Lháři na čele boje o standartu Pravda vítězí aneb narcisy kvetou dál

Volby prezidenta jsou za dveřmi. Neťukají, buší. Situace třetí přímé volby prezidenta v České republice je totiž ještě dramatičtější než před pěti a deseti lety. Nejen, že česká společnost nepřekonala rozdělení z duelu Zeman – Schwarzenberk a Zeman – Drahoš, ale připletla se do toho ještě válka na Ukrajině. České volby se konají v kontextu světových podmínek konkrétní situace a s detaily odrážejícími specifické domácí podmínky. Volbami tyto vlivy nezmizí, budoucí prezident bude jedním z těch, na nichž bude největší díl pravomocí a zodpovědnosti za jejich zvládnutí.

Miloš Zeman nakonec nenaplnil očekávání, byť v řadách jeho voličů bylo méně takových fanatiků a menších, než u jeho konkurence, a pohled na něho měli střízlivější, než mainstreamem emociálně našlehaní šláfenbergovci či drahošovci. Zejména poslední třetina jeho druhého období je obrazem Zemanova hodnotového úpadku, kdy stárnoucí enfant terrible podněcující svými výroky, byť někdy rozpornými, k netradičnímu zamýšlení nad problémy se stal ozvučnou deskou korporátního mainstreamu.

Kontextem je rozpolcená společnost

Společnost není rozpolcená jen u nás, nýbrž v mnoha evropských státech (zhusta unijních) a v USA a Kanadě a rány se nehojí, nýbrž naopak prohlubují. Kořistění nadhodnoty už totiž neprobíhá jako suma individuálních ataků kapitalistů zastřešená buržoazním státem demokratického střihu. Přerostlo ve vydírání takřka monopolními nadnárodními korporacemi odvětvových kartelů z oblasti zbrojní výroby, energetického a farmaceutického průmyslu a informačně-komunikačních služeb, které si zakoupily squadry politiků a pod prapory tzv. neoliberalismu nastolují totalitní imperialismus. Veřejné finance, toto společné dílo daňovníků, se staly objektem porcování uvedenými smečkami korporací plus skupinou sestávající z finančních institucí a stavebních firem, kteréžto zatím nejsou natolik zglobalizovány jako výše uvedený kvartet, a k nimž se přidaly – ale to v oblasti vysávání soukromých financí občanů – obchodní řetězce, které rovněž díky drobným a malým podnikatelům nemají zatím drtivý monopol. Tato sedmička má dostatek peněz na nákup prodejných či na aktivizaci fanatických politiků, politologů, propagandistů, PR odborníků a píšících a žvanících pracovníků redakcí, kteří jsou z dřívější tradice nazývání novináři. Rozpor mezi na jedné straně objektivně existujícími potřebami a zájmy občanů a na straně druhé jejich subjektivním, většinou výše zmíněnou partou darebáků a pitomců zmanipulovaným vnímáním, pak vede k rozdělení společnosti. Podstata – vykořisťování – je ovšem skryta za kamufláží konfliktů stran rozličně nálepkovaných, kdy je zneužíváno přirozeně různorodých hodnotových žebříčků zveličováním a potlačováním jejich jednotlivých stupínků. Skrze rozsáhlou manipulační mašinérii počínaje výchovno-vzdělávacím systémem přes informační činnost a kulturní politiku a konče podporou konzumerismu a s využitím cynicky promyšlených, často emočních ataků je nad občany realizováno klasické „rozděl a panuj“. Manipulace cenzurou a náboženskými dogmaty byla obměněna a rozšířena o zneužití vědy, o informační přehlcení a nejnověji o snahy degenerovat myšlení obyvatel poškozením jeho logických, analytických a syntetických schopností, informačního přehledu a paměti. Manipulátoři parazitují na výchově morálních základů v rodinách, školách a dětských partách, na jejich prvotním intelektuálním vkladu a křiví inteligenci a morálku, racionalitu a emoce většinou nic netušících lidí pro své kořistnické choutky. Dovedně pěstovaný vypjatý subjektivismus a individualismus jednak znemožňuje dotyčným akceptovat a pochopit realitu, jednak jim brání v účinné spolupráci při obraně nebo prosazovaní svých potřeb a zájmů proti naopak dobře sehrané třídě mocné buržoazie. Volby jsou vrcholným číslem této manipulace, neboť kráčí o klíčovou moc, o uchování a zmnožování obrovských majetků a též o výživné statusové role. Příval slibů, chytlavých, leč prázdných hesel, zdeformovaných životopisů, falešných emocí – to jsou hody orwelovské demokracie.

Určující tendence současného světa

Takový je totiž současný svět, neboť se nachází v situaci, kdy dosavadní supervelmoc č. 1. ztrácí své pozice ve prospěch jedné z dvojice následujících supervelmocí. Čína cílevědomě stoupá na první pozici, dynamika její ekonomiky nemá ve světě páru, táhne její sociální vzestup a zvláště pak je hnacím motorem růstu její politické síly, přičemž má dost přebytku sil na takovou modernizaci armády, že za sebou s velkým odstupem nechává západoevropské velmoci a během deseti let bude dýchat na záda tandemu USA a Rusko. V USA jsou z toho oficiální i neoficiální mocní nervózní a ve snaze obránit svoji světovou pozici sahají do arzenálu stále temnějších zbraní. Krize světové pozice USA je ale jejich vinou, je důsledkem jejich vnímání světa, jejich myšlení a konání, zejména přemrštěné ziskuchtivosti a mocichtivosti s nášupem pocitu nadřazenosti.

USA byly po dlouhá desetiletí zemí zaslíbenou, přitahovaly a táhly svým příkladem ostatní. Jejich rozmach daný svobodným technickým rozvojem a společenskými svobodami poskytujícími ziskuchtivosti křídla působil v nerozvinuté indiánské zemi jako tsunami pro seberealizaci osadníků. To si získalo obdiv po celém světě, touhy po demokracii definitivně odrovnaly churavé feudální monarchie a později pod tímto drajvem – a s obrazem země sovětů – se rozpadaly koloniální říše. Pak však vlna narazila na fakt, že Země je kulatá, tj. konečná, a to byl i konec kvantitativní expanze ziskuchtivosti a mocichtivosti. Místo podtlaku, který táhl svět a občané ze všech zemí v něm nabírali tempo pro své touhy, přišel náraz, přetlak, v kterém už zdaleka není volný prostor pro každého, nýbrž naopak mnozí lidé si rádi ukousnou z cizího. Ziskuchtivost a mocichtivost tím nastoupily kvalitativní změnu. Vlci a ovce, dosud vcelku bez větších střetů běžící k novým lovištím a pastvinám, zjistili, že jsou na konci ohrady, a začala historicky obvyklá řež na omezeném území. Místo rozumné dohody, jak se do omezeného prostoru vměstnat ze uspokojující vzájemné výhodnosti či dostatečnosti, pokračování rvavosti a poživačnosti – jenže již ne na úkor zaostalých domorodců kdesi daleko či na periferii, nýbrž mezi sebou, i přímo v metropolích. Proto mimikry partnerství při lovu dalších obětí, proto neokolonialismus orwelovskými nástroji. Lež už není pracovní metodou jedinců, nýbrž charakteristikou systému. Moc demokratických institucí je vytunelována a přenesena do korporací výrob a služeb, přičemž klíčovou roli v tomto procesu hrají média a v závěsu za nimi vzdělávací systém a kulturní politika. Pak demokratické instituty šíří totalitu, samozřejmě s orwelovským parazitováním na původních významech a smyslech slovníku, hodnot a procesů.

Ukrajina koncentrátem problémů

Produktem výše uvedeného je i konflikt na Ukrajině, který vedou USA a jeho nohsledi proti Rusku s výhledem na oslabení ekonomicky a politicky mohutnící Číny využívající ruských surovin. Scénář washingtonských režisérů je však „drobet“ odlišný od toho, na který nalákali evropské herce. Protože dosažení nadvlády nad duem ostatních supervelmocí je takřka nereálné, využijí USA této kampaně k tomu, aby si místo svého „zadního dvorku“ v Latinské Americe, ztraceného díky tamní levicové emancipační vlně, pořídily evropskou „předzahrádku“. A poněvadž jsou Anglosasové v intrikách fakt dobří, nechají eurohujery točit protiruským kyjem tak divoce, až se jim zamotají nohy a sami spadnou. Sankční tanec to již dokázal: energetické suroviny v Evropě násobně podražily, přerušeny byly dodavatelské řetězce, hroutí se odbytiště. Významné korporace míří z Evropy pryč, běžné firmy a občané však nemohou a hledají jak dál, aby vůbec přežili, ačkoli za to budou muset sakra zaplatit mimounijním šíbrům. Ale komu se nelení investovat do prodejnosti cizích politiků a do seberealizace cizích fanatiků – tomu se zelení. Dolarově. I v eurozóně.

Válek je vedena na světě aspoň desítka, jemenská už počítá oběti na stovky tisíc, ale žádná nemá v Evropě takovou publicitu a ani zdaleka nenese Evropě a světu takové následky jako ta na Ukrajině. USA coby supervelmoc č. 1 – jeho zákulisní korporátní moc a politická reprezentace – se rozhodly vyvolat válku s Ruskem a případně Čínou dříve, než tento tandem zrealizuje plán oslabení dolaru jako světové měny. Po ignorování nabídky Vladimíra Putina na mnichovské bezpečnostní konferenci r. 2007 totiž došlo ruskému a čínskému politickému vedení, že žádná trvalá mírová spolupráce nebude. Naděje na předejití válce (pokud se nechtělo Rusko a Čína stát proamerickými vazaly) byla asi jen jediná: místo konfrontace vojensko-průmyslových komplexů ať již ve válce rychlé či vleklé, regionální či světové, konvenční či jaderné, zbavit USA té nejsilnější zbraně – pozice dolaru. Začal závod, co bude dřív: válka nebo úpadek dolaru? Obměna devizových rezerv, platebních systémů a obchodních smluv Ruska, Číny a dalších zemí nakonec nebyla tak rychlá, aby předešla vygradování konfliktu na Ukrajině, ale nebyla ani tak pomalá, tudíž po světovládě toužícím kruhům v USA už skomírá naděje na pokoření Ruska a Číny. Proto se soustředily na rozdělení světa na dolarovou a ne(jen) dolarovou část – proto bleskové tsunami sankcí po ruském vpádu na Ukrajinu, kde Putin po vzoru USA na Balkáně, v Africe a na Blízkém východu zaútočil bez mandátu RB OSN. Zaútočil na stát, jehož vláda se rozhodla kulturně zlikvidovat jazykovou (ne zrovna malou) menšinu. Zatímco prvorepublikové Československo provozovalo tisíce německých škol včetně tří univerzit, školilo v němčině úředníky atd., takže se stalo útočištěm pro německou antifašistickou emigraci, kyjevská vláda se po mejdanu v r. 2014 jala ruštinu potlačovat na školách i jinde a místo rozvoje demokracie přikročila k totalitním praktikám. Mnichov a protektorát se sice hlupákům mohou jevit jako předobrazy Minska a „speciální bezpečnostní operace“ a darebáci tuto paralelu budou živit, leč podstata je zásadně odlišná. Minských dohod novobanderovci za přinejmenším tichého přihlížení jejich patronů – německé kancléřky Angely Merkelové a francouzských prezidentů Francoise Hollanda a Emnanuela Macrona – zneužili k vyzbrojování Ukrajiny na útok na Rusko. Odmítli požadavky autonomistů/federalistů/povstalců z Donbasu a Luhanska, takže je dotlačili k tomu, že se loni v únoru stali separatisty. Již předtím odmítli plnit minské dohody, oznámili touhu dobýt režimem neovládané regiony silou, oprášili touhy po jaderných zbraních a začali chystat útok na povstalce (kdoví, zda ne i dál). To dosvědčují dohody s ČR o dodávkách zbraní a střeliva. Zvláště pak ale dohoda o ošetřování ukrajinských vojáků, nikoli však civilistů, což prozrazuje, že se neplánovala obrana, nýbrž útok.

Jen Putinovo ponaučení z dětských pranic, že v případě nevyhnutelného střetu je třeba zaútočit jako první, z Kyjeva a jeho podporovatelů sejmulo cejch agresora. Putinův krok je vysvětlitelný a až se otevřou další ústa a archívy, tak třeba bude i omluvitelný. Nutná obrana a krajní nouze nemusí platit jen pro občany, mohou k ní být dotlačeny i státy. Nyní je Putin padouchem, jelikož rozpoutal válku, ale padouchy jsou i ti, kteří válku chystali. Avšak zatímco Putinův cejch agresora může otevřením archívů vyblednout, těm, kteří nadprací válčení připravovali, bude vypálen cejch válečných štváčů. Padlým vojákům a civilům to však už život nenavrátí. Jen v hlavách zodpovědných se budou prát – jsou-li tam, ovšem – svědomí a vědomí o to, zdali to šlo řešit jinak, zdali to za to stálo. A ostatním zůstane pachuť z toho kolik komu – let a nebo peněz.

Celá tato pokrytecká šaráda zásadně ovlivňuje politiku EU a ČR, stala se důvodem k mediální masáži srovnatelné jen s případem kovid, k bezprecedentním politickým a ekonomickým opatřením, k útokům na svobodu slova, ale i k útokům na ruskou kulturu včetně děl autorů přes 100 let mrtvých. Morální a intelektuální žumpa, do níž českou společnost zavedlo eurohujerství, proamerické vazalství, fanatická rusofóbie, přemrzlý antikomunismus a další formy nadpráce vládní pětikolky a babišovské pseudoopozice, se odráží v atmosféře letošních prezidentských voleb. Netolerance, nesnášenlivost, demagogie, lži, orwelovská překroucení významů. Mír se stal slovem „non grata“. Přestože sankce a omezení obchodu jsou z dílny EU, případně jsou doplněna o vlastní přerušovací a uzavírací akce USA, Ukrajiny a Polska, vše je připisováno Putinovi. Ti, kteří volali po okamžitém přerušení dodávek ropy a plynu z Ruska, od chvíle, kdy je EU přerušila obchodně, případně i fyzicky kroky Polska a Ukrajiny, toto připisují Putinovi. Rusko v tomto století po gruzínské agresi v Osetii vpadlo do Gruzie – a pak odešlo. Vojensky na žádost několika sousedních vlád úřadovalo na jejich území, ale pak zase vycouvalo. Nepohltilo Bělorusko, nepřerušilo dodávky energetických surovin na Ukrajinu, byť s ní válčí. Uzavřelo dohodu o dodávkách plynu s Maďarskem, ač je členem EU a NATO, které na Ukrajinu fedrují peníze a zbraně na vedení války proti Rusku. Podstata situace je zásadně jiná, než se jeví na stránkách mainstreamu.

To, jak si budeme řešit tuzemská specifika, jak o nich bude rozhodovat prezident, parlament a vláda, bude dáno tím, jak necháme překlopit globální situaci do našeho dvorku. Podle toho, přes jaký filtr k nám proprší, protečou či prosáknou globální vody, ty čisté i splaškové, budeme moci formovat náš domácí koridor možných řešení a z něho vybírat to dobré, lepší, horší, zlé.

Stávající vláda ČR připomíná spíše českou pobočku mccarthyovského Výboru pro neamerickou činnost (dnes ještě i pro neunijní činnost) nebo jakousi politickou divizi nadnárodních korporací pro české země a Ukrajinu. Naprosto zbytečně odvádí nadpráci v řadě oblastí: tanečky okolo zrušení povinného očkování, odmítnutí cenové regulace ČEZem, otálení se zastropováním cen energii, které je navíc z celkového pohledu jen zdánlivé, sankcemi podpořená inflace, chabá pomoc firmám a občanům, realizovaná a chystaná cenzura, proválečné štvaní, podpora přepísknutému a často i scestnému Green dealu, ostudná vazalská zahraniční politika, připravovaná zbytečná smlouva o podmínkách pobytu vojáků USA v ČR. Nejtragičtější lumpárnu předvedla fialová pětikolka (ale nejen ona) flagrantním porušením čl. 1. Washingtonské smlouvy, jediného závazného článku tohoto ustavujícího dokumentu NATO, v němž se členové NATO zavazují řešit spory mírovými prostředky. Místo toho roky pomáhala hrotit napětí na Ukrajině, ale nepomohla nijak tamním obyvatelům, ač to potřebují ve zdravotnictví, při tvorbě pracovních míst, v boji proti korupci, v upevňování skutečné, nikoli jen proklamované demokracii.

Učinit přítrž řádění pětikolky by bylo velmi záslužné, avšak jelikož ANO a někdy i SPD jsou pod některými úlety rovněž podepsány, nemusí ani Babiš ani Bašta na Hradě znamenat tolik vysnívanou změnu.

Poprvé bez velkých mužů listopadu 1989

Poprvé nebude na kolbišti žádný ze silných mužů listopadu 1989, i když v podobě Jaroslava Bašty je zastoupen disent a v osobách Andreje Babiše, Petra Pavla a Tomáše Zimy předlistopadoví členové KSČ, ovšem dnes již v letité pozici těch, co kabát převlékli.

Letenské zázraky oslnily Brno

Pole zájemců prořídlo nejen kvůli nepřekročení nutné hranice 50 000 podpisů pod kandidátskou petici. Ministerstvo vnitra pod vedením Víta Rakušana skeptiky nezklamalo a prohlásilo, že kontrolou bylo zjištěno, že Nerudová s Pavlem mají neplatnost podpisů pod jedno procento, zatímco ostatní v desítkách procent. Úkaz hodný zápisu do Guinessovy knihy rekordů či lexikonu kouzel potvrdil tandem soudních institucí Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. Ctihodní pánové ať již na ministerstvu, či na soudech vůbec neověřovali, zda občané podepsaní na petičních listech petici podepsali, nekontaktovali je, ale zkoumali formální znaky na petičním listu uvedených údajů. Co je tedy smyslem takové petice? Důkaz, že existuje 50 000 občanů svolných s kandidaturou dotyčného, nebo doklad o schopnosti vyplnit petiční formulář?

Mainstream učinil předvýběr

Měsíce byla mainstreamem favorizována trojice Andrej Babiš, Danuše Nerudová a Petr Pavel. Každý den a daleko přes tři měsíce. Podmínky pro goebbelsovské „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“ byly naplněny. Přitom zájemců byly dvě desítky a do rozstřelu jich postoupilo devět. Mainstream ale měl a má svoji „svatou trojici“. Opravdu je tomu tak? Že by najednou tento profláknutý lhář a manipulátor měl svatosvatou pravdu a jen objektivně odrážel realitu?

Duo názorových manekýnů

Duo Nerudová – Pavel jsou výzoroví a názoroví manekýni. Oba fešáci, na fotkách vypadají velmi dobře, byly by velmi pohlednými reprezentanty. Třeba jako slovenská prezidentka Zuzana Čaputová nebo francouzský prezident Emmanuel Macron. Jenže prezidentství a vůbec jakákoli politická funkce není o výzoru, o tom, co má člověk na hlavě, nýbrž v hlavě. A náš tandem manekýnů by klidně mohl předvádět na molu rozličné módní ošacení stejně jako u řečnických pultíků pronáší rozličné názory. Co jim v zákulisí navléknou na tělo nebo do hlavy, to předvedou.

Z toho důvodu je dobré vědět, jaká jména se vyskytují v jejich týmech poradců. A jména jako Petr Kolář, Daniel Herman, Jaroslav Šebek už mají za sebou kus historie. Nelze se proto divit, že se jejich kritici ptají, zdali by se po zvolení Nerudové či Pavla nesáhlo na dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše, připomínají krádež veřejnoprávního majetku tzv. církevními restitucemi a lámou hůl nad vidinou vymoci ještě někdy v budoucnosti z Německa nezaplacené válečné reparace.

To ohledně minulosti by ale nebylo tak zlé, jako to, co by mohlo být rozpoutáno v budoucnosti – zavlečení ČR a jeho občanů do války. To se to válečným štváčům volá do boje, když nezaplatili reparace, to si pak mohou zaplatit proválečné vazaly nalevo napravo, doma i v zahraničí. Včetně toho, které právě oni kdysi okupovali. To, že násilí, agrese a arogance dostanou společenského uznání, naznačuje ochota Nerudové vyznamenat bratry Mašíny za ozbrojený odboj provázený vraždami spoutaných zajatců. Za odboj, který byl slepou uličkou boje mezi kapitalistickým a socialistickým táborem, neboť těmi, kdož otevřeli kapitalismu dveře, byli disidenti bojující slovem a argumenty, nikoli zbraněmi a násilím. O válkychtivosti ostatních – s výjimkou disidenta Bašty a mlhavě i lékaře Zimy – není třeba pochybovat a svědčí o nich odpovědi na volebnikalkulacka.cz.

Danuše Nerudová – změna, která nastartuje Česko?

Danuše Nerudová se do povědomí občanů dostala coby šéfka komise pro spravedlivé důchody, kam ji ustavila tehdejší ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD). Výsledek nepřekonal horizonty předchozích komisí, takže otázka jak dál s důchodovým systémem leží stále na stole, jen zase uteklo pár let. Profesorka účetnictví totiž není profesorkou ekonomie, zvláště pak makroekonomkou, nemluvě o národohospodářském rozmýšlení, jež ostatně drtivé většině pravicových ekonomů chybí a nalevo tím disponuje asi pouze parta okolo Konfederace odborových svazů (M. Fassman, P. Janíčko, J. Šulc, I. Švihlíková, J. Ungerman).

Více je ale nyní vzpomínána její kariéra rektorky Mendelovy univerzity v Brně, kdy za jejího působení pokračovalo produkce turbotitulů, zhusta zaplacených zahraničními agenturami za jejich klienty. Nerudová se brání, že byla hajným, který to zatrhl. Jenže vzhledem k tomu, že ona jednu z těch turbostudentek vedla k turbotitulu, tak je asi takovým hajným jako kozel zahradníkem. K tomu jdou zprávy o namočení jejího manžela právníka v tomto procesu výroby placených turbotitulů, kdy agentura vyinkasovala 25 000 euro a na účet školy doputovalo pět táců. Zdali to je pravda, by nemělo stát na novinových článcích, ale na vyšetřování. Bylo by však chybou činit závěry z jednoho novinového článku, z řetězových mailů, je záhodno mít více zdrojů, ideální je konfrontace výroků obou stran k danému tématu. Proto není třeba to brát vážně, i když informace o jeho působení na protimonopolním úřadu také nejsou zrovna výstavní.

Povědomí Nerudové o fungování Kanceláře prezidenta republiky je, jak ukázal jeden z testů, na úrovni laika. Nepoučeného laika. Je skutečně tristní, když se dáma někam cpe a netuší kam. Bylo by to k pobavení, kdyby nešlo o post prezidenta.

Vyprázděnost této osoby-nádoby, do níž nalejete, pak zase vylejete to, co zrovna potřebujete, ale i existenci jejího zdatného PR pozadí, dokládá i její heslo „Změna, která nastartuje Česko“. Jaká změna? Doprava, doleva, k zeleným, pro nebo proti migraci, k Bruselu, k Moskvě? Toto heslo voličům nic konkrétního neříká – útočí však na kdesi uvnitř skryté emoce, touhy. Kdo by si nepřál změnu – lepší práci, zvýšení platu, větší byt, nové auto, opravenou chatu, vysněnou dovolenou, vstřícnějšího šéfa, poslušnější děti, zdravější rodiče. Změna je život! Vybřednout z toho stávajícího, nudného, změna je naděje – tak sem s ní. Nechutný, nemravný podvod na voličích, zneužití jejich psychického rozpoložení (ponechme bokem, nakolik se na tom podílí sociálně-ekonomická realita z dílny samotné ODS, TOP 09, lidovců, ale i dalších stran) – to je hlavní heslo Danuše Nerudové.

Petr Pavel – rozhoduje zkušenost. Ale v čem? Ve lhaní?

Petr Pavel je ukázkou tvorby a fungování tzv. mediálního prefabrikátu. To je proces, kdy nějakou postavu vypustíte do mediálního prostoru s nějakým skrytým záměrem a čekáte, jak na tento akt zareagují jiná média a čtenáři, posluchači, diváci, abyste jej buď odhodili nebo začali otesávat do žádoucí podoby. Když Pavel ukončil svoje působení ve funkci předsedy Vojenského výboru NATO, zaznamenal jsem rozhovor s ním, který ho nejen představil jako úspěšného velitele atd., ale nadnesl i otázku jak využít tuto osobnost: vždyť by byla škoda takového borce, jakých nemáme nazbyt, nechat někde zahnívat. Pár dalších novinářů se v následujících týdnech a měsících vědomě či nevědomě dopustilo s ním dalších rozhovorů a pak přišel nápad – jaká náhodička – zda by nebyl vhodným kandidátem, když budeme mít za nedlouhý čas prezidentské volby a ty poslední dopadly tak, jak dopadly? A ejhle – je kandidátem. Otázka je jakým. Jeho plakát s hesly „zkušenosti rozhodují, volte světového diplomata, volte válečného hrdinu“ je drzá, Slováci by řekli bezočivá – lež. Jakým světovým diplomatem je štábní ouřada, byť v centrále NATO? Politiku a diplomacii dělá v NATO jeho generální tajemník, toho času Jens Stoltenberg, nikoli voják plnící jeho úkoly tím, že je po konzultacích s národními představiteli převede do přesunů vojáků a techniky, do jejich výcviku, do tvorby zásob atd. Navíc prý světový! Světovými diplomaty byli nebo jsou osobnosti jako Henry Kissinger, Andrej Gromyko, Willy Brandt, Džaváharlál Nehrú, Josip Broz Tito (kdo neví, tak zakladatelé Hnutí nezúčastněných zemí), Hans-Dietrich Genscher, Sergej Lavrov – ale Pavel? Jakým diplomatickým skutkem se může prezentovat, navíc světovým? Československo, resp. ČR může o světových diplomatech hovořit v případě Edvarda Beneše, jednoho z protagonistů Společnosti národů a Malé dohody, nebo – s přimhouřením oka – Jana Kavana, kdy je to ovšem zčásti dané zastávanou funkcí předsedy VS OSN, ohledně činnosti pak jeho česko-řeckou iniciativou, která přispěla k míru na Balkáně. Pavel je však naprostý diplomatický nýmand, který se k diplomacii nachomýtl jen v rámci jeho špionského kurzu, kdy jeho vyzvědačství mělo být kryto diplomatickým postem. Petr Pavel je rukolapný lhář a s ním i jeho pohůnci ve volebním týmu, když tento výmysl napsali na plakát.

To, že jeho lež o sobě jako světovém diplomatovi není ojedinělá, potvrdil i mlžením právě okolo svého vyzvědačského kurzu. Právě proto, že již měl za sebou práci v ústředí NATO a zahraniční bojové mise a žádné pochybnosti o jeho fungování nebyly vzneseny, mohl jako chlap podrobnosti na férovku sdělit. (Nemluvě o tom, že krvavost tajných operací Západu, viz kupř. americké programy Gladio či Kondor, vysoko převyšují násilnosti operací socialistických tajných služeb.) Zbytečně tím poškodil svůj obraz, takže do takového podezřelého podhoubí pak mohou pozitivně zapadat poukazy na to, že o zdařilém manévru na balkánské misi, kdy vyvedl francouzskou jednotku z maléru, mluví jen on sám, ale vojenští historici ho zatím nepopsali. Pavel má jistě organizační, velitelské schopnosti, za něž si může nárokovat titul hrdina, ale na hrdinství za odvahu to tedy nevypadá.

K jeho balkánskému působení ještě náleží jedna myšlenka – USA a NATO tam zaútočily bez mandátu RB OSN (daly tím příklad Rusku na Ukrajině) a jejich konání tam dovedlo některé české vojáky k prozření, že tam stojí na blbé straně. Vojenský lékař Marek Obrtel to pak zhmotnil do vrácení vojenských metálů. Petr Pavel neprozřel, žije dál ve lži a dále i lže.

Mravní charakteristiku Pavla a Nerudové doplňuje ještě jeden jejich skutek. To, že přistoupili na kandidaturu na prezidenta, ačkoli nemají žádné politické zkušenosti, nejsou ani žádné výjimečné společenské osobnosti z nějakého oboru. Profesorka Nerudová není v tuto chvíli profesorem Masarykem, který měl před svým prezidentováním za sebou boj o rukopisy, hilsneriádu, poslaneckou kariéru, odbojovou činnost. Třeba to Nerudová během let změní, bude se angažovat v problémech zdejší společnosti, ale začínat s politikou ve funkci prezidenta pouze na základě šéfování důchodové komise, je narcismus. Generál Pavel je na tom určitě lépe, jako náčelník Generálního štábu a předseda Vojenského výboru NATO přišel s politikou, tuzemskou a světovou, více do styku, ale přímo v politice neúčinkoval, takže přeskočit roviny poslance či senátora nebo ministra je odvážné. Ostatně Jiří Drahoš, někdejší předseda Akademie věd ČR, je dokladem, že kandidatura na prezidenta z vás výjimečného senátora neučiní.

Vůbec to neznamená, že na Hrad nemůže přijít kdosi, kdo nebyl nikdy politikem. Měla by to být ovšem osobnost výrazného lidství. Člověk nepochybných intelektuálních a morálních kvalit, takový, který je pro okolí životním vzorem, člověk, který má společenský přehled, takže se v politice jasně orientuje. Člověk, který má charisma postavené na jeho mentálních kvalitách, na jeho činech a práci, nikoli na pečlivě zastřižených vousech.

Česká protiruská trojka

Nerudovou a Pavla provází v kandidátském zápolení ještě Pavel Fischer – všichni jsou kandidáty koalice Spolu a vlastně i celé vládní pětikoalice.

Někomu se může zdát, jací že jsou Fiala &comp. saláti, když nepostavili nějakého jednoho silného kandidáta. Možná jsou v takové kádrové bídě, ale důvtipně udělali z nouze ctnost a vyslali do boje protiruskou trojku, kdy mají velkou pravděpodobnost, že jeden z nich doběhne do cíle, možná že si to i rozdají ve finále právě jen oni. Vládní koalice neriskovala situaci, že by její jediný kandidát někde klopýtl a padl ještě před cílem. Má tři a médii zmanipulovaní voliči si některého vyberou. Kdo má předem vědět, zda zabere představa první ženy prezidentky nebo obraz vousatého vojáckého fešáka, což je potrava pro voliče konzumeristy, kteří politiku sledují jen z povzdálí a jsou ideálním objektem manipulace, falešných emocí, polopravd nebo i otevřených lží. Pro fajnšmekry, kteří přece jen sledování politiky dají více času, Spolu vyslalo do boje senátora Pavla Fischera, prověřenou kádrovou rezervu, zarytého rusobijce, který na rozdíl od liberálů a konzervativců umí podchytit lidovecký elektorát.

Babiš – skutečná nebo jen mediální opozice?

Andrej Babiš je jediný z kandidátů, který by se mohl při prosazování svých nápadů opřít o nějakou větší sílu v parlamentu. To třeba manekýnské duo nemůže, byť je nástrojem vládních sil, a to právě proto, že jsou nástrojem, nikoli tou rukou a hlavou, která nástroj používá. Babiš náleží mezi ty bjáče, o nichž se v Americe říká, že interwiew uvozují větou „můžete se mne ptát na cokoli, jen ne na to, jak jsem přišel k prvnímu miliónu.“ Bujné podnikatelské buňky se ukázaly i v kauze Čapí hnízdo, kdy on a jeho tým využili blbě napsaných pravidel EU k činu, který není zrovna morální, ale dle soudu první instance není trestný. Holt jeden z mnoha dokladů rozdílu mezi zákonností a spravedlností. (Jinak třeba uznat, že vyvrcholení soudního jednání naplnilo rčení „vlk se nažral a koza zůstala celá“, neboť antibabišovští vlci mohli vést svoji kritickou kampaň až do posledního týdne, ale soudní nevina na poslední chvíli osvobodila ovci Babiše.)

Případ Čapáku z něho v médiích za roky popotahování vytvořil úhlavního protivníka ODS&comp. Avšak Babiš po svém vstupu do politiky přece chtěl původně uzavřít koalici právě s ODS a teprve po odmítnutí se obrátil na ČSSD. Díky němu se více valorizovaly důchody, minimální mzdy atd., ale to byl výsledek jeho populistické, nikoli levicové politiky. Pozitivní byl jeho nástup proti zadlužování veřejné správy, ale nevydržel. Penzijní systém zůstal bez rázného a jasného rozhodnutí. A jiné věci? Za osm let neschválily vlády s jeho účastí zákon o celostátním referendu. Nepořešil mediální rady, takže zpravodajství a publicistika ČT rozhodně neodpovídají požadavkům zákona o vyváženosti a objektivitě. Nezapomeňme též, že osoba, která z úrovně Evropské komise troubí k cenzurní ofenzívě – Věra Jourová – je z Babišova hnízda. V případě vztahů k Rusku (Vrbětice aj.) odváděl nadpráci ve vypovídání diplomatů atd. V případu kovid rovněž a nadlouho podlehl farmaceutické lobby, přestože již zakrátko fakta začala vršit pochybnosti o míře efektivnosti opatření vlád zemí severoatlantické civilizace.

Babiš je pouze lehčí verzí Petra Fialy&comp., odlišuje se příklonem k populismu, který přece jen pár drobků pracujícím lidem usype, takže sociální napětí se tolik nehrotí a kapitalistické vykořisťování může běžet v klidnější atmosféře. Pokud se ale sejde ve finále s některým z manekýnského dua, bude určitě lepší volbou – kvůli tomu, že je významně podnikatelsky zaháčkován v Německu. Bude proto naslouchat bruselským notám méně než berlínským, které sice budou také pitomé, ale přece jen jsou němečtí podnikatelé, což jsou ti nejsilnější v Evropě, blíže reálným potřebám a zájmům své země (a tudíž i ČR jako jejich subdodavatelské kolonii) a Evropy než bruselská proamerická eurohujerská úřednická chátra.

Zatoulaný odborář a kandidátské „křoví“

Kandidatura Josefa Středuly je poněkud záhadou. Proč se odborový předák, jehož politickým úkolem jsou sociální a pracovní podmínky pracujících, uchází o funkci, v níž pro takovou agendu není žádné zvláštní místo. Proč se odborář uchází o post s vlivem na zahraniční vztahy, na moderaci stranických vztahů ve vedení země apod.? A jeho vzdání se kandidatury ve prospěch Nerudové je rovněž na palici. Že by zrovna nominantka té pravice, která dusí běžné české občany a firmy mimoňovskou energeticku politikou, se jich zastala? Nerudová není Neruda, aby kráčela s pražskými dělníky na 1. máj. Středula tak jen podpořil spekulace na téma absolventů Aspen institutu.

Další kandidáti – vyjma Jaroslava Bašty – jsou jen doprovodní koně. Tradiční tandem Hilšer – Fischer si opakuje minulou štrapáci a neskončí jinak, poněvadž nejsou nijak výraznými senátory a právě jen jejich kandidátské avantýry je zviditelňují v řadách členů orgánu, který měl být orgánem výrazných osobností. Tomáš Zima se do povědomí čtenářů a diváků dostal jako rektor Univerzity Karlovy a zvláště coby předseda České konference rektorů. Má odborné renomé v oboru, který je jistě lidem bližší než Nerudové účetnictví, ale celkově se tento jeho kvalifikace pro hradní post od Nerudové moc neliší, takže pro něho platí totéž a ač má česká veřejnost od dob Tomáše Garrigue Masaryka slabost na profesory v politice, na to, aby pokračoval v jeho stopách, má zatím malé boty. Třeba se jednou dovíme, zda to byl jeho nápad, nebo byl jen jako žolík v rezervě kohosi, kdyby nějaká loutka čumily nezaujala nebo se utrhla z nitek.

Stařec štikou díky míru

Štikou v rybníce se stal Jaroslav Bašta. Stařík, který si rozpomněl na minulá léta a hodnotové žebříčky třetí čtvrtiny minulého století, v nichž mír spočíval na vrcholu. Stařík, který oživl, v debatě 2. ligy kandidátů na CNN Prima to ostatním „vyžral“ a ukázal, že zde ještě zbyl někdo, kdo sice zdaleka není velký rétor, není už hezoun, ale má v hlavě a srdci. Nemá za sebou velkou stranu, jen malou, ale podařilo se mu oslovit autentické vyznavače ideologií napravo nalevo, komunisty, socialisty, liberály, konzervativce, vlastence. Podtrhuji autentické vyznavače, nikoli příživníky na rétorice té které ideologie.

Co naopak asi nezvládl, byl jeho odchod ze strany BOS, poněvadž pozůstalí stranící si posteskli, že ani nepředal své věci. Bašta dlouho válčil bez viditelnějšího zájmu šéfa vysílající strany Tomia Okamury, jehož by v případě usídlení na Hradě přerostl, a až jeho televizní úspěch Okamuru probudil. Nejsem si ovšem jist, zda to Baštovi pomohlo.

Svými názory (viz vlebnikalkulacka.cz) se výrazně vysunul mimo ostatní kandidující houf; nejvíce se vyčlenil promírovým postojem a otevřeným odporem k Fialově vládě. Vyhlášení, že odvolá vládu, je velmi odvážné. Nepochybně by to přivodilo ústavní krizi, neboť text a interpretace Ústavy v tomto nejsou jednoznačné. Je ovšem pravdou, že legitimace prezidenta a poslanců vyplývající z voleb je v zásadě stejná, takže vliv na tvorbu a existenci vlády by mohl být obdobný, navíc prezidentský mandát od občanů je čitelnější než u kdoví jak splácané koalice.

Baštova mírová pozice sice není monolit, nepochopitelné je jeho hlasování pro vstup Finska a Švédska do NATO. Tím se totiž likviduje neutrální kordón oddělující na severu NATO od Ruska, což jen zvýší mezinárodní napětí a rozšíří pás možných vzájemných provokací a střetů. Na druhou stranu jako někdejší velvyslanec v Moskvě a Kyjevě má potenciál být komunikačním mostem mezi válčícími stranami. Lepší by sice mohla být než mise v Kyjevě mise ve Washingtonu, ale svým způsobem je to jedno, protože Amíci si stejně budou dělat co budou chtít. Třeba by se ale našla chvilka pro zopakování kousku Miroslava Pohlreicha a oživení „ducha Glassboro“.

Dilema odpůrců Fialovy vlády

Odpůrci fialové pětikolky stojí v 1. kole před nemalým dilematem: hodit to Baštovi, který zdánlivě nemá šanci, nebo Babišovi, aby nebylo finále Nerudová – Pavel? Hlasy pro Babiše již v 1. kole nepochybně budou hatit zmíněné nebezpečí, leč za cenu deformace skutečného obrazu voličských hodnotových preferencí. Co je důležitější: dostat Babiše, tj. lehčí formu Fialy, do 2. kola, nebo ukázat, že početnost promírových sil v ČR není na úrovni statistické chyby? Babiš na Hradě vůbec neznamená, že je Fiala&comp. Vyšachován. Stejně to bude nutit protivládní oponenty k protestům, demonstracím a dalším akcím odporu ať již v parlamentu, v médiích nebo na ulici. A po soudním verdiktu vlastně pozbude program Antibabiš význam, tudíž teoreticky by mohl smířit pětikolku s ANO. Jasně, že po pěti letech vzájemného okopávání si nemohou padnout do náručí, ale cesta pro usmíření je zametena, byť skalní antibabišovci nadosmrti zůstanou v bojových zákopech svého mravního pobouření. Rozhodování mezi Babišem a kýmsi od pětikolky vůbec není tak zásadní, jak by se jevilo z jejich dlouholetých mediálních lítých bojů. Stojí tento fakticky falešný souboj za potopení mírového signálu veřejnosti a za účelově falešné umenšení tábora mírových občanů?

Kritérium života

Tragédie na Ukrajině, kde z vůle zákulisní moci umírají vojáci a civilové dvou dosud velmi blízkých národů, nabízí českým voličům jedno významné, vlastně klíčové, leč přehlížené kritérium. Jak lze brát vážně sliby kandidátů o tom, jak nám chtějí zlepšit tu či onu stránku života – dodat energie, snížit inflaci, zajistit důchody, byty, práci -, když jsou jim životy cizích lidí naprosto ukradené, neboť chtějí na Ukrajině dál válčit a tedy dál utrácet lidské životy. Ten, kdo si neváží cizích životů, sotva může upřímně slibovat, že se postará o nějaké dílčí stránky těchto životů. Nejprve musíte vůbec žít a až potom si můžete rozmýšlet nad svojí prací, bydlením, rodinou, nad dovolenou, penzí, radostmi, starostmi. Z noneta kandidátů se postojům těch, jimž nejsou ukradeny cizí, tj. i vaše životy, blíží pouze Jaroslav Bašta. Tragédie na Ukrajině v tomto odhaluje i tragédii českou – to, jaké má kandidáty. Má je ale přece právě takové, jaké má voliče.

Kdo za to bude moci

Hlasování bude mít každopádně jednu zajímavou rovinu. Především ti voliči, kteří konzumují mainstreamové informace, ať již je přijímají nebo odmítají, protlačí do 2. kola někoho z trojice Babiš, Nerudová, Pavel, s velkou pravděpodobností dokonce dva zástupce z této trojky. Zodpovědnost za to, kdo konkrétně bude tu režisérem výběru premiéra, tu kladečem věnců, však neponesou tito konzumenti, nýbrž ti, kteří se v 1. kole odmítli podvolit mainstreamovému tlaku, vybrali si po hlubším zkoumání někoho kdo jim třeba i jakžtakž vyhovoval, leč neúspěšného, aby pak byli ve 2. kole potrestání volbou menšího zla.

Když spočítáme habaďůry, které třetí přímou volbu prezidenta provázejí, tak po vzoru premiéra Petra Fialy, který chce občanům dopřát místo cenzury korigovaných informací, bude možné nadcházející volbu označit za vítězství korigované demokracie.

Dnes už je pozdě, ale ne pro příště

Není třeba se však čertit nad letošními prezidentskými volbami více, než je zdravo a způsobem, který nevede k nápravě. Platí-li, že „jací voliči takoví kandidáti“, tak je jasné, že mocní tohoto světa si kvůli českým voličům lámat hlavu nad tím, koho jim předhodit k volbě, nebudou. Na nadkritické množství českých voličů nyní postačuje dvojice tváří bez politické historie, lidí takřka neznámých, které mainstream během roku vyformoval až do role favoritů. Polovině Čechů stačí pár maňásků, čtvrtině hodný kapitalista, takže pro ten zbytek to bude jízda na Rosinantě.

Teď se to už nenapraví. Problémy se mají řešit včas, dříve než vyrostou. Levice nevyprodukovala kandidáta, který by dosáhl do mainstreamového elektorátu. Josef Skála nebyl přijat i nemalou části KSČM, byť se mu podařilo rozkročit se i k autentickým konzervativcům a různým vlasteneckým a národoveckým skupinám. Josef Středula na sebe upozornil jen zmatečnými výkony počínaje nepodařenou podzimní odborářskou demonstrací a konče podporou Nerudové. Jaroslav Bašta je z hnízda populistické SPD, jež sice je s to navrhovat seriozní, efektivní řešení, ale nadále občas vyluzuje odpudivé xenofobní podtóny.

Levice nemá vhodných osobností nazbyt, avšak pár moudrých lidí ještě má. Případně by přijatelné osobnosti našla mezi autentickými vyznavači některých jiných tradičních ideologií. Jejich modely společenského soužití jsou čitelné, svým způsobem teoreticky vyvážené, díky tomu jsou širokými vrstvami akceptovatelné, v současné situaci o to více. Autentičtí liberálové nebo konzervativci jsou určitě přijatelnější, než netransparentní bezuzdně ziskuchtivé a mocichtivé skupiny tzv. neoliberalismu parazitující na slovnících zavedených ideologií jen aby obalamutily objekt svého vykořisťování. Levice zcela opomíjí osobnosti jako František Koukolík, Hynek Kmoníček, Jaromír Novotný. Využití Oskara Krejčího, Zdeňka Zbořila, Petra Druláka, Ilony Švihlíkové, Jaroslava Šulce a dalších je rozhodně nedostatečné, nesystematické. Přitom se črtá sestava např. na mediální frontě zdatných osob kritických k dnešním poměrům: Stanislav Novotný, Jana Bobošíková, Petr Žantovský, Václav Dvořák. Není to seznam kandidátů, ale náčrt skupiny myšlenkově nabité, dostatečně akční, s kontakty, která by buď mezi sebou nebo v širším okruhu mohla najít šířeji akceptovatelného kandidáta. Není to záležitost telefonátu, týdne, měsíce, roku. Nejsme PR agentura. Je to práce na pár let vyformovat jedince nebo i více lidí spolu s týmem, kteří by mohli vstoupit do veřejného prostoru a jít do mlýnice volebního klání.

Řešením není nějaký elitářský systém vylučující „póvl“ z řízení věcí veřejných, nýbrž poctivá práce na rozvoji myšlení obecně, na schopnosti analýzy kontextů a detailů, kritického rozboru, posouzení toho, co věc je stejně jako toho čím ta věc není, aby se pak mohlo přikročit k rozvoji politického myšlení, k osvobození z bubliny slibů, k vnímání řečeného a domyšlení nevysloveného, k posuzování činů, nejen slov, k uvědomění si svých potřeb a zájmů, ke kontrole zástupců, aby byli zástupci, nikoli vládci.

Pro začátek by stačilo, kdyby si příště voliči ještě dříve, než vypuknou předvolební kampaně, sami rozmysleli, co vlastně potřebují, jaký je jejich vlastní zájem, co by měl jejich politický reprezentant prosazovat, jaký by měl být – a až potom se zaposlouchat do projevů kandidátů, začíst do volebních programů, aby mohli posoudit, jak se jejich, skutečně jejich vlastní představy kryjí s těmi nabízenými, slibovanými, aby nepodlehli vábení cizích obrazů budoucnosti dříve než si utvoří vlastní obraz budoucího, aby nevolili cizí nápovědy, nýbrž svoje představy.

Autor textu: Karel Růžička