František Stočes: Rehabilitace prvorepublikových idejí sociální demokracie a družstevnictví

Skutečné družstevnictví (nikoli jeho totalitní zneužití) je evoluční cestou socializace společnosti, k níž se hlásila už prvorepubliková ČSSD. Mise družstevních idejí žije i v dnešní společnosti. Zahraniční příklady jsou toho dokladem.

V roce 1989 se zhroutil tak zvaný reálný socialismus. A zhroutil se proto, že šlo o socialismus nereálný. Nereálný socialismus stál na pochybných základech, jimiž byla zestátněná ekonomika a víra, že v takové ekonomice všechno patří pracujícím, kteří tak pracují na svém. Této mantře se již v roce 1923 vysmál Karel Čapek slovy: Vezměte si dejme tomu teoretické heslo, že statky nebo výrobní prostředky „patří všem“. (…) To byl kolosální filologický omyl ruského bolševictví; a je zajímavé, jak to pak sovětská vláda musila napravovat soustavným dokazováním, že co patří všem, nepatří vlastně nikomu. (1)

S Čapkovými slovy rezonuje v roce 1930 Antonín Hampl, který v geniální zkratce vyjádřil všechny teze alternativního postoje i historické mise sociální demokracie. Hampl na sjezdu ČSSD prohlásil: Když se mluví o socialisaci, je nutno tento požadavek definovati jako snahu o právní a hospodářskou změnu majetkového a výrobního procesu, tak, aby každý, i ten poslední dělník, měl vědomí, že pracuje na svém – ať již tato kolektivita je vyjádřena jakoukoli formou družstevní. Když si uvědomujeme, že socialisace je naším heslem, tedy onou nebezpečnou cestou, která ohrožuje nepřátelské posice, pak si musíme uvědomit, že ne závist, ne nevraživost musí býti hnací silou, nýbrž hluboké přesvědčení, že dosavadní mzdový systém je v nesouhlasu s demokracií a s kulturní a mravní úrovní dělnické třídy. (2)

Nahradíme-li v Hamplově citátu slovo dělník slovem pracovník, pak jde o názory vysoce aktuální; zvláště když vidíme bezvýchodnou situaci, úpadek a dehumanizaci nynějšího kapitalistického světa.

Konkrétní slova, na něž v roce 1989 došlo, napsal před 100 lety Eduard Bernstein, když v knize Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie vyslovuje skepsi, že by stát byl schopen úspěšně zvládat tehdejší německou ekonomiku. Bernstein mimo jiné píše: O velikosti úkolu, který by nastal státu či státům s převzetím (…) [německých] podniků, si uděláme představu, když uvážíme, že v průmyslu a obchodu jde o několik set tisíc podniků s až šesti miliony zaměstnanců, v zemědělství o více než tři sta tisíc podniků s pěti miliony dělníků. Jakou plností rozhledu, znalosti věci a správného talentu musila by být obdařena vláda anebo národní shromáždění, aby zvládla řízení anebo hospodářskou kontrolu takového obrovského organismu? (3)

Historická mise sociální demokracie a družstevnictví

Pokud jde o socializaci, pak již z Hamplova projevu plyne, že existovaly a existují dva základní proudy: socialisté revoluční (Marx, Engels, Lenin, Gottwald), prosazující – násilně i demokratickou cestou – zestátnění ekonomiky, a socialisté evoluční (například Němci Ferdinand Lassale, Eduard Bernstein, nebo Francouzi Louis Blanc či Charles Gide).

Zájem evolučních socialistů vzbudil vznik a rozvoj družstev, tehdy nazývaných společenstva, který započal v polovině 19. století, a to zejména družstev výrobních. Bylo zřejmé, že družstvo, ve kterém každý pracovník dostává spravedlivou mzdu a současně se podílí na vyplacené či investované sumě ze zisku, je socialistickým ekonomickým subjektem. Neexistuje zde totiž kapitalistické vykořisťování. Evoluční socialisté pak předpokládali, že družstva v konkurenci se svými kapitalistickými protějšky ekonomicky zvítězí a tak se evolučně prosadí socialismus.

Byla to doba velkých nadějí i hořkých zklamání. Družstva sice spontánně vznikala, ale také nezadržitelně hynula, a když dosáhla úrovně továrny, zanikala na dezorganizaci, demoralizaci a neschopnost řízení. Bernstein poznamenává, že výrobní společenstva založená v létech šedesátých téměř všude vyšla na zmar. Hledala se různá vysvětlení, a dokonce se obviňoval znemravňující vliv kapitalistického světa, v jehož prostředí družstva podnikala. Zajímavý postřeh přinesl právě Bernstein, citující v podstatě Marxe, když napsal: Aby se zabránilo, aby se společnosti kooperativní nezvrhly v obyčejné měšťácké společnosti komanditní, měli by dostat všichni dělníci v nich zaměstnaní – ať akcionáři, ať nikoliv – podíl rovný. Bylo přiznáno jen jako dočasný prostředek, aby akcionáři dostávali mírný úrok.

Co tehdy zjevně chybělo, byly družstevní manažerské elity a organizační zkušenosti. Peněz však společenstva postupně shromáždila dost. Například anglická družstva disponovala více než 100 miliony dolarů a dobrovolné pomocné pokladny a odborové jednoty již nevěděly, kam své nahromaděné fondy vložit. Dokonce měly příležitost koupit si za přiměřenou cenu stávající a kvalitně fungující továrny. Financemi tedy disponovaly, ale současně si byly vědomy, že chod továrny organizačně nezvládnou. (3)

Ke konci 19. století byly tyto problémy zvládnuty a došlo k mohutnému rozmachu družstevnictví. Některá družstva dokázala mít při osmihodinové pracovní době stejnou produktivitu jako jejich kapitalistický soused, u kterého se pracovalo dvanáct hodin, a tak ho donutila snížit pracovní dobu na osm hodin. Kapitálová moc britských družstevníků vzrůstala obrovským tempem. Jejich majetek se za deset let zdvojnásobil a dosáhl hodnoty 20,4 milionů liber sterlingů, třebaže pracovní síla stoupla početně méně – takže vysoce vzrostla produktivita. V Německu hodnota výrobních družstev v roce 1894 činila 99 milionů marek a za pouhé tři roky, v roce 1897, šlo již téměř o dvojnásobek – 187 milionů marek. To byla tak úžasná čísla, že vznikala otázka, kde se tento růst zastaví. Nadšenci dokonce vypočetli, že kdyby britská družstva své zisky hromadila, místo aby je vyplácela, tak by byla za dvacet let schopná skoupit veškerou půdu v zemi se všemi domy a továrnami. Nu, a v roce 1898 Charles Gide vyhlašuje stoletý program socializace a vzniku družstevních republik. (4)

Tyto naděje zcela ochromila první světová válka a na dlouhou dobu zhatila revoluce v Rusku. Levice přijala cestu revolučního zestátňování ekonomiky, ve které údajně všechno patří všem. Došlo ke gigantickému střetu obou systémů, v němž kapitalismus zesílil, globalizoval se a nakonec zvítězil. Ekonomika celého sovětského bloku byla po roce 1989 rychle privatizována. Družstevní hnutí vegetovalo mimo zájem levicových elit a stagnovalo. Ke cti prvorepublikové sociální demokracie patří, že zůstala na straně evolučního, družstevního socialismu.

Úspěchy novodobých družstevníků

Nyní lze namítnout: Ale vždyť onen antagonista existuje a má se čile k světu! Na družstevní podnikání je dnes tak či onak napojena polovina světové populace – 3 miliardy lidí. 300 nejvýkonnějších družstev dosáhlo v roce 2006 obratu 1,6 bilionů dolarů a jen ve Spojených státech 30 000 družstev zaměstnává 2 miliony lidí! (5)

Družstevnímu hnutí však chybí racionální, systematická a účinná podpora ze strany sociálnědemokratických politiků. Navíc samotné družstevní hnutí by mělo projít procesem reorganizace ve smyslu tvorby strategických aliancí regionálního i rezortního charakteru a rovněž procesem kultivace z hlediska respektování družstevních hodnot a principů družstevní identity.

Přes všechny tyto problémy však praxe přinesla imponující fakt, že družstevní podnikání v zahraničí dokáže fungovat a excelovat i v době ekonomické krize a být humánnější ve všech oblastech, kde působí podnikání privátní (pozn. red.: viz článek o etickém bankovnictví v KN 31/2012).

Například v americké Minnesotě vznikla družstevní zdravotní pojišťovna HealthPartners. Její výkonná ředitelka Mary Brainerdová vysvětluje, že to je …organizace spravovaná jejími členy, neexistuje kvůli zisku a je orientovaná na řešení problematiky zdravotní péče svých členů. V roce 2009 v Minnesotě a Wisconsinu provozovali 70 zařízení (nemocnice, polikliniky) a poskytovali služby více než jednomu milionu členů. HealthPartners byli průkopníky digitalizace záznamů a jejich administrativní náklady dosahovaly polovičních hodnot než u průměrné privátní pojišťovny. Důraz kladou na prevenci: lékaři HealthPartners například podporou svých klientů, aby přestali kouřit, snížili jejich spotřebu cigaret o dvojnásobek průměru ve státě Minnesota. Naproti tomu akciovka Hospital Corporation of America (HCA), která provozuje 160 nemocnic a dalších 100 chirurgických center, kvůli zisku nutila lékaře provádět pacientům úplně zbytečné, riskantní a stresující srdeční a cévní operace. (6), (7)

V červnu 2009 si ve Francii 22 zaměstnanců koupilo za 310 000 eur krachující hliníkovou slévárnu Fonderie de l’Aisne a založili v ní zaměstnanecké družstvo. Do akce investovali své odstupné; region jim poskytl úvěr 75 tisíc eur z regionálního fondu sociálních investic a stejnou částkou jim přispělo i ministerstvo. Dnes má slévárna kapacitu 2500 tun ročně, na konci roku 2011 zaměstnávala 33 pracovníků a slouží jako příklad prosperity v éře ekonomické krize. Kapitál družstva činí 399 720 eur, což je téměř 25% nárůst. 70 % výrobků je exportováno do osmi zemí, mimo jiné do Španělska, Ruska a České republiky. (8), (9)

Družstevní Mekkou, k níž se upírají oči socialistů celého světa, se stala Mondragonská družstevní korporace (MCC) ve španělském Baskicku. Z jediného malého družstva vyrábějícího v roce 1956 naftová topidla se postupně utvořil svazek více než 200 družstev. MCC staví mrakodrapy, buduje infrastrukturu, vyrábí domácí spotřebiče, autodíly, podniká v peněžnictví i v nanotechnologiích a Evropskou vesmírnou agenturou ESA byla vybrána pro dodávky senzorů do rakety Ariane 5. (10)

Družstevníci úspěšně prošli všemi ekonomickými krizemi a v roce 2008 dosáhli nejvyšší produktivity v celém Španělsku a ziskovosti dvakrát větší než španělský průměr. V roce 2010 MCC vydala na sociální aktivity téměř půl miliardy korun (16,7 milionů eur), měla téměř 84 tisíc zaměstnanců, celkové jmění téměř 900 miliard korun (33 milionů eur), celkový obrat 380 miliard korun (14 miliard eur) a vlastní kapitál (equity) 165 miliard (5,2 miliard eur). MCC má vlastní banku, ve které jsou družstevníky právnické osoby, tzn. mondragonská družstva, dále má vlastní sociální pojišťovnu, výzkumný ústav i univerzitu, kde ročně graduuje 2500 příslušníků budoucí družstevní elity. (10)

(pokračování příště)

Literatura:

(1) Karel Čapek, V zajetí slov.

(2) Dr. Jiří Malínský, Český Godesberg. Obsah programové diskuse na XV. Sjezdu (web Masarykovy demokratické akademie).

(3) Eduard Bernstein, Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie.

(4) Zdeněk Hába a kol., Hospodářská demokracie v praxi, KSLP 2009.

(5) Tisková zpráva Družstevní Asociace ČR: 90. Mezinárodní družstevní den MDS. 18. Mezinárodní den družstev OSN (2012).

(6) Chris Welch (CNN): Dissecting a health care co-op.

(7) Nemocnice v USA operovaly srdce pacientům, kteří to vůbec nepotřebovali. (Novinky, 7. srpna 2012).

(8) Laurence PICANO: Nouveau départ pour la fonderie / Les salariés redémarrent.

(9) La Fonderie de l’Aisne: Présentation de l’entreprise (web slévárny).

(10) 1956-2012 The Mondragón Co-operative Experiencie (web MCC).

Zdroj: Kulturní noviny (10/2013)