Karel Růžička: Neveselý výlet
Když se rozhořely pomníková válka a dezinterpretační manévry okolo ukončení 2. světové války, rozhodli jsme se v kroužku pražských aktivistů okolo Spojenectví práce a solidarity uctít oběti z řad nejpočetnějších ozbrojených sil bojujících za osvobození Československa. Naplánovali jsme etapovou cestu mezi památníky těch vojáků a povstalců, kteří se na osvobození naší vlasti nejvíce podílely: vojáků sovětské armády, rumunské armády, polské armády, československé armády, americké armády a československých občanů z květnového povstání a odboje vůbec. Za tím účelem jsme se vybrali na cestu po těchto místech: 6. května Hrabyně, Přerov a Brno; 8. května Česká Lípa, Cheb a Praha. Celou pouť jsme uskutečnili s členy Ne základen, na českou, resp. její západní část, se k nám přidali i zástupci Knihovny Miloslava Ransdorfa. Víceméně šlo vlastně osoby z okruhu aktivistů, kteří se v minulých týdnech vyslovili proti dehonestaci podílu Rudé armády a na protest proti odstranění pomníku maršála I. S. Koněva kladli květiny na plot ruského velvyslanectví, aby dali najevo, že v České republice jsou lidé i jiného názoru než jako trojka pražských komunálních politiků O. Kolář, P. Novotný, Z. Hřib, jejich celostátní patroni a mediální propagandisté.
Nebylo to veselé putování. Neradostný pocit však nebyl způsoben ani tak vzpomínkami na zhruba 550 tisíc obětí z řad Čechoslováků a zahraničních vojáků zavražděných během války a padlých při našem osvobozování od nacismu – to již nelze změnit, ale kvůli jiné, současné věci. Z důvodu, jak si 75 let po válce připomínají Češi tyto oběti. Ne však jen kvůli současné mediální válce a postojům české politické reprezentace, ale i kvůli samotné připomínce od orgánů veřejné správy a občanů na pietních místech. To totiž už je v naší moci, to je zodpovědnost současníků. A neomlouvá nás žádná koronavirová epidemie, protože individuálně bylo možno vyrazit k památníkům kdykoli.
Památník v Hrabyni nese hrdý název Národní památník 2. světové války, leč areál vypadal, jako by se žádné památné dny vítězství zrovna vůbec nekonaly. Nijaké zavření vnitřku pavilonu kvůli koronavirovým opatřením vlády, žádná desinfekce budovy či nějaká její vnitřní úprava nemohou omluvit fakt, že na stožárech před budovou památníku nevlála žádná vlajka. Ani jen ta česká. Ve dnech výročí! Třičtvrtě století! Kam položit květiny či věnce byl oříšek – žádné místo venku nebylo. Ani u pavilonu, ani u sousoší v areálu památníku. Tak jsme je připevnili na okrasná kovová vrata budovy památníku.
Procházka venkovní expozicí vojenské techniky Národního památníku 2. světové války byla dalším žalostným zážitkem. To, že vítr kamsi odvál nebo vandalové odcizili stojánek s popiskou tanku IS-2, lze pochopit, pokud to nebylo dávno. Proč ale musí kolová technika spočívat na prázdných pneumatikách? Jestliže není Národní památník schopen gumy dvakrát ročně dohustit, tak nechť to udělá tak, jak se to dělá všude jinde – že se technika posadí na kovové stojánky, aby pneumatiky nepřenášely hmotnost zařízení a země se jen zlehka dotýkaly. To je takový ekonomický či technický problém pro Národní (!) památník půlmilionovým obětem podložit desítku kanónů, aby nevypadaly jako zapomenuté nebo někde na šrotišti?
V Přerově započalo Květnové povstání českého lidu a – i když je tam nacisté ještě stihli potlačit a desítky povstalců zabít a popravit – v dalších dnech se ozbrojený odboj už valil celou zemí a vyvrcholil Pražským povstáním. Doptat se ale místních, kde mají památník, který by připomínal tuto celonárodní roznětku ozbrojeného odporu, památník události, na níž mohou být Přerovští náležitě hrdi, skončilo – u sochy rudoarmějce. Určitě si osvoboditelé, kteří do Přerova dorazili o týden později, také vzpomínku zaslouží, bez těsného přiblížení Rudé armády k městu by se žádné povstání nekonalo ani v Přerově, ani v Praze, ani ve Varšavě. Ale památník přímo věnovaný hrdinnému vzepětí místních spoluobčanů by mohl být v povědomí obyvatel Přerova, byť památných desek obětem okupace mají po městě povícero. Tu „povstaleckou“ k události, kterou se Přerov zapsal do českých historických análů, ale jen jednu, na hřbitově hrdinům padlým 2. května – to by místní vědět mohli a měli.
V Brně na Ústředním hřbitově, kde je největší hřbitov rumunských vojáků u nás, nejprve procházíme okolo památníku rudoarmějcům. Nacházíme tam věnec brněnského ruského konzula a českých Nočních vlků a několik dalších kytic. Na pohřebišti rumunských vojáků, jichž je zde asi tisícovka vyjmenována, leží opět věnec ruského konzula a pár kytic. S rumunskou stuhou však nic. Chvíli jsme se toulali mezi jednotlivými hroby. Jméno, dva datumy, hodnost. Kluci i holky. Co zbyde po člověku? Některé datumy nebyly od sebe ani 20 let. Vzpomínáme, co jsme dělali my v devatenácti, dvaceti letech, co dělají dnešní mladí Češi a Češky tak staří, resp. mladí?
Uctít Poláky jsme se rozhodli v České Lípě, která je rozhodně blíž, než na hranicích ležící Lobendava, kde jich navěky spí na hřbitově skoro dvě desítky a je to tudíž asi jejich největším pohřebištěm u nás. Hledáme pamětní desku, která má být umístěna na Střední odborné škole v Mariánské ulici. Školu jsme našli, desku vedle vstupu nikoli. Jen tři prázdné háky, které naznačují, že tam cosi kdysi viselo… Jedeme tudíž na hřbitov, na němž v levém zadním koutu je hrob dvou příslušníků 2. polské armády. Bez květů. A to slavíme tři čtvrtě století…
Frčíme na Cheb, na křižovatku „Ypsilonka“, kde stojí památník 1. pěší divize armády USA. Už zdálky vidíme věnec se známou – ruskou – trikolórou. Tentokrát ovšem nikoli od brněnského, nýbrž od karlovarského konzula. Je tam ještě několik jiných věnců a kytic, leč žádný se stuhou, která by ukazovala přítomnost zástupce USA.
Na pražských Olšanech bylo věnců a květin daleko nejvíce, před pomníkem na nejčestnějším místě od nejvyšších představitelů ČR. Vedle nich věnce ruského velvyslance, protifašistických bojovníků a zástupců dalších organizací. Na opačné straně podstavce je věnec v ukrajinských barvách. Na soklu okolo podstavce jsou desítky kytic a květin, po alespoň jednom karafiátu je u každého z několika stovek jednotlivých hrobů. Květiny jsou i u pomníku bulharských vojáků v těsném sousedství pohřebiště Sovětů. Kytička je i u hrobu vlasovců.
Na Klárově u památníku druhého odboje obdobné složení věnců jako na Olšanech: tj. od nejvyšších českých orgánů plus asi tří dalších organizací. Za „občany“ však pouze dva svazečky květin. Zdá se (buďme optimisty), že tento památník si bude muset na svoji popularitu mezi běžnými občany ještě počkat (ač to mají po ruce na rozdíl od Olšan či libockého hřbitova). Pár kytic je též na památníku československým letcům v britských službách.
Takže, milí Češi, Moravané a Slezané, nic moc. To je možná i odpověď na to, proč oslava jediné, a to pražské jednodenní bojové epizody příslušníků Ruské osvobozovací armády proti nacistům, s nimiž jinak dlouhé měsíce společně kosili Američany při jejich vylodění v Normandii, Poláky během Varšavského povstání, sovětské a československé partyzány a další odbojáře, mohla natolik rozvířit české politické vody. Češi „poněkud pozapomněli“, že Slované byli – po Židech a Romech – třetí v pořadí na genocidu. (Bereme-li to z národnostní stránky; jinak byli ještě předstiženi komunisty, homosexuály, psychiatrickými pacienty).
Antikomunistům a rusofóbům se podařilo uhranout valnou část zdejší společnosti a sovětskou invazí a okupací r. 1968 přehlušit okupaci nacistickým Německem. Přitom obětí nacismu bylo za šest let tisíckrát více než sovětských za 20 let, nemluvě o nesouměřitelnosti podmínek těchto okupací a jejich dopadu na ekonomiku, kulturu a politiku. Sověti nám před 75 lety zachránili národní existenci i náš stát, před půlstoletím jsme ztratili kvůli nim jen zlomeček toho, co nám způsobili němečtí nacisté, neřkuli o tom, co pro nás přichystali. Sověti nakonec roztáhli krovky a odešli po naší žádosti, vyhánění Němců stálo život asi 180 000 spojeneckých a našich vojáků a povstalců.
Situaci nenapraví povinná květnová školní procesí k památníčkům nebo vlaječky v oknech přepočítané stranickým orgánem. O účasti politiků na aranžovaných pietních obřadech se už kdysi vyjádřil Karel Kryl, ale pokud ani oficiální místa nesplní svoji „psí povinnost“, tak těžko lze žádat od valné části občanů spontánní vztah a vnitřní zájem o pravdivé a objektivní informace o svých dějinách. Ve společnosti seriózně informovaných občanů pak již manipulátoři, provokatéři, kariéristé a další darebáci nebudou mít tolik drzosti a tolik hlupáků k dispozici pro své žvásty a kejkle. Politici by si měli uvědomit, že nemají jen pokládat věnce, ale věnovat se výchově a vzdělávání občanů k historii, ke skutkům a morálce předků, zvláště pak těch, díky nimž vůbec žijeme. Vzdělání sice může uskutečnit školní výuka, na výchovu už ale jen učitelé nestačí. V tom směru se musejí veřejně činit i jiné osobnosti – jako příklady pro ostatní občany. Bez nabídky intelektuálně zdatných a morálně vyspělých vzorů budou voliči předhozeni jen intelektuální a mravní lůze chtivé moci, majetku a statusu pro své ego, která se neštítí žádných manipulací, polopravd, pomluv a lží. Právě takové lůze, kterou před 75 lety vyháněli za nesmírných obětí českoslovenští vojáci, odbojáři i prostí antifašisticky smýšlející občané, rudoarmějci, rumunští, polští, američtí a další spojenečtí vojáci.
