Václav Exner: O občanské společnosti a účastenství

Jde trochu o protimluv: společnost se skládá ze svých členů, občanů, tak proč mluvit o občanské společnosti.  Není ale málo těch, kteří cítí, že společnost, ve které žijí, není tak úplně, anebo dokonce vůbec, jejich. Člověk je přitom plnoprávným člověkem se všemi možnostmi, právy i povinnostmi právě prostřednictvím společnosti, ve společnosti. Z druhého pohledu – společnost je naše. Taková, jakou ji v souhrnu vytváříme, jakou si děláme. Mluvíme-li tedy o občanské společnosti, máme na mysli, že hlas každého jejího člena je slyšet a cítit, že každý má co nejrovnoprávnější vliv, že každý podle svých schopností, předpokladů a zájmu může ovlivňovat chod konkrétního života (nejen řízení) v sousedství, obce, sdružení, kraje, země, světadílu, světa (různé pojetí lokality), že může ovlivňovat sociální, hospodářský a kulturní chod svůj, rodiny, pracoviště, dílny (útvaru), podniku (instituce), holdingu (oboru), zájmového sdružení apod. Nejen že může, společnost, ta která je okolo něj, o to má zájem, umožňuje mu to a podílí se na jeho přípravě na aktivní život ve společnosti. Pomáhá mu v samostatně těžko řešitelných obtížích, do kterých se dostane osobně nebo ve skupině. Překážky bychom měli odstraňovat s (demokratickým) omezením vlivu jejich nositelů. Souhrnně: V 21. století je možné vytvořit podmínky pro společnost občanů (občanskou společnost), ne nad občany.

Prostředkem, jak dosáhnout takto pojaté společnosti, je přiblížit nejen rozhodování, ale celé řízení, vliv na celkový život co nejblíže těm, kterých se týká – jednak využitím subsidiarity, decentralizace, kooperace a solidarity, jednak hledáním a využíváním postupů, které umožňují ovlivňování záležitostí důležitých pro různé (vyšší) části společnosti i pro společnost jako celek. Občanská společnost tedy poskytuje svým členům a podskupinám individuální sebeřízení, samosprávu v nejrůznějších formálních i neformálních skupinách, komunitách, ve kterých žijeme, zároveň vliv až po společnost jako celek. Přirozeným omezením je, že takové řízení, taková samospráva nejsou na úkor všech ostatních. Jde o celý aktivní život společnosti a ve společnosti a (vzájemný) vliv na něj. Nebýt pozorovatelem, ale účastníkem, zúčastnit se, být hráčem v procesu, který se stává přirozeně průhledný a podléhající (veřejné) průběžné kontrole.

Jedním z prostředků je posílení přímého rozhodování, přímé demokracie, využití lidového hlasování, referend občanů, kterým je umožněno získat dost informací pro to, aby na základě jejich vyhodnocení takové hlasování mohlo být co nejodpovědnější. Je oprávněné vycházet z přesvědčení, že občané mají právo rozhodovat o všech otázkách, pro které se tak rozhodnou – důsledky rozhodnutí přece dopadají přímo na ně. Mají-li právo ve volbách suverénně zvolit své zástupce, není důvod domnívat se, že nejsou dost kvalifikovaní, aby rozhodli i o všech otázkách, které jsou dosud často „vyhrazeny“ k rozhodování jejich zástupcům nebo dokonce jen jimi vybraným výborům apod. Není ani důvod, aby zvolení zástupci žárlili na své voliče, naopak, mohou i v obtížných situacích mít zájem nebo přímo požádat své voliče o rozhodnutí nebo aspoň v konzultativním referendu o stanovisko. Přímé rozhodování se se zastupitelským systémem a s odborným rozhodováním formálních institucí ve věcech běžného života doplňuje a vytváří společný rozhodovací prostor založený na vzájemné spolupráci a partnerství. To předpokládá komunikaci – partnerský přístup, politické partnerství občanů a institucí. I tyto instituce jsou jejich. Zvláště v současnosti, kdy jsou dosažitelné technické prostředky pro přímá hlasování i ve velkých skupinách, je usnadněna možnost plnějšího uplatnění zásady, že lid je suverénem, vládne.

Celý systém pak zajišťuje demokratičnost i strategičnost rozhodování s dobrovolnou účastí v něm. Znamená demokratizaci veřejné správy od místních úrovní po nadnárodní. Posiluje se míra souhlasu a ztotožnění občanů s problémy a jejich řešením, včetně účasti na něm, snížení nespokojenosti, střetů, nalézání schůdnějších, šíř přijímaných řešení. Navíc k takovému přístupu patří podpora občanského dohledu a kontroly, zvýšení porozumění občanů společenským záležitostem (občanské gramotnosti, společenského kapitálu), a to například i ve vztahu k hospodaření veřejných institucí.

Strukturalizace občanské společnosti usnadňuje začlenění málo zastupovaných (reprezentovaných) skupin, včetně možnosti jejich vlastní samosprávy a prostoru pro uplatňování jejich názorů, požadavků a potřeb.

Účastenství (participace)

Ve výše popsané občanské společnosti je hlavním výchozím předpokladem pro

• sociální oblast – chudoba, zdraví, sociální zabezpečení, bydlení, soužití;
• pracovní oblast; veřejná oblast – sousedi, obec atd., infrastruktura, životní prostředí, menšinové problémy a zájmy;
• volný čas;
• osvětová, výchovná a vzdělávací oblast;
• kulturní oblast

účast občanů na řešení jejich problémů, úrovně i rozvoje. Oblasti nejsou vždy přísně vymezené, mnoho věcí jde napříč oblastmi, tématy i úrovněmi. Také legislativa podchycuje jen část problematiky s nestejnou hloubkou v každé oblasti, což poskytuje rovněž různý prostor pro činnost mimo formální struktury veřejné správy, případně v pracovní oblasti mimo formální hospodářské struktury. Účastenství (participace) občanů na veřejném životě je příspěvkem k politické kultuře. Čím víc občanů se na veřejném životě podílí, tím víc bude odrážet zájmy a potřeby společnosti. Nutná je osvěta, podněcování zájmu a angažovanosti v domě / bloku / ulici / části obce / obci atd. Ta je nezbytnou součástí posilování občanské společnosti, zvlášť na začátku, v období změn od zaběhnutých postupů a zvyklostí. Vychází se z přirozeného zájmu o vyřešení problémů, zlepšení, zkulturnění prostředí, (místní) rozvoj. Osvěta má také aktivizační a přesvědčovací roli. Místo pro ni nejen v občanských sdruženích a iniciativách, ale i v politických stranách a hnutích, v zastupitelských sborech a ve veřejných institucích, mezi jejich zaměstnanci. Účastníci procesu od sběru po uskutečnění a užívání návrhů a námětů se zároveň učí, při opakovaném použití dochází ke zlepšování postupu i poučenějšímu chování účastníků, především organizátorů procesu. To obvykle vede k lepším a často i rychlejším výsledkům. Počáteční obtíže by neměly odradit.

Účast občanů na veřejném životě vyžaduje koordinaci. V některých případech jde o jednotlivce, kteří se této role iniciativně jako dobrovolníci ujmou nebo do ní jsou zvoleni či určeni. Jindy koordinaci zajišťuje formalizovaná skupina – výbor nebo neformalizovaná, proměnná skupina občanů. Formalizované jsou např. samospráva pro dům, družstvo, společenství vlastníků jednotek atd., osadní (místní) výbor, člen zastupitelstva (jiný funkcionář) jako koordinátor, orgány veřejné správy a obvykle i orgány občanských sdružení, občanských iniciativ atd. Účast občanů je jen částečně spontánní, podstatný je aktivní organizátor (nositel) koordinace ostatních v různé míře spolupracujících účastníků, který nemusí být jen jeden a může být i proměnný. V hospodářských činnostech je takřka výlučným pravidlem formální organizace, včetně koordinačních funkcí.

Řešení problémů s účastí občanů

1. Získávání podnětů / návrhů

I když se oprávněně předpokládá, že občané v řídících pozicích by měli být zároveň hlavními tvůrci koncepcí, strategií a „generátory“ postupů i konkrétních úkolů, není rozumné tyto činnosti omezovat právě jen na ně. Dochází tak ke ztrátě potenciálu ostatních účastníků procesů, posuzované varianty jsou zbytečně a nevýhodně úzké. Každý může přispět k návrhům na odpovědi k otázkám co dělat, co nás zajímá, co potřebujeme, co zlepšit vlastními silami – co nedělat, co nás nezajímá, co nepotřebujeme, co může mít lepší využití. Společnost by to měla umožňovat a podporovat. Proto účast na vytváření a sběru podnětů, alternativ, a to i pro (méně konfrontační, širšímu spektru občanů vyhovující, ale hlavně jakostnější) politické programy, je důležitou součástí demokratické občanské společnosti. Děje se tak prostřednictvím

• shromáždění občanů,
• setkání zainteresovaných odborníků a aktivistů,
• schránek na podněty, ať už ve formě skutečných schránek umístěných na vhodně přístupném místě, virtuálních schránek například na internetu[1] nebo organizovaných prostřednictvím poskytnutého prostoru ve sdělovacích prostředcích, kde je žádoucí myslet i na zpětnou vazbu, na informaci o hodnocení, využití a případně umožnění účasti na uskutečňování akcí, pro které jsou podněty východiskem,
• brainstormingových a podobných porad jak přizvaných odborníků, tak aktivních nebo dokonce náhodně vybraných občanů – laiků.

Postup může být buď

a) hledání řešení pojmenovaných problémů, anebo
b) k pojmenování problémů dochází až v rámci celého postupu, je jeho součástí, tedy bez dopředu vymezené problematiky – volný sběr podnětů k obecnějšímu tématu, při jejichž vyhodnocení je pak závažnost problému, který by byl vyřešen, součástí kritérií hodnocení jejich využitelnosti nebo přednosti využití.

2. Hodnocení a zpřesňování podnětů

Hodnocení může být jednorázové nebo proběhnout v několika etapách. Může se uskutečnit v k tomu určených odborných, politických nebo kombinovaných sborech nebo s využitím veřejnosti, a to nejrůznějšími metodami, včetně např. diskuse v médiích, na internetu apod. Cílem hodnocení je posouzení potřebnosti, uskutečnitelnosti, nákladovosti, naléhavosti, připravenosti, přínosu, podpory veřejnosti, míry řešení problému a jeho zajištění. Může být požadováno stanovení pořadí (priority) podnětů nebo návrhů podle některého nebo několika z kritérií hodnocení. To se zvláště týká případů, kdy jsou omezené možnosti uskutečnění, většinou kvůli použitelným finančním prostředkům.

Je-li to naplánováno předem, pokud to vyžaduje nutnost zpřesnit podněty nebo návrhy nebo přizpůsobit je, propojit apod., provádí se takové zpřesnění některým ze způsobů používaných i pro sběr a pak se hodnocení opakuje. Nakonec by mělo být dosaženo dohody o formulaci návrhu, podkladu pro rozhodování.

Před přijetím rozhodnutí může proběhnout více kol (sběr – zpřesnění – hodnocení), avšak ne moc, obvykle nejvýše 3, protože proces potřebuje i rychlost a pružnost. Ve druhém a dalších kolech může být jednání zúženo na návrhy (nejlépe) splňující stanovená kriteria nebo na návrhy, které mají největší podporu.

3. Přijetí rozhodnutí

Pokud jde o problémy v náplni veřejné správy, je konečné, byť jen formální, rozhodnutí přijato nebo aspoň různou formou schváleno takřka ve všech případech jejím příslušným rozhodovacím orgánem. Výjimkou jsou případy, kdy při stanovení postupu řešení podnětů a návrhů k řešení vyčleněné problematiky, včetně jejího rozsahu, je přímo zapracováno i přijetí rozhodnutí jiným způsobem, například hlasováním na závěrečném setkání zainteresovaných občanů. V zásadě je účast občanů i na rozhodování obvykle žádoucí, i když třeba jde jen o účasti na přípravě konečného znění navrhované dohody v rámci etapy hodnocení a zpřesňování podnětů.

4. Uskutečňování přijatých řešení (projektů)

Účast občanů na realizaci může být nízká nebo také stoprocentní. Vždy je však žádoucí, aby o stavu byli průběžně informováni a aby se vhodnou formou podíleli na kontrole procesu, která je spojena s právem žádat nápravu nebo změnu v případě problémů a dosáhnout potřebného řešení.

5. Užívání

Proces je ovšem završen až užíváním přínosů projektů a dosažením předpokládaných nebo lepších přínosů. Zde je účast občanů obvykle přirozená a samozřejmě předpokládaná. Ani tato etapa není stále neměnnou záležitostí. Doba užití je často dobou dílčích připomínek, návrhů, odstraňování drobných vad a možností využití drobných i větších zlepšení. Nakonec dojde i potřebě ukončit využívání přijatého a zlepšovaného řešení a zahájit celý proces znovu – čas přináší nové potřeby i možnosti.

Pro užití uvedeného postupu nejsou žádné (závazné) formalizované, uniformní modely. Pro každou akci je však potřeba dohoda o formalizaci tohoto postupu. Ta může být v jeho průběhu přizpůsobena vzniklé situaci. Nemělo by ale jít o její úplné zbourání – řešit by se měly velmi přednostně konkrétní problémy podle zadání, nikoli se vybíjet na formálních sporech. Jde tedy o co nejdemokratičtější a promyšlený návrh takové dohody a její přijetí účastníky jako společné východisko na začátku celého procesu. Například pro užití participačních rozpočtů je vždy ve spolupráci se zpracovateli a schvalovateli rozpočtu stanovován konkrétní postup, včetně časového rozvrhu – konec nemůže být v nedohlednu nebo neurčen.

Žádná veřejná služba není zadarmo. I když nevyžaduje přímo zaplacení, vždy je nutné určité úsilí, práce na její uspokojování. Omezovat však veřejné služby na zboží, na tržní prostředí a její poskytování jen proti zaplacení by bylo zdrojem nepřijatelných nerovností. Mluvíme o dekomodifikaci veřejných statků. Zároveň se neosvědčuje poskytovat veřejné služby, až na odůvodněné výjimky, bez jakéhokoli přispění, odpovědnosti jejich uživatelů a účinné a pokud možno nenákladné kontroly proti zneužití. Jinak dochází k jejich nadměrné, nehospodárné, plýtvavé spotřebě. Nejde o žádné placení (cudně nazývané spoluúčast) v každém případě, ale o to předejít, pokud možno, zneužívání a promyslet, jak to udělat.

Zdroje, financování

Ne na všechno jsou potřeba peníze nebo rozsáhlé investice. Účastenství a zdroje mohou být ve vztahu vzájemné podpory: Na řešení konkrétní potřeby nebo námětu jsou potřeba zdroje. Zdroje, které jsou k dispozici, mohou být co nejúčinněji využity a na tom se mohou aktivně podílet občané.

Pokud jde o finanční zdroje, přicházejí v úvahu:

• veřejné rozpočty;
• veřejné i soukromé fondy;
• veřejné i soukromé granty;
• dary a sbírky (účast firem nebo občanů na životě příslušné komunity – obce, města apod.);
• vlastní zdroje účastníků;
• jejich nahrazení náhradními zdroji, např. brigádami a dobrovolnickou činností.

U veřejných zdrojů je možné použít metodu participativního rozpočtu[2], která je v řadě modifikací podrobně rozpracována a (spíš mimo naši zemi) stále víc využívána, a to v rozsahu od malých zlomků po několik desítek procent celkové výdajové částky rozpočtu. Obvykle je předem příslušným rozhodovacím místem (zastupitelstvem, odpovědným funkcionářem – starostou apod.) stanovena konkrétní částka nebo rozsah částek (část rozpočtu), která je přímo určená pro rozhodování občanů mimo formální struktury nebo ve spolupráci s nimi).

Další používané formy a postupy

• Semináře: osvětové, odborníků, pro činitele, rozpočtové;
• Referenda a přímá lidová hlasování (rozhodovací, konzultativní);
• Schůze: sousedské, oblastní, předběžné;
• Shromáždění: regionální, tematická, pro stanovení pořadí problémů, témat a návrhů, pro volbu zástupců;
• Konference a semináře;
• Fóra: sousedská, regionální, tematická;
• Setkání: předběžná, diskusní;
• Jednání: oblastní, městská, tematická, koordinační;
• Rady: koordinační, pro formální rozhodování;
• Dotazníky: pro sběr problémů a námětů, hodnotící, tištěné, internetové;
• Zveřejňování: jednorázové, průběžné, při jednáních, ve sdělovacích prostředcích, na letácích, na (úředních) deskách a tabulích.

„Příjemné sousedství“ (cohousing)

Jde o pojmenování vytváření prostředí spolupráce, porozumění a pohody v sousedských vztazích v domě, skupině bytů nebo domů, v osadě apod. Týká se vzájemné výpomoci v různých činnostech, společného vlastnictví některých strojů nebo zařízení, vzájemného půjčování strojů, nářadí, knih apod., společné péče o prostory a okolí, společného trávení části volného času, kultury nebo vzájemného poradenství a svěřování. Umožňuje, že i lidé, kteří by jinak žili osaměle, se v různé míře mohou stát součástí kolektivu se všestranným přínosem. Nepříjemnosti a třenice mohou být odstraněny v zárodku právě proto, že sousedi k sobě mají blíž, že je normální o věcech společného zájmu běžně neformálně hovořit. V takové atmosféře se ztrácí anonymita, prostředí lépe vypadá, je příjemnější a úmyslné poškozování a schválnosti jsou výjimkou, která bývá odhalena a většinou nekonfliktně vyřešena. I když jde o věc dost často běžnou, její pojmenování a základní charakteristika přispívají k jejímu rozšíření.

Neformální (české) postupy

• Hospodská klábosení a jiná neformální setkání občanů, která vedou k podnětům, návrhům nebo dokonce k předběžným dohodám;
• Diskuse, programová a přípravná jednání v politických stranách, hnutích, občanských sdruženích, formálně ustavených nebo neformálních občanských iniciativách;
• Neformální, poradní nebo konzultační zasedání orgánů (veřejné správy i jiných);
• Diskuse ve sdělovacích a komunikačních (internet) prostředcích; kromě organizátorů takových diskusí je pro další postup nutná účast příslušných orgánů nebo aktivistů, kteří provedou vyhodnocení diskuse a ujmou se dalších kroků;
• Rozhořčení občané / obvykle pozdě nebo později, než by pro předejití problémům bylo vhodné.

Důležité upozornění nakonec: Nezbláznit se – není možné, ani nemá smysl, aby každý občan byl u všeho, všude aktivní. Přesto je ve společnosti obrovský potenciál, který není dostatečně využíván. Ke škodě společnosti i nás jednotlivých občanů. Kousek toho potenciálu je v každém z nás. Zvažme – každý za sebe – co dělat pro jeho využití v zájmu sebe sama i nás všech. A máme-li téma nebo problém, organizujme svou účast (a také těch okolo) ve veřejném životě, sedět se založenýma rukama a nadávat nebo si jen stěžovat, nepomůže.

Je třeba také si uvědomit, že mnoho podnětů a návrhů je předkládáno, ale nevyužito. Například politické strany a hnutí předkládají své programy a návrhy – dostanou-li se do opozice, nebo nejsou-li v zastupitelských orgánech zastoupeny vůbec, má dost často přednost politická nesnášenlivost před věcným posouzením návrhů. Podobně se stále opakují stížnosti na to, že veřejné orgány nereagují na dopisy, stížnosti, požadavky a návrhy jak občanů, tak jejich různých skupin nebo sdružení. Část takto předkládaných věcí je nesmyslná nebo z různých důvodů neuskutečnitelná. I tak by měl předkladatel dostat odpověď, jde o věc slušnosti a úcty k němu. Ale pro ty s možnou použitelností je možné dojít až k jejich přijetí a uskutečnění také podle zde uvedených postupů a zásad. Přineslo by to, patrně ve větší části než dosud, žádoucí prospěch a také další podporu a ocenění nejen předkladatele. K uskutečnění někdy vede zdlouhavá cesta, řada jednání a v případě potřeby úprav. Ale tak je to s každou věcí, která podléhá demokratickému životu společnosti.

 

---

[1] Pro obecnější pojetí viz např. www.podnety.cz (organizátor o. s. podněty.cz, Arnošt Bednář).
[2] Tožička, Tomáš: Úvod do participativního rozpočtu; viz také např. http://www.participatorybudgeting.org