace na kulturní politiku v podstatě nejvypjatější období Václavkovi odborné i propagandistické práce. Pracoval například ve Výboru pro pomoc demokratického Španělsku. V červnu 1938 v napjaté společenské atmosféře se zamýšlí nad svobodou a svobodou uměleckou: Události se řítily jedna za druhou a nemohly nechat takovou osobnost jako byl Václavek na pokoji. í Václavek deklaruje nutnost vzájemné tolerance, podpory a respektu spisovatelů vůči sobě, i když původně se jejich názory dost rozcházely.Vydává, Národ svým umělcům, v podstatě je text nejen rekapitulací, ale i programem kulturního a uměleckého dění ve velmi komplikované době. Činnost Indexu s pochopitelných důvodů směřuje ke konci, redakce se rozpadá ( Fuchs, Mahen, J.L.Fischer) Stále více se Václavkovi zužuje prostor k uveřejňování svých názorů.

Bedřich Václavek patřil k respektovaným osobnostem kulturně-politického života. Patřil k těm významným osobnostem u kterých se pevně pojí jejich názor na svět, s konkrétním občanským jednáním. Právě i pro tuto vlastnost byl respektován i u generačních souputníků, kteří vycházeli z jiných filosofických východisek. Jako byl například Václav Černý.

Léta okupace znamenala pro Bedřicha Václavka dobu doslovného životního ohrožení. Bedřich Vlk jméno pod kterým přispíval v prvních letech Protektorátu do Kritického měsíčníku Václava Černého, později vystupoval pod jménem Svoboda,Je až symbolické, že pod svým posledním krycím jménem redaktor Hrdina zahynul v Osvětimi.

František Hřivna nebo redaktor Hrdina. Snad až symbolicky, pod svým posledním krycím jménem zahynul v Osvětimi.

Publikoval mnoho statí a byl také redaktorem v literárních periodikách, jako například Index, Pásmo, ReD Revue Devětsilu, “U” Blok, Sociologická revue. Knižně pak :Od umění k tvorbě (1928), Poezie v rozpacích (1930), Česká literatura 20. století (1935).

Písničkář, herec, textař, spisovatel, skladatel, scénárista, režisér, dramatik. Takový byl rozsah činnosti Karla Hašlera /1879 – 22. 12. 1941 Mauthausen/. V této souvislosti nesmíme také zapomenout na to, že byly po něm dokonce pojmenovány bonbóny, které cucáme dodnes.

Původně se učil rukavičkářem, ale velmi brzy se dal na uměleckou dráhu. Bylo to například takové štace, jako Smíchovské divadlo Pavla Švandy, Národní divadlo v Brně a další. V roce 1903 byl přijat do Národního divadla v Praze, avšak v roce 1916 byl pro nekázeň z divadla propuštěn. Na této scéně vytvořil řadu nejen komických, ale i charakterních rolí .Hašlera však celoživotně lákal volnější umělecký život, užší kontakt s divákem. Tyto jeho představy se mnohem více realizovaly v jiném typu divadelní scény, jako například bylo Varieté na Vinohradech. V období První světové války vystupoval nejen v Praze, ale se svými vlasteneckými písněmi sjezdil celý venkov. Do jeho života zasáhlo příbuzenství s tehdy již známým klavíristou, hudebním skladatelem Rudolfem Frimlem, kdy pod jeho vlivem začal skládat písně, které se velmi brzy staly velmi populární, některé z nich doslova zlidověly. Typické pro mnohé z nich byla společenská, politická angažovanost. Hašler dovedl ihned reagovat na konkrétní události, také na různé skandály. Rychle se rozšířily a to nejen po celé Praze, ale i venkovu jeho písničky. Postupem času, jak se v druhé polovině 30. let zhoršovala politická situace, tak se také radikalizovaly texty jeho písní. Stal se významným kabaretiérem jedinečného projevu. Svým osobitým hereckým projevem se stal žádaný již v prvních letech českého, ještě němého filmu. Byla to role doktora Uhra v Batalionu a varhaníka ve Fričově Varhaníku u Sv. Víta.

Oba filmy jsou pokládány za nejlepší v období němého filmu.

Ve zvukovém filmu se uplatnily jeho písničky, jako například v roce 1930 Tonka Šibenice, v roce 1932 film Písničkář, který je v podstatě jeho biografií. Tam se poprvé rozezněla jedna z jeho nejznámějších písniček Ta naše písnička česká , která se stala doslova šlágrem. V dalších letech vytvořil řadu postav, jako například v populárním filmu o Matce Kráčmarce, v dalším a to s Hugo Haasem Ať žije nebožtík, v Babičce z roku 1940, v Roztomilém člověku z roku 1941 a dalších.

Za protektorátu, i přes přísný zákaz, zpíval ve veřejných prostorách, vlastenecké, protiněmecké, protiválečné písně. 2. září 1941 byl zatčen a to přímo během natáčení filmu Městečko na dlani. V této souvislosti se spekuluje o tom, kdo byl iniciátorem jeho zatčení, kdo jej udal. Nejprve byl vězněn na Pankráci, později v Drážďanech. Karel Hašler zemřel 22. prosince 1941 v táboře Mauthausen. Je tragické, že premiéra filmu Městečko na dlani, se uskutečnila devět měsíců po Hašlerově smrti a měla u diváků velký úspěch.

Mezi ty, kteří zaplatily životem, za své přesvědčení, za odbojovou činnost v období Protektorátu patřili i kulturní pracovníci, také nakladatelé, kteří se snažili i ve zvlášť vypjaté době podporovat kvalitní českou literaturu. Jedním z nich byl i Čeněk Beran /1905 Krakow – 22. 6. 1942 Kaunicovy koleje Brno/.

Rodina Čeňka Berana žila v Olomouci, i když otec jako c.k. důstojník – stavitel pracovně pobýval v různých místech Rakousko-Uherska. Čeněk se vyučil knihkupcem u olomoucké firmy R. Promberger a u pražské firmy Švejda. Velmi brzy se osamostatnil otevřel nejdříve papírnictví a v roce 1929 k němu připojil knihkupectví. Tato činnost mu umožnila se věnovat nakladatelské činnosti, která byla hlavním smyslem , kterou pokládal za své životní poslání. Mimo tuto svou činnost se velmi aktivně podílel na olomouckém kulturním životě. Byl funkcionářem Klubu přátel umění, Skupiny olomouckých výtvarníků, Jeho vydavatelská činnost byla zaměřena na tvorbu mladých autorů. Byl členem Klubu nakladatelů Kmen. Program nakladatelství se vyvíjel pod vlivem bibliofila a překladatele O. F. Bablera a redakčně se na ni podílel kulturní publicista, básník, hudebník Stanislav Vrbík, publikoval zde také svou vlastní tvorbu pod pseudonymem J. M. Slavík. V kmenové edici Plamen, která vycházela v letech 1931-1937 mimo jiné v překladu O. F. Bablera William Blak, původní tvorbu například Zdeňka Bára, Františka Nechvátala, Otakara Urbánka, Marie Glabazňové. V edici Svítání pak například tvorba Oldřicha Preče.V rámci současné prózy pak vyšlo několik textů Josefa Koudeláka, jehož hlavním tématem byla krajina a život na Hané. Beranovo nakladatelství vydávalo také texty Františka Kožíka především jeho cestopisné eseje. Vycházely zde také národohospodářské stati Bohuslava Glose. Nakladatelství, knihkupectví také distribuovalo i knihy, které vycházely v jiných nakladatelstvích, či vlastním nákladem, jako například poesii S. Vrbíka. Na výtvarné stránce vydaných knih se většinou podílel nakladatelův bratr Aljo Beran. Byli to jak ilustrace, frontispis i celková grafická úprava. Mimo něj to byl také například Mikuláš Galanda, Karel Homola, Rudolf Michalík a další. Nakladatelská i obecně kulturní činnost Čeňka Berana skončila jeho zatčením. Působení vydavatelství bylo ukončeno v květnu 1942, tedy existovalo od roku 1931 pouhých 11 let za které bylo vydané cca 40 titulů.

Čeněk Beran byl členem odbojové skupiny, která byla vyzrazena a která se soustřeďovala kolem nakladatelství. Členové této skupiny zvlášť pomáhali rodinám popravených, či vězněných. Právě prostory knihkupectví a vedlejšího papírnictví umožňovaly relativní bezpečnost. Bohužel, mezi těmi, kteří znali tuto činnost se našel někdo, kdo právě v nejhorší době, v období protektorátu tuto skupinu vyzradil. A tak v době stanného práva na jaře roku 1942 byli členové této skupiny uvězněni a bez soudu popraveni. Čeněk Beran byl zastřelen 22. května. Patří mezi těch asi 1350 mučených a popravených. Po druhé světové válce se zde konaly vzpomínkové akce.