Serpentiny vzpomínkových akcí
Na každý den v roce připadá výročí nějaké události. Vícero z nich je přitom považováno za tak významné, že si je řada lidí i společně připomíná. Některé jsou považovány za tak důležité, že připomínka se děje veřejně. Cílem veřejné produkce je připomenout událost širšímu okolí, aby nezapomnělo, co vše formovalo naší současnost. Nejde jen o 1) nápravu pochopitelného lidského opomenutí v koloběhu všedních dní, ale občas i o politický záměr: 2a) vládnoucí skupiny cosi zvýraznit a cosi zase upozadit nebo vymlčet či dokonce významově zcela převrátit; 2b) občanských aktivistů naplnit bod 1. a korigovat kroky 2a.
V tomto duchu se nesou již několik dlouhých let i vzpomínkové akce AZ, nejčastěji organizované s iniciativou Ne základnám, ponejvíce v rámci Spojenectví práce a solidarity. Prostor jest otevřen i pro další, kdož se chtějí přidat. Někdo se přidá, jiní si zorganizují vlastní akci, spousta lidí a organizací výročí ignoruje a najde se pár provokatérů, kteří chodí shromáždění narušovat. Naštěstí díky již zkušené policii dochází jen k malým střetům.
V posledních letech, zejména za vlády Petra Fialy a eurokomisařování Uršuly von der Leyenové, však sledujeme výraznější snahu o dezinterpretaci dějinných faktů. Epizodní politici usilují o taktické výhody a neohlížejí se na to, že pro svoji mocenskou či ideologickou komunitu páchají strategické ztráty.
Zvláště u menších národů a států je takovým nešvarem, že momentálně vládnoucí klika nezvládá důstojně se vyrovnat s objektivním faktem, že její stát a národ mohou spadat do zájmového prostoru té které velmoci, a koná vazalskou nadpráci. Řiťolezectví takovýmto lidem, politikům i řadovým občanům, zajišťuje zvýhodněné místo v politické, resp. společenské hierarchii a z toho plynoucí moc, příjmy a majetky a postavení. Tato mravní lůza se vyskytuje v každém národě, v každém státě, obci. To, nakolik bude přirozený genetický a výchovný podíl zastoupen i ve vyšších patrech společenské struktury (politické, ekonomické, kulturní) se už ale odvíjí od poměrů v dané struktuře. Nakolik občané tyto egoisty, kariéristy, psychopaty, či jak jinak je ještě nazveme, jsou s to zastavit. Jaké instalovali ve společnosti substruktury, přechodové hranice a procesy, aby je ne/propustili výše.
Přiznejme si, že v Čechách se nám to už drahný počet generací zrovna moc nedaří. Po Bílé hoře to trvalo 150 let, než se pod habsburským panstvím, tj. živlem vesměs německým, začalo rodit národní obrození. Zápas národních buditelů byl završen vznikem Československé republiky, ale vzpomeňme na francouzskou vojenskou misi, jež organizovala naši armádu a jejíž představitelé šéfovali jejímu generálnímu štábu. Pomnichovská, Druhá republika je už jasně pod vlivem německých nacistických sousedů a českoslovenští patolízalové provedli ještě před březnovou okupací, resp. vznikem Slovenského štátu, za ně nemálo špinavých rozhodnutí a počinů. Protektorát pak dal prostor různým moravcům, chvalkovským, krychtálkům, vojtauerům atd., Slovenský klerofašistický stát zase tukům, machům, kubalům apod., kteří úzce kolaborovali s okupanty. Poúnoroví stalinisté rovněž odváděli přisluhovačskou nadpráci, ve své krvavosti naštěstí o tři řády za německými nacisty. Polednové „konzervy“ plynule přešlé v posrpnové normalizátory mají starší ještě ve své paměti: Vasiľ Biľak, Alois Indra, Drahomír Kolder, Jan Fojtík, Viliam Šalgovič, …. Sametem to však neskončilo a vlezdoprdelkové mají místo jedné moskevské hned tři destinace: německý Berlín, eurounijní a natoidní Brusel a americký Washington, který jej toho všeho faktickou hlavou. Špalír začíná Václavem Havlem a přes jména jako Petr Pithart, Vladimír Dlouhý, Alexandr Vondra, Josef Tošovský, Daniel Hermann, Vladimír Špidla, Mirek Topolánek, Tomáš Klvaňa, Věra Jourová pokračuje až do dnešních dnů Petra Fialy, Jany Černochové, Jana Lipavského, Víta Rakušana, Markéty Pekarové Adamové, Miroslava Singera, Luďka Niedermaiera, Tomáše Prouzy a vrcholí tandemem loutkovodiče Petra Koláře a loutkou Petra Pavla. Ze Slovenska vzpomeňme jen pár jmen: Ivan Mikloš, Pavol Demeš, Mikuláš Dzurinda, Andrej Kiska, Zuzana Čaputová, rodina Šimečků. Takže tradice je dlouhá a, žel, bohatá. A určitě bude mít pokračování. A usilovné pokračovatele.
Přesto by Češi a Slováci a další malí národové neměli propadat hanbě a pesimismu. Oni ti hajzlové jsou i ve velkých národech a státech, jen jejich výskyt není tak zřetelný, protože období podmanění se vyskytují u velmocí podstatně řidčeji. Ale petainovská Francie či banderovská Ukrajina jsou dostatečným důkazem. Prostě zamindrákovaní ambiciózní hajzlové celého světa se spojují v hierarchizovanou síť, kde pro vzestup není rozhodující intelektuální výkon (byť alespoň nějaký však musí být), nýbrž pochlebování. V tomto systému na vrchol k panovačné funkci vystoupají do té doby ohnutí grázlové (v této výši už ovšem i nebezpečně inteligentní), aby při svém postřiťolezeckém narovnání jejich páteř nabyla podoby vývrtky.
Tyto nemorální sebranky se přiživují na rétorice té které ideologie a rovněž využívají ideologické fanatiky, což je vede i k dezinterpretaci dějin ku prospěchu zrovna té ideologie, na níž parazitují. Připomenout si za takové situace nějakou významnou událost a její odkaz k dnešku tudíž není jednoduché.
V loňském roce jsme náš vzpomínkový seriál zahájili tradiční připomínkou výročí okupace Československa německými nacisty v březnu 1939. Tato okupace nápadně mizí ze stránek a monitorů mainstreamu a není to tím, že příjezd nacistů si pamatuje již jen asi deset tisíc lidí, zatímco tu srpnovou noc z r. 1968 pamatují bezmála tři milióny. On totiž není důležitý jen počet pamětníků, nýbrž průběh a následky dotyčné ozbrojené návštěvy našich sousedů. Za 74 měsíců hitlerovské okupace zahynulo zhruba 360 000 obyvatel Československa. Většina z nich židovského původu v koncentračních, resp. vyhlazovacích táborech, další na frontách nebo v domácím odboji. Za 274 měsíců pobytu sovětských vojsk je vykazováno něco více než 400 obětí, ponejvíce z dopravních nehod. Němci tudíž měsíčně zabili cca 4865 lidí, zatímco na vrub Sovětů šlo měsíčně asi o 1,5 člověka. Intenzita vyvražďování československých občanů rukama německých nacistů je tak asi 3000-krát vyšší než počet obětí, které mají na triku – když bychom klesli k soudobé mainstreamové rétorice – sovětští komunisté. Charakter těch dvou okupací je z hlediska obětí na životech tak kvantitativně odlišný, že je zřejmé, že i kvalita musela být jiná. Vidět to je na míře a způsobech kontroly a zasahování do vnitřních politických, ekonomických a kulturních záležitostí, viz např. ne/činnost vysokých škol, ne/existence protektora, ne/činnost gestapa a jiných silových služeb, ne/zabrání fabrik atd. Tato fakta a toto poznání se dnes však dnešnímu Západu, jehož jsme nyní součástí, nehodí. Většina velkých politických stran, ať vládních či opozičních, to zamlčuje, zůstává u frází či se babrá v detailech, tragických osudech jednotlivců, ale tu nejzásadnější podstatu v podobě celkového množství předčasně a často brutálně skončených životů pomíjí. Je tak na běžných občanech, jako jsme my, abychom to nejpodstatnější připomínali a byli tak zrcadlem křiváctví našich politických „elit“. Vůbec to neznamená pomíjet detaily, jen je nutno poukázat na váhu jednotlivých páchaných svinstev.
V případě květnových oslav jsme do svého programu vzdání úcty příslušníkům všech spojeneckých vojsk zařadili jedno novum: návštěvu německého města Torgau, kde se na Labi 25. dubna 1945 setkali sovětští a američtí vojáci. V Torgau při této příležitosti pořádají několikadenní Dny Labe, kde kromě opakování společného vystoupení zástupců a techniky obou stran, pořádané historickými kluby, je několik pódií pro hudební produkci a samozřejmě prodej suvenýrů, knih a občerstvení. Vlají zástavy především hlavních spojeneckých států – SSSR, USA a Velké Británie – ale u hlavní scény i dalších desítek ostatních. Prapory spojenců nosí řada návštěvníků a náš hlouček s československou/českou zástavou byl několikrát osloven a oceněna naše přítomnost. Mezi stovkami účastníků sobotních oslav jsme ale z našich končin nebyli sami, ve městě jsme zahlédli ještě jednu nebo dvě další naše vlajky a na spoluobčany jsme narazili i mezi organizátory. K těm, co dohlíželi na automobilový provoz na nábřeží, totiž náleželi i severočeští Romové, kteří již roky pracují v jedné z německých strážních firem. Toto si dali jako brigádu. Vyjádřili velkou spokojenost s prací v Německu, a to nejen po stránce finanční, ale též ohledně vztahu Němců k nim, kdy jim nijak nedávají znát jejich romský původ. Takže s návratem do ČR už moc nepočítají, byť své příbuzné v Čechách navštěvují velmi často. Cestou zpět jsme se zastavili ještě v městečku Strehla, kde ještě o pár hodin dříve než v Torgau došlo k prvnímu kontaktu spojeneckých průzkumníků na demarkační linii. Mediálně ovšem zvítězilo větší Torgau. Ještě dodejme, že tento první kontakt nejprve proběhl výměnou olova mezi labskými břehy, než střelci zjistili, že ta druhá strana nejsou nacisté. Zpáteční cestu nám ještě zpestřil pes, který se zatoulal na dálnici, a když se německé policii nepodařil odchyt ani odlákání mimo dálnici, zaujala první místa v koloně a my se asi hodinku sunuli rychlostí psího poklusu občas přerušeného oňucháváním patníků až do chvíle, kdy se jeho majiteli konečně podařilo jej zadržet.
Tradiční náš výjezd do Chebu k památníku 1. pěší divize armády USA doprovodila letos zajímavá skutečnost. U pylonu se jmény padlých již leželo několik kytic, pár z nich se stuhou a jménem, resp. názvem, kupř. od velvyslanectví USA, města Cheb apod. Jediná kytice měla stuhu od politické strany – od OV KSČM Cheb. Stuhu žádné jiné strany, byť se ony a ne komunisté tolik prezentují v Plzni, Praze a jinde před kamerami, aby byly vidět, že oslavují Amíky, jsme nenalezli (ač není samozřejmě vyloučeno, že položili kytici bez stuhy). U tohoto sloupu se stovkami jmen, v nemálo případech českých, však žádná kamera není… Zato je to místo, kde se dá meditovat nad osudy lidí a světa mezi svištěním aut kdesi za zády a bukolicky poklidným polním a lučním přírodním společenstvím před sebou. O životech, kterým nebylo dopřáno je dožít. A o lidech, kteří to mají na zodpovědnosti, žel ale ne na svědomí, protože to sotva berou i jen na vědomí.
Praha letos zažila nejen obvyklé setkání na olšanském pohřebišti stovek rudoarmějců, vedle nichž jsou i pomníky se jmény desítek Američanů, Britů, Bulharů a dalších. Oslava ukončení 2. světové války v Evropě, pořádaná nemainstreamovými organizacemi na Klárově a na Letné s ukázkou tanku T-34, přítomné nižší tisíce účastníků potěšila, takže prožily oslavnou euforii z toho, že se navzdory vládě odéesáků, topkařů, stanařů, lidovců, pirátů, pražské kavárny, eurohujerů, progresivistů atp. podařila oslava po desítky let nevídaná. Vyzdvižení úlohy Rudé armády na porážce hitlerovců a osvobození Československa kontrastovalo s oficiálním mlčením o zapojení SSSR vůbec. Viz oficiální oslavy z dílny vedení Prahy, které blahoslavily pražské povstání, leč cudně zamlčely, že žádné povstání by se nekonalo, kdyby rudoarmějci už nestáli ve Vídni, nepostupovali Moravou, resp. od Berlína ku Praze, a že právě oni zachránili už kolabující zdejší povstalce. Jenže je záhodno si položit otázku, jak pojíždění T-34 po letenské pláni pozměnilo vědomí tam nepřítomných 10,5 mil. občanů ČR v námi žádoucím směru po objektivním přístupu k 2. světové válce a podílu jednotlivých stran a sil na porážce německého nacismu, italského fašismu a japonského imperialismu. Udělat si akci pro vlastní potěchu, proti tomu těžko něco namítat, ale dnešní ambice musí být větší, za vynaloženého čtvrt miliónu korun oslovit další spoluobčany, aby nevítězily havloidní pravdy a lásky, nýbrž ty skutečné.
Dokladem k tomu budiž jedna z májových akcí (kolik se jich najednou vyrojilo ve volebním roce…), která se udála na náměstí Republiky, snad v režii Ladislava Vrábela. Jedním z hostujících řečníků tam byl i Miroslav Sládek, několikanásobný lídr republikánských stran. Velmi zdatný táborový řečník, jemuž přihlížející, možná skoro tisícihlavý dav tleskal za trefný popis negativ vlády Petra Fialy a EU. Už se skoro zdálo, že se odpoutal od dávných rasistických postojů a že by mohl náležet do sboru kritiků zhůvěřilostí Unie a jejích zdejších nohsledů – ale nakonec nezklamal a neodpustil si protiromskou narážku. Nemalá část davu ji ovšem kvitovala a on se pak dočkal i volání „Sládek na hrad!“ Tudíž osvětová práce levice, tím spíše, když nemá peněz a dalších možností nazbyt, musí být velmi promyšlená, poněvadž linie pravdy, humanismu, objektivity, komplexnosti, spravedlnosti a solidarity je velmi úzká, ale přesto musí být mezi všemi cestami zřetelná, aby zůstala pevným záchytným místem pro ty hledající, tápající, omylné i chybující, nevědomé a manipulované.
Ke květnovým akcím již deset let patří rovněž pieta za oběti požáru Domu odborů v Oděse z 2. května 2014, kde ukrajinští šovinisté navázali na korsunský incident a dopustili se v té době nejkrvavějšího teroristického činu, který zásadně eskaloval násilí na Ukrajině mezi kyjevským režimem velebícím banderovské činy a ruskojazyčnými občany Ukrajiny. Poslední roky je ovšem zřejmé, že ne všichni chodci procházející po Václavském náměstí kolem půl stovky černých balónků jsou s to si uvědomit následnost a příčinnost tragických událostí na Ukrajině. Avšak pláč nad tragédiemi a snaha odstraňovat problémy bez poznání příčin, tj. za ignorování následností, nikam nevede – ostatně jako každé odstraňování jevů bez řešení podstaty.
Další letošní novinkou byla naše účast v celosvětové Vlně míru, k níž vyzvala organizace World Beyond War. Na Klárově, kde jsou dva památníky obětem 2. světové války, jsme tak veřejnost upozornili, že v r. 2024 se válčilo nebo došlo k válečnými střetům ve 20 státech světa, a též jsme představili podíl nejvíce zbrojících států na celosvětových výdajích na zbrojení.
Protiválečné téma jsme zopakovali 6. srpna připomenutím 80. výročí shození atomové bomby Američany na Hirošimu. Obrazec ze svíček na schodišti „pod Stalinem“ byl večer viditelný z Pařížské ulice, zlomek i ze Staroměstského náměstí. Reakce okolojdoucích byly v drtivé většině souhlasné, mnohdy ovšem ve stylu, že nikdo v éteru to nepřipomíná…
Do třetice jsme před válkou varovali na Václavském náměstí u příležitosti výročí přepadení Polska nacistickým Německem 1. září 1939. Na tradiční naší akci jsme opět využili možnosti grafického zobrazení, v tomto případě celkových obětí na životech jednotlivých států. Tentokrát nás „oblažili“ svým zájmem členové provokační party M. Oganesjana Vojtěch Pšenák a Oldřiška Blujová. Prošlo to celkem bez výstřelků vzhledem k tomu, že nepřišli diskutovat, ale nasnímanými provokacemi si vydělávat z diváckého ohlasu na placené platformě Hero Hero.
Mezitím jsme 21.srpna položili květy k památníku Marie Charouskové, jedné z obětí vpádu vojsk pěti států Varšavské smlouvy do ČSSR v r. 1968. Několik desítek minut jsme však museli počkat, neboť jsme tam dorazili ve stejnou chvíli jako vládní a koaliční delegace ministryně obrany Jany Černochové, poslance Marka Bendy a dalších. Kupodivu naše kytice, samozřejmě se stuhou s názvy organizací, ještě v podvečer u pamětní desky ležela, po půlnoci již nikoli. Že by se někomu tak líbila? A nebo nelíbila? Nebo to bylo tou stuhou?
Následovalo každoroční připomenutí Mnichovské dohody o okleštění Československa z r. 1938. Tentokrát již s vědomím, že se uvažuje o konání sjezdu Sudetoněmeckého landsmančaftu v Brně. Takže zde i zaznělo, že pokud sudetští Němci, resp. jejich potomci, chtějí rokovat na území státu, který kdysi pomáhali rozbíjet, měli by se přičinit o zaplacení dosud nesplacených válečných reparací Německa České a Slovenské republice. Pro ČR by to mohlo činit okolo 10 biliónů Kč, což je kupř. trojnásobek současného státního dluhu ČR. Stoletá roční „renta“ by např. vykryla většinu nákladů bytové výstavby (a zamezila rozfofrování peněz, kdyby to obdržela jedna vládní garnitura).
Předposlední akcí bylo připomenutí obnovení české státnosti založením Československé republiky 28. 10. 1918, které jsme pořádali na náměstí Republiky. Dělo se tak nedlouho poté, co Petr Pavel, jako prezident ČR, vyslovil souhlas se zrušením práva veta členských států EU. V době, kdy EU se již dlouhé roky ukazuje jako ekonomicky neefektivní organizace, společenství, jehož podíl na světové ekonomice výrazně klesá, tudíž naše ekonomicko-sociální budoucnost je neveselá. Podobné ovšem platí i pro NATO, kde efektivita dosažené bezpečnosti vůči vynaloženým nákladům je nevysoká.
Závěr roku patří 17. listopadu a jeho dvojitému výročí uzavření českých vysokých škol německými nacisty r. 1939 a sametové revoluce r. 1989. Sešli jsme se zase na Klárově a pro veřejnost vystavili naše představy o kladech a záporech polistopadového vývoje (zákon o shromažďování, konec cenzury, povinně tajné volby z více kandidátů, rozvoj malého podnikání ap.; rozdělení republiky, zadlužování státu, neexistence zákona o celostátním referendu, cizí základny v ČR, destrukce civilní ochrany, ztráta potravinové soběstačnosti, tunelování podniků a vyvádění zisků do zahraničí atd.). Přikyvování lidí postupujících kolem obou seznamů jakoby potvrzovalo správnost našeho, snad objektivního pohledu na uplynulých 36 let.
Poslední naší veřejnou akcí roku bývá Den lidských práv 10. prosince, který pořádáme na Škroupově náměstí a který využíváme i ke vzpomínce na ty, kdož tam s námi stávali, ale již nejsou mezi námi, jako Milan Neubert, Luboš Ledl, Franta Ruda a další aktivisté, kteří se s námi postavili proti americkému radaru v Brdech, proti válkám a zbrojení, proti vykořisťování, za mír, sociální práva, politická práva, národní suverenitu apod.
Je faktem, že během období kovidu účast na našich akcích poklesla, Z někdejších 120 až 200 na 50 až 80, vesměs starší generace. Považujeme ale tyto akce za svoji občanskou a politickou povinnost. Už ne za úřední povinnost předlistopadové doby, nýbrž osobní morální povinnost vzdání úcty našim předkům a konání společenské osvěty současníkům. Třeba se to zase zlepší, vlaštovkou může být účast na Socialistické konferenci, kterou v Plzni letos pořádali aktivisté Stačilo a Mladých sociálních demokratů, kde 2/3 tvořili mladí do 30 let.
Autor textu: Karel Růžička
