JUDr. Petr Perman: 100 let od vzniku samostatného Československého státu (třetí část)

Právní záruka zákonnosti a ochrany práv a právem chráněných zájmů občanů

1. Hodnocení současného stavu

V předchozích dvou příspěvcích jsem se pokusil provést charakteristiku vývoje české státnosti po roce 1918 a poukázat na stěžejní oblasti, jejichž zkvalitňování je předpokladem úspěšného naplňování základních funkcí státu v nadcházejícím období. V dnešním příspěvku se kritickým pohledem zaměřím na aktuální stav působení státu při ochraně práv a právem chráněných zájmů občanů. Již delší dobu, s prvními výhradami právních teoretiků již od roku 1994, se setkáváme s konstatováním, že občan má stále méně možností se bránit a ukázat na nedostatky. S tím souvisí i kritika činnosti dotčených státních orgánů. Zejména pokud jde o průtahy v jednotlivých řízeních, přesvědčivost vydaných rozhodnutí a účinné zjednání nápravy.

Předmětem kritiky je činnost státních orgánů, zejména soudů, Policie a orgánů státní správy. Tedy orgánů státu, které jsou v bezprostředním styku s občanem. Podle mého názoru by ale bylo velkou chybou za ne zcela uspokojivý stav vinit jen tyto orgány. Je třeba posoudit, zda stát těmto orgánům vytvořil nezbytné podmínky, aby mohly v rámci svých pravomocí chránit zájmy jednotlivých občanů. Toto zabezpečení se odvíjí již od samotného právního řádu státu. Jako takový by měl důsledně upravit občanskoprávní vztahy v souladu se zásadami vyplývajícími z Ústavy České republiky. Bohužel jsme v praxi svědky toho, že přijaté znění textů právních předpisů nižší právní síly nerespektuje vždy Ústavu České republiky. To se týká nejen nového občanského zákoníku, ale též například volebního zákona a dalších.Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) byl vypracován úzkou skupinou několika osob. Přes závažné námitky soudců Nejvyššího soudů, České advokátní komory a dalších právnických institucí byl tento legislativní návrh přijat. Nelze se proto divit, že v praxi soudů vznikají s jeho aplikací potíže spočívající zejména v posuzování platnosti uzavřených smluvních závazků, účinnosti jednotlivých právních úkonů, sjednaných sankcí a v dosti nepochopitelné změně pojmosloví. V legislativní praxi tak jsme svědky naprosto legislativně nežádoucího stavu, kdy základní norma byla státu vnucena politickou stranou bez řádného projednání.V případě podobných norem je nezbytné, aby jejich obsah byl výsledkem celospolečenského konsensu.Tím bude zajištěna jejich relativní stálost a závaznost v souladu se zásadou stability a jednoty právního řádu státu. K tomu lze dodat, že jsme již zažili jednu zásadní novelizaci uvedeného zákona, a to v otázce právního režimu převodu vlastnictví spoluvlastnických podílů.

Obdobně byly přijaty i právní předpisy upravující malou a velkou privatizaci. Rovněž tak byl přijat též zákon č. 229/1991 Sb., o půdě o jiném zemědělském majetku. Zejména pokud jde o restituční právo k pozemkům oprávněných osob, natropilo znění tohoto zákona hodně starostí soudům všech stupňů a rovněž tak Ústavnímu soudu České republiky. Citovaná právní norma byla přijata, aniž by bylo předem prověřeno, zda stát je vůbec schopen závazků vyplývajících z tohoto zákona dostát. Řízení u soudů a jednotlivých krajských pozemkových úřadů stále probíhají. K listopadu letošního roku dle statistiky zbývá vyřídit 55.000 restituentů, jejichž nároky ve finančním vyjádření přesahují částku více než půl miliardy korun. K tomu je nutno připočíst i nároky oprávněných na náhradu nemajetkové újmy způsobené délkou řízení u pozemkového úřadu, resp. soudu, z titulu porušení práva na spravedlivý proces. V běhu jsou v současné době soudní řízení, které spolu s předchozím řízení u pozemkového úřadu trvají více jak 26 let. V uvedených věcech došlo také postupně ke změně judikatury při posuzování nároku a opakovaně k tzv. restituční tečce.

Z uvedeného lze jednoznačně dovodit, že za průtahy v řízení, případně rozdílný způsob rozhodnutí v konkrétní věci nelze skutečně vinit výlučně soudce, resp. pracovníky pozemkových úřadů.Z hlediska politických stran je nutno zdůraznit, že volbou jejich zástupců nezískaly neomezenou moc, ale povinnost spravovat zemi v rámci platného právního řádu ve prospěch všech občanů.

2. Průtahy v řízení

Právo na vydání rozhodnutí bez zbytečných průtahů je jedním z práv garantovaného Listinou základních práv a svobod. V případě nečinnosti soudů má podle současné právní úpravy účastník řízení především právo stížnosti na postup soudu. V projednávané věci má dotčený účastník řízení dále právo podat u nadřízeného soudu návrh, aby dotčenému soudu bylo ve stanovené lhůtě uloženo učinit v projednávané věci konkrétní úkony (nařídit jednání, zajistit důkazy atd.). V souvislosti s nepřiměřenými průtahy v řízení má účastník řízení možnost uplatnit nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nečinností soudu. V souvislosti s posuzováním délky řízení v občanskoprávních věcech je nutno než souhlasit s názorem publikovaným čestným prezidentem soudcovské unie JUDr. Janem Vyklickým v časopisu Soudce č. 4/2008, kde konstatuje, že průtahy v soudních řízeních jsou následkem komplexu příčin, včetně legislativních a ekonomických, za které soudci nemohou. Jeho hodnocení je v plném souladu i se stanoviskem Evropského soudu pro lidská práva, který především posuzuje, jaká opatření v rámci zajištění činnosti soudů provádí příslušný stát. Sankcionování průtahů v konkrétních věcech není jeho hlavním cílem. Je tedy především věcí vlády a Ministerstva spravedlnosti, aby po podrobné analýze současného stavu přijímaly postupně adekvátní opatření k zajištění řádného požadovaného chodu justice.

3. Možnosti domáhat se nápravy v ostatních oblastech

Současná právní úprava zmocňuje dohledem nad spravedlivou činností vybraných úřadů ve vztahu k občanům instituci Veřejného ochránce práv (neboli také Ombudsmana). Tento činitel je jmenován parlamentem na dobu šesti let na návrh prezidenta a senátu. Na základě podnětů od osob, jež se cítí poškozeny jednáním určitého úřadu, anebo z vlastní iniciativy může ombudsman informaci o špatném jednání prošetřit a podat návrh k nápravě. Může také dát stěžovateli poučení, jak v dané věci dále pokračovat, eventuálně podat podnět k zahájení soudního řízení. Není však oprávněn rozhodnutí úřadů rušit nebo změnit.

Z řad odborníků je v souvislosti s právními možnostmi domáhat se ochrany svých práv v ostatních oblastech podrobeno kritice zrušení rezortu prokuratury v České republice, a tím též její dozorové funkce – všeobecného dozoru. Stalo se tak s odůvodněním, že tato prokuratura byla vybudována dle sovětského vzoru. Pominuta byla skutečnost, že historické kořeny vzniku této instituce se nacházejí v severských státech Evropy a že v mnoha zemích Evropské unie rezort prokuratury stále působí. Na základě podnětů občana měl prokurátor v rámci všeobecného dozoru oprávnění podat na nezákonný postup upozornění a požadovat zjednání nápravy. V případě, že dotčená instituce podanému upozornění nevyhověla, byla povinna věc předložit k rozhodnutí nadřízenému orgánu. Proti nezákonným rozhodnutím byl prokurátor oprávněn podat tzv. protest. Jeho vyřízení se řídilo stejným postupem. Všeobecný dozor prokuratury byl tak významným nástrojem státu k zachování zákonnosti ve státní správě a hospodářské oblasti.