Most, který propojoval levici

Vystoupení Milana Neuberta na demonstraci 17. 11. 2014.

Šok prožila česká levicová scéna v úterý 20. dubna 2021, když se rozšířila zpráva, že ráno byl ve svém bytě nalezen bez života Milan Neubert, spolupředseda Levice a jeden z mluvčích Spojenectví práce a solidarity, předtím dlouholetý předseda Strany demokratického socialismu, ale také manažer a vědecký pracovník. O víkendu pln života na sjezdu Levice spolu s dalšími hodnotil uplynulou  činnost a plánoval další, ještě v pondělí po deváté večer jsme spolu v pohodě telefonovali a Milan pár minut po půlnoci odeslal svoji poslední elektronickou zprávu.

Milan byl totiž živoucí komunikační uzel. Propojoval spoustu lidí, skupin a tím pádem také názorů. Byl schopen a ochoten jednat s lidmi rozličných postojů, ideových směrů. Byl mostem mezi lidmi a skupinami, které by se přímo sotva kdy setkali ať již kvůli svým politickým postojům nebo osobním animozitám. Jeho vystupování bylo vždy cíleno k efektivnímu, racionálnímu závěru, Milan totiž vynikal velmi systematickým myšlením a přístupem k problémům.

Ostatně to zaznělo i ve vzpomínkách jeho rodiny přednesených ve strašnickém krematoriu. Byla to vzpomínka působivá, mapující jeho rodinný, profesní a politický život v generálních charakteristikách i v konkrétních pohledech. Přednesena jímavě, dala nahlédnout do rodinného kruhu, jeho atmosféry, a to s nadhledem, takže kdyby nešlo o nekrolog určitě bychom se některým pasážím smáli. I z úhlu pohledu rodiny to nasvítilo Milana tak, jak jsme ho znali. Jako přemýšlivého, seriózního kamaráda, i když někdy s drobet zvláštními, ale účelnými přístupy.

Proto jednat s ním byla radost, neboť debata s ním měla řád a smysl, jasný vektor od analýzy k syntéze. Stejně tak měl srovnanou hierarchii hodnot, a to ne jako shluk jen individuálních životních zkušeností, nýbrž jako logicky strukturovaný systém zahrnující řadu poznatků velké šíře a hloubky. Z toho důvodu mohl komunikovat i s tolik odlišnými lidmi, protože je zaujal nejen svým informačním zázemím, ale dal jim i pocit smysluplného jednání. V tom lze spatřovat důvod jeho dlouholetého působení ve vedení SDS a SPaS.

Na levici se neocitl náhodou, byl autenticky levicový. Nebyl ani levičáckým radikálem, ani vykutáleným činovníkem přiživujícím se na levicové rétorice. Vždy střízlivý v hodnoceních, vědom si aktuálních podmínek a limitů pro další realizovatelný postup. Nefantazíroval, konal. Roky se jako šéf SDS snažil spolupracovat s KSČM, kontaktoval ČSSD a další, hledal cestu z ideového i personálního ghetta přimknutého okolo KSČM. Nakonec se rozhodl pro samostatnější cestu, oslovil mladou aktivistickou generaci a založili Levici. Když jsme pár hodin před jeho skonem probírali nejbližší akce v okruhu SPaS, komentovali nejnovější politické události, dotkli se plánů Levice, nepominuli covid, vtipkovali o vrbětické kauze, tak na adresu KSČM s ohledem na výsledky jejího víkendovým zasedáním ÚV pravil, že „zlomil jsem nad nimi definitivně hůl“. Nemohoucnost oficiální české levice a zvláště jejích předáků jej trápila, proto zvolil autonomní cestu, cestu autentické levice, skutečné jednoty slov a činů, spojení intelektu a morálky, levicových hodnot a levicových postupů. Osud mu nedovolil po ní více než pár kroků, ale půjdou po ní další.

Autor textu: Karel Růžička