Svátek práce: Pracující na celém světě se spojují a přebírají do svého vlastnictví továrny
Od Istanbulu po Barcelonu se šíří družstevní hnutí a zaměstnanci oživují to, co pohřbili bossové.
Heslo, vzniklé v 19. století dostává ve 21. století svůj nový smysl. Proletáři na celém světě se skutečně spojují. Alespoň někteří z nich.
Hospodářský útlum, vyvolaný finanční krizí v roce 2008, zasáhl obzvláště tvrdě jižní Evropu, kde značně poklesla výrobní produkce a silně vzrostla nezaměstnanost. Nesčetné továrny zavřely své brány. Avšak někteří zaměstnanci přibližně v 500 místech po celém kontinentu – nejvíce ve Španělsku, ale i ve Francii, Itálii, Řecku a Turecku – odmítli korporátní polibek smrti.
Formou vyjednávání, ale někdy i okupací podniků, převzali výrobu do vlastních rukou a napodobili hnutí, které po několik let prosperovalo v Argentině.
Ve Francii se od roku 2010 každoročně přeměnilo na zaměstnanecká družstva asi 30 společností. Většinou šlo o menší podniky – od opraven telefonů po výrobce zmrzliny. Španělská družstevní konfederace Coceta uvádí, že jen v roce 2013 bylo bývalými zaměstnanci převzato do vlastnictví asi 75 španělských podniků, což je zhruba polovina celoevropského součtu.
V Marseille se loni sešlo 200 delegátů podniků, vedených zaměstnanci z více než tuctu zemí – včetně argentinských pionýrů, kteří tamější ekonomický krach na přelomu století řešili často převzetím podniků do zaměstnaneckého vlastnictví (fabricas recuperadas) a dnes tam 60 000 pracovníků řídí 5-6 tisíc podniků. Tento rychle se šířící jev se stal tématem akademických studií; existují webové stránky zabývající se tímto tématem jako např. workerscontrol.net či autogestion.coop
Neexistují snad ani dva samosprávné podniky, které začínají za stejných podmínek a mnohé čelí depresívním situacím: byrokratické setrvačnosti i úředním šimlům, kteří mohou zpozdit nebo dokonce zablokovat zahájení výroby; právnímu odporu bývalých majitelů; trvale nevlídnému ekonomickému klimatu; zastaralému strojnímu vybavení; či produktům, po kterých již není poptávka. Celoživotní odboroví militanti se poprvé v životě ocitají v situaci, kdy musejí učinit závažná obchodní rozhodnutí.
Ale mnohé – alespoň v současné době – úspěšně fungují.
Z Marseille a Soluně informuje Jon Henley, ze španělského Mataró Ashifa Kassam, z Istanbulu Constanze Letsch a z Buenos Aires Uki Goňi.
OBSAH
- Francie: Rozhodli jsme se bojovat
- Španělsko: Bylo to pro nás něco nového
- Řecko: Družstevnictví je o rovnosti
- Argentina: zpočátku to bylo tvrdé
- Turecko: Teď chodíme do práce rádi
Jon Henley: Francie – Rozhodli jsme se bojovat
Dvacet minut jízdy od starého přístavu v Marseille, u provensálské vesnice Gémenos leží v zeleni a v hezky upravené průmyslové zóně Fralib – největší továrna na zpracování čaje ve Francii.
Více než 250 zaměstnanců zde každoročně do 2 miliard sáčků značek Lipton a Eléfant sypalo 6 tun pečlivě ošetřených vonných a ochucených čajových listů s příchutěmi citronu, máty a Earl Grey nebo s uklidňujícími bylinnými extrakty – s lípou, heřmánkem či verbenou.
Ale v září 2010, poté, co stabilně zasílal polovinu zdejší produkce do Polska, anglo-holandský vlastník a gigant v oblasti spotřebního zboží, Unilever, stručně oznámil, že zdejší závod zavírá.
„Bylo to… šokující,” řekl zdejší šéf odborů CGT Olivier Lerberquier. „Francouzská pobočka Unileveru právě vyplatila akcionářům obrovské dividendy a náš Fralib byl ziskový i při poloviční výrobní kapacitě. Rozhodli jsme se bojovat!”
Byla to v každém případě dlouhá bitva, ale zdá se, že již patrně končí: 57 bývalých zaměstnanců Fralibu, dnes transformovaných do samosprávného zaměstnaneckého družstva, koncem měsíce znovu spustí stroje a továrna, která po pět roků nefungovala, začne opět produkovat čaj.
Lerberquier, stojící v hlavní čtvercové a prostorné výrobní hale v Gémenos, kde dlouhodobě podzaměstnaná obsluha prověřovala původní stroje a čerstvě vyškolení technici testovali nové vybavení pro kontrolu kvality, poznamenal, že málokdo ve Francii by vsadil na to, že to zbylí zaměstnanci dotáhnou takhle daleko.
„I když jsme bojovali celých 1 336 dní, nakonec nám to vlastně pomohlo,” uvedl Lerberquier. „Získali jsme čas na vytvoření solidarity a seriózního podnikatelského programu. A dokonce, jak říká náš právník, nyní jsme ´odsouzeni k úspěchu´! Minimálně jsme si jisti, že máme stejně dobrou šanci jako kdokoliv jiný.
Pracovníci rovněž získali peníze. Unilever předložil čtyřletý postupný plán na snížení nadbytečných zaměstnanců pro 182 lidí, kteří ve Fralibu pracovali v roce 2010. Všichni, včetně návrhu na přeložení jednoho pracovníka do Polska za roční plat 6 000 €, byli zaměstnaneckým tribunálem v Marseille propuštěni.
Zatímco více než polovina vyčerpaných zaměstnanců nakonec přijala odstupné, ti, kteří vydrželi až do konce, byli odměněni: nadřízený orgán v Marseille, usilující o zachování pracovních míst, souhlasil s odkoupením areálu Unilever za 5 milionů € včetně symbolického 1€ za strojní vybavení. V červnu loňského roku pak společnost akceptovala vypořádání v pozoruhodné hodnotě 20 milionů € kompenzující všechny nevyplacené mzdy, přeškolování, průzkum trhu a propagaci značky – včetně 1,5 milionů € jako startovní kapitál pro nové podnikání.
„Nebudu lhát – bylo to tvrdé,” říká Xevier Imbernou, strojník, přeškolující se na kontrolora kvality a potravinové bezpečnosti. „Dlouho jsme žili bez výplat a sáhli jsme si hluboko do svých úspor. Trpěly celé rodiny. Ale měli jsme velkou podporu po celé zemi a náš boj se stal symbolickým.
Marie Sasso, která od svých 17 let plnila sáčky čajem Eléphant – značka se začala poprvé vyrábět v roce 1986 poblíž nádraží St Charles v Marseille – řekla, že nikdy nečekala, že se ve svých 55 letech ocitne bez práce. A nikdy ani na okamžik neuvažovala, že za to nebude bojovat.
Řekla, že, „počítá dny do okamžiku, kdy se stroje opět rozběhnou. Po celou tu dobu je udržujeme a jednou měsíčně spustíme, abychom viděli, že fungují. A až začnou pracovat, budou pracovat pro nás! Ne pro šéfy! A kvůli tomu pokračujeme.”
Družstevní a participativní společnost tradiční a bylinné čaje (The Société Coopérative et Participative Thés et Infusions) či zkráceně SCOP-TI, jak zní její dnešní název, nedosáhla svých dvou prvotních záměrů: Unilever odmítl její návrh, aby i nadále smluvně dodával továrně čaj, a také odmítl zříci se značky Eléphant.
„Museli jsme to radikálně přehodnotit,” řekl Leberquier. Dle nového plánu družstva se má letos zpracovat 350 tun čaje a bylin a v roce 2017 to má být 500-600 tun. Což postačí, aby družstevníci dostávali slušné mzdy. Družstvo vyjednává s francouzskými supermarkety, že jim bude v rámci akce Fair trade (poctivý obchod) dodávat čaje pod jejich obchodními značkami. Současně se družstvo pokusí o produkci série vysoce kvalitních čajů pod vlastními značkami. „Půjde o prvotřídní, bio, místní nebo lokální produkty,” sdělil Leberquier.
Jižní Francie dříve produkovala 400 tun lipových složek ročně, nyní jsou většinou dodávány z Latinské Ameriky a sklizně u nás dosahují sotva 15 tun ročně. Již jsme podepsali dohody, které znovu oživí provençalské sady.
Cesta k samosprávě motivuje někdejší pracovníky Fralibu, aby se téměř každý z nich učil něco nového. „Musíte si uvědomit, že dříve jsme se zabývali pouze výrobou,” řekl 57 letý Gerard Cazorla, nedávno zvolený předsedou družstva, který s Leberquierem tvoří vůdčí tandem v boji. „Nákup, doprava, marketing, prodej, distribuce – to všechno byla zodpovědnost Unileveru.” Úlohy byly přiděleny „demokraticky a vlastně zcela přirozeně,” připomíná. Děje se to prostřednictvím horizontálních struktur ve formě častých valných hromad a zvoleného (i okamžitě odvolatelného) 11 členného představenstva.
Některé diskuse, například zda mají být všechny platy stejné, nebo mají odrážet odbornost, byly složitější než jiné, přiznává Cazorla. A militantnější členové nového družstva – a mezi ně on řadí i sám sebe – se museli přizpůsobit některým nepříjemným realitám.
Vyskytly se například obavy ze spolupráce s pověstně bezcitnými francouzskými obchodními řetězci nebo při výběru prodejního týmu, složeného z osob samostatně výdělečně činných a pracujících v podstatě za provizi. „Musíme být pragmatičtí, ” řekl Cazorla. „Někdy musím přimhouřit své odborářské oko. Musíme provozovat velkou továrnu a vyplatit 60 výplat. Nechystáme se měnit společnost. Stále tu je kapitalismus. Ale to, co děláme, se snažíme provést, jak nejlépe umíme, a ve shodě s našimi hodnotami.”
Ashifa Kassam: Španělsko – Bylo to pro nás něco nového
Na malé zelené ploše, zastrčené mezi vysokými bytovými domy, se rozpačitě chichotají dvě puberťačky a začínají potichu zpívat do svých mikrofonů. Kolem nich se počíná tvořit dav, který tleská, když jim kameraman volá instrukce.
Tato narychlo vytvořená kapela nahrává video-poctu pro jejich městskou hudební školu, která po dobu pěti let nabízela lekce pro bicí, klavír a kapelu zhruba 800 studentů v malém městě Mataró, 20 mil od Barcelony.
Většina hudebních škol takovou poctu nedostane, ale Mataró je jiná. V roce 2012 byla škola na pokraji uzavření, jako oběť měnících se politických priorit a škrtů, vynucovaných ekonomickou krizí ve Španělsku. Když se 40 tamějších učitelů připravovalo na brzké propuštění z práce, studenti a jejich rodiny vyrazili do ulic a žádali místní úřady, aby ponechaly školu otevřenou. Nakonec bylo dosaženo kompromisu: Škola zůstane otevřena, ale bude privatizována.
Poněvadž učitelé školy toho nemohli moc ztratit, rozhodli se ucházet o smlouvu. „Tak jsme to sepsali, ” řekla učitelka klavíru Aradia Sánchez de la Blanca. „Motivace byla tak vysoká a zlost z toho, čím vším jsme prošli, tak silná, že jsme se vydali touto cestou, aniž jsme moc přemýšleli o dalších krocích.
Z této situace se zrodil Musicop, družstvo, ve kterém se snoubí hudební výchova a družstevní hodnoty.
Jejich nadšení z vítězství v tendru se rychle změnilo v paniku. „Byli jsme ve své podstatě učitelé a měnili jsme se ve členy družstva,” uvedla Sánchez de la Blanca. „Najednou jsme museli přemýšlet o tom, jak se zorganizujeme, jak budeme spravovat naše finance – to byla pro většinu z nás novota.”
Většina členů neměla ponětí, co to znamená být v družstvu, řekla učitelka Montse Anguera Gisbert. „V prvním roce létalo hodně sprostých slov, ” řekla se smíchem. Družstvo nyní funguje třetí rok, a i přes všechny překážky a hospodářskou krizi v zemi se rozrůstá. Dnes družstvo poskytuje kurzy pro téměř 2000 studentů v sedmi obcích a přináší hudební vzdělání studentům od 36 měsíců až po osmdesátníky.
Páteří jejich rostoucího podniku jsou měsíční valné hromady, kde se projednává vše od vedení družstva až po možnosti expanze. Aby Musicop splnil své závazky, přibral dalších asi 40 pracovníků na částečný úvazek. Jakmile bude pro tyto pracovníky dost práce na plný pracovní úvazek, mají naději stát se členy družstva.
Při potýkání se s výzvami samosprávy se členové Musicop značně spoléhali na okolní zdroje. Asi před rokem si Musicop pronajal kanceláře ve víceúčelové prodejně a opravně aut v Can Fugarolas. Ta nyní slouží jako ústředí pro několik dalších družstev, která spolu s dalšími skupinami v komunitě podnikají ve všem možném, od solární energie až po spotřební zboží.
Město Mataró se může pochlubit bohatou historií družstev, řekl Ignasi Gómez, předseda Musicop. „První družstvo zde bylo založeno na sklonku 19. století, ” řekl s odvoláním na stavební družstvo, které zahájilo činnost v roce 1887. „Družstva jsou součástí místní kultury v mnoha oblastech. ”
Španělsko je dnes domovem asi 18 000 družstev, pulsujícího hnutí, jehož mezinárodní tvář patří často Mondragonu, založenému místním knězem v Baskicku v roce 1956 a patřícímu mezi největší světová zaměstnanecká družstva. Mondragonská družstevní korporace dnes zaměstnává téměř 75 000 lidí doma i v zahraničí a v roce 2013 dosáhla celkové tržby ve výši 11,6 miliard €.
„Mondragon nabízí inspiraci, co vše je uskutečnitelné, ” uvedla Paloma Arroyo z Cocety, španělské družstevní konfederace, která reprezentuje družstva ve Španělsku. Sdělila, že jen v roce 2013 bylo ve Španělsku svými zaměstnanci přeměněno na družstva 75 podniků; v Evropě bylo takto transformováno celkem 150 společností.
V pátek odpoledne učitelé Musicop v Mataró nabízejí kurzy na čtyřech místech.
V malé místnosti tiché základní školy jsou napěchovány klavíry a tři dívky se zde učí hrát ústřední melodii z filmu Ledové království. V kurzu nazvaném Hudba a pohyb má další učitel plné ruce práce, aby naučil osm předškolních dětí základům rytmiky. V opuštěné škole, která poskytuje Musicopu v Mataró hodně tříd, zpívá přes tucet dětí Vivaldiho a mává přitom rukama ve vzduchu.
Šestnáctileté Aidě Garcia přednášky poskytují pohled do světa, který by jinak neznala. „Miluji tyto kurzy, ” řekla a dodala, že jejím snem je hrát na klarinet v orchestru.
Členové Musicopu kvůli nadšení svých studentů pokračují v činnosti, přestože na počátku jejich mzdy klesly o 30 %. Pak se začaly zvyšovat a nyní jsou o 12 % nižší než dříve, sdělil Gomez. Platy, které vyděláváme, jsou úctyhodné, i když ne ideální, dodal.
Dokonce i přesto někteří členové váhali s odpovědí na otázku, zda to stojí za to…„Jsme na tom dnes lépe, poněvadž máme vše pod kontrolou, ” prohlásil Gomez.
Jon Henley: Řecko – Družstevnictví je o rovnosti
Marius Kostopoulos pečlivě odkapával citrónový esenciální olej do asi 300 plastových lahví, a se svými třemi kolegy strávil poslední zhruba hodinu výrobou univerzálního tekutého čističe pro domácnost. Tohle nebyla práce, kterou přijal v roce 2004 u Viome, kdysi vysoce ziskového výrobce stavebních potřeb – lepidel a spárovacích hmot pro keramické dlaždice, aby přesně seděly – sídlícího na průmyslové předměstí Soluně, druhého největšího města v Řecku.
Ale Viome už ve skutečnosti neexistuje. V důsledku téměř totálního kolapsu řeckého stavebnictví se odbyt postupně propadl o 40 % a náklady na energie stouply o 30 %. Mateřská společnost Philkeram-Johnson – většinově vlastněná místní rodinou Philippou – se před čtyřmi roky rozpadla.
Kostopoulos a jeho 45 kolegů, výrobních dělníků, již pracovali na zkrácenou pracovní dobu. V květnu 2011 jim přestaly přicházet platy (ačkoli nikdy nebyli oficiálně propuštěni, což znamená, že přišli i o minimální dávky v nezaměstnanosti). V září téhož roku pak Philkeram-Johnson jednoduše opustil areál. Kostopoulos a 20 jeho kolegů tedy obsadilili jeho chátrající strojní haly a sklady, aby si – alespoň prozatím – vydělali trochu peněz.
“Rozhodně to nestačí pro přežití,” řekl Kostopoulos, jehož manželka, pracovnice pečovatelské služby, je nyní doma a pečuje o jejich šestnáctiměsíčního syna. “Musím dělat další práci, abych vyšel, takže pracuji o večerech a víkendech jako číšník na svatbách, při bar mitzvahs, při různých oslavách… Vydělám asi 250 € až 300 €, což je polovina peněz, které potřebujeme na přežití každý měsíc. Bez toho bych se nemohl uživit ”
Když Philkeram-Johnson odešel, první myšlenkou pracovníků bylo, aby se zabránilo odvezení strojního zařízení a zásob společnosti. Báli se, že by pak žádný z nich už nikdy neuviděl 1,5 milionu €, které společnost dlužila za odstupné a odškodnění.
Ale od samého počátku chtěli prostě pokračovat v práci. “Nikdo nechce být nezaměstnaný,” řekl 45letý Dimitris Koumatsioulis, další bývalý pracovník a zakládající člen družstva. “Obzvláště v Řecku a tady a teď, si nemůžeme dovolit mít dalších 45 dělníků nezaměstnaných a dalších 45 rodin bez příjmů.”
Na úplně první valné hromadě dostal 97 % hlasů návrh, abychom zůstali v továrně a provozovali ji jako samosprávné družstvo. Delegace pracovníků odjela do Athén na jednání s ministerstvem práce. Rodina Philippou, většinoví majitelé Philkeram-Johnson, dali jasně najevo, že nemají v úmyslu opětovné zahájení výroby v naší provozovně.
V polovině roku 2012 dělníci z Viome kontaktovali solidární sítě v Řecku i v zahraničí a zvažovali možnost produkce řady ekologických mýdel, mycích prostředků, změkčovadel a pracích prostředků. Výroba těchto produktů při použití stávajících strojů a surovin měla být levná.
Místní občanská sdružení a odbory slíbily, že budou část tovární produkce distribuovat a následovaly je mnohé malé družstevní obchody a tržnice, které se v té době začínaly objevovat jako houby po dešti po celém Řecku, jehož ekonomika se po spirále řítila ke dnu.
Po třídenní solidární akci, která se konala v únoru v Soluni a zahrovala benefiční koncert, kterého se zúčastnilo 6 000 lidí, byla pod vedením pracovníků výroba ve Viome opět zahájena a v dubnu loňského roku je soud uznal jako právně ustavené neziskové sociální družstvo.
Viome produkty se nyní prodávají prostřednictvím charitativních a sociálních sítí v Řecku, Německu, Holandsku, Švýcarsku a Rakousku. Stanovy družstva, které kladou důraz na hlavní principy kolektivního rozhodování a vlastnictví, oslovují „stoupence solidárního podnikání”: organizace a jednotlivce, kteří se zavázali ke každoroční koupi nějakého procenta roční produkce továrny.
Družstvo svedlo několik právních bitev proti Philkeram-Johnson a rodině Philippou, kteří uvedli, že sami nemají žádné plány pro využití továrny, ale nyní chtějí prodat pozemky, aby mohli splatit dluhy u bank, dodavatelů a zaměstnanců.
Nová řecká vláda radikální levice zvažuje legislativu, která by zaměstnancům umožnila legální převzetí továren, opuštěných jejich vlastníky. Ale Koumatsioulis nakonec řekl: “Nechceme to tajit. Vedle zachování našich pracovních míst a budoucnosti našich rodin zde jde navíc i o rovnost a demokracii, o zdravý vztah zaměstnavatel-zaměstnanec.
Pokud ve Viome nakonec dosáhneme svého cíle – produkovat denně až tunu mýdla, pracích a čisticích prostředků, řekl Kostopoulos, “budeme na tom – psychologicky, politicky, ekonomicky lépe než kdykoli předtím, kdy jsme měli bossy. Pracujeme pro sebe navzájem. To je rozdíl.”
Uki Goni: Argentina – Zpočátku to bylo tvrdé
José Pereyra pracoval celý život jako číšník. 20 let obsluhoval stoly v Los Chanchitos (Malá prasátka) v grilu na rušném rohu v Buenos Aires ležícím na hranici mezi dvěma z nejhustěji obydlených měšťanských čtvrtí města.
Specializoval se na labužnické grilované vepřové a velkorysé porce domácích těstovin. Vzhledem k věrné klientele, která zajišťovala podnikání po tři desetiletí, Pereyra očekával, že v Los Chanchitos má jisté zaměstnání.
Ale před dvěma roky Pereyra pochopil, že majitelé, kteří vlastnili další čtyři restaurace, krachují. “Dlužili nájem za budovu, dlužili nám příplatky ze zisku, a platili nám pozdě sociální pojištění,” řekl Pereyra. “Uvědomil jsem si, že chtějí Los Chanchitos zavřít za našimi zády.”
V předchozích desetiletích by se s tím nedalo nic dělat a Pereyra se svými 27 kolegy by práci ztratili. Ale po kataklyzmatickém zhroucení argentinské ekonomiky v roce 2001, kdy země nedokázala splácet astronomické zahraniční dluhy a vláda zabavila všechna bankovní konta, směřovalo ke krachu takové množství firem, že zaměstnanci byli nuceni hledat inovativní řešení, aby zachránili svá pracovní místa.
“Mnozí zaměstnanci to nevzdali a neodešli domů, ale rozhodli se vytvořit družstva,” řekl Andrés Quintana, mluvčí Národní konfederace zaměstnaneckých družstev (CNCT). Podniky vedené zaměstnanci existovaly i před ekonomickým krachem. “Dnes v Argentině existuje asi 5-6 tisíc družstev,” uvedl Quintana. “Největší nárůst byl v posledních letech.” Poskytují práci více než 60 000 lidí.
Pro mnohé, kteří jako Pereyra pracovali na noční směny v Los Chanchitos, bylo vytvoření družstva otázkou přežití.
„Vzpomínám si na den 23. dubna 2013, kdy jsem strávil celé odpoledne procházkou a snažil se přijít na to, co udělat,” vzpomíná Pereyra. “Majitelé odcházeli a museli jsme přijmout rozhodnutí. Tu noc jsem svolal všechny číšníky a ostatní zaměstnance a navrhl jsem vytvořit družstvo.”
Zaměstnanci restaurace si nechali tržbu z noční i denní směny, a když příští den dorazil dodavatel masa a zeleniny, Pereyra udělal první statečný krok. Informoval dodavatele, že restaurant převzali do vlastnictví zaměstnanci, a že denní dodávky budou od nynějška propláceny v hotovosti.
Taková změna není vůbec jednoduchá. “Je to pro zaměstnance velice obtížný proces,” řekl Quintana. “Někteří z nich jsou náhle přinuceni opustit barový pult, vzít na sebe oblek a jít do banky sepsat smlouvu.”
“Ty první měsíce byly velice drsné, byl jsem traumatizovaná troska,” přiznal padesátiletý Pereyra. “Ale neměli jsme jinou možnost, v sázce byla naše pracovní místa. Mnohým z nás bylo více než 45 let a bylo by velice těžké znovu najít práci. Prvních devět měsíců jsem musel spát v Los Chanchitos, abych postavil podnikání na vlastní nohy.”
Nejkomplikovanějším krokem pro nás bylo právní vyrovnání s předchozím vlastníkem,” poznamenal Pereyra, který je i nadále číšníkem i přesto, že má nové podnikatelské povinnosti.
Příjemným překvapením, které následovalo poté, co družstvo převzalo restauraci, byl návrat mnoha klientů, kteří odešli kvůli snížené kvalitě jídel, poněvadž předchozí majitelé zastavili v podniku reinvestice.
“Jestliže přestanete své kuchařce včas platit a snížíte kvalitu masa, host si toho okamžitě všimne. Ale když zákazníci viděli, že poté, co jsme podnik převzali, se věci zlepšovaly, začali se vracet.”
Na rozdíl od běžného podnikání, které funguje na principu maximálního zisku pro majitele, družstvo, vedené svými pracovníky, má tendenci zajistit lepší podmínky pro své zaměstnance.
“Nechceme, aby naši starší zaměstnanci museli odejít do důchodu. Najdeme pro ně další úkoly,” řekl Pereyera. “Například jeden z nás potřeboval operaci, kterou si nemohl dovolit. Tak jsme se společně poradili a rozhodli, že družstvo operaci zaplatí, poněvadž ten člověk pracoval pro restauraci 20 let. A skutečně právě včera operaci podstoupil. Normální podnik by se o to možná nestaral, ale my jsme se postarali.”
Byly i mnohem složitější případy: dělníci rozsáhlého ropného úložiště byli před 14 lety nuceni převzít podnik poté, co zkrachoval v době, kdy se zhroutila celá argentinská ekonomika.
“Jednalo se o typický případ podniku, který se zhroutil během krize v roce 2001,” řekl José Sancha, z družstva Decosur , jehož 30 družstevníků nyní provozuje dříve soukromě vlastněný závod.
Decosur ve svých 42 nádržích s celkovou kapacitou 39.000 krychlových metrů skladuje zemní plyn, benzín a topný olej, přečerpávané z tankerů, které připlouvají do Buenos Aires.
„První roky byly velice tvrdé,” vzpomíná Sancha. “Je to činnost, která vyžaduje splnění přísných ekologických norem, jednání s velmi různorodými zákazníky a zajištění nezbytných koncesí s přístavními orgány.”
Ale jakmile bylo převzetí dokončeno, obchody pro nové družstvo vzkvétaly. “Nyní expandujeme a přičleňujeme sousední parcelu, vlastněnou jinou firmou a dokonce jsme položili potrubí, které nás připojuje přímo k elektrárně Dock Sud,” uvedl Sancha. Decosur nyní potrubím dodává kapalné palivo pro 775MW elektrárnu, která zásobuje elektrickou energii rozsáhlou část Buenos Aires.
Zapojily se zastřešovací organizace jako např. CNCT, aby usnadnily komplikovaný proces změny vlastníků. Zajišťujeme vzdělávání, vytváříme potřebné sítě. Mnoho firem padlo, protože nezvládlo tyto záležitosti, poznamenal Quintana.
Constanze Letsch: Turecko – Teď chodíme do práce rádi
Na první pohled dílna vypadá jako u běžné textilní továrny. V hale dominují dlouhé řady pletacích a tkalcovských strojů, zatímco krabice vyplněné oděvy a barevnými vřeteny příze jsou nahromaděné v rozích. Ale Özgür Kazova není jako žádný jiný závod v Turecku: čtyři dělnice usazené nad svými stoly, šijí, žehlí a dohlížejí na vrčení strojů, nezodpovídají žádným šéfům!
Jejich boj začal na počátku roku 2013, kdy majitelé podniku Kazova Textil, Ümit a Mustafa Somuncu, poslali všech 95 pracovníků na dovolenou poté, co jim několik měsíců zadržovali výplaty s poukazem na špatné odbytové podmínky. Pracovníkům bylo řečeno, že dostanou dorovnání mezd později, ale po jejich návratu jim podnikový právník sdělil, že všichni byli bez odškodnění propuštěni kvůli neodůvodněné absenci v práci.
“Byly jsme ohromeni,” řekla Aynur Aydemir, která pracovala v textilce Kazova více než 8 roků. “Do té doby jsme pracovali 10 hodin denně a 7 dní v týdnu. Zdálo se, že podnik prosperuje. Bylo těžké uvěřit tomu, že společnost je v takovém úpadku, aby nám nemohla zaplatit.”
Navíc majitelé přes noc demontovali všechny funkční stroje a zmizeli s více než 100 000 hotových svetrů a 40 tunami vysoce kvalitní příze. Nezaplaceným a nyní i nezaměstnaným pracovníkům zanechali jen přes půl století staré a špatně fungující pletací stroje.
Na konci dubna si hrstka bývalých zaměstnanců Kazova Textil postavila před starou továrnou stan, aby majitelům zabránili vzít si cennosti, které ještě zůstaly uvnitř. Neodradily je ani hrozby a zastrašování od majitelů či policie a jejich zdráhavý boj vyrostl do plnohodnotného politického hnutí.
“Zpočátku jsme byli nesmělí, protože předtím jsme nikdy nebyli zapojeni do žádného politického hnutí,” vysvětlil 42 letý Serkan Gönüs. “Měli jsme strach, ale když jsme viděli, jak velkou podporu máme od kolemjdoucích během našich demonstrací, naše sebedůvěra pomalu rostla.”
Po protestech, které vypukly v Turecku na jaře 2013 se pracovníci rozhodli továrnu obsadit a znovu otevřít. Soud rozhodl, že stroje by měly připadnout zaměstnancům jako náhrada za uniklé mzdy a 43letý Muzaffer Yigit, který v textilce Kazova pracoval od roku 1990, přišel stroje opravit. Z příze, kterou původní majitelé neodvezli, se vyrobily první svetry značky Diren (vzdor). Kazova. V září skupina uspořádala svou první veřejnou módní přehlídku.
Došlo však k neshodám, které vedly k rozkolu a čtyři zaměstnanci se rozhodli založit družstvo Svobodná Kazova. “Zjistili jsme, že nestačí mluvit o právech a odporu pracovníků jen teoreticky,” řekl Gönüs. “Chtěli jsme přijít s trvale udržitelným modelem pro spravedlivější práci, a být schopni se vzájemně podpořit.
Pracovníci družstva Svobodná Kazova kontaktovali jiné samosprávné továrny a družstva po celém světě za účelem sdílení zkušeností a odborných znalostí. Jejich cílem je vyrábět vysoce kvalitní a cenově dostupné oblečení pro každého zájemce, podporující model práce, který představuje alternativu k vykořisťující práci za mzdu. Aby byli zákazníci informováni, na co konkrétně se použijí peníze zaplacené za každý svetr.
“Nechceme pracovat pro zisk, ale jen pro to, aby každý z nás měl dost na živobytí,” řekla Aynur Aydemir. “Pracujeme šest hodin denně, a ráno teď chodíme rádi do práce, poněvadž jsme svoji vlastní šéfové.”
Dodala, že svetry Özgür Kazova se dnes neprodávají jen v Turecku, ale i ve Francii, Itálii a Polsku. “Je fakt těžké držet krok s poptávkou,” smála se. “To dokazuje, že jsme na správné cestě, a že mnoho lidí souhlasí s námi i s tím, co hájíme.”
Zdroj: https://www.theguardian.com/
