Korespondenční volba – nápad snílků prosazují lumpové

Fialová pětikolka se chystá v nejbližší době na jednání Poslanecké sněmovny navrhnout do volebního zákona korespondenční hlasování. Má se tím ve jménu demokracie umožnit občanům ČR pobývajícím v zahraničí zúčastnit sněmovních voleb ve větší míře než nyní, kdy kvůli volebnímu aktu musejí cestovat do volebních místností na velvyslanectvích. Vyšší účast má posílit mandát zvolených politiků. S podobným argumentem o zpřístupnění a usnadnění volebního aktu všem – i tuzemským – voličům se hovoří i o zavedení elektronického, internetového hlasování někdy v dohledné budoucnosti.

Volební proces v ČR v širším pojetí, tj. proces hledání kandidátů, tvorby programů, jejich představování a medializace, porovnávání, samotné volby, činnosti a kontroly zastupitelů, tedy proces převodu potřeb a zájmů občanů do politiky, jistě má svá slabší místa, takže dochází k deformaci smyslu zastupitelského systému a k potížím při realizaci programů a slibů, avšak rozhodně to není v samotném volebním aktu.

Pokrytectví odmítačů referend

Odůvodňovat zavedení korespondenčního hlasování snahou zvýšit počet občanů, kteří se na volbách a tedy na výběru zastupitelů – poslanců podílejí, a prohloubit tím demokracii, je ze strany ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN a Pirátů jasné pokrytectví. Všechny tyto strany, ale zejména ty první jmenované, měly již tři desítky let a více než půldruhé desítky možností v podobně sněmovních návrhů zákonů příležitost rozšířit účast občanů na správě věcí veřejných schválením a praktikováním zákona o celostátním referendu. Především z řad ODS a dalších pravicových stran vždy zněly hlasy proti referendu. Část kritiků referend tento nástroj odmítá vůbec, část je svolná jen s referendem ušitým pro konkrétní otázku, část chce jen potvrzovací, nebo jen nezávazné, takřka všichni hledají různé způsoby jak lidové hlasování neumožnit (podmínkou vysokého počtu petentů petice za vyhlášení), zneplatnit (podmínkou vysoké účasti), anulovat (odmítnutí otázky, nezávaznost výsledku, vysoké procentu souhlasu vzhledem k celkovému počtu voličů) nebo alespoň zkomplikovat (termínem, umístěním hlasovacích místností) či zmanipulovat (mediálním ne/pokrytím). A najednou tato parta mocichtivých politiků nepřátelských přímé demokracii má péči o rozšíření účasti voličů, o to, aby nezapadly názory, resp. hlasy spoluobčanů? Za takovým obratem musí být nějaká zlotřilost, když se ti, kterým sotva kdy šlo o zastupování občanů, ale perou se o nadvládu nad nimi, ohánějí zvýšením šance voličů na posílení demokratické správy státu.

Tou lumpárnou je riziko falšování výsledků voleb, zničení smyslu voleb a jejich přetvoření ve falešné pozlátko na pseudodemokratickém kabátě zakrývající špinavou politiku tzv. elit. Volby by se staly jen týjátrem, který by nic nerozhodoval, pouze by zakrýval nedemokratický charakter vlády ukradené občanům a oslavné věty o volbách by zaplňovaly učebnice a propagandistické texty k manipulaci občanů. Korespondenční hlasování totiž přináší mnohonásobně více možností deformovat projev vůle voličů, než poskytuje stávající systém. A nejen to.

Zatímco i hlupák kritické body odmítne, lump je potřebuje

Nápad na korespondenční hlasování není sám o sobě hned projevem darebáctví. Myšlenka umožnit co nejvíce lidem volit je naprosto správná. Problém je však v realizaci. I laik si lehko představí hned několik rizik, které takové hlasování nese, a od nápadu ustoupí. Problémy s uchováním tajnosti volebního rozhodnutí a s ochranou hlasovacích lístků během dopravy a úschovy totiž lehko pochopí i hlupák. Trvat v takovém případě na korespondenční volbě pak již proto není projevem hlouposti, nýbrž gaunerství.

To, že jde o lumpárnu, naznačuje již výše zmíněný kontext návrhu, když ho podávají politické síly dosud se úporně bránící rozšíření vlivu občanů na politiku. Detailní pohled na rizika korespondenčního hlasování pak potvrzují, že podezření z politické lumpárny je na místě.

Riziko porušení ústavou žádané tajnosti

Korespondenční hlasování především nezabezpečuje ústavní podmínku tajnosti voleb.

Čl. 18.

(1) Volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad poměrného zastoupení.

(2) Volby do Senátu se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad většinového systému.

Jak z textu plyne, je tato charakteristika uvedena jako první ze všech Ústavou požadovaných kvalit voleb. Již to, že fialová pětikolka chce měnit, resp. obejít ústavní požadavek běžným zákonem, je jasný znak politického gaunerství.

Nikdo nemůže zajistit, že při korespondenční volbě kdesi v Tramtárii voličovi nebude v okamžiku volby někdo hledět přes rameno nebo že to dokonce za daného voliče nevyplní někdo jiný. Jediným místem svobodné volby na světě jsou totiž ty čtvereční půlmetry za plentou určené pro vyplňování volebních lístků ve volebních místnostech, kde nepřítomnost cizích očí pokukujících voliči pod ruku zajišťuje volební komise složená z nominantů proti sobě kandidujících politických stran a případně dalších občanů. Nehlídá a nepočítá to skupina úředníků závislých na svém šéfovi a politických stranách, znuděných a naštvaných ze zabitého víkendu, možná i vnímavých na „pozitivní motivaci“. Instalovat tajnou kameru, která by snímala konání za plentou, je sice možné, avšak argumentovat takovým záznamem je politickou a právní sebevraždou trestním skutkem maření voleb. Proti „pojišťování si“ a „kupování“ voličů při stávajícícm systému voleb ve volební místnosti pak působí fakt, že volič má k dispozici dvě sady volebních lístků – jednu obdrží na adresu bydliště, druhou si může vyžádat ve volební místnosti, tudíž akce „pivo za sadu lístků s lístkem strany XY“ jsou jen pro osoby rozumu notně mdlého.

Rizika výměny lístků a neanonymizace hlasů

Dalším kritickým místem je přeprava korespondenčních volebních lístků. I když by nemusela probíhat v normalizovaných obálkách, aby je po cestě někdo už jen podle vzhledu snadno nerozpoznal a nezneužil, tak stejně tak jako tak musejí mít uvedenu a dojít na jednoznačnou cílovou adresu. Tudíž jak po cestě, tak v místě doručení a shromažďování je nebezpečí porušení zásilky a záměny voličova rozhodnutí nebo zadržení zásilky a její zneplatnění. Tam všude mohou dosáhnout dlouhé prsty kohosi, kdo má zájem na tom, aby volby v ČR dopadly dle jeho představ. Blíže k tomu má samozřejmě veřejná, státní moc, tj. zejména aktuální vládní síly. Lze přitom manipulovat buď s vůli jednotlivců záměnou jednotlivých lístků či zásilek nebo v celkovém součtu hlasů poškodit celou skupinu voličů z nějakého regionu, kde se předpokládá zvýšená náklonnost pro tu či onu stranu. Jakou má korespondenční volič jistotu, že jeho list došel, že právě jeho hlas bude započítán? A jakou bude mít jistotu, že jeho hlas bude pro státní či jinou šmýrující sílu anonymizován? Jakmile tam napíše svoji odesílací adresu, je nakročeno k porušení tajnosti volby. Pokud by se odesílací adresy nepsaly, tak při falšování voleb ani není třeba listy otevírat a měnit volební lístek, nýbrž jen dopisy zaměnit, protože nikdo nedoloží kdo odkud jakou zásilku poslal nebo že od někoho nedošla. Nijaké zakódování to nezachrání, jen poněkud čmuchalům zkomplikuje jejich pátrání.

Dosavadní systém je proti falšování odolný

Stávající systém bezprostřední volby a sčítání v jedné místnosti minimalizuje rizika falšování. Volební konkurenti sčítající lístky ve volebních komisích se mohou zmýlit, mohli by se domluvit proti těm, kteří nemají v komisi zastoupení, ale zvláště v malých okrscích, kde lidé znají své politické preference, by se mohly křiklavé rozdíly stát předmětem podezření. Chybování nebo zfalšování v jednom volebním okrsku může mít velký dopad na celkové výsledky jen výjimečně. Veřejná dostupnost výsledků z jednotlivých okrsků na webu ČSÚ dává možnost každému členovi volební komise, aby si dle své kopie protokolu ověřil, že byla do systému zadána správná čísla, a komukoli dalšímu, aby si sedl a začal sčítat a ověřil si, zda počítače statistiků umí základní počty. Proti omylům a domluvě členů komise by mohlo stačit, aby otevření urny a sčítání probíhalo při otevřených dveřích, aby to mohli ostatní lidé vidět a poslouchat.

Ano, někdo se může přes noc vloupat do volebních místností a uren a zaměnit obálky. Lék je jasný: umístit volební místnosti tak, aby do nich bylo zvenku vidět a kdo chce, může noc strávit sledováním urny.

Stávající systém samotného volebního aktu voleb a sčítání hlasů v ČR je velmi odolný proti možnému falšování. Možná nesnadno zjistitelná a obtížně kontrolovatelná narušení férovosti jsou omezena velikostí volebního okrsku. Z jedné takové falšovací akce by pachatelé získali přírůstek v desítkách hlasů, ve stovkách by to již bylo podezřelé. Pro zfalšování desítek tisíc či stovky tisíc hlasů roztroušených ve stovkách či tisícovkách volebních místností by musely být nasazeny značné počty lidí a riziko odhalení by rostlo. Fixlovat při zpracování na ČSÚ znamená říkat si otevřeně o malér, až nějaký počtářský šťoura začne sčítat sloupce na webu úřadu.

Falšování hlasů je neefektivní, manipulace voličů nejistá, proto nové formy

Neféroví účastníci voleb tudíž musejí manipulovat voliče skrze kampaně, mítinky, média, obtěžující osobní setkání, poradce, PR manažery, sliby, hrozby, skandály a výsledek i přes vynaložené těžké prachy, čas a energii není jistý. Proto je nutno vložit do systému další prvky, neboť s počtem prvků roste pravděpodobnost selhání soustavy – to ví každý technik. A když to budou prvky „poruchové“, rizikové, tak tím pro falešné hráče lépe.

V případě dosahu na přepravní toky a sklad desítek tisíc hlasovacích lístků putujících poštou a čekajících na zpracování je efektivita vynaloženého úsilí, lidí a rizik falšovatelů daleko vyšší. Zajistit si úspěch a budoucí moc manipulací cestujících a skladovaných hlasovacích lístků je navíc daleko spolehlivější než manipulací voličů, proto návrh na vložení cizích rukou mezi ruku voliče a volební urnu.

Zprostředkovatelé jsou při řadě činností nutní, někdy nikoli, tak jako tak si to ale většinou nechají dobře zaplatit. V tomto případě by však vnesení korespondenčního hlasování, zřízení přenašečů obálek mezi voličem a urnou, bylo z pohledu smyslu voleb nesmyslně riskantní a jejich selhání by bylo politicky velmi drahé.

Internetové hlasování je nahrávka hackerům a špehům

O nápadu na hlasování po internetu platí výše uvedené jak ohledně kontextu, tj. opět za ním stojí síly dosud se bránící širšímu zapojení běžného lidu do rozhodování o věcech veřejných, tak ohledně detailů. Zkontrolovat správnost, čistotu počítačového programu a internetového přenosu, že nejsou hacknuté, že do nich nemůže někdo vstoupit, je takřka nemožné. Zatímco dosavadní systém je s to prověřit i laik, na kontrolu počítačového programu potřebujete tým odborníků a hodně času. Stačí vzpomenout na přehršel virů, které se internetem šíří, průběžné aktualizace a ochranné záplaty, které programovací firmy musejí zákazníkům co chvíli zasílat, řadu firem, které se snaží uživatele před hackery chránit, a nemohoucnost policie dopátrat se počítačů, z nich počítačoví piráti páchají svoji činnost. Nemluvě o autorizačních kódech zasílaných přes jiné nosné médium, procesy zřízení autorizovaných podpisů atd. Pokud někdo za takovéto obecně známé situace prosazuje internetové hlasování a nebo i jen elektronické hlasovací stroje není to blouznivec, je to darebák.

Připočítat k tomu lze problém anonymizace internetového voliče. Než povídání o tomto problému ze strany navrhovatelů internetového hlasování, to už je lepší si pustit to o perníkové chaloupce či o šípkové Růžence. Takže darebáci, a to tuplovaní.

Vedlejším produktem korespondenční volby, přesněji shromažďování došlých hlasovacích lístků, je možnost dopátrat se výsledků korespondenčního hlasování před otevřením hlasovacích místností. To nese riziko pokušení na poslední chvíli ovlivnit domácí voliče podsunutím nějaké vlivné informace – viz případ Bartončík nebo Kubicova zpráva.

Nežije zde, tak zde nemá volit?

Vedle technických důvodů proč nezavádět korespondenční či internetové hlasování zazněly v souvislosti s realizací volebního práva z ciziny či s úsporou času při hlasovacím aktu i politické důvody odmítnutí.

Odpor ke korespondenční či internetové volbě ze zahraničí byl zdůvodňován tím, že pokud někdo dlouhodobě žije v zahraničí, není důvod mu usnadňovat, v případě některých odpůrců dokonce umožňovat, hlasování. To je jistě legitimní názor – proč by někdo měl kdesi, kde nežije, ovlivňovat věci veřejné? Leč třeba by se vrátil, kdyby se zdejší pořádky přiblížily tomu, kde nyní žije, takže by volbou chtěl podpořit to, co považuje v tomto za pozitivní. Určitě nemá význam se uzavírat před myšlenkami a zkušenostmi ze zahraničí, je třeba si je přebrat a aplikovat to, co se jeví pozitivní. Ale třeba by se i tak nevrátil, neboť změnit domov, to není jen změna bytu, ale i práce, přátel, celého ekonomicko-sociálně-kulturního okolí. Zkoumat motivace, proč kdo odešel, zda se vrátí, koho a proč volí – to je nemožné. Šli za štěstím nebo odešli po nějaké tragédii? Ano, mezi ekonomickými migranty je nepochybně vyšší zastoupení těch, kteří raději přisednou k už prostřenému stolu, než aby se sami zapojili do prostírání. Ovšem jak je odlišit od těch, kteří skutečně nenašli práci, seberealizaci. Ne všichni v zahraničí bydlící jsou však ekonomičtí migranti, mohou tam být pracovně vysláni a nemusí to být jen půlroční montáž, ale manažerská funkce, vědecký pobyt. Mohou to být někdejší političtí uprchlíci, lidé se mohli do zahraničí přiženit, přivdat. Odvrhnout šmahem všechny, kteří odešli z vlasti, je hloupé a nemravné.

Daňovník = volič?

Přesto by mohlo být určité vodítko: „Platíš daně kde? Platíš-li daně, máš právo rozhodovat, jak s nimi naložit. Neodvádíš-li daně, neplatíš-li tuto vládu, tak do toho nekafrej.“ Samozřejmě je problém s tím, že dotyčný může a asi také odvede daleko vyšší část daní skrze DPH či spotřební daně někde jinde, než by domů odvedl na dani z příjmu, takže stejně moc tu zdejší vládu nezaplatí. Ale budiž. (Navíc příjemce této daně ještě upřesňuje rezidenční doba, kde tráví většinu roku, a smlouvy o zabránění dvojímu zdanění. Dodejme ještě, že státy dnes mají výrazně vyšší daňové příjmy z daní nepřímých než přímých.) Vedle toho jsou tu ještě odvody sociálního a zdravotního zabezpečení. I přesto by ale daňová příslušnost mohla pomoci v rozjímání o volebním právu ze zahraničí.

Určitě by se však měla zablokovat situace, aby – alespoň v rámci EU – měl občan možnost volit státní reprezentaci (tím spíše euroreprezentaci) ve více státech. Ať již má dotyčný kolik chce občanství a pasů, musí platit zásada „jeden občan Unie – jeden hlas pro státní a pro unijní reprezentaci“.

Politické zájmy nemaskovat technikálií

Tato témata jsou však politická a měla by se tudíž řešit politickým rozhodnutím, nikoli technickým. V tom je totiž další s neférovostí fialového návrhu na korespondenční volbu. Pětikolka si jím chce – aniž by přitom hned musela organizovat nějaké falšování volebních lístků – posichrovat vyšší naději na příští volební úspěch. Češi pracující a pobývající v zahraničí totiž asi povětšinou budou příznivci pravicových stran. Směřují především do zemí Západu, který byl a je pro občany států bývalého východního bloku symbolem pravicové politiky. Česká pravice má proto opodstatněný zájem si jejich hlasy vylepšit svoje volební skóre. To ale není nic nemravného, je věcí levice, že nyní nemá stát, který by byl obdobně tak lákavým příkladem lidem z jiných zemí a přitahoval je k pobytu a práci jako jsou USA, Kanada a západoevropské a severské státy.

Zapojit více zahraničních voličů lze bez korespondenčních rizik

Pravice by tak ovšem měla činit formou méně zvyšující potenciál falšování voleb. V rozlehlých zahraničních státech je jistě nákladné časově a finančně dorazit do volební místnosti na velvyslanectví neo konzulát. Než ale riskovat zfalšování voleb korespondenční či internetovou volbou, tak je sice ekonomicky dražší, leč politicky rozhodně „levnější“, vyslat do zahraničí putovní volební komise, které objedou s urnou velké země, aby tamní voliči mohli bez velkých potíží své právo realizovat. V každé politické straně by se jistě našlo pár lidí, kteří by takovou túru klidně absolvovali a dohlédli tak na férovost volebního aktu, tohoto svátku demokracie.

Volby jsou svátek a měly by být rituál, ne e-shop

Termín „svátek demokracie“ je možné použít i v argumentaci proč – když bychom odhlédli od technických důvodů rizik falšování – nepovolit internetové hlasování ani v tuzemském prostředí. Zdůvodňovat hlasování úsporou času je sice působivé, ale scestné. Vše chce svůj čas – toto úsloví nehovoří jen o termínu, o načasování procesu, ale i o jeho trvání. Rozhodnutí o politickém zastupování sice lze učinit stejně rychle jako výběr rohlíku na krámě či v e-shopu. Jenže nejde o rohlík, který mohu jít zítra koupit jinam, pozítří ještě dál, prostě každý den někde jinde. Volby jsou na čtyři roky. Žádné „zítra zvolím jiného“ není. Vybírali by voliči na internetu déle svého poslance nebo automatickou pračku? Pračka vám vypere tričko, politik vám však může proprat peněženku. Volba by neměla proběhnout v nějaké přílišné emoci – a to by se doma při sledování čehosi a při přístupu k internetu mohlo snadno stát. Volba je krok zásadního významu, měla by proto proběhnout jako určitý rituál. Rituál, který nás před samotným aktem zklidní, odvede od všednosti dne, naladí na rozhodnutí, které dlouhodobě a výrazně ovlivní nejen život společnosti jako celku, ale i naše žití osobní. Dotkne se od bezpečnosti státu jako celku, atmosféry ve společnosti po naše osobní ekonomicko-sociální podmínky a psychickou pohodu.

Již stávající forma voleb jako celku je urychlená, „usnadněná“ volebními programy, sliby a kandidátkami, kdy jsou nám společenské problémy vytipováni, „předvařeny“ a jsme ponoukáni různými nabídkami. Zdá se tento servis báječný, jenže neměl by si každý z nás sám nejprve v klidu sednout a povzpomínat a porozmýšlet nad tím, co vlastně ho tíží, co se mu líbí, co sám vidí a pociťuje jako společenské problémy a cíle a teprve podle toho hledat lidi, strany, programy, kteří jeho vlastní společenský program, nikoli mu podstrčený politickými stranami, budou co nejvíce a nejlépe naplňovat?

Když ptáčka lapají….

Snahy o korespondenční a internetové hlasování jsou opentleny líbivými důvody; působivé jsou žvásty o „silnějším mandátu“, když politik získá hlasy od početnější skupiny voličů. Problém je v tom, z jakých úst tyto lákadla zaznívají. Srovnáním toho, co tito politici kdy říkali a dělali, jak se snaží zabránit schválení zákona o celostátním referendu nebo jej přijmout v nedosažitelné a plané podobě, vzniká podezření na jejich pokrytectví, že populistickým krokem chtějí odstartovat nějaký jiný proces, vytvořit podmínky pro cosi nekalého. A nemusí jít jen o desítky tisíc pravicových voličů v zahraničí, kterým dosud nestály volby v ČR a výsledek pravicových stran za to, aby se trmáceli na velvyslanectví volit. Nemusí jít jen o možnost falšovat volební hlasy a zničit smysl voleb.

Může jít též o prolomení zásady tajnosti voleb, o další bod a úroveň v řadě způsobů a míst šmírovaní, špehování občanů s cílem je manipulovat, vydírat, ovládat. Již ne jen placení kartou za zboží a služby, vstupy na čipové karty, sledování pohybu přes pohyb mobil, skladování metadat, odposlechy, čmuchání v počítači, cookies, sledování počítačové komunikace, covidpasy, biometrické občanské průkazy, monitorování výstupů na sociálních sítích, sociální kredity, bezhotovostní peníze. Veřejná a zákulisní moc se chce vkrást do politického rozhodování občanů. Zatím občanů. Jestliže se mocným tohoto světa podaří kontrolovat co si kdo myslí a jak vstupuje do veřejného dění, tak jsme jako občané vystaveni výhrůžkám a vydírání. Jak přímo, třeba hrozbou vyhazovu ze zaměstnání, tak nepřímo skrze množství prostředníků, které ve svém životě používáme – internetové platby, komunikaci přes sociální sítě, funkčnost mobilů.

Naše zdání samostatného zvládání řady činnosti, naše vnitřní představa naší osobní individuality, nezávislosti na zbytku společnosti stojí a padá na spoustě prostředníků, kteří nám to umožňují – ale nemusejí. Stačí, když někdo někde něco stlačí, protože se mu přestanete líbit. Zmrazí vám bankovní konto, vypnou telefon, internet, omezí pohyb,…. Přestanete být občan, budete poddaný nebo vyvrhel.

Naše samostatnost a individualita je dána tím, co umíme opravdu my sami, bez pomoci, bez prostředníků. Co umíme, co chceme a nechceme. Čím více jsme nevydíratelní, tím více jsme svobodní, samostatní, nevykořisťovatelní, pro sebe i pro ostatní. Tuto společenskou sílu lze užít dvojím způsobem: ve prospěch těch slabších nebo proti nim. Ti, co dosud občany odstrkávali od rozhodování o věcech společných a veřejných a najednou je lákají na korespondenční a internetové hlasování, nemají čisté úmysly. Chtějí vytvořit potenciál pro falšování voleb, pro vykleštění zastupitelské demokracie a demokracie vůbec, pro špehování občanů, jejich vydírání a přímé ovládání. Nechtějí „silnější mandát“ pro zastupování občanů, chtějí silnější nástroj vlády nad nimi.

Autor textu: Karel Růžička