Když odcházejí muži

Ještě jsme si nezvykli – nestrávíme to nikdy – na předčasný odchod Milana Neuberta, dlouholetého předsedy Strany demokratického socialismu, resp. Levice, a jednoho z mluvčích Spojenectví práce a solidarity, a přišla další Jobova zvěst. Ve čtvrtek 20. května 2021 odešel za svým předsedou jeho zástupce Lubomír Ledl.

Luboš za svých necelých 69 let potkal spoustu lidí. Ve své vlasti i v zahraničí. Měl k tomu sice rodinné podmínky, ale hlavně svoje schopnosti, jazykové dovednosti a dar diplomatického jednání. I z toho důvodu se propracoval na pozici tajemníka ÚV SSM pro zahraniční styky, z níž odešel nedlouho před listopadem 1989 do Výboru československé veřejnosti pro lidská a občanská práva. V té pozici se také zúčastnil kontaktů s iniciativou Most Michala Horáčka a Michaela Kocába a byl rovněž přítomen i tehdejším jednáním premiéra Ladislava Adamce s vedením Občanského fóra. Pak jako člen KSČ dva roky strávil jako poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění, kde osvědčoval svůj vyjednávací um. Natrvalo se do dějin KSČ zapsal svým návrhem na třešničkové logo strany. Potom na delší čas opustil bezprostřední politická kolbiště a svém živobytí využíval své právnické vzdělání, ale v novém stoletím se vrací do zastupitelských orgánů, nejprve na Praze 10, posléze i do Zastupitelstva hlavního města Prahy a nakonec opět na „desítku“. Vždy v barvách SDS na kandidátce KSČM. Třikrát kandidoval i do Evropského parlamentu, ale – ač, domnívám se, že by tam byl po Mílovi Ransdorfovi spolu s Jaromírem Kohlíčkem silnou figurou – neměl na nevolitelných místech naději. Zahraničním vztahům se mu dostalo alespoň v rámci Česko-čínské obchodní a průmyslové komory.

Lubošův život politické dění rozdělilo na dvě značné odlišné poloviny. První polovina zářící: nadějná kariéra, naplňování ambicí, spokojenost, odborné renomé, respekt a oblíbenost v okolí. Druhá, polistopadová polovina už nebyla tak šťastná. Luboš totiž nepřeběhl ke stranám, k politickým směrům, které se „sametem“ dostaly na výsluní. Talent, který měl, tudíž nedostál plného naplnění, diplomacii vystřídala fádní tuzemská zaměstnání, světlé zítřky rýsující se za socialismu zakryla mračna. I nad rodinou, kde tragickým vrcholem bylo úmrtí syna. Neštěstí a zklamání, která by porazila i koně, pokoušela i jeho síly. I on padl, ale vždy vstal. Pomohlo mu mimo jiné i to, co se s režimem nezměnilo – úcta přátel, potěšení z toho, že ho máme. Byl cenným členem party pražských občanských aktivistů. Jeho rozhled, schopnost podívat se na problémy z jiného úhlu, cit pro argumenty a pro strategii jednání – to nás obohacovalo, navíc podané se smyslem pro humor.

Doufal jsem, že se Luboš zvedne i ze své poslední krize. Stalo se však jinak. Česká a slovenská levice ztratila během 30 dnů tři výrazné osobnosti. Oba Milanové a Luboš mohli a měli co naší společnosti ještě dát. Budou nám chybět.

Vidím Lubošovy veselé, takové laskavě rošťácké oči, strniště na tváři distingovaného elegána. Elegána ve vystupování i v duši.

Autor textu: Karel Růžička