Temná chvíle Venezuely nasvítila Trumpa a nohsledy USA

Vojenský vpád USA do Venezuely a únos prezidenta Nicoláse Madura a jeho manželky Cilie Floresové je odsouzeníhodný akt. USA k tomu neměly mandát RB OSN, ani nebyly ohroženy, natož napadeny, tudíž jde o jasné porušení mezinárodního práva. Nicotnými přitom jsou forma venezuelského režimu, otázky nad legitimitou prezidentování N. Madura či tvrzení o obchodu s drogami, nic takového Charta OSN neuznává za legitimní důvod agrese a stejně tak jsou v rozporu s ní výhružky silou proti suverenitě a svrchovanosti Venezuely v následujícím období.

Za skutečný důvod lze pokládat snahu o politickou změnu ve Venezuele, jednak z důvodů ideologických, jednak z ekonomických. Venezuela již čtvrt století drží protiimperialistický kurs, postavila se neokoloniálnímu vykořisťování zahraničními korporacemi podporovanými místní kompradorskou buržoazií a díky znárodnění svého nerostného bohatství realizovala programy sociálního vzestupu běžných občanů, vymýcení negramotnosti apod. Stala se inspirací pro další země a 40 let po po první kubánské vlaštovce vzepření se politice USA přiletělo celé hejno. Přitom v prvních letech vlády Huga Cháveze The Carter Centrum bývalého prezidenta USA Jima Cartera řadilo tamní volby k nejsvobodnějším na světě. Případný úspěch nynějšího pokusu o změnu režimu má zahraničním korporacím otevřít – nikoli férovým obchodováním, nýbrž silou – přístup k největším doloženým zásobám ropy na světě a i zásobám vzácných zemin. Ty jsou klíčové pro moderní techniku včetně zbraní, přitom jejich největší zpracovatel na světě – Čína – limitoval USA přístup. Cílem je navrátit Venezuelu do stavu, kdy z drancování přírodního bohatství měli místní obyvatelé jen mizivý užitek, a rovněž disciplinovat ostatní státy (nejen jihoamerické) se samostatnou politikou, která není USA, přesněji jejím korporacím, po vůli.

Tvrzení prezidenta USA Donalda Trumpa o zásahu kvůli narkomafii je zástěrka, poněvadž na trhu drog v USA jich pochází z Venezuely jen pár procent a jsou země, jež mají, ať již jako producent či jako tranzitní území, několikanásobně vyšší podíl. Přitom USA (vč. vlády Donalda Trumpa) v posledních letech omilostnily několik latinskoamerických politiků odsouzených v USA za drogové obchody. Navíc samotné vládní agentury USA patří k významným organizátorům obchodu s drogami. Podíl CIA byl odhalen samotným Kongresem USA v případě nikaragujských contras, CIA sama založila, s odůvodněním monitoringu pašování, některé organizace (v 1. pol. 90. let, tj. roky před vládou chávezovců, i tzv. Cartel de los Soles, který nyní spojují s Madurem) a naznačuje to třeba i kolísání produkce opia v Afghánistánu dle toho, kolik měly USA v zemi moci.

Akce nepochybně proběhla s účastí nějakých státních sil uvnitř Venezuely, které z nějakého důvodu, jestli ideového nebo majetkového, zradily prezidenta. Bezpečnostní složky nezasáhly vůči agresorům buď proto, že byly úmyslně vyřazeny technické prostředky varování, nebo z něčího příkazu. Samotné provedení únosu tak více záleželo na kvantitě podloudně poslaných dolarů než na kvalitě vyslaných leteckých sil USA.

Nezákonný násilný vpád do suverénní země, jeho odůvodnění a další souvislosti jsou předmětem různých hodnocení – tato však současně budou výpovědí o skutečném hodnotovém žebříčku samotných hodnotitelů. Pohledy na událost samu, na její kontext a její detaily, jejich porovnávání s podobnými událostmi, poměření s rozličnými výroky hodnotitelů o demokracii, právu, legitimitě atd. jsou vynikající příležitostí pro odhalování skutečných hodnotových žebříčků, upřímnosti, resp. pokrytectví dotyčných počínaje politiky, přes novináře a odborníky po řadové občany.

Kolik sankcí bude zavedeno proti USA, jeho představitelům a dalším osobám zodpovědným za tento akt státního teroru? Kolik to bude kol sankcí od EU, kolik sbírek budou pořádat čeští občané, které weby budou vypnuty, kdo všechno skončí za schvalování únosu před soudem, kdo si nezazpívá a nezasoutěží? Ukrajina bude nejčastějším měřítkem. Násilný převrat na Majdanu 2014, kyjevský režim banderovsky prosazující kulturní genocidu ruskojazyčných spoluobčanů, po referendech osmiletá válka proti autonomistům/federalistům (nikoli separatistům) s 12-14 tisíci oběťmi a nakonec důvodné podezření z přípravy ukrajinského útoku, jemuž předešlo Rusko přijetím povstaleckých republik do své federace a zahájením „speciální vojenské operace“ – vers. únos prezidenta, který je určitě více demokratický než řada spojenců USA, který – a to jestli – je pouze okrajovou figurkou drogového byznysu a o jehož legálním zvolení pochybuje především západní mainstream zapomínající na průběh voleb např. v Rumunsku, členské zemi EU a NATO, nebo v Moldavsku, aspirujícím na tato členství.

Pokrytci to vymlčí, dav zapomene. Jako již tolikrát v dějinách. Chyby totiž přiznávají lidé poctiví, křiváci jen tehdy, když z toho mají prospěch. Spotřebitelský dav konzumuje informace stejně jako zboží a služby: chce nové a jiné pro své nadšení, ne pro rozmýšlení.

Dlouhodobě se roční počet válečných konfliktů pohybuje v desítkovém řádu, leč píše se jen o Ukrajině, ač válka v Kongu má roční počet obětí podobný a přitom trvá už čtvrt století. Píše se o Gaze, občas se špitne o Jemenu, o Libyi, Iráku, „africkém rohu“ a dalších se však mlčí. Natož, aby se pořádaly sbírky na pomoc, summity na nastolení příměří a míru, aby se vyhlašovaly sankce proti agresorům a osnovatelům válek. USA použily sílu nebo hrozbu silou v cca 92 % kalendářních let své čtvrt tisícileté historie, mezi zhruba 80 zeměmi, v nichž mají své vojenské základny, jsou i kolonie a totality a největší díl tvoří státy s menšími či většími defekty v demokracii. Pokrytci a manipulovaný dav k těmto dlouhodobým faktům o politické strategii USA mlčí, povyk spouští na povel kvůli jednotlivostem osekaným o kontext a detaily. Z jevů nevyvodí podstatu, více věří slovům než činům, dojem a názor jsou pro ně více než realita. Každá generace má šanci na procitnutí. Někomu stačí pár drobných událostí, jiným ke katarzi nestačí ani válka.

Případ Venezuela je velké theatrum, ale není záhodno jej zveličovat. USA nevykročily ze své tradice, vždyť v posledních desetiletích v průměru organizovaly v cizích státech tři převraty (nebo pokusy o ně) za dva roky. Není třeba propadat skepsi, že USA obnovují svůj post hegemona, když to lze vykládat i jako možné (dohodnuté) rozdělení sfér vlivu trojice supervelmocí USA, RF, Čína. USA nespasí venezuelská ropa, napakují se anglosaské korporace, ale Írán dál zůstane oříškem. Řešení problémů USA s drogami a potřebou energií leží v USA, v jejich vnitřních poměrech, v bezohledném kořistnictví z jiných lidí a světa vůbec, v ziskuchtivosti, mocichtivosti, v povýšenectví egoistů, v konzumerismu duchem opuštěných davů. Sobectví je nenasytné, nemá konce v dálkách, výškách, ale na začátku, uvnitř. A v regálech se duševní bohatství neprodává; abyste ho dostali, musíte ho nejprve dát. Zda rodině, přátelům, cizím, bohu…

Trend multipolarizace bude pokračovat. Provedení akce bylo sice efektní, ale únos prezidenta je nesouměřitelný s obsazením a ovládnutím celého území, kde chávezovci mají nadále velmi silné pozice, držení zbraní je masívní záležitostí a přírodní podmínky svědčí ozbrojenému odboji. Ani mezinárodní společenství nemá důvod stahovat kalhoty. Přestože USA mají obrovskou vojenskou sílu, dolar ztrácí, sice pomalu, ale jistě, pozice. Třetí svět se 60 let po svém politickém osamostatnění i ekonomicky emancipoval a nepoddává se vydírání ze strany USA a EU. Rusko a Čína disponují dostatečnou odstrašující vojenskou, resp. ekonomickou silou a nadále posilují. Naopak eurounijní vazalové USA ztrácejí ekonomicky, sociálně a tudíž i politicky, takže žádnou oporou pro mocenské choutky USA nejsou. Použití síly a zrady dokazuje, že USA docházejí jiné argumenty: ideové, kulturní, ekonomické, sociální, že jejich diplomacie a politická váha ztratily účinek. Je to průvodní jev ztráty intelektuální a morální síly establishmentu USA. Psychopati mohou být společenskou špičkou, nikoli ale elitou. Květnatý slovník Donalda Trumpa, jímž by mohl konkurovat arabským lídrům, nemůže zastřít směšnost jeho hry na ředitele zeměkoule.

Současně to ale neznamená, že multipolarita je tu a příjde sama, že malé státy mají suverenitu a svrchovanost jistou. Realitou je rozdělení na supervelmocenský triumvirát, několik dalších velmocí a početný zbytek. Tudíž nepodléhat růžovým iluzím ani skepsi. Státy mají zájmy, nikoli přátele. Politici mohou mít přátele, psychopati však nikoho za přátele nepovažují, byť by to byli sebevětší jejich obdivovatelé či vazalové. Kdo z politiků je psychopat či sociopat se zjistí až v hraničních situacích: když se topí v potíží a nebo v blahobytu. Obojího je třeba.

Pokud chtějí mít občané malých států alespoň trochu sebeúcty, tj. nebýt vazaly (byť se skrývajícími za „přátelství na věčné časy“, „transatlantickou vazbu“, „unijní jednotu“ apod.), tak musejí pracovat na snižování své vydíratelnosti. Podržet si základní výroby a služby, opatrovat své přírodní zdroje (obnovovat je či recyklovat vytěžené suroviny) a diverzifikovat zahraniční vazby, aby byly potřebné ekonomické toky a politické podpory nahraditelné. A rovněž – to nesmí opomíjet ani pacifisté – dbát domobrany. Vůbec to neznamená ústupek od nějakých hodnot. Naopak je tím vytvořen prostor pro jejich představení ve vzájemných vztazích, pro jejich ne slovní proklamaci (navíc přes hraniční plot), nýbrž pro použití v činech, v přímém kontaktu. Síť takovýchto malých, leč vnitřně silných a mezinárodně odolných států pak může politicky, kulturně a ekonomicky vzdorovat i velmocem a najít si i mezi supervelmocemi (a v trojúhelníku je to snazší než v bipolárním světě) místo pro důstojné přežití. Celistvý koláč je pak pro mocné větším soustem než talíř jednohubek.

Ještě se máme na co těšit: D. Trump bájí o získání Grónska a Kanady, parcelace Ukrajiny ještě není zdaleka u konce, v Pekingu sní o „jedna Čína – jeden režim“, Merz oprašuje pangermánské duchy, někdejší největší koloniální velmoc nadále skrze MI6 strká nos do cizích věcí, záměr „od moře k řece“ se kříží se záměrem „od Nilu po Eufrat“, bruselští lídři chtějí své mindráky léčit centralizovanou totalitou, aby umetli monopolizační cestu svým zákulisním korporátním medvědářům, … Hlupáci a darebáci o zlomkrk dělají kariéry. Jednou spolu, jednou proti sobě a tak odhalují, že jim nejde o proklamované štěstí pro ostatní, občany, komunitu, stát, národ, unii – ale jen o jejich kapsu, nechť plněnou rukama jejich nebo ze zisků zákulisních lobby.

Venezuelská lekce a reakce na ni snad dá procitnout některým nadšeným přívržencům USA, D. Trumpa, EU, Petra Pavla, ale i ANO, Ruska, Číny a dalších mainstreamových a alternativních idolů. Nespoléhat na vůdce – co si občané sami neudělají, neohlídají, to nemají jisté. Musejí pracovat na sobě, vzdělávat se, trénovat, vychovávat se aktivní společnou činností, ne individuálním čuměním na televizi či počítač. Neuctívat vůdce, kriticky formovat a upgradovat vedoucí tým. Systém „vůdce-dav“ je labilní, křehký, při selhání vůdce se systém sype, stačí eliminovat lídra a písek přihlížejících diváků se rozfouká. Odolnější, protože pružnější, s rezervami a se sítí či kvádrem aktivní, na sobě pracující pospolitosti je varianta „tým-masa“, kdy pochybení jednoho lze vykrýt ostatními.

Ve Venezuele se nyní ukáže, zda chávezisté jsou tým a masa. Světová veřejnost si může na případu Venezuela ověřit, kdo je jakého charakteru a jakého intelektu. Jaké hodnoty politici, komentátoři a další skutečně vyznávají. Kdo se jak postaví k imperiální svévoli USA a jejího lídra. Kdo a jak respektuje svrchovanost, suverenitu jiných států, jak ctí svobody a práva jiných občanů. Jaké cesty kdo volí k cílům. Kdo se nechá oblbnout, uklidnit žvásty, aktuálními benefity a kdo potvrdí svou demokratičnost, spravedlivost, solidárnost, respekt k smluvním závazkům. Kdo nadále bude pohlcen nenasytným sobectvím, kdo takové zastaví kantovským kategorickým imperativem „jednej vždy tak, aby to mohla být všeobecná norma“, když jim nastaví zrcadlo, a kdo najde z toho další cestu, když pochopí, že dva, tři, čtyři, pět, …., dvojice, trojice,… je více než 1+1 +1 +1 +1 …

Spojené státy americké zvané Amerika, nejste Amerika, jste jen část Ameriky!

Autor textu: Karel Růžička