Případ Assange – mocní vers. veřejnost

V těchto dnech došla anabáze publicisty a hlavního redaktora serveru WikiLeaks Juliana Paula Assange na další křižovatku – britské soudy s definitivní platností rozhodují a jeho vydání do USA. Po nižších instancích zde dospělo řízení o žádosti orgánů USA k té vrcholné a pokud soud žádost zpoza oceánu neodmítne, zůstane Assangeovi na našem kontinentu naděje proti převozu do USA již jen u mezinárodní soudní instance v Haagu.

Otázka legitimity mandátu zástupců lidu

Příběh J. P. Assange je dostatečně znám. Má vícero rovin, ale tou nejpodstatnější, politicky a společensky nejcitlivější, je rovina střetu mezi právem občanů na pravdivé informace a zájmem státu některé záležitosti veřejnosti nesdělovat. Vyvstává z toho otázka v jaké situaci, do jaké míry mohou politici a státní aparát zatajovat před občany svá rozhodnutí a činy? Obzvláště se to týká pak demokratických států, kde politici získávají svůj mandát od občanů ve volbách. Je to mandát primárně k zastupování občanů při správě věcí veřejných, nikoli na vládnutí občanům, což je až sekundární efekt zastupitelského modelu.

Jakou legitimitu má mandát poslance, zastupitele, ministra (vlády s důvěrou poslanců), pokud byl získán na základě utajování některých faktů, někdy dokonce skutečností nelegálních nebo dokonce zločinných? Navíc – nakolik, zvláště v takto zamlžené otázce legality a legitimity, lze odlišit objektivní zájem státu od subjektivního zájmu politika a úředníka? A nakonec – jak řešit střet výše uvedených práv a zájmů? Otázka informovanosti veřejnosti, zejména občanů státu hlásícího se k demokracii, míří k samé podstatě vztahů mezi společenskými skupinami, mezi občany, k jejich kvalitě a existenci, míří k samému smyslu soudobé podoby společenské smlouvy, k jádru fenoménu, který formuloval věhlasný anglický filosof John Locke.

Ostatní problémy spojené s činností a životem svérázného Australana, zejména nařčení ze znásilnění ve Švédsku, postupně byly vyjasňovány, padly a nebo jsou dnes již zcela marginální, takže smysl věznění a možného odsouzení J. P. Assange je spojen již jen s otázkami legitimity a legality utajování skutků veřejné moci, míry možné manipulace veřejným míněním voličů, míry oprávněnosti krajních metod občanů obhajujících svá informační práva, bránících se politickým faulům ze strany mocných. Spolu s tím jsou spojeny otázky zodpovědnosti za odhalené utajované zločiny a porušování zákonů, za následky utajování a zodpovědnosti za odhalování utajovaných informací a za důsledky odhalení.

Společenská smlouva o demokratickém soužití se trhá

Roky Assangeova pronásledování, útěku, internace, věznění a souběžně probíhajících jiných společenských, především ale politických a ekonomických procesů, avšak přelévajících se i do oblasti kulturní, zdravotní péče, životní úrovně, ekologie, a to ponejvíce na Západě, již zcela obnažily problém rozporu mezi tím nakolik konkrétní legislativa zrcadlí rozličné podmínky svého vzniku a motivace zákonodárců a nakolik odráží deklarované a skutečné ideové principy dané společnosti. V tomto případě principy demokratické, přesněji zastupitelské demokracie, s voliči zodpovědnými za volbu zastupitelů na jedné straně a zastupiteli zodpovídajícími se voličům na straně druhé. Jak a v co se mění a jak končí společenství, které svůj ideový, tedy dlouhodobý, strategický základ, ať již upřímně či falešně deklarovaný, ohýbá podle momentálních, taktických potřeb, dle zákonů, nástrojů, které původně měly sloužit k prosazení dotyčné ideje? Cíle a nástroje musejí být v souladu, jinak je vytýčený cíl nedosažitelný, resp. se kráčí po cestě k jiným cílům.

Za orwellovskými postupy je predátorská pravice

To se děje. Míra a způsoby zakrývání skutečných úmyslů mocných je různá, dle vyspělosti demokracie a tudíž nutné složitosti oblbnutí veřejnosti. Současná moc, zejména na Západě, používá metod z románů George Orwella a posouvá nebo přímo převrací v opak význam slov, charakter prvků a vazeb veřejné správy, procesů v ní probíhající, takže z demokracie se stává totalita, z liberálů diktátoři, z konzervativců progresivisté, z levičáků pohůnci kapitalistických korporací. Tato mravní chátra rétoricky parazituje na terminologii různých ideologií, aby cynicky posilovala svoji moc, rozšiřovala své majetky či si alespoň užívala svého statusu.

Pátrání po tom, kdo je konečným beneficientem „orwellovské“ politiky, jasně ukazuje na egoistické jedince a skupiny, na nejnemravnější, bezskrupulózní pravici, na establishmentové komunity, na část globalistické buržoazie a i na části národních buržoazií, o to více ambiciózních o co více naivních, že budou připuštěny velkými hráči také k lizu, a na jejich vazaly. Je to vypjatý individualismus a subjektivismus řady jeho příslušníků, jejichž egoismus někdy již přerůstá poměry společnosti a oni okolní svět již nechtějí jen plně užít pro sebe, oni si ho chtějí zformovat dle svých představ, kdy objektivně existující realita se má změnit dle jejich subjektivních názorů, vizí, fikcí.

S tímto agresívním vztahem k okolnímu světu pak jdou přirozeně i použité nástroje. Před očima světové veřejnosti se tak z okrajů společnosti pod světla ramp vrací fašismus. Ne však v někdejší podobě otevřeného násilného ataku korporátní buržoazie stavící na nacionalismu a rasismu, ne v postavách dnešních pubertálních a postpubertálních extrémistů adorujících Adolfa Hitlera a spol., ale v osobách ctihodných politiků zhusta volených občany díky demokratickým institutům, v osobách uznávaných podnikatelů, duševních pracovníků atd. Hitler a Mussolini jsou odsuzováni, ale podstata jejich metod prostupuje metody nadkritického množství současných mocných a jejich pomahačů. Respektování jinakosti se stalo prázdnou frází, skutečností je nevraživost k odlišnému – „kdo nejde s námi, jde proti nám“ -, které od slovních ataků přikročilo k politickými útokům, informační válce, skryté a někdy otevřené cenzuře, policejnímu šmírování a špehování, zneužívání databází, k ekonomickým sankcím, sociálnímu vydírání, kulturnímu pronásledování, cílené deformaci školství – zvláště poznávacích schopností a základních vědomostí dětí a mladé generace -, a zejména v případě Ukrajiny došlo i na válku skutečnou.

Ochrana demokracie: části levice a pravice spolu proti jiným částem levice a pravice

Míra egoismu a hlouposti v konání této společenské lůzy došla už tak daleko, k takovému fanatismu, nezřízenému egoismu i proti ideově blízkému okolí, že i část pravice – ta autentická v ideologiích konzervatismu, liberalismu, vlastenectví či obdobných modelů společnosti, vědomých si nutnosti obrazu určité vyváženosti společenské smlouvy – se spojuje s tou částí levice, jež si je vědoma, že bez demokratického systému nijaká obrana sociálních potřeb a práv není možná. Tyto dvě křídla jindy oponentů odmítají lákavé přeludy fašismu a stalinismu o rychlé, totalitní cestě ke společnosti kapitalistických privilegií, resp. socialistické rovnoprávnosti, a společně brání stávající politické hřiště, demokratické jádro politického systému vzešlého z idejí anglické buržoazní revoluce, americké protikoloniální revoluce a Velké francouzské buržoazní revoluce. Síly, které společně porazily feudalismus a které pozdější vývoj kapitalismu postavil kvůli sociálním rozporům proti sobě, se spojují, aby obraňovaly politický systém, v němž se sice politicky tvrdě střetávaly, ale byl to prostor rozhodně férovější, s určitou sociální prostupností, se vzájemným třídním respektem jakkoli neoblíbeným, než ten, který nyní výše zmíněná část extrémně predátorských kapitalistů chystá, aby pod iluzí liberálního kapitalismu nastolili soudobý, digitální feudalismus s rysy a cíly vskutku otrokářskými.

Tyto skutečné, nikoli pouze deklaratorní demokratické síly staví proti nenávisti zásadu „kdo nejde proti nám, jde s námi“. Demokracie je totiž o toleranci jinakosti, o níž se pak diskutuje, politicky střetává, přičemž se odmítá jediné: odmítání jinakosti, odmítání diskuse a tudíž odmítání likvidace demokracie. Střední třída stojí a padá s demokratickou povahou politického systému. A demokracie stojí a padá se střední třídou – pro nikoho jiného nemá význam, mocní ji nepotřebují. Demokracie je základní hřiště střední třídy pro její politické pře o sociálních, ekologických, ekonomických, kulturních a jiných otázkách, pro korektní provázání včech vrtev od vládnoucích přes střední po nejnižší. To by si měli v hlavě srovnat i ti levičáci a pravičáci, stejně tak zelení či bojovníci za to či ono, kteří nyní výskají radostí nad korporátními institucemi jako EU a NATO, nad programy jako Green Deal, proticovidové vakcíny, nad digitalizací rozličných služeb od veřejné správy přes zdravotnictví a školství až po peněžní styk, nad úvahami vlád o nepodmíněném základním příjmu a nad různými velkolepými sliby i rozmanitými podružnostmi a drobky, které jim supermocní předkládají, aby je neutralizovali a odvrátili jejich pozornost od jejich tajeného úsilí o zásadní společensko-politický převrat a naň navazující převrat ekonomicko-sociální. Pak ve společnosti prošmírované predátorským establishmentem nebude místo pro spolurozhodování neprivilegovaných vrstev, pro jejich podíl na moci, pro diskusi, svobodu, svrchovanost, osobní integritu občanů.

Z toho plyne požadavek na širší vrstvy občanů: rozpoznat skutečnou hierarchii hodnot, příčin, vyhrabat realitu zpod nánosu subjektivních pohledů, virtuálních obrazů a z deformací způsobených nepřehlednou dělbou práce, množstvím zprostředkovatelů čehokoli, konzumním způsobem žití, nenáročností života, degradací výchovno-vzdělávacího procesu, ulehčování zaměstnání, chodu domácnosti, absolutního a relativního blahobytu dnešní doby. Potenciál moderní společnosti umíme využít daleko více v oblasti práv, spotřeby, relaxu, úlev a různých benefitů než v oblasti povinností, tvorby, práce, zodpovědnosti a sebezdokonalování.

Assange – ten, co zvedá koberec a rozhrnuje oponu

A tuto vějičku bezstarostnosti naboural a nabourávají J. P. Assange a další whistbloweři, když upozorňují na mimomainstreamový svět, opomíjený, skrytý, utajovaný, ale nikoli bezvýznamný, a to ne ledasjaký, nýbrž svět zločinů, překračování pravomocí, zneužívání moci atd. Neblahých skutků, kterých se dopouštějí mocní tohoto světa, naši političtí zástupci, kteří místo zprostředkování naší voličské vůle realizují svoji svévoli politiků a úředníků.

Občané jako nepřátelé státu, veřejnost nepřítelem republiky?

USA svoji oficiální žádost o vydání Juliana P. Assange staví na podezření ze špionáže. Jenže to, co Assange, resp. WikiLeaks učinili, zrovna moc neodpovídá definici špionáže. Utajeně získali utajované informace – to ano, avšak v jejich případě schází velmi podstatná záležitost odlišující špionáž od spektra jiných pátrání po informacích, které mají jiné motivací počínaje zvědavostí přes exhibici a konče snahou poškodit tajnůstkáře. V konání WikiLeaks, resp. J. P. Assange chybí nepřátelská moc, která je při špionáži příjemcem vyzvěděného tajemství!

Nešlo tudíž o špionáž. Nebo jsou snad tou nepřátelskou mocí občané, světová veřejnost včetně občanů USA a jiných států? Občané států, jejichž vládní tajnosti (často pochybné a i zločinné) byly vyzrazeny? Získané tajnosti neposkytl WikiLeaks jinému státu, aby je ve své politice použil, nýbrž je předložil veřejnosti. Zatímco špiónující stát vesměs (krom zvláštních případů) uchovává celý proces špionáže a užití informací v utajení, aby nepřítel nevěděl, že je jeho oponent o tajemstvích obeznámen a že má špiónskou „veš v kožichu“, WikiLeaks utajeně získané informace zveřejnil, dal všem k dispozici, tudíž i o informace okradená strana zvěděla, že došlo k odhalení tajemství a nemohla tak již být zaskočena jejich užitím.

Jaká škoda a komu byla tímto únikem informací způsobena? Státu – v jakém pojetí? Vždyť právě občané jsou základem státu, nikoli pozemky, budovy, popsané papíry, politici a aparát veřejné správy. Státu-občanům škoda nevznikla, naopak díky informovanosti o dosud neveřejných skutečnostech došlo k posílení státu-občanů. Vědí více a pošramocenou důvěru v konkrétní problematické politiky a úředníky posílila důvěra v systém, který umožnil nepravosti zveřejnit a vytvořil tím prostor a tlak na nápravu, byla posílena pozice voličů vůči jejich zástupcům, byla posílena demokracie. Za „černý pátek“ to vydávají orgány a aparát státu, přesněji někteří jeho příslušníci, odhalení jako problematičtí, protože valná část veřejné správy se na odhalených nevábných skutečnostech nepodílela, plní si své povinnosti řádně, nezneužívá pravomoci a je pilířem činnosti a důvěryhodnosti veřejné správy. Veřejná správa má jistě právo konat některá opatření utajeně – ale jen legální opatření! Nikoliv nelegální, naopak občané mají povinnost kriminální skutky ohlásit. Pokud by došlo vůči J. P. Assangovi na žalobu ze špionáže, přiznávají tím státní orgány a aparát USA, že jejich nepřítelem jsou jejich vlastní občané coby adresáti WikiLeaks vyzvěděných informací. Jestliže by Velká Británie na takto odůvodněnou žádost USA odpověděla kladně, má to znamenat, že i její orgány a veřejnosprávní aparát potenciálně považují své spoluobčany za nepřátele vlastního státu? Opravdu jsou občané nepřítelem státu, nepřítelem sami sobě? Opravdu je veřejnost nepřítelem „věci veřejné“ – republiky?

Stát musí konat jen legálně, nesmí krýt zločiny

Má stát, veřejná správa, establishment nějaká nadpráva? Oficiálně určitě nemá, to by v ústavách a zákonech jinak bylo napsáno. Ano, někdy může část establishmentu podlehnout názoru, že stojí nad občany, a koná dle toho. Nemůže se však potom divit, když ostatní toto narušení oficiálně proklamovaných zásad nesou nelibě, kritizují to a proti nefér metodám mocných staví své metody, někdy i krajní. Někdy za hranicí legality, nikoli však legitimity! A spor moci, která se utajeně staví nad ostatní, s těmi, kteří toto pokrytectví odhalují, má dnes nejzřetelnější podobu právě v soudu s Julianem P. Assangem, kdy moc, jejíž zločiny, porušování zákonů a pokrytectví proti lidem různě po světě byly na WikiLeaks odhaleny, v nefér jednání pokračuje i na úrovni soudu s vůdčí postavou WikiLeaks.

Případů, kdy někde nějací politici, vojáci či úředníci, včetně těch USA, britského impéria, EU či v v naší vlasti překročili morální principy nebo přiměřenost politických, bezpečnostních nebo i válečných postupů, ať již z osobních pohnutek nebo politické horlivosti, obsahuje historie mnoho. Žádná z takových afér nikomu, ani USA, V. Británii, Francii, SSSR, Číně, Československu a jiným neprospěla. Někdy i až po desítkách letech musely vlády odčinit to, co jinak vážení předkové kdesi spáchali a nebo naopak co neudělali, ač mohli a měli. Viz W. Churchill a britské zločiny v Africe za jeho druhého premiérování. Ostuda přitom dopadá nejen na pachatele prvotní události, ale i na ty, kteří tají pravdu o vykonaném zlu.

Establishment na tahu

V tom tkví úloha národních elit, veřejných osobností, intelektuálů, společenských vzorů, soudů, důstojných institucí, včetně třeba britské královské rodiny, osob a subjektů stojících mimo a daleko přesahujících volební mandáty a generace politiků, aby dbali plnění společenské smlouvy. Elity ne postavením v mocenské hierarchii, ale svými morálními a intelektuálními vlastnostmi, potvrzenými v odvedených skutcích, stojící nad osobními či skupinovými motivacemi, mají důstojně, korektně pomáhat k vyrovnání a nápravě omylů, chyb a zlovůle občanů, aby ideové a morální základy toho kterého státu, jeho občanské společnosti se upevňovaly nebo nedegradovaly příliš a současná společenská smlouva nebledla, neokorala, netrouchnivěla a nerozpadala se.

Momentální nebo strategický profit?

Britský establishment nyní skrze své členy – příslušné soudce – rozhoduje o vydání J. Assange do USA. I tam to bude, přes existenci veškerých tamních demokratických institucí, přededvším v rukou establishmentu. Dilema je v Británii a bylo by i v USA stejné: upřednostnit momentální prospěch mocných z Assangova potrestání před strategickým potvrzením vyvážené společenské smlouvy jeho propuštěním nebo naopak? Zachovat se jako malí kluci na pískovišti při rozbití báboviček či gentlemansky přiznat, že se stala chyba, Assange ji odhalil a je třeba to akceptovat a jít dál. Kde se láme hranice v situaci volby mezi pomíjivým aktuálním krokem, jedním kamínkem pro kdovíjaké cesty či užití, a skutkem z rejstříku nadčasových metod, načrtnutím té kamenné cesty?

Kdo ví, ke které části establishmentu se britská, případně americká soudní moc přiřadí? Třeba i k té výše uvedené, která si chce přisvojovat další nadpráva. Té jistě není Julian P. Assange po chuti. Užít si hmatatelně, bezprostředně, tu a teď svých pozic ve stávajícím rozložení sil ve struktuře, uzlech a procesech dnešní společnosti – to lze snadno postavit nad vědomí virtuálního, fluidního zápisu do historie o zastání se jakéhosi heretika. Být pak z toho důvodu pro jiné příslušníky establishmentu, s nimiž se soudci denně stýkají, „černou ovcí“ a pro druhou stranu společenské smlouvy, pro někde nějaké neznámé občany „bílou vránou“?

Establishment stojí před volbou: potrestat vzbouřence proti nadprávům mocných nebo propustit? Umlčet kritika je lákavé, posílí to pozici mocných, leč udělá to kaňku na společenské smlouvě. Momentální, taktický úspěch jedné strany vers. strategická chyba, neboť to poškozuje systém stojící na vyváženosti zúčastněných stran?

Sami příslušníci establishmentu, ti rozumní, by měli ku prospěchu establishmentu jako celku „držet na uzdě“ tu část své sociální skupiny, která dychtí po další moci, privilegiích, nadřazenosti. Umlčování whistblowerů, cenzura, potlačování pravdy, postihy za hoaxy, dezinformace, konspirace apod. a další opatření proti neprivilegovaným vrstvám její příslušníky dříve nebo později dovede k přesvědčení, že obraz dosud jaksi vyvážené společnosti dostává šrámy, že daný systém tak proklamované demokracie nefunguje, že takový systém jim škodí, že společenskou smlouvu je nutno přepsat. Ta nynější společenská smlouva není jediná možná a místa v těch jiných nejsou jistá! Proto uchování obrazu demokracie, byť více blízkého fikci než realitě, v očích neprivilegovaných je v existenčním zájmu současného establishmentu.

Ten obraz ve společenském vědomí je složen z valné části ze symbolů – a Julian P. Assange je symbol. Symbol velikostí odpovídající závažnosti odhalených zločinů, porušování zákonů, svévole politiků, vojáků a úředníků. Oni cosi zpackali a místo nápravy chyb, omylů a zvůle pronásledují světlonoše, který temná zákoutí nasvítil. To je choré, to nemá budoucnost. Strhne-li část mocných opojených svým postavením, majetky, mocí a krátkozrakou, mělkou a zúženou myslí symbol práva na pravdivou informovanost, symbol principu pro kvalifikované rozhodování a volbu, dojde k zásadnímu poškození obrazu a přibyde pádný důvod ke zmuchlání společenské smlouvy.

Jasně, tato krátkozrakost patrně přesáhne horizont života naší generace, takže proč být pro své okolí zítra a na doživotí „černou ovcí“, zatímco „bílá vrána“ se bude sice po desítky a třeba i stovky let třepotat, avšak na vysoké obloze a nad našimi hroby… Ta volba mezi příjemnou spotřebitelskou pomíjivostí a trýznivou zodpovědností za nadčasovost záleží na charakteru ega toho kterého soudního a politického činitele. Přimkne se k extrémně predátorskému pólu establishmentu žijícího jen okamžikem a svým životem nebo převáží vědomí nadgenerační spoluzodpovědnosti za osud své třídy a stávající společenské smlouvy?

Sebevražedné cíle predátorů

Nadkriticky predátorští členové establishmentu, prosti moudrosti, si neuvědomují limity svého kořistění: že ovci mohou dlouhá léta stříhat, ale zdírat ji budou jen pár měsíců než zdechne. Natož, aby si uvědomili, že jejich model konání, který je vynesl a udržuje mezi establishmentem, je postaven na vyrovnaném vztahu predátorů a neprivilegovaných, na existenci neprivilegovaných. Pokud zdecimují nebo zahluší neprivilegovanou část systému, zůstanou jen predátoři – a dojde na změnu úspěšných životních strategií.

Ty dosavadní, stojící na kořistění z neprivilegovaných, se stanou nefunkční a jejich uživatelé ztratí své role a pozice. Extrémní predátoři mohou dle svých fikcí ovládnout informační svět, mohou ku svému prospěchu skrze výchovu a vzdělávání deformovat rozumovou činnost valné části obyvatel, čímž však vystaví zkoušce a změní i morální, hodnotové spektrum všech členů společnosti. To dolehne na ně samotné a právě oni kvůli své intelektuální a morální výbavě neodpovídající změněným pořádkům dojdou úpadku. Vše bude jinak, než si nenasytní predátoři ve svém omezeném intelektu ve službách jejich přerostlého ega a jiné defektní morálky představují. Stávající složení společenské elity není jediné možné a změna společenských podmínek je zákonitě obmění. Je v bytostném zájmu většiny současného establishmentu extrémní predátory držet mimo vlivné celospolečenské pozice. Jsou totiž rakovinou systému, jíž je záhodno odoperovat, vyléčit, izolovat, poněvadž její vítězství je vítězství pro celý systém sebevražedné.

Bázlivá a hloupá moc nepřečká krize

Postup predátorské větve establishmentu proti J. P. Assangovi vyjevuje ještě jeden limit jejich moci, bezperspektivnost jejich metod. Zvolili formu zastrašení. Assange, veřejnosti, svých spoluobčanů. Na část to zapůsobí a stáhne se, na část nikoli a jen to posílí její přesvědčení o nutnosti s takovými metodami skoncovat. Kdo ale volí strach, metodu šíření strachu? Ten, kdo se bojí – a může se zdát navenek jakkoli silný. „Podle sebe soudím tebe“ – podle tohoto rčení zvolila predátorská část establishmentu svůj postup proti Assangovi a občanům? Zbabělci však nemohou společnost jako celek ani svoji sociální skupinu nikam zdárně dovést, selžou v kritické situaci. A že jich život přináší. Predátorský establishment nevsadil na intelekt, na vyřešení problému, jeho podstaty a příčin, vsadil na silové zakrytí jevu. Taková duševní lůza nebude vládnout dlouho. Nezvládne řešit potíže, předcházet krizím a v krizi se sesype.

Je to nelehká volba mezi osobním životem a společenskou existencí, mezi spotřebitelem a tvůrcem, mezi „černou ovcí“ a „bílou vránou“. Čím více možností, tím více zodpovědnosti establishmentu. Potenciál vzletu a tíživé reality elity. Kvůli jednomu informačnímu Prométheovi. Záleží právě jen na míře, charakteru „já“ rozhodujících zodpovědných osob, na nastavení jejich morálního kompasu, jaká to bude volba. Zdali pro to či ono, zdali snadná či volba Sophiina.

Mocní se Assange nezbaví

Tak či onak, jedné věci se nevyhnou – vzpomínce, svědomí. Stačí chvilka i v denním shonu a i k dávné události naskočí: „Učinil jsem správně?“ Pronásleduje nás a s našimi zážitky, životním poznáním, s přemítáním o životě se kupí. A při ohlédnutí již cesta životem nemusí být tak rovná a hladká. Křiví se, vlní. Cosi vyvstává, je nasvíceno, jiné zapadá, ztrácí se, rozostřuje. Třeba tam bude Julian Assange vyčnívat, třeba tam zmizí v oparu. Nakolik se ale ohlížet zpět ve světle toho, kolik toho vidíme před sebou? Kolik nám zpětné zrcátko řekne o cestě za námi a co pro cestu před námi? A kolik o našem řidičském umění? O našem každodenním, všedním putování po cestách mezi stavbami dávnými a dnešními, o nichž nevíme, pro koho byly stavěny a kdo tam bydlel, ale známá jsou jména architektů, projektantů a stavitelů?

Jedno je jisté, bez ohledu na svědomí: Julian Assange bude pro dotyčné i tak spolujezdcem.

Případ Assange – obnažení zodpovědnosti establishmentu i řadových voličů

Politici, mediální osobnosti, rozliční příslušníci establishmentu včetně britské královské rodiny (ač se oficiálně přímo do politiky nemíchá) – pokud se rozhodnou pro nějakou intervenci ve prospěch Juliana P. Assange – snad najdou vhodnou formu. Takovou, která ve veřejném nebo i diskrétním prostoru v dané věci dostatečně zapůsobí a přitom nebude přímým nátlakem na soud. Zdali nasměřovat pozornost veřejnosti obecně na otázky legality a legitimity činů veřejné správy, resp. občanů, nebo zda na veřejnosti vyslovit řečnickou otázkou na téma, zda považovat jakkoli po pravdě se pídící občany za nepřátele, zda ponouknout ostatní, aby se zamysleli, jestli mohou, na jak dlouho, pod kobercem dojmů, tvrzení, zmanipulovaných informací, lží a strašení skrývat realitu faktů.

Příslušníci establishmentu mají na jedné straně velké možnosti plynoucí z jejich postavení, na druhé straně mají spoustu omezení – též vyplývající z jejich postavení. Není třeba jim závidět, s jejich postavením je svázána i zodpovědnost. Pokud dotyčný není psychopat, je to pro něho velmi těžký úděl. Je náročné se prodírat světem plným nevyhnutelností, které se na neprivilegované lidi valí, leč ono ani mít možnosti volby není „med lízat“. Řada mocných při tom selže, Assange, WikiLeaks a další tato selhání odhalují – je to jakási zpětná vazba, která koriguje moc, ale je to i osvěta pro voliče, aby důkladněji probírali kandidátky, kdo z nich ustojí poskytnutou moc. To nestojí na rétorice, inteligenci, odbornosti, podobě, novosti, nýbrž na morálce. Avšak nejde jen o to, musí se rovněž zamyslet nad tím, jak selhání mocných eliminovat a napravovat bez toho, aby byla vyvolána další pohnutá životní anabáze kohosi dalšího jako v případě Juliana P. Assange. Nestačí vyměnit staré figurky za nové, ale za takové, které změní i pravidla – a to ve svůj neprospěch, ale ve prospěch občanů. To není jednoduché – jednak pro přistřižení ega politiků, jednak pro nutnost většího rozsahu a hloubky znalostí a větší zodpovědnosti voličů.

Autor textu: Karel Růžička