Tomáš Vokoun: Odbory v čase zmaru – odbory v čase naděje

Dokážou přežít odbory v postindustriální společnosti? Mohou se sdružovat zaměstnanci pracující na homeoffice? A zůstane po čtvrté průmyslové revoluci ještě nějaká práce? Nejen na tyto otázky se pokusil dát odpověď Kulatý stůl Nových odborů, který proběhl v úterý 19.záři proběhl v olomouckém hotelu IBIS na téma Postavení a úloha odborů v postindustriální společnosti – Internacionalita, solidarita, síťování.

Švihlíková: Učme se solidaritě od bohatých

Ilona Švihlíková postavila svůj příspěvek na provokativním tvrzení, že solidarita je dnes vyhrazena bohatým, zatímco ostatním jsou dávávány za vzor hodnoty jako konkurence, individuální akce, či možnost se vlastními silami vypracovat. Vštěpování těchto hodnot začíná už ve škole. Elita tak dlouhodobě úspěšně uplatňuje mezi lidmi taktiku „divide et impera“.

Nejbohatší 1% na krizi roku 2008 zbohatlo, protože všechna záchranná opatření byla dělána ve prospěch záchrany majetku nejbohatších. I když se dnes dává rovnítko mezi trh a kapitalismus, ve skutečnosti bohatí investoři neinvestují do odvětvích, kde existuje konkurence. Snaží se dosáhnout monopolního nebo aspoň oligopolního postavení, aby si mohli sami určovat ceny. Ještě vyšším stupněm je dobývání renty. Projevuje se v privatizaci dříve veřejných oborů do soukromých rukou. Jedná se třeba o penzijní systém, privatizace vodárenství nebo dotace pro solární elektrárny. Dalším příkladem je vytvoření legislativy na míru, která může být informovanými skupinami využita v jejich prospěch. Rentou je i odměňování top manažerů, kteří dostávají plat 300× větší než jejich podřízení.

Od bohatých se můžeme poučit tím, že budeme obhajovat, vytvářet, podporovat a organizovat struktury, které budou hájit hodnoty nezbytné pro kolektivní akci. Mezi osvědčené formy kolektivní akce patří odbory.

Wójcik: Nikdo neví, co je práce

Dalším vystupujícím byl člen legendárního polského odborového hnutí Solidarita Tomasz Wójcik. Solidaritu reprezentuje v Mezinárodní organizaci práce. Dále je to spoluautorem několika polských zákonů, například zákonu o bytových družstvech, a vyučuje na dvou vysokých školách.

Wójcik začal tím, že když se studentů zeptá, co je to práce, odpovědí mu je, že se jedná o zboží. Když se na to samé zeptá kolegů v odborech, odpovědi nejsou o nic lepší. Podle něj potřebuje každý člověk ke svému přežití čerpat z lidské práce, ať už vlastní nebo výsledků práce jiného. Důstojnost člověka se také odráží v jeho práci.

Pochybuje, že Průmysl 4.0 povede k zániku lidské práce. Lidé však budou pracovat jinak, než doposud. Ilustroval to na příkladu podílu zaměstnanců v jednotlivých sektorech ekonomiky. V nízkopříjmových zemích je zaměstnáno v zemědělství tolik lidí, co v rozvinutých zemích ve službách.

Změny ve struktuře pracovních míst vedou k problémům s odborovou organizovaností. Wójcik uvedl jako příklad zaměstnání své dcery, která pracuje na homeoffice a s kolegy se vidí jen jednou týdně v kavárně. Takto pracující lidé nemají možnost porovnat své pracovní a mzdové podmínky s ostatními. Absence kontaktů se spolupracovníky značně omezuje odborovou práci.

Juryšek: Současné odbory do 10 let skončí

Odborář Jaroslav Juryšek začal aktivně působit v odborech v roce 2002, kdy byl zvolený předsedou odborové organizace na pile v Ptení. V roce 2007 se začal věnovat odborářské práci naplno, když byl zvolený do vedení Odborového svazu dřevozpracujícího odvětví, lesního a vodního hospodářství v ČR. V roce 2016 se stal předsedou Nových odborů.

Svůj výklad začal historii sdružování dělníků do odborů. Postupně se dostal až k neveselé současnosti, kdy za posledních 27 let kleslo členství zaměstnanců v odborech z více než 90% na méně než 10%. V diskusi k tomu doplnil člen Odborového svazu pracovníků obchodu a služeb, že jejich svaz měl v roce 1990 885 tisíc členů a dnes jich má jen pět a půl tisíce. Dnešní odbory jsou rozdrobené. Existuje 70 různých odborových svazů. O to je potěšitelnější, že v debatě vystoupil i představitel dalšího odborové organizace, a to Stanislav Grospič, předseda Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska.

V posledních letech se povedlo odborům propad členů zastavit. Dokonce nastal mírný nárůst. Celkově však odbory stojí před propastí dalšího propadu počtu členů, protože 50% členů je starších 50 let, takže do deseti let odejdou. Odbory musí změnit svůj styl práce, pokud chtějí vydržet.

Juryšek se věnoval i rozboru důvodům, proč odborům mizí členové. Začátek konce vidí v roce 1990, kdy se odborové hnutí prohlásilo za striktně apolitické. Tím si samo svázalo ruce pro intervence do veřejného prostoru. Proto tento přístup zásadně odmítl. Další ránu odborům zasadil technický pokrok, kdy současné organizaci práce neodpovídá organizace odborů podle odvětví. Při rozšiřování prekérních úvazků by měli odbory opustit schéma zaměstnanec = odborář.

Odborové hnutí by mělo usilovat o provázání všech aspektů života —ekonomických, kulturních, politických i enviromentálních. Odborové hnutí by se mělo stát hnutím celospolečenským. Je potřeba se sdružovat i s organizacemi mimo odbory. Současné odbory nedokáží pružně rozhodovat a mají strach dělat akce s občanskými iniciativami.

Pro nabrání nových členů Nové odbory zavedli možnost individuálního členství. Doufají, že díky tomu začnou vznikat nové odborové organizace i na pracovištích, kdy napřed budou zaměstnanci členy individuálně a až jich bude více, tak vznikne nová organizace.  Jsou i další možnosti, jak oslovit prekérně pracující. Odbory v USA třeba udělali kampaň před butiky s oblečením, kde se hodně točili zaměstnanci a povedlo se jim jejich zaměstnance přivést do odborů.

V závěrečné debatě ještě padlo přirovnání, že apolitický odborář je něco jako ateistický katolík. Nové odbory naštěstí věří — věří ve změnu. A sami ji naplňují. Proto kromě odborářů na kulatý stůl zavítali zástupci i dalším občanských iniciativ, které chtějí práci odborů podpořit. A Nové odbory míní ve svých aktivitách tímto směrem dále pokračovat. Připravují další podobné akce, a to i pro širokou veřejnost.