Rozhovor s Petrem Tučkem – III. část

Zbyněk Fiala: Vejce na natvrdlo (III)

Potravinová soběstačnost je důležitá, zní klíčové doporučení poradního výboru skupiny G 20, říká v exkluzívním rozhovoru pro Vaši věc zemědělský odborník Petr Tuček (70). Rozhovor se odpíchl od nedostatku vajec na českém trhu a soustředil se na příklady toho, jak se pod záminkou volného obchodu likviduje konkurence. Na závěr si připomeneme zapomenuté epizody, kdy bylo české zemědělství velmocí.

Vaše věc: Není problém v tom, že dovážíme drahé potraviny, a proti tomu vyvážíme taky hodně, ale laciné zemědělské komodity?

Petr Tuček: To není pravda, vyvážíme strašně málo. Proč? Řada nosných exportních odvětví ČR se zlikvidovala. Na prvním místě cukr. Na internetu mám záběry, jak Francouzi bourají náš nejmodernější cukrovar v Rochovicích. Srovnali to tam se zemí. Neříkám, že byl bůhvíjaký. Stavěli ho Poláci, uveden byl do provozu někdy v 70. letech, ale na ty naše podmínky byl docela slušný. Francouzi, kteří to koupili, dali kvóty svým cukrovarům a české řepařství šlo do háje.

Můj otec kdysi napsal Historii československého zahraničního obchodu, počínaje rokem 1919 až někam do 60. let. Z toho vím, že cukr byl komodita, která zaplatila veškerý agrární dovoz. V letech 1929 až 1930, kdy se na poli dělalo všechno ručně, Československo vyváželo 1,25 milionu tun bílého cukru! Dnes je to nepředstavitelné.

Vaše věc: Nejvýstavnější budova na pražském Senovážném náměstí, kterou pak používala banka IPB, patřila cukrovarnickému spolku. Stavba naproti, kde je dnes ČNB, byla burza – komoditní. Cukr, to byly za první republiky velké peníze. 

Petr Tuček: Vyváželi jsme také cukrovary. Ale cukr mne tak nemrzí, dnes je to komodita rozvojových zemí.

Vaše věc: Když byla v 80. letech první dlužnická krize latinskoamerických zemí, svět si povšiml, že cukr stál na světovém trhu 8 centů za libru. Československo tenkrát získávalo dolar v normálním zahraničním obchodě za 14 korun, když odečteme různé rozdávačky, takže za kilo cukru se utržilo něco přes dvě koruny.

Petr Tuček: S třtinou se těžko soupeří, je to vytrvalá rostlina, ta se nesází každý rok. Když jsem jednou viděl film o třtinových plantážích na Havaji, řekl jsem si, že musím každému doma rozmlouvat, aby pěstoval řepu.  Třtina je tam přes tři metry vysoká. Přijela tam čtyři gigantická nákladní auta a před nimi obrovské harvestory, které připomínaly spíš buldozer. Vjely do toho a shrnuly to na hromadu i s kořínkama, jak to bylo. Pak nastoupily nakladače, zabraly lžicí, naložily to na korbu a bylo sklizeno. Za půl hodiny byly dva hektary prázdné.

Cukru tedy nelituju, ale strašně mi vadí, jak jsme naložili se sladem.

Vaše věc: Slad byl nadějnější?

Československý nebo český slad byl tak dobrý, že to bylo zaprvé značkové zboží. Dodneska se obchoduje český slad, plzeňský slad a tak dále. A zadruhé ten slad kupovaly největší světové pivovary. Včetně těch japonských, které dělají vedle piva také pivní limonády a spoustu dalších sladových produktů. V Koospolu jsem zažil situaci, kdy nám přišel dopis z japonského svazu pivovarů, že dělají japonskou výstavu piva a whisky, která se dělá taky ze sladu. Hlavním sloganem, který měl doložit kvalitu jejich produkce, pak bylo to, že vaří z českých surovin – z českého sladu a českého chmele.

Byli jsme tenkrát největším hráčem na trhu. Dnes obsadíme asi 1,25 procenta světového trhu se sladovým extraktem, tenkrát to bylo 27 procent! Dvacetkrát víc!

Pozice dominantního hráče má pro zemi obrovské výhody. Především můžeš určovat ceny. Zadruhé, máš zajištěnou poptávku, protože všichni jdou napřed k tobě. Celý trh vycházel z komerční praxe českých sladařů. Byli jsme králem na tom trhu. Kdo toho má míň, ten do toho nemůže moc mluvit a v podstatě je jen ocáskem těch velkých hráčů. A tohle jsme ztratili.

Vaše věc: Jak se to stalo?

Pravda je, že jsme to začali ztrácet už v těch 70. letech. Začali jsme to ztrácet proto, že v české republice byl vyšlechtěn ječmen, který se jmenoval Diamant. Původně se jmenoval VRZ, jako Valtický radiačně zářený. Dá se říci, že to byla genetická manipulace, protože ve šlechtění se využila mutace, která vznikla ozařováním osiva. Používal se taky alkaloid z náprstníku, aby se ovlivnily genetické vlastnosti osiva. Takové věci se u nás dělávaly, už dávno. Výsledkem byl ječmen s unikátními vlastnostmi.

Ale agronomy na tom zajímaly jenom vysoké výnosy, protože to byl hlavní požadavek plánu. Za vysoké výnosy byl metál. Diamant to umožňoval, protože byl nízkostébelný a nepoléhal. Mohl se tedy více hnojit. Dalo se to víc nakrmit dusíkem. Já sám měl sklizeň 61 metráků, což byl na tu dobu excelentní výsledek. Jenže větší hnojení dusíkem způsobilo, že i v zrnu se začaly objevovat některé dusíkaté látky, které jsou ve sladu naprosto nežádoucí a dělaly při zpracování nepříjemné pěny. Rostl podíl bílkovin. Jakost českého sladu šla dolů. A začaly potíže s odbytem. Jakmile analýza ukáže vysoký podíl bílkovin, je takový ječmen pro sladovnictví nepoužitelný.

A pak začal být problém i se sladovnami. Měli jsme slavné sladovny, úžasné, ale tím, že jsme byli úspěšní, tak se do toho neinvestovalo. Většinou se dělalo pořád na těch starých, málo se modernizovalo. Ale největší škody nadělalo vysoké hnojení, protože jakost se horšila a ztrácel se odbyt. Po Listopadu to koupila francouzská firma Soufflet a začala dávat přednost francouzským dodavatelům.

Vaše věc: Tenkrát se hnojilo hrozně moc, dneska už se tolik nehnojí. To je pozitivní věc.

Petr Tuček: Je to pozitivní věc, ale jen do jisté míry. Dneska se hnojí jen dusíkem, nehnojí se fosforem, draslem a skoro vůbec i vápníkem. Dusík udělá ten okamžitý efekt. Rostlina rychle vyroste, nabyde, má víc listů, ale pro úrodnost půdy je to špatný systém. Fosfor, draslík a vápník se z půdy vyčerpávají. Navíc se nehnojí organickými hnojivy, a důsledkem toho je větrná eroze, vodní eroze, udusání půd. Vidíme tu všechny nectnosti špatně provozovaného zemědělství. Teď už to není slepé plnění plánu, plán je pryč, ale pro změnu je to důsledek toho, že to chce trh. Když je zemědělec tlačen trhem, dělá jen to, co někde prodá.

Vaše věc: Vraťme se k otázce, co tedy české zemědělství čeká.

Petr Tuček: Mám zprávu, kterou vydal poradní výbor skupiny G 20 pár měsíců před posledním zasedáním, které se konalo v Paříži. Je z ní zřejmé, že v budoucnosti očekávají potravinovou krizi. Zpráva reagovala na skoky cen potravin v letech 2008 a 2009 a uvedený výbor udělal osmibodové doporučení. Hlavní bod zněl – podporujte soběstačnost.

Jakmile však přijmeme tuto myšlenku, v tu ránu se dostáváme do střetu se Světovou obchodní organizací WTO, se Spojenými státy, s Brazílií, s řadou rozvojových zemí. Jakmile začnu prosazovat soběstačnost, což je podle mého názoru naprosto aktuální požadavek, tak vlastně omezuju dovoz.

(Konec)