Staroměstská poprava českých pánů dodnes rezonuje

Stále varujícímu odkazu událostem spjatým s bitvou na Bílé hoře bylo věnováno vzpomínkové shromáždění, které 21. června 2021, v den 400. výročí popravy českých pánů na Staroměstském náměstí, uspořádaly na poblíž místa exekuce hnutí Ne základnám, Alternativa zdola, Nezávislá média a další aktivisté. Řečníci přiblížili jak tehdejší události, tak vývoj před a po Bílé hoře, a rozebrali rovněž současnou situaci, v níž nacházeli paralely k mnohým neblahým prvkům tehdejší tragédie.

Historička Marie Neudorflová popsala tehdejší revoltu českých stavů proti císaři jako boj proti znásilňování suverenity země, práv a reformační identity. Ocenila, že české království stálo 100 let v čele evropského reformačního vývoje, což přinášelo více svobody, upřednostnilo mateřštinu před latinou a němčinou, poskytlo věřícím svobodu číst a rozmýšlet o bibli a tak přispělo k rozvoji vlastní kultury, ale znamenalo též mírnější robotní povinnosti. Připomněla rovněž, že v Čechách 90 % obyvatelstva tvořili nekatolíci. Ohledně tehdejšího mocenského střetu zdůraznila náboženský fanatismus Habsburků, jejich nenasytnost po moci a majetku, ale poukázala i na nedostatečnou věrnost části českých stavů reformačním kořenům, která se promítla i do nedostatečné přípravy pro střet a následující prohře. Neudorflová varovala, že nyní, stejně jako již vícekrát v minulosti, opět dochází k překrucování dějin ve prospěch mocenských elit, protinárodních a nedemokratických sil. Přiblížila proto následky porážky na Bílé hoře: vyhnáno bylo 30 000 rodin, poddanské povinnosti byly 30-40krát navýšeny a majetky české vyhnané šlechty byly prodány za desetinu ceny zahraničním rodům. Konstatovala, že během třicetileté války a na následky útrap a epidemií došlo v českých zemích k poklesu počtu obyvatel ze 3 miliónů na 600 000, což ovšem se stalo i záchranou před vyhlazením původního obyvatelstva, neboť takřka nezůstal nikdo, kdo by pracoval. Uvedla, že následující nesvoboda, strádání, pálení knih a nevzdělanost trvaly 200 let.

Následně vyzdvihla úsilí obrozenců – jejich osvícenství, vztah k poníženému a trpícímu lidu, víru v možnost důstojné existence národa, v modernizaci jazyka a jejich rozhodnutí posílit historickou paměť lidí a volbu cesty vzdělanosti a vědy. Vyložila obrozeneckou činnost i jako střet katolické pravdy zjevené a osvícenské pravdy poznané a připomněla, že katolická církev i pravdu zjevenou odmítala spojovat s mravností, jak naopak hlásali Jan Hus či Jan Ámos Komenský. Odsoudila v té souvislosti i katolickou pozici proti nezprostředkovanému přístupu k bohu, který je osou protestantské víry a osobního přímého vztahu každého evangelíka k bohu.

Prohlásila, že nyní je tento osvícenský, obrozenecký, demokratizační proces zase ohrožen, opět – jako za Hitlera – dochází ke zpochybňování existence českého národa. Vysvětlila, že v historii bylo zformulováno již mnoho různých ideologií pro jeden cíl – pro moc, která pohrdá lidem a nenávidí demokracii, pro moc, která stojí proti tomu, aby znalosti a politika byly spojeny s morálkou a s respektem ke spravedlnosti, ke slabším, aby působily pro veřejné blaho, a místo toho tato moc preferuje válečná řešení konfliktů. Své vystoupení historička uzavřela výzvou, že veřejnost musí být vzdělaná, politicky dospělá, aby se mohla účinně postavit barbarství mocných. Musí poznat a poučit se z pozitivních i negativních událostí svých dějin a bránit se tak destrukci, nabírat zdravé sebevědomí, pocit národní sounáležitosti a zodpovědnosti vůči následovníkům.

Historik a politik Josef Skála (KSČM) nazval staroměstskou popravu odpůrců císaře orgiemi masového sadismu, orgiemi kolaborace a vyvlastňování Čechů. Vyzdvihl postupné probouzení národního sebevědomí a sebeuvědomění, které vyrůstalo z plebejských kořenů a postavilo se proti kariérám konaným díky německému jazyku. Ocenil národně obrozenecké vzepětí, ale, jak podotkl, na restituce majetků rozkradených po Bílé hoře už však nedošlo. Posteskl si, že opět jsme krmelcem a vazalem mocných, nyní ale v liberálních rukavičkách. Zdůraznil, že opět je tudíž třeba bojovat a obnovit suverenitu státní, civilizační a kulturní. Opět se také naštěstí jako kdysi utvořily skupiny podivínů obětujících kariéry kvůli tomuto úkolu. Opět je třeba reálný smysl pro demokracii a lidská  práva, pak dojde i restituce sociálního pokroku, prohlásil. Zmínil současné dezinterpretace sadistické popravy, která byla vykonána prý kvůli semknutí proti Osmanské říši – jak se však Skála otázal: Copak by Česká konfederace nebyla s ostatními proti Turkům? Závěrem upozornil, že český stát a jeho národ nespasí žádný novodobý Friedrich Falcký a jeho novodobé kolaborantské klony, a vyslovil přesvědčení, že je opět nutno spojit vlastence od plebejců přes osvícené vzdělance po podnikavé duše nechtějící být už krmelcem a vazalem.

Spisovatelka Lenka Procházková charakterizovala povstání českých stavů jako právo na odpor proti panovníkovi, který nedodržel závazky, na jejichž základě byl zvolen, konkrétně porušení Rudolfova majestátu o náboženské toleranci, o „dvojím lidu“. Jak poznamenala, k porušování náboženské svobody a plíživé rekatolizaci přistoupil již císař Matyáš, na něhož navázal fanatický katolík Ferdinand II., porušovány jimi byly ale i zemská práva a městská privilegia. Procházková vzpomenula chyby vzbouřených pánů v taktice, logistice, slabém zajištění peněz a též v nezapojení prostého lidu. Kvitovala ale to, že strategická idea České konfederace byla splněna a byla sepsána ústava s demokratickými momenty. Početnou a teatrální popravu vidí jako odstrašující pomstu za odboj proti vrchnosti. Ustavení a činnost páté kolony, vytvoření nových vlastníků bylo dle ní odměnou pro kolaboranty, což je šablona používaná dodnes. Když hovořila o tehdejším půl miliónu lidí odešlých do emigrace, tak vyzdvihla, že mise Jednoty bratské zapůsobily i za hranicemi Starého světa. Poukázala dále na v dějinách a přítomnosti opakovaný fenomén rozdílu dobové společenské morálky a lidské osobní mravnosti. V dalším konstatovala, že vztah k minulosti vytváří a udržuje kulturu národa, proto dnes, dle ní, dochází k dezinterpretacím dějin, k zastírání etiky předků, k devastaci (sebe)vědomí, k přejímání cizích vzorů. Jak podotkla, narůstá počet lidí bez vlastního názoru, kdy jsou univerzální mátohou, čímž se však ztrácí právo na odpor. Odmítla symboliku nedávno obnoveného Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, jehož autoři a zastánci jej nazývají pomníkem smíření, a naopak to charakterizovala jako projev katolického triumfalismu. Probrala rovněž rozdíl mezi pokorou a pokořením, a obrátila se na přítomné, aby měli současné dezinterpretační snahy na paměti a zúčtovali s kolaboranty při nadcházejících volbách. Nakonec vyzvala k naplňování masarykovské tzv. drobné práce, zejména proti zaprodaným médiím, proti takové výchově dětí, kdy jsou lámány v poddajné nástroje a formovány ve fanatický, jednonázorový, manipulovatelný dav.

Europoslanec a psychiatr Ivan David (SPD) upozornil, že ne všichni popravení byly pány (většina byli měšťané) a ne všichni byli Češi. Zdůraznil. Že vítězní Habsburkové pojali popravu svých odpůrců jako velké divadlo, které mělo zapůsobit na ostatní lid. Vzpomněl dopadů třicetileté války na české země a následující staletí habsburské nadvlády, kdy čeština téměř zanikla, a obrozeneckou obnovu jazyka a státnosti označil za nesamozřejmou. Současnost charakterizoval jako novodobou Bílou horu bez poprav s 30-letou hybridní válkou, kdy místo šlechticů zde působí akcionáři nadnárodních korporací a místo žoldáků úředníci a propagandisté, kdy zase dochází k výměně obyvatelstva a k novodobému feudálnímu ekonomickému znevolnění občanů. Obranou proti centralizovanému superstátu je dle Davida národní stát.

Závěr vzpomínky obstarala Hana Tonzarová, duchovní Československé církve husitské, se svojí básní „Boj – pokoj -neboj“.

Vystoupení autora tohoto článku na uvedené akci je v samostatném článku.

(kru)