Slovensko na mírové vlně
„Tak tady to nebude nic moc,“ pomyslel jsem si, když jsme naše malá česká výprava na pochod mieru a za neutralitu v Trenčíně ve středu 15. února 2023 prošli severním ústím náměstí Mieru. Do začátku akce zbývalo 12 minut a na protáhlé ploše pod majestátným hradem bylo po stranách jen pár skupinek, tak stovka lidí, kteří jako by se báli vstoupit před trvalé kryté podium sloužící pro kulturní akce. Počty Prešov a Košice, kde se na pochody sešlo po tisícovce lidí, se zdály těžce nedostižné. Stačila ale jen chvilka diskuse s dámami, které měly petici za mír a za vystoupení z NATO, a nejednou už byly před pódiem stovky lidí, které se vzaly kdoví odkud. V 17 hodin, kdy byl plánovaný začátek, už to dělalo k osmi stovkám lidí a nakonec se celkový počet vyšplhal k tisícovce. Na město s 55 tisíci obyvateli slušný výkon, byť samozřejmě přijeli i lidé z okolí. Kdyby v Praze přišla na demošku 2 % Pražanů, bylo by to 25 tisíc. Na akce do metropole ale jezdí lidé z celé republiky, zatímco Trenčín přitáhne jen lidi z okolí. A pak ještě nás, „mírové štváče“ z Prahy, neboť na Považí je to z ČR nejblíže.
Na Slovensko jsme se vybrali ze dvou důvodů. V Čechách se ve veřejném prostoru zrovna moc mírových akcí nekoná. Přesněji řečeno: letos nula. První bude až v soboru 11. března v Praze. A za druhé – mír si žádá solidaritu. Na válku stačí jeden, na mír potřebujete dva. Minimálně. Mír je o vzájemném uznání, respektu, spolupráci, solidaritě, přátelství. Tam je záhodno vytvářet přeshraniční kontakty, komunikovat spolu, vyměňovat si informace, zkušenosti a nápady, formovat vazby, vzájemně se podpořit, podržet, posílit vědomí, že nejste v tom sám nebo sami. Mír je mezinárodní kategorie, tudíž je na místě podpořit mírové akce doma i za hranicemi. Zvláště pak tam, kde roste napětí, Kde informační toky jsou zahlcovány omyly, chybami, výmysly, manipulacemi, provokacemi, kde kvůli zdrojům a zprostředkovatelům informací kvetou dezinformace, polopravdy, lži, tají se a nebo fabulují souvislosti a detaily.
Nezáleží přitom moc na pořadatelích. Mír je tu především pro lidi, pro ty dole. Ti dole se sice občas před hospodou poperou, ale z toho války nejsou. Války osnují a vyvolávají ti mocní, mocichtiví politici, ziskuchtiví podnikatelé a pak ještě zejména nacionalističtí a šovinističtí fanatici. K nim se pak jako výkonné údy přidávají prodejné, podlézavé, kariéristické loutky, které v rámci dělby práce mezi loutkovodiči a loutkami roztáčejí převodová kola zákonů, exekutivy, soudnictví, médií a propagandy. Slovenské pochody za mír a neutralitu nemají oficálního organizátora. První zmínka o nich vyšla na webu spolku Archa, který má ideově blízko k politickému subjektu Národná koalícia a nezávislé osobnosti, který kandidoval v posledních volbách, a k organizaci či hnutí Národné obrodenie, což je skupina, jejíž asi 600 příznivců se sešlo o předminulém víkendu v Banské Bystrici. Nejznámější postavou je Tibor Eliot Rostas, osoba známá z časopisu/webu Zem&vek, ale osobní propojení tam nemusí být. Ostatně více pro propagaci udělal jeden z nejpopulárnějších slovenských „dezinformačních a konspiračních webů“ Hlavné správy (hlavnespravy.sk), který otiskl zvací plakát. Je pro českou a slovenskou levici smutným vysvědčením, že tahouny v mírovém hnutí jsou nyní tzv. vlastenecké, někdy až nacionalistické, a konzervativní síly. Jakoby předáci k levici se hlásících organizací zapomněli, že levice je politickým křídlem běžných, neprivilegovaných lidí, kteří neustále musejí obhajovat svoji společnskou emancipaci vůči establishmentu. Právě běžní lidé – pracující, důchodci, řemeslnící, úředníci, učitelé ap. – jsou válkami nejvíce biti a právě za ně se má levice brát.
Tím spíše ve válce imperialistické, kterou je válka, jíž po léta podněcovaly a fedrovaly USA na Ukrajině proti povstalcům a nyní proti Rusku. Ve válce, která začala r. 2014, nikoli až loni, a jíž ročně padlo za obět v průměru 1500 až 1800 lidí.(Dle stockholmského Ústavu pro výzkum míru je jedním z kritérií války 1000 a více mrtvých ročně.) Loňský únor tak na stromě amerického válečnictví přinesl ruské plody. V podobě jakési „malé vlastenecké války“, která je právě kvůli vývoji napětí a konfliktu vysvětlitelná a to, zda je i omluvitelná, se pozná, až se otevřeou archívy a bude jasno, zda šlo o nějaký Putinův mindrák, zvůli nebo zda se snažil zabránit třetí světové.
Na náměstí čekal na účastníky akce pouze muž s megafonem, jinak žádný řečník, žádná parta s transparenty apod. Přivítal přítomné a vyzval je, aby vystoupili ti, kteří si myslí, že mají co ostatním říci ohledně momentální politické a bezpečnostní situaci a toho, co a jak dál. Celkem pak během asi hodiny vystoupilo okolo tuctu lidí, většinou středního a vyššího věku. Ne všichni se představili, nesdělili svoji stranicku příslušnost, hovořili spatra, „od srdca“, jak žádal moderátor. O snaze udržet nestranický charakter pochodů svědčil pak protest na webu Archy proti tomu, že ve Zvolenu dorazili na pochod lidé s vlajkami jedné z politických stran.
Jako úvodní tón akce zazněla slova moderátora, že pokud budou mít politici a generálové vyšší platy než učitelé, nebude na světě mír. K tomu uvedl, že mír se dosahuje diplomacií u kulatých stolů, nikoli zbraněmi. Válku na Ukrajině charakterizoval jako korporátní věc, kdy si po farmaceutických firmách, zbohatlých na kovidu, chtějí namastit kapsu i zbrojní firmy. Jak ovšem s politováním dodal, pokud „budú mať Slováci plnú chladničku, do ulíc nepojdú“.
Určitě to bylo vyjádření pouze obrazné, neboť pod hradem Matúša Čáka se sešli i lidé, kteří ještě prázdnou ledničku nemají: drobní obchodníci a podnikatelé, právníci, učitelé, zaměstnanci. Mezi nimi i zakládající člen Verejnosti proti násiliu, který zažil, když tehdy na schůzku VPN poprvé dorazil jakýsi podnikový právník Vladimír Mečiar. Byli zde lidé z rodin tradičně levicových, národovci, konzervativci, liberálové – různého přesvědčení, ale s jedním společným: že chtějí mír, mírové soužití zemí a národů, suverénních zemí a národů.
První z řečníků upozornil na riziko, které Trenčínu hrozí kvůli vysoké angažovanosti slovenské vlády na jedné z válčících stran, neboť město by se mohlo stát kvůli leteckým oprávnám a vojenským skladům válečným terčem. Odsoudil vládu, že je nezodpovědná a nedbá životních potřeb a zájmů občanů SR. Tvrdil, že Slováci nikdy nikoho nenapadli a nebyli inciátory válečných agresí. Jak uvedl, každý národ má právo si na svém území rozhodovat jak chce žít. Kritizoval NATO za války v Srbsku a na Blízkém východě. Poukázal na nutnost mírového budování Slovenska, aby mladí nemuseli odcházet za prací do zahraničí, na potřebu výchovy mladé generace a jednoty národa. Vrátil se ke kořenům a ideálům demokracie a svobody, ale ohradil se proti liberalismu s homosexuálními manželstvími apod. Vyzdvihoval „našu, slovenskú cestu“ k přátelství, lásce a spoluůpráci a vyslovil naději, že by taková slovenská státnost měla být vzorem pro jiné státy. Ochranou krásné vlasti, krásného Slovenska argumentovala velká část řečníků, což je přirozené, zvláště pak jde-li o řečníky z lidu, kteří v pro ně tak výjimečné situaci podléhají emocím.
Další řečník nejprve připomněl, že slovenská vláda byla odvolána a již jen dosluhuje, tudíž by neměla činit závažná rozhodnutí. Pak „zaťal vysoko“ a označil ministra obrany Jaroslava Nadě nejen za válečného štváče a kolaboranta, ale přímo za Jidáše a poukázal, že nechal odstranit letecký památník na Sliači. V útoku na ministra pokračoval i následující mladík, jenž Nadě poslal na smetiště dějin, v čemž mu ovšem přítomní oponovali skandováním: „Do basy!“ Poté se ostře vymezil proti návrhu lídra nejsilnější vládní strany, expremiéra Igora Matoviče platit voličům 500 eur za účast na volbách, když to nazval oslepováním, kupováním voličů. Vyzval vládní moc k opuštění globalistických her a k využití příležitosti 20-leté lhůty platnosti smlouvy o přistoupení SR k NATO k jejímu neprodloužení, což demonstranti kvitovali hromadným voláním „Vystúpiť z NATO!“, „Preč z EU!“ Tento krok propagovalo pak vícero mluvčích, jedna z nich nazvala tuto smlouvu za smlouvu s ďáblem. Ještě více se pak zdůrazňovalo, aby lidé při volbách nezapomněli a nehlasovali za proválečné kandidáty.
Mírovou stopu v dějinách Trenčína připomněla tamní historička, když popsala, jak zde byla r. 1335 za účasti uherského krále Karla I. Roberta z Anjou uzavřena mezi Janem Luvemburským a polským králem Kazimírem III. Velikým Trenčínská mírová smlouva. Vzpomněla i Bratislavu, tehdy Prešpurk, jako místo mírových dohod z dob napoleonských, a spolu s tím si posteskla nad dnešním úpadkem historické paměti, což přičetla politickému zájmu, aby si lidé dějiny nepamatovali, a nad rozkladem V4, kde v jejím duchu, dle ní, postupuje již jen maďarský premiér Viktor Orbán.
Vzápětí došlo na naši výpravu a vystoupila mluvčí Ne základen Eva Novotná, která konstatovala, že problémy v ČR a SR jsou podobnéa vyzvala lidi, aby především spolu hovořili, vedli dialog. Odměnou byl velký potlesk a po skončení akce nám přišlo několik lidí osobně poděkovat. Evino vystoupení nebylo jediným naším příspěvkem, rozdali jsme účastníkům několik stovek letáčků informujících o zbrojení ve světě, o vojenských základnách USA ve světě, o válečné minulosti a současnosti USA a přibližujících na faktech ze 2. světové války, že válečná fronta peněžní toky nepřerušuje, kšefty mezi protivníky pokračují a politické kariéry to dokonce posouvá výš.
Téma válčení a kolonizací bylo obsahem vystoupení Štefana Martoše Z Topolčian, pdoel něhož největšími imperialisty a kolonizátory jsou Anglosasové, kteří v současnosti sní o parcelování Ruska a rozdělování Slovanů, tj. i Slovenska. Z vysokého podílu zahraničních vlastníků bank a podniků, vysokého zadlužení státu, úpadku vlastní zemědělské produkce a vysokého dovozu zboží do obchodní řetězců vyvodil koloniální status Slovenska, který ale přítomní odmítli voláním „Slovensko si nedáme!“ Řečník ještě prohlásil, že politici mír občanům nedají, že si ho musejí občané vybojovat sami, a vyzdvihl mírové demonstrace v Německu, o nichž však média mlčí.
Po něm vystupující mladík si slovy, že všichni jsou proti válce, vysloužil volání demonstrantů „Nie vojne!“, leč s výzvou, aby si Rusové vzali zbraně a stáhli se domů, už vyvolal jen zašumění v davu. Další vystupující podtrhl, že na Ukrajině se válčí již od r. 2014, poukázal na to, že kyjevská vláda nedodržela minské dohody a že ukrajinští fašisté vraždí své spoluobčany. Moderátor pak, než předal mikrofon dalšímu řečníkovi, poznamenal, jak německý národ Adolf Hitler rychle „zblbnul“ a přivedl k nenávisti a válce, a varoval před manipulací veřejnosti a povzbuzováním válečné psychózy. Vyvolal tím sborovou odpověď „Synov si nedáme!“
Pak pódium obsadily postupně čtyři ženy. První se uvedla krátkým výčtem agresí NATO v posledních desetiletích, pak označila alianci za teroristicku organizaci a do pozornosti dala petici za vystoupení z NATO a za neutralitu. Zdůraznila, že slovenští vojáci mají být připraveni bránit svoji vlast, nikoli bojovat v zahraničí. Peníze ušetřené vystoupením z aliance by přiřkla slovenské armádě. Další ženy podtrhly úlohu matek v boji za mír, vyzdvihly význam výchovy děti a vnoučat. Vystoupení poslední ze zmíněné čtveřice bylo krátké, leč úderne – jen položila přítomným tři otázky: „Ženy, rodili sme synov, aby šli do zákopov? Chlapi, chcete íst do bojov? Potrebujeme NATO?“ Odpovědí bylo opakované „Nie!“
S dalším řečníkem přišla chvilka poezie, konkrétně recitování básní Milana Rúfuse „Modlitba za mier“ a „Modlitba za Slovensko“. Tím recitace ovšem neskončila, neboť v podání dalšího řečníka následovala cyrilo-metodějská modlitba. Poslední z mužských řečníků obrátil pozornost na vzdělávání a zdraví národa jako základ jeho budoucnosti.
Poslední slovo patřilo ženě, jež popsala svoji komunikaci s primátorem města (Richard Rybníček, nezávislý) a s krajským županem (Jaroslav Baška, Smer-SD) ohledně jejich účasti na pochodu. Oba odmítli, což demonstranti komentovali skandováním „Hanba!“.
Samotný pochod byl jen symbolický – jen okolo náměstí. Konec demonstrace obstarala hymna, po níž se náměstí ale hned nevyklidilo, ale vytvářely se debatní skupinky, postupně se rozcházející domů nebo do místních cukráren a kaváren. Celá akce proběhla korektně včetně diskusí několika lidí s mládencem s ukrajinskou vlajkou.
I naše skupinka se stala nakrátko pro místní diskusním koutkem, ale odjezd zpět dost tlačil, takže jsme jen na chvilku využili pozvání na kávu, vyměnili si pár názorů a zkušeností, a zamířili do Prahy. Ovšem již s pevným rozhodnutím, že v pátek 3. března v 17 hodin budeme i na pochodu míru v Bratislavě mezi prezidentským palácem a velvyslanectvím USA. Abychom i tam potvrdili, že mírové snahy musejí mít mezinárodní rozměr, aby se díky kontaktům, komunikaci a spolupráci stavěla hráz válečným štváčům v jejich snaze národy a občany rozdělovat, izolovat a mediální manipulací je popouzet proti sobě. Války sice spřádají jen malé skupinky darebáků při moci, při penězích a v médiích, kteří mohou i uskutečnit nějakou násilnou provokaci, atentát či teror pod cizí vlajkou, ale válku dělají válku teprve davy občanů, když se nechají zmanipulovat k souhlasu s válkou, když dirigování cinknutými médii spoluvytvářejí válečnou psychózu a nakonec sami rukují. A mírové pochody a podobné akce jsou způsobem, jak přípravu a vedení válek komplikovat. „Házet vidle“ do díla vražedných darebáků je totiž chvályhodným počinem veskrze humanitním.
Autor textu: Karel Růžička
