Lokální a globální ekonomika jako studijní obor

Od nového školního roku bude možné na Vysoké škole obchodní v Praze studovat tříletý, bakalářský studijní program Lokální a globální ekonomika. O akreditaci nového oboru se zasloužila prorektorka VŠO Ilona Švihlíková, která se tématu lokálních ekonomických cyklů věnuje již řadu let s Alternativě zdola. Na posluchače čekají informace o smyslu a limitech lokalizace a globalizace, o jejich kladech a záporech, o participaci občanů a zaměstnanců, o družstevnictví, o sdílených a decentralizovaných technologiích a též o digitalizaci, o odolnosti firem, ekonomiky a státu, o nových pracovních funkcích a místech atd.

Další podrobnosti je možné se dozvědět z článku v Haló novinách (Studium lokální ekonomiky a participace na VŠ) a nebo z článku na webu Vaše věc (Lokalizace? Družstva? Ano, ono to jde!), který tu uvádíme v plném znění:

Lokalizace? Družstva? Ano, ono to jde!

Vicerektorka Vysoké školy obchodní v Praze docentka Ilona Švihlíková vysvětluje horkou novinku, nový studijní obor lokalizace a globalizace, který se chystá přijmout první studenty.

 Už je to tady! Na Vysoké škole obchodní v Praze, historicky předchůdkyni VŠE, a tak vlastně nejstarší české ekonomické univerzitě, bude otevřen nový studijní program Lokální a globální ekonomika! Zprávu mám přímo od prorektorky školy, docenty Ilony Švihlíkové, která se o něj nejvíc zasloužila a těší se na první přihlášky uchazečů o tříleté studium, které bude končit bakalářským titulem. Proto jsem se za ní okamžitě vypravil pro podrobnosti do sídla školy ve Spálené ulici.

Budete učit, jak lokální a globální ekonomika stojí jedno proti druhému?

Ne úplně. Důraz je na to lokální, v tom je tento program specifický a jedinečný. O globalizaci budeme učit hlavně v tom smyslu, aby studenti pochopili, jak náš globalizovaný svět vypadá, co umožňuje, a taky co znemožňuje. O to víc pak budou schopni ocenit přínos toho lokálního. Ale u té globalizace klademe velký důraz na to, co si myslíme, že přežije i pandemii, která narušila dlouhé výrobní řetězce, a tím je sdílení myšlenek.

Oba konce té osy „lokální – globální“ mají tedy silné i slabé stránky.

Přesně tak.

Proberme napřed ty slabé.

U té globalizace je to poměrně jasné a pandemie je velice dobře odhalila. Je tam problém velké vzájemné závislosti zapojených zemí, která je zdrojem jejich velké zranitelnosti. Pro globalizaci je charakteristické, že umožňuje velice rychlé šíření problémů v tom systému. Tady bych ráda zmínila pojem „nákaza“. V ekonomické mluvě se neobjevuje poprvé v souvislostmi s pandemiemi nebo nemocemi, ale v souvislosti se šířením finančních krizí. Pojem „nákaza“ poprvé charakterizoval vývoj měnové a finanční krize v jihovýchodní Asii v letech 1997-98, když se začala šířit z Thajska a dalších zemí.

Tenkrát jsme to chytli taky, koruna prudce oslabila. Museli jsme opustit řízený kurz měny a odevzdat ji volnému trhu.

Ale to se o nás ta krize jen nepatrně otřela, řada zemí dopadla podstatně hůř, nejen v Asii, také Rusko, Argentina, Brazílie. Tam byly mnohem dramatičtější dopady. Globalizace však sebou nese spoustu problémů i mimo časy krize. Je vystavěna hierarchicky a na vrcholu jsou nadnárodní korporace. Představují obrovskou koncentraci moci a vlivu, která nepodléhá demokratické kontrole. Nejpodstatnější je mocenská asymetrie mezi nadnárodními korporacemi a státy, které pak mezi sebou soutěží o jejich přízeň a nabízejí investiční pobídky, snižování daní, daňové ráje. Vzniká obrovský tlak na oslabení sociálních a ekologických standardů, souhrnně tomu říkáme „závody ke dnu“. Když to shrnu, kde dominuje globalizace, tam se rozhoduje o zásadních věcech života lidí někde daleko, kde to nemůžeme nijak ovlivnit.

Lokalizace zase může někomu připomínat život v zapadlé díře a nekonečnou dřinu na pokraji chudoby, jak to známe z vyprávění pradědečků.

To je samozřejmě omyl, ale protože u nás se toho o lokalizaci moc neví, snadno převládne představa pár bláznů, kteří zabydlí opuštěnou stodolu a koupí si stádečko ovcí. Moderní lokální ekonomika je však plně slučitelná s 21. stoletím. Máme spoustu technologií. které mají vyloženě decentralizovanou povahu. Nepotřebují hierarchizovanou nadnárodní síť, ale naopak fungují dobře v té lokalitě, jak se nám osvědčilo v průběhu pandemie. Třeba využití 3D tisku ukázalo svoji sílu, když umožnilo výrobu chybějících hygienických pomůcek, a stalo se to na nesčetných místech prakticky současně. Tato sféra, které se říká aditivní zpracovatelský průmysl, patří k aktuálním trendům ve výrobě, které si vysloveně říkají o decentralizované využití.

To lokální znamená místní ukotvenost, vím, že někam patřím, to v globalizaci nikdy nemohu mít. Mám odpovědnost za to místo. V ekonomické rovině to znamená snahu, aby peníze zůstávaly na místě a aby tam zůstávali i lidé. Lokalizace s vysokou mírou soběstačnosti také zvyšuje odolnost regionu vůči šokům. Myslím, že odolnost bude tématem 21. století. Pandemie nemilosrdně ukázala, že ji zvládaly země, které měly velkou odolnost, jak vlády, tak obyvatelstvo, zatímco jiné nebyly odolné vůbec. Zejména Západ z toho nevycházel dobře.

Mluvíme tedy o určité symbióze, kde silné stránky lokalizace a globalizace dávají dohromady systém, který jsme dosud neznali a teprve budeme vytvářet.

On se vlastně tvoří, tvoří se trochu za pochodu, a ta pandemie tomu moc pomáhá. Už před ní se objevovaly nějaké nové trendy. Mluvil o nich americký prezident Donald Trump, ale ony se objevovaly bez ohledu na jeho výroky. Žádal třeba „reshoring“, návrat výrob z východní Asie zpět do mateřských zemí. V automatizované výrobě už nehraje roli levná pracovní síla někde v Kambodži nebo Bangladéši. Bylo to vidět už předtím, ale pandemie ještě zvýraznila negativní důsledky globalizace.

Jak lokalizaci umožnit, aby se mohla rozvinout? Na investice potřebujeme peníze, ale to je skoro nemožné mimo hlavní centra.

Nezapomínejme, že v českých a moravských zemích máme obrovskou tradici malých spořitelen, přestože byla v posledních letech vyrvána z kořenů a pošlapána. Vzpomeňme Františka Cyrila Kampelíka a jeho „co jednomu nemožno, všem dohromady snadno“. Vždycky se najde nějaký způsob, jak spojovat finanční prostředky v daném místě, byť se to nemusí nazývat družstevní záložnou, když jí ČNB nepřeje. Jsou různé formy fund raisingu a usnadňují je digitální technologie.

Nevím, jestli je v tom nutné spoléhat na podporu státu. Samozřejmě, můžeme chtít, aby stát byl trochu vstřícnější, ale spíše bych nepodceňovala aktivitu zdola. Ostatně, když se ponoříme do dějin, třeba v době národního obrození na přelomu 18. a 19. století to byli jednotliví lidé, kteří šířili české knížky a starali se, aby český jazyk nezahynul. Podobně prudký rozvoj české ekonomiky v druhé půli 19. století stavěl na solidaritě drobných lidí a opíral se o družstevnictví, které k nám poprvé proniklo už roku 1847. Tohle je velice silná tradice – vždycky, když dojde na nejhorší, zachraňuje nás mobilizace zdola.

Ve světě už bychom našli příklady lokalizace, ale u nás je to novinka. Budeme znovu vynalézat trakař, nebo sáhneme po zkušenostech druhých? A kam vyrazit za poučením? Něco naznačily mezinárodní konference Alternativy Zdola.

Uvedené konference, které proběhly v minulých letech v Praze, ukazovaly družstevní zkušenosti i tam, kde u nás se zdá být pole neorané, typicky energetika. Je to paradox, za první republiky probíhala elektrifikace českého venkova prakticky výlučně na družstevním principu, a v Americe, o něco později, také.

Na zmíněných konferencích jsme probírali také výhody decentralizovaných technologií. Měli jsme tam krásný řecký příklad propojení 3D tisku s globálními digital commons, kdy širší skupina dobrovolných spolupracovníků rozesetá v síti vytváří společné digitální předlohy a manuály pro 3D tisk a výrobu řízenou počítači, ale samotné hmotné výrobky už vznikají v jednotlivých místech, tam, kde je třeba. Navrhuj globálně, vyráběj lokálně, to je něco, co představuje obrovský přínos.

Pokud jde o samotné družstevní hnutí, skvělé příklady najdeme hned v sousedním Rakousku nebo třeba v Barceloně, kde zase digitální komunikace usnadňuje propojování lokálního cyklu, aby co nejvíc místních výdajů bylo i místním příjmem. V Drážďanech zase mají propracovaný systém spotřebního družstva, který staví na dodávkách od místních zemědělců a dalších výrobců. Příležitostí, kde se inspirovat, jen hodně, musíme vnímat i regionální specifika. Každý příklad nelze stoprocentně přenést, podmínky jsou vždycky trochu jiné, ale minimálně ukazují jednu zásadní věc – ano, ono to jde!

Ono to jde, když jsou lidi a když je kde. Z tohoto pohledu český venkov nevypadá nejnadějněji. Pár posledních babiček bloumá mezi zpustlými hospodářskými budovami opuštěných JZD a trhá kopřivy pro dožívající slepičky. Vesnice už nemá ani hospodu, ani poštu, a někdy ani zastávku. Tohle oživit, to je úkol pro obrovský národní program s nasazením srovnatelným s vysláním člověka na Měsíc, tentokrát jako vyslání člověka na český venkov…

Je to tak. Ale znovu opakuji, v tomhle nám pandemie hodně pomohla, protože zvýraznila rizika současného způsobu života a postrčila nás k lepšímu chápání toho, o co tu jde. Každá krize přináší příležitosti, když k těm fackám křičí – takhle už to dál nejde! Musíte začít uvažovat jinak!

Pandemie nás vyháněla z měst a nutila nás k práci na dálku. A tak spousta lidí zjistila, že najednou to jde, a nemusí sedět v kanceláři v Praze. Že najednou v tom daném místě lze dělat spoustu věcí. Pandemie nás také naučila, že – aspoň na chvíli – je tu prostor pro soudržnost, okamžité vynálezy. Můžeme se smát těm improvizovaným respirátorům, ale v tu chvíli pomohly. V situaci, kdy zjišťujeme, že celý evropský průmysl není schopen vyrobit roušky a jsme ve všem závislí na Číně, najednou zjistíš, že tady v té hlavně to je, jde jen o tu možnost to realizovat.

Pandemie bezesporu svět změní, a změní i českou ekonomiku. Čím dřív si to přiznáme, tím lépe. Záleží na tom, jak uchopíme nové možnosti lokální ekonomiky. Opravdu to není o tom, že se někam odstěhuješ a máš tam kozu, ovce a na záhonku kedlubnu. To je jistě dobré. Ale situaci mění obrovský rejstřík toho, co je možné dělat na dálku pomocí digitalizovaných nástrojů. Byla by škoda to nevyužít.

Digitalizace je taky generátorem volných pracovních sil, které přestanou pouštět do podniku, protože na jejich místě už operují roboti, a taky volného času, až se pracovní týden začne zkracovat, aby se zbylá práce rozdrobila pro větší počet zájemců. To první nás vyžene z měst, kde jsou drahé nájmy a nemůžeme se zachraňovat vlastními brázdami brambor. To druhé nám uvolní ruce, až bude třeba s tou vesnicí něco udělat. Z tohoto pohledu to vidím s lokalizací optimisticky.

Lokalizace zvyšuje odolnost. Před pandemií se hodně zkoumal průběh předchozí velké finanční krize, a výzkumy prokázaly, že jestli nějaké firmy vydržely a prokázaly vysokou odolnost, tak velmi často šlo o lokální firmy vlastněné zaměstnanci. Bavíme se hlavně o družstvech. Jakmile máš vazbu k tomu místu a je to tvoje, tak ten přístup je úplně jiný, nemluvě o síle solidarity. Nerada se opakuji, ale je to tak, odolnost bude patřit ke klíčovým pojmům budoucnosti. Pandemie není poslední problém, který budeme v tomhle století řešit. Odolnost neznamená jen vydržet, když přijde nějaký úder, ale ještě mít možnost jej zpracovat, dokázat jej nějak využít.

Je tu také velký generátor veřejné poptávky, který nabízejí klimatické změny a nutí nás změnit krajinu, aby zadržovala vodu a zvyšovala odolnost větší biodiverzitou. Tahle poptávka by mohla na venkov přesměrovat značné příjmy z veřejných zdrojů. Mohou to být další stálé výnosy, vedle energetické a potravinové soběstačnosti, které lokalizaci usnadní její ekonomický start.

Vzniká obrovská potřeba pracovních míst ve sférách, která přímo nevytvářejí zisk, ale mají velkou společenskou užitečnost. Obnova krajiny, to je práce na mnoho desítek let. Připojila bych taky otázku sociální péče, populace stárne. Nebo zdravotnictví, když víme, jak je důležité, aby fungovalo i při nejvyšším zatížení. Možná, že teď už tyto sektory stojí nad jinými, třeba finančními, kterým byla dávána taková priorita v minulých desetiletích.

Cenu environmentálních opatření bychom mohli odvodit z toho, jaké pokuty EU nám hrozí, když naše vykácené lesy přestaly pohlcovat uhlík, a naopak ještě něco do atmosféry přidají. Jde o hodně velké miliardy.

Ale ono přece nejde jen o peníze, tohle děláme kvůli sobě. Nelze se starat o lesy jen proto, že by nám hrozily nějaké pokuty. Tohle je náš domov!

Když místo pokut tady budou příjmy těch, kdo to napravují, bude to o to lepší. A kdy nám s tím pomohou absolventi vašeho nového oboru lokální a globální ekonomika?

Nejprve musíme přijmout studenty. Obor dostal před pár dny akreditaci a teď je nejdůležitějším úkolem seznámit s tím potenciální studenty. Vypisujeme tříletý program prezenční výuky na Vysoké škole obchodní v Praze, a když se všechno podaří, můžeme v září, říjnu začít. Za tři roky tedy mohou být první bakaláři.

Co by si měli uchazeči přečíst, aby nenarazili u přijímacích zkoušek?

Přijímací zkoušky tu máme, ale hlavní bude zájem. Tohle je profesně zaměřený obor, který si člověk vybírá, protože by tu nápravu chtěl dělat. Může to být někdo, komu záleží na tom místě, kde žije, chtěl by třeba rozvinout nějakou podnikatelskou činnost, ale nechce jít do toho úplně sám. Nebo kdo by se rád angažoval v lokální politice nebo místní akční skupině. Přesně pro tyhle lidi ten obor je.

Je to obor, který myslí na reálné uplatnění. Hodně se chceme věnovat digitalizovaným technologiím, ze kterých budou vznikat startupy, budeme se také zabývat rolí firmy v lokální ekonomice. Těm všem je tento obor takříkajíc ušit na míru. Vybudovali jsme síť zahraničních partnerů, kteří nabídnou zkušenosti i inspiraci. A spolupracujeme pochopitelně s našimi lokálními firmami, družstvy nebo obcemi, tam všude čekají, až ti studenti přijdou třeba na praxi.

Na koho se mají uchazeči o studium obrátit? Komu napsat?

Teď asi na mne, jsem odborným garantem programu. Adresu i informace najdou na webu https://www.vso.cz/ma-vlast. Kdo by si chtěl o lokalizaci něco přečíst předem, může se podívat do sborníků z konferencí, o kterých jsme hovořili, na webu Alternativy Zdola.

Autor textu: Zbyněk Fiala