Marie L. Neudorflová: České národní obrození jak ho neznáte

Již delší dobu se označuje 18. století jako osvícenské, což je v pořádku a 19. století jako století nacionalismu, což v pořádku není. V českém případě to má hlavně negativní podtext, podceňující kulturní, národní i sociální hodnotu našeho obrození. Mezi stoupence tohoto negativního vnímání národní existence obecně, patří monarchisté, konservativci, stoupenci dogmatického katolicismu, globalismu, nepřátelé malých národů a nedemokraté obecně. Většinou věří, že velké politicko-ekonomické celky jsou stabilnější a zajišťují více prosperity a bezpečnosti. Znalost historie však ukazuje, že velké celky vznikaly většinou expanzí, s velmi destruktivními následky pro většinu lidí zabraných zemí. Problém je, že i v současnosti velké státy považují expanzi, ba i války, obvykle na úkor slabších, za legitimní. Nepřítel si vždycky najde i argumenty na jejich ospravedlnění. Války obvykle vznikají z neschopnosti mocných řešit problémy, které sami způsobili a z falešného pocitu superiority těch, kdo expansivní válku začínají. Osvícenství intelektuálně, české obrození v praxi je úsilím o to, aby lidé rozuměli světu, ve kterém žijí, aby ho mohli ovlivňovat ke svému prospěchu, aby mohli kontrolovat mocenskou vrstvu. Jinými slovy, české národní obrození je osvícenstvím v praxi. Mnoho aspektů vývoje 19. století bylo společných téměř všem národům Evropy, ale české národní obrození mělo důležité specifické rysy vyplývající z jeho podmínek existence.

Osvícenství bylo reakcí na společenské konflikty, chudobu většiny lidí, nezřízenost mocných, na církevní absolutismus, v němž vládla „pravda zjevená“ v pokřivené formě a pravda poznaná byla krutě potlačována. Ještě v 18. století se upalovalo za prosazování „vědeckých“ pohledů na realitu, včetně vnímání člověka jako stvořenému k obrazu božímu a hodného respektu i svobody ke svému rozvoji.

Již koncem středověku se objevovalo úsilí o rehabilitaci důstojnosti člověka ze sevření církevních dogmat a moci. Začátkem 15. století Mistr Jan Hus, Jeroným Pražský a další za tuto snahu a kritiku církve zaplatili životem. Zaseli však zdravé sémě do myslí lidí, které přineslo dlouhodobě cenné plody. Dvě stě let trvající česká reformace, která přišla sto let před ostatními, s její náboženskou tolerancí, větší svobodou a to i svědomí, větší rovností lidí, postupnou orientací na vzdělání, snahou o obecný mír, je evropský unikát, zázrak. Luther o sobě prohlašoval, že je husita. Je otázka, kdy vlastně začalo osvícenství, neboť úsilí řady vzdělanců otevřít prostor pro racionalitu, pravdu poznanou, existovalo již v době předosvícenské, například Descartes, Komenský.

Národy, které prosadily reformaci (Anglie, část Německa, Švýcarsko) předešly ve vývoji katolické země, v nichž stoupal útlak zvláště od začátku 17. století s každým desetiletím. Intelektuální nositelé reformace i osvícenství oprošťovali reformací národy od sevření katolickou církví, na rozdíl od církve vnímali náboženství hlavně jako mravní záležitost. Vyvraceli učení církve, že rozdělení společnosti na stavy je dáno Bohem, naopak prosazovali myšlenku rovnosti lidí. Věřili v možnost obecné nápravy věcí veřejných a v možnost obecného pokroku. Byli ochotni pro své názory i trpět. Proto měli tak široký intelektuální vliv. Teprve však Velká francouzská revoluce 1789 začala měnit politickou a sociální realitu ve prospěch neprivilegovaných. Následné války vyplynuly ze skutečnosti, že se mocenské vrstvy Evropy nechtěly smířit s politickými a sociálními změnami ve Francii, bály šíření osvícenských idejí a snah. Přesto se nový systém hodnot, v jehož centru byl ideál svobody, rovnosti a spravedlnosti, začal v Evropě lavinovitě šířit, a byla otázka jen několika desetiletí, než začaly mít podstatný dopad v praxi. Konflikt mezi tlaky zdola a mocenskými vrstvami se nám však stále v různých podobách vrací.

Trvalo poměrně dlouho než se nové osvícenské ideje a principy prodraly mocenským násilím k nižším vrstvám. Ale padaly na žíznivou půdu. Touha po zlepšení života ponížených, nerovnoprávných a vykořisťovaných byla shledána jako součást přirozeného lidského vybavení, jako součást možnosti lidí i národů spět k pokroku. Základní podmínkou bylo rozumět světu, ve kterém lidé žili, k čemuž pomohli osvícenci, a rozvinout pozitivní iniciativu zdola podle určitých principů.

V každé zemi měl tento proces jiné rysy, vyplývající z jiných podmínek, historie, z jiné úrovně země, z jiných potřeb. Zvláště Anglie v tomto směru předběhli ostatní, a angličtí filosofové měli vliv již od 17. až do 19. století. Dávali důraz na vzdělání lidí, byli si vědomi, že vědění je moc, a že je možné ji používat ve prospěch všech. Kladli důraz na mravní úroveň lidí, kladli otázky. Zaujetí pro získávání znalostí brzy zobecnilo, a v myšlení, v argumentech, se indukce se stala zrovna tak důležitá jako dedukce. Ve své době Jan Amos Komenský a jeho názory na vzdělání byli v protestantských státech Evropy dobře známy a vlivné.

Je třeba zmínit, že vědomí důležitosti vzdělání sahala ještě do doby předosvícenského období, příkladem může být i Mistr Jan Hus a zvláště filosof jako byl Francis Bacona (1561-1626), který měl vliv i na Jana Amose Komenského, a Johna Locka (1632-1704), který formuloval ideu rovnoprávnosti občanů, odpovědnost státu občanům, víru v možnost správně vychovat lidi. Locke měl vliv i na Voltaira, který obdivoval anglickou demokratičtější společnost. Do stejné skupiny patří, u nás poměrně vlivný David Hume (1711-1776), který je znám svým skepticismem k poznání, v němž uznával hlavně psychickou a emotivní stránku poznání, naše vjemy, zvyky, ideje, emoce. Měl velký vliv na Kanta. Masaryk k němu byl kritický, neboť věřil, že realitu je možné zkoumat úspěšněji a smysluplněji, než se Hume domníval. Sám k tomu přispěl svým pokusem třídění vědeckého poznání.

Z francouzských filosofů, jejichž práce se k nám dostávaly navzdory tvrdé censuře, konfiskacím a trestům, měl obecně nejsilnější vliv Voltaire (1694-1778). Byl to nadaný pozorovatel života s humanitním přesvědčením, liberál a konstituční demokrat. Nejvíce vlivu měl svou odvážnou kritikou církve, dogmatismu, a obhajobou spravedlnosti, ale také pochopením důležitosti znalostí historie a konceptem filosofie dějin. Pro své názory dokonce skončil na rok v Bastile. Byl permanentně v nebezpečí uvěznění. Měl vliv i na Karla Havlíčka Borovského.

Také myšlenky J. J. Rousseaua (1712-1778) měly obecnější vliv, zvláště jako zvěstovatele demokracie a revoluce, jako člověka, který pochopil podstatu společenského zla, které viděl v nerovnosti lidí. Vlivné byly hlavně spisy O původu nerovnosti a Společenská smlouva. Ta pro svou kritiku katolické církve nesměla být ve Francii vydána, a na Rousseaua byl vydán zatykač. Musel utéci do Ženevy, později odešel do Anglie, kde zemřel. Robespieirre dal jeho ostatky převézt do Pantheonu v Paříži. Mnozí mu přičítali zodpovědnost za Velkou francouzskou revoluci, zvláště za jeho ideál svobody a rovnosti.

Zmínila jsem, osvícenství se vzbouřilo proti církevnímu upřednostňování pravdy zjevené (navíc různě pokrucované) na pravdou poznanou, a vědeckým poznáním. Naopak, začali považovat znalosti za důležité k lidskému pokroku, k úrovni lidí. Úkolu systematicky shromáždit dosažené znalosti se ujal s vášní Denis Diderot (1713-1784), který tvorbě encyklopedie obětoval jakékoli osobní blaho. Jeho rannější práce mu způsobily problémy s policií, dokonce byl na tři měsíce uvězněn. Na Encyklopedii pracoval po léta s řadou dalších vzdělanců. Stala se vzorem pro podobné publikace i v zahraničí, včetně u nás. Poslání vědy a filosofie viděl v užitečné aplikaci na obecně prospěšné úkoly. (Filosofická čítanka, s. 186). Později byl neprávem podceňován.

Němečtí filosofové také výrazně přispívali k osvícenskému myšlení, vytvářeli nové pojmy, zabývali se idealismem, materialismem, psychikou lidí, uměním, atd. Zdá se, že nejvlivnější pro české potřeby i potřeby menších středoevropských slovanských národů byly myšlenky Johanna Gottfieda Herdera. Ten stavěl humanitu nade všechny hodnoty ve vztahu nejen k jednotlivcům, ale i k národům, které považoval za nejpřirozenější kolektivity, zakotvené v historii, kultuře, území, jazyku, atd. Odmítl mechanické pojetí přírody i vývoje. Kulturu, zvláště národní, považoval za vyšší projev lidské tvořivosti, než oblasti ostatní. V tomto ohledu si velmi cenil slovanských národů.

To byly hlavní vzdělanci, kteří v 18. století ovlivňovaly evropské myšlení, hodnoty, prosazovali vědecké poznání navzdory konfiskacím, věznění, chudobě. Budili tím panický strach u panovníků, šlechty, katolické církve a mocných obecně, kteří chápali, že znalosti v rukou neprivilegovaných jsou nebezpečnou zbraní. Podobně nebezpečný byl důraz na obecnou svobodu, práva jednotlivce i probouzející se přirozenou kolektivitu společnost, národ, a jeho iniciativu — ve prospěch své úrovně, důstojnosti, chápání světa, ve kterém žili a úsilí bránit se mocným. Všechny tyto skutečnosti byly důležité jak pro obrození, tak pro budoucnost. A na všechny tyto aspekty vývoje se různě útočí i v současnosti.

V habsburské říši byla svoboda protlačována jen velmi pomalu. Ještě císařovna Marie Terezie vydávala tvrdé dekrety proti kacířům, ještě za ní se za kacířství upalovalo. Teprve zásluhou jejího syna Josefa II., který byl ovlivněn osvícenskými myšlenkami, a byl neustále v konfliktu se svou matkou, byla zavedena šestiletá školní docházka, hlavně proto, že Rakousko zaostávalo za západní Evropou, ve válkách ztrácelo cenná území. Bylo zásluhou Josefa II., že bylo zrušeno nevolnictví, uveden v platnost toleranční patent a zrušeny neužitečné církevní řády v říši (přes 700).

Vývoj, který jsem dosud naznačila je velmi relevantní k českému národnímu obrození, je to vlastně předehra k národnímu obrození. Jak jsem již zmínila, tradiční rozdělení na osvícenské 18. století a 19. století jako století nacionalismu zamlžuje skutečnost, že 19. století bylo ve skutečnosti pokračováním osvícenství v praxi, umožněné obecným přijímáním nového humanitního náhledu na lidskou existenci, který pravdivěji, než církevní učení, odrážel lidskou důstojnost i pozitivní potenciál lidí a národů. V konfliktu s církevními přístupy, proces prosazování znalostí a vědeckých přístupů otevíral prostor pro širokou lidskou iniciativu, individuální i kolektivní – v ekonomice, kultuře, vzdělání, politice. Jinými slovy, otevíral se prostor pro demokratizaci společnosti. Vědomí kolektivní národní identity, třebas neúplné, začalo hrát nezastupitelnou roli právě ve vztahu s kulturní a mravní demokratizací. Většina osvícenců a obrozenců uznávala principy původního křesťanství jako základ morálky. Masaryk o něm později prohlásil: „nic lepšího nemáme“.

Prostřednictvím znalostí a komunikace se postupně otevřel prostor pro širokou identitu lidí – osobní i kolektivní (kultura, historie, národ, náboženství, politika, sociální oblast). V současnosti se kolektivní identita zužuje na menšiny všeho druhu a mnohem širší identita, národní, je opět zatracována. Ale jen ta umožňuje efektivní komunikaci o společných zkušenostech, potřebách, možnostech, cílech ve prospěch společného dobra. Ve vztahu k lidskému pokroku je kolektivní, národní identita, důležitější než individuální a menšinová. Podmínkou její efektivnosti, včetně politické, je dostatečný stupeň svobody, možnost vzdělání, sebeznalost, historie a vědomí možnosti realistického směřování. Je velmi smutné, že neexistuje žádná důkladná práce o českém obrození.

Počáteční období sebe uvědomování si českého národa trvalo přibližně od poslední čtvrtiny 18. století do poloviny 19. století. Toto období nebylo naplněno je úsilím jazykovým, ale mělo další důležité modernizační aspekty, zvláště vzdělávací a kulturní. Politický aspekt se vynořil koncem první poloviny 19. století jako součást širšího liberalizačního i národnostního i hnutí v Evropě.

Osvícenské modernizační myšlenky byly vzácně přijímány i členy mocenské vrstvy, nepočetnou skupinou šlechticů, a hlavně císařem Josefem II., který je vnímal jako záchranu říše. Svobodnější myšlení ovlivňovalo hlavně nepočetnou skupinu českých vzdělanců, pocházejících většinou z nižších vrstev českého prostředí. Uvědomovali si, že znevolněný lid je zrovna tak nadaný jako vyšší vrstvy, ale systém mu nedává možnost své duševní schopnosti rozvinout. Nové myšlenky prosakovaly i mezi tento lid, který byl připraven téměř kdykoli, většinou marně, revoltovat proti svému nedůstojnému postavení. Bylo potřeba moderního jazyka, moderních idejí, které by usměrnily jeho snažení, možnosti ke vzdělání, bylo potřeba pozvednout jeho sebeúctu, sebevědomí. Kdyby nebylo spojení mezi úsilím o oživení a modernizaci českého jazyka, myšlenkovým a kulturním modernizačním úsilím, úsilím o sebeznalost národa, zvláště historickou, výsledky českého národního obrození by nikdy nemohly přinést ty evropsky unikátní výsledky, kterých bylo dosaženo. Byl to složitý proces, který v každém stadiu našel vzdělané nositele, oddané prospěchu svého národa.

V podstatě to byl zázrak, který měl naprosto reálné kořeny v tom, že největší osobnosti českého obrození pocházely z lidových vrstev, byly s nimi svázány emocionálně a měli důvěru v jejich schopnosti. Český jazyk samozřejmě existoval mezi venkovským obyvatelstvem, které tvořilo většinu národa. V češtině dokonce vycházely Krameriovy noviny od 80. let 18. století, které ač velmi katolické, byly vlastenecké, vycházely skromné básnické pokusy (A. J. Puchmajer (1769-1820), V. Tham (1765-1816). Řada učenců se věnovala českému jazyku, ale i Dobrovský pochyboval, že češtinu bude možné vzkřísit jako moderní použitelný jazyk. Dopady této činnosti konce 18. a začátku 19. století byly na většinu českého obyvatelstva velmi malé. K obecnějšímu národnímu uvědomění sloužily spíše napoleonské války, pobyty ruských vojsk v českých zemích.

Druhým proudem snah byl důraz na kulturní instituce. Řada aristokratů, zvláště Kašpar Šternberk, pomohla založit Národní muzeum, které mělo sice přírodní sbírky, ale ne budovu, té co známe, se dočkalo až koncem 80. let 19. století. Jeho úroveň, což byl dlouho hlavně Muzejní časopis, a funkčnost zachránil až František Palacký, když se ujal vedení v r. 1824, po svém příchodu do Prahy. Jeho popularizační práce a dalších časopisů, měla dlouhodobý význam. Spolu s Maticí českou (která musela před vládou svůj název skrývat), Společnost vlasteneckého muzea přispívala k úrovni, rozhledu i vlasteneckému cítění pomalu rostoucí české vzdělané (německy) střední vrstvy. Neméně důležitou popularizační roli hrála česká divadelní činnost, která měla tradici již od středověku. Zvláště kočující společnosti často udržovaly na venkově i historické povědomí a občas skrytě tepaly do politických poměrů. V Praze byla česká představení dlouho povolena jen v neděli odpoledne.

Je nutné připomenout, že závažnou příčinou žalostného stavu češtiny, kromě úděsných tragických důsledků Bílé hory, byla skutečnost, že od druhé poloviny 18. století byli Češi pod náporem němectví, který zintensivněl, když původně nemnohé latinské školy byly změněny na německé (triviální školy byly částečně české, ale neměly žádnou úroveň), a když Josef II. zavedl své centralizační reformy. Němci, kteří tvořili jen třetinu obyvatel v zemích koruny české, dávali Čechům velmi najevo svůj pocit nadřazenosti a pohrdání a to až do konce existence habsburské říše, ba i poté. V důsledku katolické interpretace českých dějin bylo historické povědomí Čechů minimální, podobně jako jejich sebevědomí a sebeúcta. Za této situace vznikl Rukopis zelenohorský a královedvorský, snaha dokázat, že Češi měli starší literární památky češtině než Němci v němčině — úroveň národů se tehdy posuzovala podle úrovně kultury, ne ekonomiky. Ač mezi Čechy existovalo jen matné vědomí časů slavných, a pobělohorská doba jako krutá msta, obrozenečtí vzdělanci znali díla Jana Husa, Chelčického, Komenského, Stránského, atd., a čerpali z nich důvěru ve smysl své práce, a čím dál více inspiraci a naději na její úspěch. Vědomí české státnosti před Bílou horou a unikátní obsah reformace dodávaly vůdčím osobnostem potřebnou důvěru v český národ, důvěru v možnost úplného obrození, případně samostatnosti.

Úsilí ve prospěch modernizace jazyka, by nebylo úspěšné, kdyby nebylo doprovázeno důrazem na rozvoj kultury, historické reflexe, vzdělání, národních institucí, politické a mravní dospělosti českého národa. Samozřejmě v rámci politických možností, které tomuto procesu většinou bránily. Několik akademiků, kteří měli možnost působit na studenty, zahrnovalo do svých přednášek něco z české slavné minulosti. Obvykle za to existenčně pykali. Například, když Bernard Bolzano nabádal české studenty kolem roku 1820, aby se zajímali o slavnou českou historii, když se zabýval sociálními problémy, které se týkaly Čechů, bylo mu zakázáno přednášet. Takových případů bylo mnoho a to i později (Augustin Smetana, F. M. Klácel, atd.). Pro případné potřeby vlády existovala jediná stolice českého jazyka na Univerzitě Karlově, obsazená konservativním Janem Nejedlým.

Nejdůležitější na celém složitém procesu národního obrození, čili pozitivního rozvoje českého národa, je, že probíhal převážně vlastní iniciativou národa — příslušníků různých vrstev, především vzdělanců, drobného duchovenstva (obvykle v nemilosti církevní hierarchie), malého počtu aristokratů, svým významem pro začátek nezastupitelných. A postupně vstupem rostoucí střední třídy.

Vzhledem k tomu, že neexistovala spisovná čeština, bylo zásluhou českých vzdělanců, že rychle, bez nebezpečných sporů, přijali jako základ veleslavínskou reformační češtinu, kterou byla napsaná Kralická bible. Účastnící, z nichž Josef Jungmann byl nejefektivnější a nejodvážnější, vymýšleli pojmy, přejímali ze slovanských jazyků, překládali, upravovali, úspěšně modernizovali. Jungmann, na rozdíl od Josefa Dobrovského, Jana Nejedlého a dalších, pevně věřil v životaschopnost českého jazyka pro moderní dobu i v životaschopnost českého národa. Ač z chudého prostředí, jako učitel šlechtických synků, znal šlechtu dobře a nedělal si o ni iluze.

I vydávání knih a časopisů mělo svoji skromnou tradici z konce 18. století, která však byla po desetiletí pod tvrdou cenzurou, konfiskacemi a vládními postihy vydavatelů v případě odbočení od toho, co bylo vládou povoleno. Kulturní rozvoj, rozvoj škol, navzdory politickým a sociálním podmínkám, byl téměř zázračný. I ženy se zapojily do obrozeneckého procesu. Všestranná byla Magdalena Dobromila Rettigová, která psala v češtině povídky pro dívky s morální náplní i s popisem života společnosti. Když psala své kuchařky pro dívky z chudých vrstev, měly vždy kontext o chování, prostírání atd., neboť věděla, že chudé prostředí jejich původu je nenaučilo nic, natož vařit – nebylo z čeho. Doba ještě nebyla moc vzdálená od hladomorů předešlých dvou generací.

I sbírání lidové tvorby bylo důležitou součástí sebeznalosti českého národa, k níž přispíval F. L. Čelakovský, K. J. Erben a Božena Němcová. Ta psala i povídky, které vycházely ze života, jak jej znala. Chodila na ni do Vídně udání, že se stýká s venkovským lidem, což se na ženu z její vrstvy neslušelo. Nejen vládě vadilo, když ukazovala bohatou lidovou tvorbu minulosti, kulturu, neboť Čechům bylo stále vtloukáno do hlavy, že všechna jejich kultura pochází od Němců. Za svou statečnost a lásku k českému národu zaplatila zdravím a životem, neboť vláda zařídila, aby rodina neměla z čeho žít. Kvůli cenzuře se sebeznalost národa týkala jen málo soudobých poměrů. V tomto ohledu bylo důležitých několik vlasteneckých salonů, hlavně v Praze (zvláště Palačtí). I ty přispívaly ke kladení základů moderního českého národa.

Vzhledem k tomu, že vlastenci považovali rozvoj škol za nejdůležitější pro úroveň a důstojnou existenci národa, věnovali mu velkou pozornost, ale často beznadějnou. Rakouská vláda se stále řídila nařízením Marie Terezie, že jen část triviálních škol byla česká a šestileté hlavní školy jen německé. Čeština nebyla ani povinným předmětem na gymnasiích, i když hrstka učitelů ji dobrovolně a bezplatně učila, například Josef Jungmann v Litoměřicích. Josef Němec, velký vlastenec, na něho vzpomínal s láskou.

Na druhou stranu si vláda uvědomovala potřebu vzdělaných lidí znajících češtinu pro fungování státu a církev pro svůj vliv na lidi. Obě instituce se shodly, že nejdůležitější je mravní úroveň lidí, loajalita k monarchii, státu a církvi, a pak určité praktické znalosti potřebné pro práci a život, a že nejnebezpečnější je schopnost vzdělaných lidí myslet. Většina Čechů žila na venkově, německy neuměla, ale bylo důležité, aby znala různá vládní nařízení. I pro stát bylo důležité, aby církev mohla ovlivňovat v češtině. Někteří ředitelé gymnasií se snažili protlačit češtinu jako povinný předmět na gymnasia, ale bez úspěchu. Občas bylo povoleno, aby někdo učil češtinu nepovinnou a zadarmo. Byly požadavky, aby se česky vyučovaly některé předměty na bohoslovecké fakultě v Praze, v Českých Budějovicích a v Hradci Králové, ale bez výsledků, nebyly peníze. I učitelé byli neskutečně málo placeni.

Také byla snaha zavést češtinu na gymnáziích jako fakultativní předmět, což se roku 1816 podařilo v českých městech, ale jen teoreticky (Hroch, s. 184). Dohromady v říši bylo 24 gymnasií. Podobný pokus by o zavedení češtiny na teologických fakultách, také bez úspěchu. Zajímavé bylo úsilí založit roku 1820 českou hlavní školu na Novém Městě v Praze, kde sídlili jen Češi. V žádosti byl zdůrazněn nedostatek českých škol, úpadek češtiny a české kultury a velký zájem rodičů o českou školu. Konsistoř argumentovala, že nařízení Marie Terezie stanovilo, že všechny hlavní školy mají vyučovací jazyk německý a že i čeští rodiče si přejí, aby jejich děti mluvily německy. Také neexistovaly české učebnice. Protiargumenty zdůrazňovaly, že je obecný úpadek mravnosti mezi prostým lidem, že náboženská výchova není možná, když děti neumí německy, že snaha vše poněmčit k tomu přispívá. (Tvrdý. Hroch, s. 189.) Guberniální rada Tvrdý také argumentoval, že když děti neumí pořádně česky, nenaučí se ani pořádně německy. Znalost češtiny bude dobrá jak pro děti, které půjdou na gymnázium, tak pro děti, které se půjdou učit řemeslu, se zákazníky musí umět komunikovat v češtině. I náboženství a morálka se mohou dětem vštípit snadněji jazykem, který umí. Tvrdý vymyslel ještě několik argumentů, ale marně. Je zajímavé, že v Plzni se pokus podařil.

Podobné spory o každou školu se vedly s vládou po celé 19. století. Chlapecké školy, a nikdy jich nebylo dost, se budovaly s podporou vlády, ale většinu jejich budov si Češi postavili sami, z veřejných sbírek. Dívčí vyšší školy, které se pomalu začaly budovat od 70. let 19. století, si Češi museli zakládat, stavět a vydržovat sami. Podobně divadla, sokolovny, atd. Iniciativa a finanční podpora chudé české veřejnosti byla v tomto ohledu obdivuhodná, téměř neskutečná. Vědomí společných kořenů, důležitých aspektů společné existence i vědomí společných potřeb a zájmů bylo silnou integrační silou národa. Obdivuhodná byla obecná zodpovědnost za vše pozitivní, co minulé generace svým úsilím vytvořily. Domnívám se, že i tím národ získával zdravější sebedůvěru a sebeúctu. Jen historická sebeznalost pokulhávala.

Censura pečlivě sledovala, jaké historické práce se dostávali do rukou české veřejnosti. Bylo toho žalostně málo a vycházelo to většinou německy. Zásluhou populární a vlastenecké Dalimilovy Kroniky z počátku 14. století bylo větší ponětí o těchto dávných dobách českého státu než o dobách novějších. Reformace byla tabu, pobělohorská doba, včetně násilné katolizace, se musela vykládat pozitivně. I když řídké pokusy vtěsnat do lidových publikací nepovolené informace existovaly.

Výuka dějepisu byla však zaměřena na monarchii, církev a chronologii říše. I to se zdálo vládě moc a roku 1824 zredukovala výuku historie i zeměpisu. Sebeznalost rakouských národů, lidové tvorby a historie, byla minimální. Policejní metternichovský ponapoleonský režim stačil ohlídat téměř vše. Ale neuhlídal tvorbu rozsáhlého Jungmannova slovníku ve 20. letech, což bylo pro znalosti národa, jeho intelektuální vrstvy, nesmírně důležité.

Teprve, když ve 30. letech František Palacký začal vydávat své Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě pozvedl dějepisectví na vědeckou úroveň. Prošel knihovny a archivy doma, v cizině i ve Vatikánu. Měl fenomenální paměť. Jeho pozitivní hodnocení reformační historie včetně Mistra Jana Husa a husitství bylo nezastupitelným impulsem k sebeznalosti národa, zvláště jeho pozitivních stránek. Položil základy k filosofii českých dějin“, kterou později Masaryk rozvinul v České otázce. Pokus katolické církve zvrátit Palackého interpretaci českých dějin byl marný, ale trvá do dnes. Palackého dílo bylo však příliš náročné a drahé pro běžného čtenáře. Největší problém byl, že Palacký skončil své dějiny rokem 1526, nástupem Habsburků na český trůn. Věděl, že by jeho kritický přístup k Habsburkům cenzura nedovolila vydat. Byl natolik prozíravý, že díl týkající se reformace jako pozitivního období české historie, publikoval před porážkou revolucí 1848 a obnovou absolutismu v habsburské říši. Je hodné povšimnutí, že nejvýznamnější osobnosti národního obrození měly nekatolické kořeny (Kollár, Palacký, Šafařík a další).

Postupná znalost historie byla velmi důležitou integrační silou českého národa, dokonce demokratizační silou, neboť odhalovala veřejnosti důležité dimenze společného života, problémů, úspěchů, zklamání i nadějí. Byl to Masaryk, který v České otázce (1895) dokázal, že přes všechny konfiskace, upalování a zákazy, čeští obrozenečtí vzdělanci znali díla českých reformátorů. Masaryk z toho vyvodil, že tato znalost ovlivnila obsah a směřování českého národního obrození, především rozvoj kultury, sebeznalost národa, což považoval za důležité pro budoucí směřování. Z určité návaznosti českého národního obrození na českou reformaci vytvořil ‚filosofii českých dějin‘, pozitivně inspirující pohled na českou historii, aplikovatelný i na současnost.

Nyní přicházíme k poslední etapě českého národního obrození, kterou je politická dimenze. K té Palacký svými politickými i historickými spisy a Karel Havlíček svou poctivou žurnalistkou přispěli obdivuhodnou mírou, zvláště ke značnému stupni rozvinutí politického vědomí a vzdělání českého národa a to v duchu demokratickém a humanitním. Havlíček (1821-1856) po několik let, než ho vláda poslala roku 1851 do vyhnanství do Brixenu, ve stovkách článků vysvětloval české veřejnosti moderní liberální, demokratickou politiku, desítky moderních politických pojmů, učil lidi jak se bránit proti nepoctivé politice hlavně vzděláním, pádnými, o znalosti opřenými argumenty, ve prospěch obecného dobra. Shodoval se s názorem Palackého, že entita národa je nesmírně cenná z historického, kulturního i demokratického hlediska a že důstojná a svobodná existence národa závisí na jeho úrovni, dospělosti a mravnosti. Oba sdíleli, že národ vzdělaný a mravný si vždy svobodu vydobude vlastními silami. Oba věřili, že z historie je možné se poučit.

Problém byl, že po neúspěšných revolucích 1848 začal i v české politice převažovat liberalismus a víra, že politikou bude možné vydobýt národu rovnoprávné postavení v říši a rovnoprávné postavení s německou menšinou v českých zemích a tím lepší podmínky pro existenci a rozvoj národa. Snad jen Masaryk začátkem 90. let pochopil, že to byla iluze. Věřil v sílu národně obrozenecké, kulturní orientace s osvícensko-filosofickými základy, kdy znalost historie měla být užitečná lidskému pokroku. Přesto Češi v kulturní, ale i hospodářské a v oblasti politické kultury dosáhli stejné úrovně jako Austroněmci, kteří to těžce nesli, odmítali princip rovnoprávnosti národů a přivítali první světovou válku jako příležitost pro obnovu své plné hegemonie v říši.

V České otázce (1895) Masaryk rozebral české národní obrození jako nikdo před ním. Stopoval širší, osvícenské a politické podmínky vzniku obrození, ideje vlivných osobností, slovanství, zvláště Kollárovo, demokratismus Palackého a Havlíčka, počáteční účast šlechty a duchovenstva v obrozeneckém procesu, vývoj vědy a školství, počátky politické dimenze. Inspiroval řadu mladých historiků, aby se věnovali zanedbaným obdobím české historie, kterou nazval „velkou“ (Václav Novotný, Vítězslav Šimák, Vlastimil Kybal, a další). Havlíčkovu politickému vzdělávání, které považoval ze velmi aktuální, věnoval o rok později obsažnou vynikající práci: Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení. Potřeba politického a mravního vzdělávání je v kontextu demokracie trvalá.

Masaryk svou ‚filosofií českých dějin‘, stopující kontinuitu významných pozitivních aspektů a snah českého národa v historii od reformace do obrození, vytvořil koncept trvale užitečný ve vztahu k pokroku, k demokratizaci národa, k jeho úrovni. Filosofie českých dějin se stala silnou inspirační motivací pro demokraticky orientovanou českou inteligenci, zvláště historiků. U nedemokratů, vycházejících ze specifických ideologických základů (církevních, konzervativních, liberálních, pozitivistických), byla odmítnuta. Masaryk svou filosofií dějin připomenul, že některé aspekty úsilí o pozitivní rozvoj lidí a společnosti mají téměř věčný ráz, (někdy méně, někdy více potlačený) a že znalosti světa, ve kterém žijí a poučení z historie jsou nezbytnou podmínkou úspěchu tohoto úsilí.

Užitá literatura:

• T. G. MASARYK, Česká otázka. Naše nynější krize. Jan Hus. Praha 2000.
• Miroslav HROCH, Na prahu národní existence. Praha 1999
• Miroslav HROCH, V národním zájmu. Praha 1999
• Josef HAUBELT, České osvícenství. Praha 1986
• Karel SKLENÁŘ, Obraz vlasti. Příběh Národního divadla. Praha 2001