Slovenský dar pro Ukrajinu
Mnohonásobné skandování mírových hesel tisíci účastníky bratislavského pochodu za mír a naopak takřka hrobové mlčení mainstreamu o této akci charakterizovalo završení série 33 mírových pochodů po celém Slovensku, k němuž došlo v pátek 3. března 2023 ve slovenské metropoli před prezidentským palácem, resp. velvyslanectvím USA.
Série pochodů, kterou podnítilo oznámení na webu spolku Archa a které pak rozšiřovaly i další alternativní média, jako např. hlavnespravy.sk., zvedla do ulic bezmála čtvrtiny slovenských měst celkem desítky tisíc občanů. Vyjadřovali na nich nespokojenost se zahraniční a bezpečnostní politikou vlády Eduarda Hegera a prezidentky Zuzany Čaputové, která v nich budí kvůli jejich postoji k ke konfliktu na Ukrajině obavy o osud Slovenska a o životy, zdraví a majetky samotných obyvatel SR. Protestující žádali ukončení bojů, omezení podpory vlády SR kyjevskému režimu, který mnozí považují za fašizoidní či přímo fašistický, zrušení dodávek zbraní a munice a odmítali případnou účast slovenských vojáků v bojích na Ukrajině, které považují za zástupnou válku mezi USA, resp. NATO či EU a Ruskem. Významnou součástí protestu byl požadavek na vystoupení SR z NATO, případně i EU a vyhlášení neutrality.
Mírová kampaň na Slovensku zaujala i mírové aktivisty v České republice, kde běží výzva „Mír a spravedlnost“, podobně jako promírové kroky jinde v zahraničí, nejnověji třeba v podobě německé petice „Linke gegen Krieg und Kriegsbeteiligung“ organizované Sárou Wagenknechtovou. V rámci hnutí Ne základnám tak vznikl nápad podpořit osobně slovenské občany a vyrazili jsme nejprve na pochod do Trenčína, coby města nedaleko hranic, a poté i na závěr pochodů do Bratislavy.
Na Hodžovo náměstí, kde stojí Grasalkovičův palác, sídlo prezidentky, naše česká výprava dorazila půl hodiny před začátkem pochodu, který byl ohlášen na 17 hodinu. Zde už probíhala od 15 hodiny demonstrace „Matky za mier“, která začala ještě o hodinu dříve pochodem od ukrajinského a ruského velvyslanectví. Na místě již byly asi dva tisíce lidí, v mírném větru plápolaly desítky slovenských zástav, též dvě české, ale i asi tři ruské, jedna sovětská a na okraji náměstí i několik ukrajinských spolu s jednou USA. Tuto skupinu ale policie oddělila od hlavního davu, neboť její na názory na dosažení míru na Ukrajině a příčiny války se patrně zásadně odlišovaly od názorů demonstrantů a účastníků pochodu míru. Přitom byla mezi účastníky pochodu i skupina nesoucí transparenty propagujícími mírové soužití Ukrajinců, Rusů a Slováků. K podpisu byla jak protiválečná petice, tak i petice za prezidentskou kandidaturu Štefana Harabina, který jako jeden z prvních ohlásil záměr vystřídat v přilehlém paláci Zuzanu Čaputovou.
Demonstrace matek a pak i shromáždění pochodu za mír byly velmi špatně ozvučeny a uslyšet a porozumět vystoupením řečníků nebylo snadné, v místech vzdálenějších od reproduktorů takřka nemožné. Tento nedostatek měl však jeden klad – lidé se více bavili mezi sebou a nechávali své názory na válku na Ukrajině a s ní spojené události zaznít, řekněme, dosti bezprostředně.
Na úvod akce vystoupila právnička Iveta Michalíková ze spolku Archa, na jehož webu byla série pochodů oznámena, ale který se oficiálně k pořadatelství nehlásil. Hned po přivítání přítomných vyzvala se stažení stranických vlajek – bylo totiž vidět asi tři skupinky, celkem cca deseti praporů kotlebovců. V reakci na váhání kotlebovců požadavek skandovali i účastníci pochodu a začali je i osobně přesvědčovat. Kotlebovci sice se stažením praporů otáleli, ale na pochodu a na cílovém Hviezdoslavově náměstí již vidět nebyly.
Projevy před prezidentským palácem byly poměrně krátké, řečníci připomínali hlavní důvody pochodů, snahu běžných Slováků se jako stát i osobně válce vyhnout, poukazovali na dlouhý seznam států, které se staly cílem agrese USA a států NATO, a kritizovali vládu SR za vojenskou pomoc Ukrajině. Vystoupila zde i Vladimíra Vítová, představitelka české Aliance národních sil, která vzpomenula podzimní protivládní demonstrace v ČR, které obsahovaly i protiválečné téma, a oznámila sérii mírových pochodů v březnu v ČR. To již byl nejen trojúhelníkový prostor před palácem, ale skoro celé náměstí, kde palác stojí a kde se sbíhají jedny z nejrušnějších bratislavských tříd, zcela zaplněn.
Pak následoval samotný průvod skrze střed starého města, přes náměstí SNP, kde se v listopadu 1989 scházeli demonstranti, okolo památníčku zavražděného novináře Jana Kuciaka a jeho snoubenky, minul pověstný „mangerlák“ a stočil se za další významnou architektonickou památkou, starou budovou Národní banky SR, dnes sídlem Generální prokuratúry, aby došel okolo staré budovy Slovenského národního divadla na Hviezdoslavovo náměstí, v jehož západní části stojí budova velvyslanectví USA obehnaná vysokým plotem. Tato cesta byla příležitostí na navázání kontaktů a rozhovorů, výměnu názorů, v čem naší skupince pomáhaly česká vlajka a prapory hnutí Ne základnám. Kromě požadavků míru, popisu národních zvláštností při nadpráci našich vlád, byly velmi častým tématem pobyt vojsk USA a tzv. obranná smlouva s USA, v případě Slovenska podepsaná loni krátce před přímým vstupem Ruska do války, v našem případě teprve připravená k podpisu. Otázky směřovaly i k osobě nového prezidenta Petra Pavla, u něhož Slováci zaznamenali válečnické názory, i k osobě prezidenta dosavadního, který přítomné Slováky zklamal obraty v názorech v posledních letech, a došlo i na eurokomisařku Věru Jourovou spojovanou s cenzurními unijními aktivitami.
Na Hviezdoslavově náměstí se nakonec sešlo přes osm, možná k deseti tisícům občanů. Pokračovaly projevy, ale již zmíněná nedobrá akustika podněcovala přítomné k vytváření vlastních menších kroužků, nejen debatních, ale třeba i – za doprovodu harmoniky – pěveckých. V projevech veřejných i soukromých zaznívaly rozličné odstíny názorů: slovanská vzájemnost, odpor vůči anglosaské agresivitě, třídní pohledy v podobě kritiky zájmů korporací, odmítnutí fašismu a nacismu a jejich projevů na Ukrajině, ale i třeba jejich náznaků (cenzura, mediání manipulace, potlačování opozice, dezinterpretace dějin, školní výchova a vzdělávání) v EU a USA, zklamání z postojů předsedy Hlasu – SD Petra Pellegríniho, někdejšího souputníka Róberta Fica. Ten byl rovněž byl často vzpomínám, občas chválen, leč spíše z pozice, že jednooký mezi slepými králem, poněvadž za svoji 30-letou politickou kariéru má dost plusů i mínusů. Občané dávali na srozuměnou, že odlišují politické špičky od běžných občanů, současně ale upozorňovali na rozpolcení společnosti, které dávali na zodpovědnost médiím, zvláště mainstreamovým, především veřejnoprávním či státním, za neobjektivní zpravodajství. Mezi účastníky byl k zahlédnutí mj. šéfredaktor časopisu a webu Zem a vek Tibor Eliot Rostas, který náležel k zakladatelům Archy, ovšem nyní tam již nepůsobí, a též už zmíněný Štefan Harabin. Někdejší dvojnásobný předseda Nejvyššího soudu z dob Vladimíra Mečiara a Róberta Fica, za jehož první vlády zastával post ministra spravedlnosti, a dnes advokát nakonec i vystoupil a kromě jiného vzpomenul i zásluh Rudé armády o osvobození Slovenska a Evropy od nacismu.
Celou akci provázelo co chvíli skandování, ponejvíce „Chceme mier!“, pak „Vojnu nechceme!“, „Preč z NATO!“, „Preč z EU!“, „Synov vám nedáme!“, „Mužov vám nedáme!“ apod. V jednom okamžiku, již nedlouho před závěrem, zaznělo i „Nech žije Putin!“ a vzápětí „Rossija!“, když krátce předtím se k oknům ambasády USA neslo „Američania domov!“
Shromáždění na Hviezdoslavové náměstí se začalo rozcházet okolo půl osmé večer. Účastníci s prapory si často od okolojdoucích chodců a okolojedoucích řidičů aut a tramvají vysloužili ocenění zdviženými palci nebo máváním.
Nepřekvapivým překvapením byla reakce mainstreamu, který o pochodech informoval už minimálně předtím a tuto linii držel dál. Uvedl jen krátké šoty pár desítek sekund či tvrzení, že se sešlo jen několik set lidí. To v případě, že např. u sochy Pavla Országha Hviezdoslava napočítáte napříč náměstím přinejmenším půl stovky lidí a takových řad nalevo napravo rozpoznáte okolo dvou set, je trapnou ignorancí počtů 3. třídy základní školy.
Pro naši českou výpravu bylo významným poznatkem zastoupení mladé generace. Zatímco v ČR na mírové akce chodí starší a starší střední věkové skupiny a mladší tvoří jen nižší jednotky procent, v Bratislavě představovala generace od 25 do 40 let desítky procent a střední generace měla jasně navrch nad seniory. Nakolik to přičítat obavám mladších z vládních úvah o mobilizaci, charakteristice alternativní mediální sféry a naopak mainstreamu či vystupování R. Fica, Luboše Blahy, Š. Harabina, T. E. Rostase, Petera Staneka a dalších, resp. na opačném pólu Z. Čaputové, E. Hegera, Jaroslava Nadě, Ivana Korčoka, Igora Matoviče a jiných propagátorů války, v jejich podání orwellovského míru, tj. až po válce a stále nenaplněném míru a kapitulaci Ruska – to asi nelze přesněji odhadnout.
Slováci a Slovensko přitom mají co Ukrajincům a Ukrajině dát. Ne v podobě nadpráce nynější slovenské vlády plnící linii USA, ať přímo nebo skrze NATO a EU. Jde o fenomén státnosti, jeho naplnění. Nejde ale o státnost současné Slovenské republiky, nýbrž válečného Slovenského štátu. Ten byl tehdy v r. 1939 přivítán značnou částí slovenských obyvatel jako naplnění tisíc let trvající touhy slovenského národa o státní samostatnost. Leč již zanedlouho valná část národa seznala, že fašistický stát není tím státem, který si představovali a Slovenským národním povstáním, po jugoslávském odboji druhou největší válečnou akcí uvnitř hitlerovské říše, dali celému světu na vědomí, že humanismus, spravedlnost, demokracie jsou více. Že nestačí mít vlastní stát, že přinejmenším stejně důležité je i to, jaký ten stát je, jaký má režim. Pro Slováky nebylo SNP pouze vojenskou a politickou akcí, kde se sešla levice a pravice na „jedné lodi“. Bylo to především velké morální vzepětí – právě z něho tryskalo vojenské a politické úsilí. Slováci měli totiž – na rozdíl od českomoravského protektorátu – daleko složitější úlohu. Zatímco v protektorátu byl nepřítel jasný – cizinec, Němec (rádo se zapomíná na fašizoidní československou Druhou republiku), Slováci museli najít nepřítele mezi sebou. Mezi sousedy, spolužáky, kolegy, příbuznými a jim dát na vědomí, že s nimi tedy nejdou. A pro nemalou část občanů to bylo dvojnásob obtížné, protože jako katolíci (a těch byla mezi obyvateli výrazná většina) se museli postavit i proti „farské republice“, na jejímž čele stál katolický kněz. Museli oddělit svoji křesťanskou víru od instituce katolické církve, jít k podstatě křesťanství a Ježíšova učení a odmítnout tuto instituci. Uvědomili si, co je podstatou, cílem a co je pouze jevem, nástrojem, došli pochopení lidskosti, respektu k ostatním, uchopení mezilidské rovnosti, spravedlnosti a pravdy. Gro Slováků osvědčilo za 2. světové války a ve vztahu ke svému prvnímu národnímu státu humanistický morální kompas a jsou příkladem jiným národům a občanům, jak uchopit svoji státnost.
Ukrajinci si, žel, zatím berou příklad z opačného pólu stran bojujících za 2. světové války. Zcela mimo je paralela s Československem a Mnichovskou dohodou. Němci měli v ČSR tisíce škol včetně tří vysokých, Ukrajinci krátce po Majdanu naopak takřka úplně zakázali používání ruštiny na školách a úřadech. První ČSR se stala po řadu německých antifašistů azylovou zemí, viz bratří Mannové, takže to české pronásledování Němců, jak je světu prezentoval Adolf Hitler, asi nebylo tak zlé. Kyjevu naopak pět let trvalo, než připravil zákon o zvláštním statusu povstaleckých republik Donbasu a Luhanska, k němuž se zavázal v pomajdanovských Minských dohodách a s nimiž vedl nedlouho od Majdanu občanskou válku. Regulérní válku – dle Stockholmského ústavu pro výzkum míru SIPRI je jedním z kritérií války 1000 a více obětí za rok – na Ukrajině bylo za osm let bojů 12 až 14 tisíc mrtvých. Nešlo přitom o separatisty, jak je osm let lživě označoval mainstream. Šlo o povstalce, vzbouřence, autonomisty, federalisty, ale nikoli o separatisty, protože po celou dobu chtěli být součástí Ukrajiny, jen mít zvláštní status. Až pár dní před přímým vstupem Ruska do války, po osmiletém neúspěšném jednání, roky po té, co Vladimír Zelenský popřel své předvolební sliby o plnění minských dohod a dokonce žádal obnovit jaderný status země. se trhli.
Ukrajinci potřebují pomoc. Ne však pro vedení války, nýbrž pro její ukončení, pro svoji morální a intelektuální a z toho plynoucí i politickou sebereflexi. Pro uvědomění si, že mít vlastní stát znamená i zodpovědnost za jeho režim, že stát a jeho režim třeba neustále opečovávat, udržovat v žádoucích kvalitách. Je to zodpovědnost a úloha všech občanů, nejen politiků. Bez průběžné občanské kontroly, bez přímých pák občanů lehko vládcové režim i původně demokratický převrátí i v opak. Občané Ukrajiny si nechali dar státnosti ukrást. Politiky, oligarchy. Přišli o práci, o svoji sociální úroveň, potom i o politická práva. Milióny jich museli do zahraničí za prací, protože kyjevská vláda na ně kašlala. Frustrace, do níž obyvatelé Ukrajiny upadli, pak bylo užito k šovinistickým postupům.
Ukrajinci – a nejen oni – potřebují, aby s nimi zahraničí komunikovalo, obchodovalo, aby probíhaly kulturní, vědecké, studijní, sportovní výměny, aby fungoval cestovní ruch. Aby se vzorce myšlení a jednání z demokratických režimů přenášely do vědomí Ukrajinců. Přivést Ukrajince či kohokoli jiného k demokratismu nelze přerušením kontaktů, spíláním, sankcemi – to jen dotyčného utvrzuje v jeho postoji. Demokracie je diskuse, tedy kontakt, vzájemné respektování, komunikace, poznávání se, spolupráce, přátelství. Pouze egoističtí fanatici toto odmítají, neboť nechtějí dialog, nechtějí sobě rovných, chtějí sebe na vrcholu a ostatní jen jako posluhu. Oddělit fanatiky od zmámeného, zmanipulovaného davu, zformovat na Ukrajině věci znalou, morálně humanisticky orientovanou občanskou společnost nebude ani zdaleka snadné. Emoce zatemnily mysl, zvrácená morálka zdeformovala vztahy. Tragická zkušenost, desetiticíce mrtvých, zkažené životy, zničené majetky budou obrovskou překážkou, ale alternativou k této složité cestě je jen likvidace Ukrajiny nebo Ruska. Nepochybně takoví fanatici existují, ale svět, lidstvo si musí znova a znova ujasňovat, zda chtějí nesnášenlivé lidi podporovat nebo omezovat. Zda chce svět černobílý nebo barevný, zda chce volit cesty typu „buď a nebo“ či cesty „jak?“
Ti moudří pak stojí na straně míru, demokracie, svobody, pravdy, spravedlnosti, hledání způsobů a míry, a proti nim stojí ti, kteří upřednostňují své ego, tendují k válce, totalitě, vykořisťování, lžím a cenzuře. Právě ze vztahu „já“ k ostatním lidem, ke světu lze s velkou pravděpodobností správně odhadnout i vztah dotyčného k válce a míru, k totalitě a demokracii, ke spravedlnosti, pravdě, k vykořisťování jiných lidí a přírody.
Právě dějiny první slovenské státnosti jsou tudíž i pro Ukrajince příkladem, jak pojmout svoji státnost, aby to nebyla fašistická stádnost.
Autor textu: Karel Růžička
