Nečekané oběti listopadových očekávání

Listopad 1989 přinesl nejen nezpochybnitelná pozitivní občanská a politická práva, kupř. v podobě dodnes platných zákonů shromažďovacích a spolčovacích, ale následující vývoj přinesl i negativa a má své oběti. Proto se již několik let schází aktivisté okolo Ne základnám, Alternativy zdola a dalších sdružení, v posledních letech zde na Klárově u památníku odboje 1939-1945, aby v době, kdy mainstream nekriticky oslavuje události roku 1989 a další polistopadový vývoj, připomněli i jejich rubovou stranu a blížili se tak objektivnějšímu pohledu nezbytnému pro další pozitivní vývoj naší vlasti.

Věnec za oběti polistopadového vývoje, to nejsou jen bezdomovci, kteří umřeli na mrazu nebo podvýživou či na nedostatek zdravotní péče. U příležitosti 34. výročí 17. listopadu média, ČTK, zveřejnila dva průzkumy. Jeden je z agentury pro výzkum veřejného mínění SANEP, který se týká právě 17. listopadu 1989 a vývoje po něm, druhý je materiál Hospodářské komory ČR. Sanep zjistil, že třetina dotázaných lidí považuje předchozí režim za lepší, že se jim žilo lépe než nyní. Když na to pohlédnete skrze věkovou strukturu respondentů – od 18 do 69 – tak vám vyjde, že starší generace – která to může díky osobnímu prožitku vskutku přímo porovnat – čili od 50 – 60 let nahoru, tak evidentně považuje předlistopadový čas za lepší, že se jim tehdy žilo lépe, než teď. Čili již těmi obětmi polistopadového vývoje nejsou jenom bezdomovci, ale i další lidé od nezaměstnaných až po ty, jimž se nevyvinul život, tak jak by si přáli – a byly a jsou jich desítky procent současného obyvatelstva.

Analýza Hospodářské komory vyzdvihuje polistopadové období a hovoří o výrazném růstu životní úrovně, když platy zaměstnanců stouply 14x a ceny jen 7x. Cudně však zamlčela, jak se změnil spotřební koš, kolik v minulosti tvořily z výdajů domácností náklady na bydlení a kolik nyní, Ano, cena srovnatelného auta se zvýšila asi čtyřnásobně, banány donedávna stály svých 17 korun jako kdysi, ale brambory ani zdaleka nestojí sedminásobek někdejších 80 haléřů či 1,60 Kčs, tam jde o nárůst v desítkách násobků a kupř. vodně a stočné je 100-násobné. Už vůbec nic nehovoří materiál HK o změně národohospodářské struktury: jaký podíl tvořily za ČSSR finalisté výroby zboží a kolik subdodavatelé a jak to vypadá dnes. Kolik zbylo těch, kteří jsou tvůrci cen, kteří prodávají konečným spotřebitelům, a kolik je těch, kteří vyrábějí polotovary, detaily, podsestavy, subdodávky a jsou tudíž odkázáni poslouchat cenový diktát od těch, kteří vlastní know how vývoje a výroby zkompletovaného finálního zboží.

Vraťme se ještě k listopadu 1989. Lze se domnívat, že tehdy drtivá většina lidí byla ráda, že tehdejší vláda skončila, Jakeš & spol. opravdu nebyla parta na úrovni požadavků doby, aby zvládla výzvy ekonomického rozvoje, rostoucí sociální požadavky a tím spíše, aby obstála v politickém klání ideových modelů společnosti. Jak však lze doložit dvojicí průzkumů veřejného mínění, které byly tehdy uskutečněny (jeden ještě před Vánocemi, a druhý někdy v prvním čtvrtletí 1990), jenom jednotlivá procenta dotázaných chtěla kapitalismus. Tři čtvrtiny, resp. čtyři pětiny lidí zhruba na polovic rozdělených chtěli buď pokračování socialismu nebo tzv. třetí cestu. Zbylých cca 15 % nevědělo nebo se nevyjádřilo. Nakonec však zmíněných pár procent svoji představu podsunulo ostatním devadesáti procentům a jsme tam, kde jsme. Místo toho, abychom pokračovali socialistickou cestou, „třetí cestou“ nebo alespoň nastoupili do nějakého vlaku rozvinutého kapitalismu 70. nebo 80. let 20. století, tak jsme propadli do kapitalismu Charlese Dickense 1. poloviny 19. století.

Když už se z toho česká společnost po zhruba dvanácti, patnácti letech vymotala a situace se ekonomicky sociálně začala zlepšovat, tak buržoasie, která si navykla na obrovskou míru zisků let 90., když zjistila, že už to nepůjde, přistoupila na sofistikované fašizoidní metody. Nejde a nešlo jen o ČR či bývalé sovětské satelity, ale svět jako celek, v němž Západ narazil na limity plynoucí z mohutně se rozvíjející Činy a obnovené síly Ruska. Už to však není otevřené násilí jako v Německu nebo v Itálii 20. a 30. let minulého století. Je to velmi promyšlené, ovládnutí mas jde skrze informace a myšlenkové procesy, je to „boj s dezinformacemi“, narušené výchovno-vzdělávací procesy, různé programy na omezení občanů či na jejich závislost na státních a korporátních sítích a zprostředkovatelích. Tak, jakými způsoby to nyní můžeme pozorovat: různé projekty v oblastech a problémech, které je třeba řešit, přerostly do takových scestností a hloupostí jako Green Deal ap. Seriózní metody vědecké, zdravotnické, jako byla třeba vakcinace, byly zneužity k obrovskému kšeftu.

A my se zde v tom zatím plácáme, v takové lehce koncentrované tekutině, a pokud to chceme přežít a nějak z toho vylézt ven, tak se občas držíme dřev a stromů, co plují na hladině. Měli bychom z těch plujících stromů, z těch x skupin občanů, které se jich drží, sestavit člun, z toho člunu potom udělat větší plovoucí materiálně technickou základnu, z této základny udělat první „ostrov pozitivní deviace“, potom „souostroví pozitivní deviace“ a nakonec celý kontinent. Takové čluny a jádro materiálně technické základny humanitní společnosti. Tomu jsme říkali socialismus. To je naše jediná možnost, ne se utopit v té koncentrované kyselině, ale z těch stromů – jako je náš kroužek a další, udělat čluny, na kterých můžeme plout – a to nejen my – ke skutečně lepším zítřkům. K takovým, které budou reflektovat tužby provázející poctivě pracující a férově se chovající lidi po tisíciletí, od křesťanů, konfuciánců, přes liberály a konzervativce po socialisty a komunisty, k takovým, které z uzavřených modelů představ o tak či onak vyrovnaném společenském uspořádání zformují otevřený model společenství lidí, kteří na sebe navzájem pohlížejí a k sobě se chovají jako k sobě samým, kteří svoji individualitu budují svým osobním rozvojem, nikoli na úkor okolí, kteří společnost posouvají osobním příkladem, nikoli tlakem restrikcí a manipulací a tím dojde k optimální tvorbě a čerpání společenského potenciálu.

Autor textu: Karel Růžička

(podklad k vystoupení 17. 11. 2023 u příležitosti výročí listopadových událostí)