Michal Černý: Příchod slunečního věku

Nad knihou Fritjofa Capry „Bod obratu“ (Maťa & DharmaGaia, 2002)

Existuje jen velmi málo knih, které by pro mě znamenaly tak výrazný zlom v pohledu na svět, než dílo „Bod obratu“ rakouského fyzika Fritjofa Capry. Hlavní myšlenka knihy je prostá: objevy kvantové fyziky předcházejících desetiletí ukázaly, že je potřeba se od starého, již neaktuálního paradigmatu posunout k pohledu holistickému a ekologickému. Z toho důvodu jsem začal ekologický světonázor považovat za mimořádně perspektivní – civilizace totiž nemůže dlouhodobě přežít, pokud svoje fungování nepřizpůsobí nově objeveným zákonům přírody. Z tohoto pohledu se ekologická cesta dokonce jeví jako jediná možná.

Pád starého názoru

K čemu ve fyzikálním výzkumu posledních let došlo? Zjednodušeně řečeno, výzkum subjaderných částic ukázal, že přemýšlet o přírodě jako o něčem složeném ze základních stavebních jednotek příliš nedává smysl – zabýváme-li se elementárními částicemi, zjišťujeme, že nemají smysl jako izolované entity samy o sobě, ale jsou součástí vztahů k částicím ostatním, k celé přírodě. Z toho důvodu nelze chápat přírodu jako složenou z elementárních stavebních bloků – jediné, co existuje, je nedělitelná a jednotná síť vztahů.

Převládající pohled naší civilizace přitom byl posledních přibližně 300 let ovládán paradigmatem, který Capra nazývá karteziánsko-newtonovským, a který je postavený na názorech francouzského filozofa Reného Descarta a fyzika Isaaca Newtona. Descartes přišel se svým filozofickým dualismem, kdy jsoucno dělí na striktně oddělené res cogitans (věc myslící, tedy duše, psychika) a res extenza (věc rozprostraněná, vnější, objektivní svět). Newton zase představil fyzikální vizi reality, v němž je čas i prostor absolutní, v tomto prostoru se pohybují pevné objekty a jejich kolize a výsledné trajektorie lze předem s absolutní přesností dokonale předvídat. To vedlo k představě, že svět, v němž žijeme, není nic jiného, než deterministický, dokonale předvídatelný, perfektně pracující stroj – toto paradigma tak lze po zásluze nazvat mechanistickým.

Revoluce ve fyzice odstartovala v roce 1905, kdy Albert Einstein publikoval svou speciální teorii relativity, a započal tak vědecký převrat, který toto karteziánsko-newtonovské paradigma odkázal do patřičných mezí.

Příroda jako nedělitelná síť

Teorie relativity, a později i kvantová teorie, ukázaly několik zajímavých a převratných skutečností, které pro převládající karteziánsko-newtonovské paradigma znamenají vážnou výzvu. Zatímco podle Newtona je vesmír přísně deterministický a předvídatelný, podle kvantové teorie lze určovat pouze pravděpodobnost, s jakou k určitému jevu dojde. Kvantová teorie rovněž nabourává Descartovo striktní oddělení věci myslící a věci rozprostraněné, protože kvantové jevy nejsou měřitelné bez vlivu pozorovatele. Newtonova představa absolutního času i prostoru vzala za své už s Einsteinovou teorií relativity – čas ani prostor nejsou jakýmsi „absolutním jevištěm“, spíš tvoří jednotné kontinuum, časoprostor, jehož zakřivení určuje přítomnost hmotných těles.

Kromě těchto skutečností fyzici dospěli k již zmiňovanému závěru: nemá smysl mluvit o izolovaných entitách či o základních stavebních jednotkách, ale přírodu je třeba chápat jako nedělitelnou, nekonečnou síť vztahů.

Jaký to má důsledek pro praxi? Na jakýkoli organismus už nelze pohlížet jako na něco, co se snaží samo přežít a zvítězit v konkurenčním boji přirozeného výběru, jak to tvrdí dnes již v mnohém neaktuální darwinismus. Jakýkoli organismus, a tedy i člověk, je součástí nedělitelného tkaniva přírody. Tím, co přežívá, tedy není jednotlivec sám o sobě – přežívá organismus ve svém prostředí.

Klíčová role rovnováhy

V tomto ohledu se vize reality, která vzešla z moderního fyzikálního výzkumu, začíná nápadně podobat pojetí, které přinesly už tisíce let před námi staré mystické tradice – mezi jinými například taoismus, buddhismus či hinduismus. (O tomto přibližování pohledu mystiky a fyziky Capra koneckonců napsal specializovanou knihu, nazvanou „Tao fyziky“). Dlužno podotknout, že svým důrazem na východní mystiku, především na čínské myšlení a taoismus, se Capra dokonalým způsobem trefil i do mého uvažování. Například, současnou společenskou a ekonomickou krizi lze vidět jako důsledek dlouhodobé nerovnováhy, což je závěr blízký čínskému způsobu myšlení. Podle čínské filozofie veškeré jevy v přírodě vznikají z interakce dvou protikladných sil jin a jang – tedy jang jakožto aktivního, světlého, mužského elementu, a jin, neboli ženského, pasivního, tmavého elementu. Mezi těmito soupeřícími i kooperujícími elementy se udržuje dynamická rovnováha, kdy výsledná sinusoida kolísá kolem nulového, rovnovážného bodu. Capra tak popisuje současnou krizi jako projev převážení jangových hodnot nad jinovými – tedy mužských hodnot nad ženskými, což je pro naši patriarchální kulturu typické. V současném tržním hospodářství je upřednostňována konkurence (jangová, mužská hodnota) před kooperací (jinová, ženská hodnota), expanze před kontrakcí, růst před ubýváním, v rovině běžného života třeba slunečné počasí před deštivým. Právě toto jednopólové myšlení, které upřednostňuje kladné před záporným, je v našem kulturním okruhu typické a je možné ho označit za jednu z velkých příčin problémů. Tržní hospodářství je často záležitostí extrémů (maximalizace zisku), zatímco podle všech zásad rozumného uvažování by prvotním zájmem jakékoli společnosti mělo být se v každém okamžiku držet se co nejblíže rovnovážnému bodu, a nenechat vývoj dojít do extrému. Například ve staré Číně nebylo záměrem císaře umožnit maximalizaci zisku, od svých rádců chtěl především vědět, jestli se jeho vládě podařilo ve společenské praxi uvádět v harmonii protikladné síly jin a jang. Cílem společnosti v ekonomické sféře by tak v žádném případě neměla být maximalizace, ale optimalizace (což se samozřejmě snadno řekne, ale z určitých důvodů se mnohem obtížněji uskutečňuje).

Čekají nás zářné zítřky?

Fritjof Capra se v knize zabývá vlivem karteziánsko-newtonovského paradigmatu na utváření obrysů naší civilizace v posledních cca 300 letech. Začíná s pro něj nejbližší fyzikou a pokračuje k oborům, které jsou důležité z hlediska lidského zdraví – např. k ekonomii či psychologii. V oboru ekonomie vedlo použití karteziánsko-newtonovského paradigmatu k naprosté roztříštěnosti pohledů, a k tomu, že ekonomové obecně mají tendenci opomíjet sociální a ekologickou stavbu, do níž je ekonomika zapuštěna.

Jak už to u podobných knih bývá, analýza současného stavu je podaná brilantně, zatímco návrhy řešení trochu pokulhávají. Teoreticky je vše jasné – zatímco v přírodě se díky cyklickým zpětným vazbám ustavuje dlouhodobá rovnováha, lidská společnost je postižena brutální nerovnováhou. Capra proto tvrdí: chce-li lidská společnost přežít, musí svoje zastaralé paradigma nahradit pohledem holistickým a ekologickým, a například v ekonomickém chování se inspirovat u přírodních ekosystémů. V poslední kapitole knihy nazvané „Přechod ke slunečnímu věku“ však Capra používá slovník, který až příliš nápadně připomíná vizi jakéhosi ekologického socialismu. Objevují se zde výrazy jako „ekologické uvědomění“, „potřeba plné zaměstnanosti“, „společensky dospělý žurnalismus“ nebo „mocný proud pro uskutečnění kulturní změny“. Všechno to by mohlo být varovným signálem, že se nejedná o nic jiného, než o opětovné vzkříšení myšlenky socialismu, pouze s důrazem na ekologický aspekt. Přitom není třeba připomínat, že právě v českém prostředí máme s podobnými „zářnými zítřky“ poměrně špatné zkušenosti. Stejně tak Caprova vize týkající se téměř stoprocentního uspokojení energetických potřeb lidstva ze slunečních zdrojů v praxi naráží na dosud netušené obtíže.

Netřeba být však příliš kritický – kniha Fritjofa Capry může znamenat skutečný „bod obratu“ v našem uvažování. Zaváděním jejích závěrů do praxe se mimo jiné zabývá Centrum pro ekogramotnost (www.ecoliteracy.org), které Fritjof Capra spoluzaložil v Kalifornii.