František Stočes: Družstva budují lepší svět

Seminář k Mezinárodnímu roku družstevnictví 2012 v Jihlavě

Níže uvedený materiál je textem referátu předneseného na semináři k Mezinárodnímu roku družstevnictví 2012, který se konal 1. listopadu v Jihlavě, za účasti doc. Ilony Švihlíkové, MUDr. Ivana Davida, Ing. Miroslava Kerouše, Ing. Františka Jonáše a Františka Stočese:

Když se řekne slovo družstvo, česká veřejnost si asi vybaví filmy Vesničko má středisková či Slunce seno jahody Slunce seno erotika. Družstevnictví ale ztělesňuje velice zajímavý i nadějný ideologický aspekt. Naprosto přesně ho vnímá česká pravice a proto družstevnictví důmyslně sabotuje, zatímco naše levice – ČSSD i KSČM – netuší o jak velkou věc se hraje.

Abychom pochopili v čem vězí ono čertovo kopýtko, představme si nejslavnější družstvo světa, jímž je Mondragonská družstevní korporace (MCC). Sídlí ve španělském Baskicku a vyrábí domácí spotřebiče, autodíly, podniká v nanotechnologiích, staví mrakodrapy a buduje infrastrukturu. V krizovém roce 2010 MCC vydala na sociální aktivity téměř půl miliardy korun (16,7 milionů eur). měla téměř 84 tisíc zaměstnanců, celkové jmění téměř 900 miliard korun (33 mil. Euro), celkový obrat 380 miliard korun (14 miliard eur), vlastní kapitál (equity) 165 miliard (5,2 miliard eur).

Tato družstevní epopej začala 14. dubna roku 1956, kdy katolický kněz Arizmendiarrieta požehnal základnímu kamenu družstva jménem Ulgor. To vyrábělo díly do naftových topidel. Za dva roky již kooperovala 3 družstva…

Diktátor Franko v tom větřil levotu a každého družstevníka prohlásil za podnikatele a všechny družstevníky vyjmul ze státního systému sociálního zabezpečení. Mondragonští kontrují a zakládají si vlastní zdravotní a penzijní pojišťovnu (Lagun-Aro). Diktátor měl ovšem pravdu: Každý družstevník vlastnil stejně vysoký podíl a všichni dostávali i stejnou, tzn. kladnou i zápornou dividendu ze zisku. Rozdíl mezi maximální a minimální mzdou byl tehdy 1:3. Příští rok si založili vlastní banku, kde byla družstevníky jednotlivá družstva. Pak si založili vlastní výzkumný ústav, prošli s úspěchem několika ekonomickými krizemi a v roce 1998 zahajuje studijní cykly nové družstevní centrum – Mondragónská univerzita. Poskytuje akademické vzdělání téměř 2 500 studentů a generuje tak novou družstevní elitu.. Při univerzitě byl založen i Družstevní univerzitní institut.

Vrcholem rozkvětu MCC byl rok 2008 kdy korporace zaměstnávala přes 100 000 lidí, dosáhla nejvyšší produktivity v celém Španělsku a ziskovosti 2x větší než španělský průměr. V roce 2004 navštěvuje MCC s královnou Sofíí král Juan Carlos a prohlásil:

„MCC je dobrodiním pro Baskicko, pro Španělsko a pro pracující. Bylo by báječné, kdyby ve Španělsku bylo takových korporací mnohem více.”

A teď přijde ona ideologická pointa. Poté co Baskicko získalo autonomii a začínalo vlastní politický život, se soudilo, že družstevní hnutí nemůže být zařazeno mezi žádný politický směr, poněvadž by to bylo proti jeho vlastním stanovám. Nicméně vzhledem k socializaci zdrojů, k demokratizaci řízení, vlastnictví a vědomostí bylo logicky připuštěno, že družstevnictví patří do socialistického prostředí, a to v tom nejhlubším a nejvznešenějším smyslu slova socialistický.

Družstvo fungující na družstevních hodnotách a principech družstevní identity, je tudíž socialistickým ekonomickým subjektem. A úsilí o rozvoj a kultivaci družstevnictví je tak úsilím o rozvoj socialismu a jeho hodnot v prostředí kapitalistické společnosti. A to si soudruhu Filipe a příteli Sobotko zapište za uši a vězte, že pravičáci to vědí!

Trocha historie nikoho nezabije

Baskové ale neobjevili žádnou Ameriku, poněvadž již sto let před nimi totéž soudili nemarxističtí socialisté. Například Němci Ferdinand Lassale a Eduard Bernstein nebo Francouzi Charles Gide či Louis Blanc. Ti si v druhé polovině 19. století povšimli spontánního vzniku družstev a uvědomili si, že družstvo je socialistickým subjektem. Poněvadž pokud zaměstnanec dostává mzdu a navíc ještě dividendu ze zisku – ať kladnou nebo zápornou – čímž se podílí i na majetku, tak zde fakticky nedochází ke kapitalistickému vykořisťování. A tito socialisté zastávali názor, že družstva v konkurenci s kapitalistickými protějšky ekonomické zvítězí a tak se evolučně prosadí socialismus.

Byla to doba nadějí i hořkých zklamání protože družstva sice spontánně vznikala, ale také nezadržitelně zanikala, a když dosáhla úrovně továrny, hynula na dezorganizaci, demoralizaci a neschopnost řízení. Hledala se různá vysvětlení a dokonce se obviňoval znemravňující vliv kapitalistického světa v jehož prostředí družstva podnikala.

Zajímavý postřeh přináší Bernstein, citující v podstatě Marxe. Napsal: „Aby se zabránilo, aby se společnosti kooperativní nezvrhly v obyčejné měšťácké společnosti komanditní, měli by dostat všichni dělníci v nich zaměstnaní – ať akcionáři, ať nikoliv – podíl rovný. Bylo přiznáno jen jako dočasný prostředek, aby akcionáři dostávali mírný úrok”

Co tehdy zjevně chybělo byly družstevní manažerské elity a organizační zkušenosti. Peněz tehdy měli kupodivu dost. Např. anglická družstva disponovala více než 100 miliony dolarů a dobrovolné pomocné pokladny a odborové jednoty již nevěděly, kam své nahromaděné fondy uložit. Dokonce měli příležitosti koupit si za přiměřenou cenu stávající a kvalitně fungující továrny. Finance tedy měli, ale současně si byli vědomi že chod továrny organizačně nezvládnou.

Ke konci století byly tato problémy zvládnuty a došlo k mohutnému rozmachu družstevnictví. Některá družstva dokázala mít při osmihodinové pracovní době stejnou produktivitu jako jejich kapitalistický soused, kde byla pracovní doba dvanáct hodin, a který tak byl donucen snížit pracovní dobu na 8 hodin. Kapitálová moc britských družstevníků vzrůstala obrovským tempem. Například jejich majetek se za deset let zdvojnásobil, třebaže pracovní síla stoupla početně méně, takže vysoce vzrostla produktivita. Dosáhli již majetku 20,4 milionů liber šterlingů. V Německu přibývala další výrobní družstva a jejich hodnota dosáhla v roce 1894 99 milionů marek a za tři roky, v roce 1897 to byl již téměř dvojnásobek – 187 milionů marek. U konzumních a nákupních družstev se tato hodnota rovněž zdvojnásobila z 50 milionů na 122 milionů.

To byla tak úžasná čísla, že vznikala otázka, kde se tento růst zastaví. Nadšenci dokonce vypočetli, že kdyby britská družstva své zisky hromadila místo aby je vyplácela, tak by byla za dvacet let schopná skoupit veškerou půdu v zemi se všemi domy a továrnami. (E Bernstein: Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie).

Nu a v roce 1898 Charles Gide vyhlašuje svůj stoletý program socializace a vzniku družstevních republik. Tyto naděje však zcela ochromila 1. světová válka a na dlouhou dobu zhatila revoluce v Rusku. Levice přijala cestu revoluční zestátňování ekonomiky, ve které údajně všechno patří všem. Toto pojetí vtipně glosoval Karel Čapek slovy:

„Vezměte si dejme tomu teoretické heslo, že statky nebo výrobní prostředky „patří všem”… To byl kolosální filologický omyl ruského bolševictví; a je zajímavé, jak to pak sovětská vláda musila napravovat soustavným dokazování, že co patří všem, nepatří vlastně nikomu… A Čapek uzavírá, „…živý dělník nemá z toho teplo ani zimu, pokud svět nebere zřetel k jednomu každému z nich.”

Nicméně došlo ke gigantickému politickému a ekonomickému střetu obou systémů, během něhož se kapitalismus rychle rozvíjel, ekonomicky vítězil a bohužel se i globalizoval. Sovětský blok se zhroutil a jeho státní ekonomika byla rychle privatizována. Družstevní podnikání po téměř stoleté paralyzaci stagnuje a globalizovanému kapitalismu chybí jeho přirozený a stejně silný antagonista.

Nicméně vizi družstevního socialismu si — uprostřed bolševicko-kapitalistické vřavy — podržela předválečná sociální demokracie. Všechny její aspekty vyjádřil v geniální zkratce předseda ČSSD A. Hampl, když na sjezdu v roce 1930 řekl:

„Když se mluví o socialisaci, je nutno tento požadavek definovati jako snahu o právní a hospodářskou změnu majetkového a výrobního procesu, tak, aby každý, i ten poslední dělník, měl vědomí, že pracuje na svém – ať již tato kolektivita je vyjádřena jakoukoli formou družstevní. Když si uvědomujeme, že socialisace je naším heslem, tedy onou nebezpečnou cestou, která ohrožuje nepřátelské posice, pak si musíme uvědomit, že ne závist, ne nevraživost musí býti hnací silou, nýbrž hluboké přesvědčení, že dosavadní mzdový systém je v nesouhlasu s demokracií, s kulturní a mravní úrovní dělnické třídy.”

Zamění-li se v Hamplově projevu slovo dělník slovem pracovník, pak je jeho aktuálnost zcela evidentní.

Socializace jako nebezpečná cesta

Sametová revoluce a následný vývoj v postsovětském bloku jsou satisfakcí i vítězstvím prvorepublikových sociálních demokratů a evolučních socialistů. Ti již v 19. století Marxovi oponovali argumentem, že zestátněný podnik nemůže být konkurenceschopný, poněvadž stát do jeho vedení musí jmenovat manažera, který však nikdy nemůže mít vyšší motivaci než privátní vlastník.

Dějiny potvrdily i Hamplův výrok, že „socialisace je naším heslem, tedy onou nebezpečnou cestou, která ohrožuje nepřátelské posice.” Pár příkladů postačí.

Prvním je privatizace NDR v 90. letech. V čele úřadu, jehož úkolem byla privatizace 8 500 státních podniků s více než 4 miliony zaměstnanců, stál německý sociální demokrat Detlev Rohwedder.. Rohwedder – tam kde to bylo možné – preferoval formu zaměstnanecké privatizace. 1. dubna 1991 byl zavražděn odstřelovačem puškou z provenience NATO. Německo sice za Rohweddera drželo den smutku, ale jeho vrahové nebyli nikdy dopadeni. Jeho nástupkyně, Birgit Breuelová z KDU, již preferovala rychlou privatizaci kapitalistickými investory.

Miloševič to nevzdal. Věděl, že jugoslávská ekonomika je ve vlastnictví zaměstnanců a družstevníků, a to se těžko zprivatizuje. To byl patrně i důvod, proč byla Jugoslávie nejprve etnicky rozvrácena a pak rozbita. Nynější americký velvyslanec v Prištině Christopher Dell obchoduje s kosovským kombinátem na obohacování rudy Trepča a mimo jiné zajišťuje práci pro kosovskou telefonní společnost, kterou majoritně vlastní jakási Madlenka Albrightová.. A její tehdejší podřízený humanitární bombarďák a generál ve výslužbě Wesley Clark chce do bývalého jugoslávského území investovat 5,5 miliardy dolarů a jím vlastněná korporace Envidity požádala kosovské úřady o povolení k těžbě uhlí… (Kosovo pro generála,Hlas Ruska, 28. června).

České nesametové reálie

Co se dělo u nás popsal loni 17. listopadu tehdejší místopředseda vlády, profesor Waltr Komárek, slovy::

„Země, která měla ČKD, Plzeň, závody potravinářského průmyslu atd…Tato země si zničila totálně celý svůj průmysl… Já jsem z toho byl špatný a nevěděl jsem si s tím rady. Proto jsem odešel velmi brzy. Možná proto tady i ještě jsem… Já jsem to považoval za ztracenou partii, protože to bylo tak mezinárodně rozehrané za vedoucí úlohy Ameriky, jejich služeb… Všimněte si, že všude to proběhlo stejně akorát nám nekradli naftový pole …. Všude se to rozkradlo, to bylo tak rozehraný… A ti dospělí se báli, stahovali se, vyloženě se báli. Já jsem došel k závěru, že je to ztracená partie, že nebudu u něčeho, s čím nesouhlasím a čestně jsem od toho šel.”

Velkou překážkou oné ekonomické loupeže byla samozřejmě družstva a tak prezident Havel 21. srpna 1990 na Václavském náměstí zahřímal:

„Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím… Znovu a znovu se tím potvrzuje, že naše revoluce není dokončena. Naopak to hlavní se musí teprve stát.”

A „Sametová revoluce”, ztělesněná 500 kontrolory a tajnými agenty, vtrhla do Slušovic; uvažovalo se dokonce o přepadu družstva speciální jednotkou z vrtulníků! Proti předsedovi, Čubovi, byla rozpoutána doslova štvanice! Vedení bylo prověřováno, vyslýcháno, sledováno; sám Čuba byl 66x policejně vyslýchán a jeho výslech trval i 30 hodin nonstop! Zlínsko křižovali informátoři shánějící na Čubu jakoukoli kompromitující informaci. Agrokombinát byl paralyzován, systematicky rozbit a během několika měsíců z něj nezbylo vůbec nic..

Těžce perzekuovaný a zmatený Čuba si nechal vypracovat studii, proč byl agrokombinát vlastně zlikvidován. Její autor, profesor Tvrdoň, mu ji dal třikrát přečíst a pak ji skartoval. Měl strach, že by mohl mít problémy… Čuba se na téměř 20 let odmlčel a až 28. října 2010 v iDNES prozradil:

„Stálo tam, že Slušovice vybudovaly skutečný socialismus..”

A otec kupónové privatizace, D. Tříska, motiv perzekuce potvrdil slovy:

„Čuba sehrál mimořádně zajímavou a určitě pozitivní roli, ale v tu chvíli, co se to změnilo, patřil mezi naše největší nepřátele…”

O rok později byly schváleny nové dva družstevní zákony, ale po přijetí scénáře Mezinárodního měnového fondu vláda rozhodla o likvidaci družstev a tlak na ně byl vyvinut prostřednictvím transformačního zákona (tzv. zákon 3T). Český Obchodní zákoník umožňuje družstevní statut i “družstvu”, kde např. 6 majitelů podílů zaměstnává 80 smluvních pracovníků. Takováto „družstva”, jejichž zaměstnanci mají místo práva na dividendu spíše statut nevolníků, ideje družstevnictví jen poškozují… Není divu, že za celých 20 let po „sametové revoluci” v ČR nevznikl družstevní komplex, který by se slušovickému družstvu alespoň vzdáleně podobal.

Transformační zákon 176/1990 neústavně zasáhl i do práv bytových družstev jako vlastníků a namísto odstranění deformací bytového družstevnictví vzniklých v tzv. reálném socialismu se přikročilo k jeho ideologicky zdůvodněné likvidaci mj. jako demokratického družstevního subjektu. Tento pokus znamenal pošlapání národních tradic; vždyť první bytové družstvo u nás vzniklo již v roce 1903.

Co dělat?

Roli zmatených českých socialistů zatím suplují Mezinárodní družstevní svaz a OSN. OSN například upozornila EU, že družstva jsou zde oproti jiným společnostem legislativně diskriminována v tom, že nemohou vytvářet nadnárodní formy. MDS nepojímá družstvo ideologicky, ale jako sociální subjekt umožňující nejhumánnější, nejspravedlivější, nejdemokratičtější a nejperspektivnější formu podnikání. MDS pak v roce 2005 přijal historickou Světovou deklaraci o výrobních družstvech, která přijetím družstevních hodnot a principů družstevní identity družstevní podnikání kultivuje a definuje.

Družstevních hodnot bylo definováno celkem 10 a jsou to:: svépomoc, vlastní odpovědnost, demokracie, rovnoprávnost, spravedlnost a solidarita, a etické hodnoty jako poctivost, otevřenost, sociální odpovědnost a péče o jiné.

A od těchto hodnot je odvozeno 7 významných principů družstevní identity:

1. Dobrovolné a otevřené členství
2. Demokratické řízení družstva členy
3. Ekonomická participace členů
4. Autonomie a nezávislost (na vládních orgánech či politických stranách)
5. Vzdělání, odborná příprava a informování členů
6. Spolupráce mezi družstvy
7. Péče o rodiny družstevníků, o komunitu a o region

Jak vidno, jde o hodnoty veskrze humanistické, socialistické a antiliberální! A družstvo, respektující družstevní hodnoty a fungující na principech družstevní identity, se stane generátorem, který bude tyto hodnoty a principy respektovat a prosazovat nejen v rámci podnikání, ale i v oblasti občanské, společenské a politické.

Zmíněná Deklarace zároveň usiluje o rozvoj družstevního podnikání tím, že vyzývá národní i regionální vlády aby vznik výrobních a zaměstnaneckých družstev více podporovaly, jako alternativní projekt při privatizaci, přeměně podniků v krizi, při restrukturalizacích, „start-up” programech a u podniků bez dědiců. A dále aby zabezpečovaly přiměřené financování podnikatelských projektů zahájených družstvy formou veřejných fondů či úvěrových záruk.

Takovýchto privatizací a transformací u nás proběhl obrovský počet, ale není známo, že by se alespoň jedenkrát jednalo o transformaci na družstevní formu. Družstva jsou tak fakticky v nerovnoprávném postavení vůči jiným typům obchodních společností.

Cílem tedy je, aby si levicové politické strany plnění Světové deklarace o výrobních družstvech včlenily do svých programů, propagovaly je a především, aby prostřednictvím svých zástupců v samosprávě eventuálně ve vládě, ony požadavky realizovaly! Stručně řečeno: ke každému privatizačnímu (i jinému) projektu se kterým přijde pravice, by měl existovat manuál jeho konkurenční družstevní alternativy. A zdá se, že nezastupitelnou a velice významnou organizační roli mohou v takových případech sehrát odbory.

Velice záslužnou roli v této fakticky buditelské práci hraje Alternativa zdola vedená doc. Ilonou Švihlíkovou, která vypracovala a politickým stranám rozeslala Výzvu Alternativy zdola k Mezinárodnímu roku družstev, ve které formuluje a zdůvodňuje nezbytné strategické kroky pro další rozvoj českého družstevnictví. Mimo jiné vyzývá:

• k zahájení rozsáhlé informační, osvětové, buditelské, zákonodárné a ekonomické činnosti přispívající k rozvoji a kultivaci družstevního hnutí, k jeho faktickému zrovnoprávnění s jinými formami podnikání.
• ke svolání národního družstevního kongresu za účasti delegátů družstev sdružených i neorganizovaných v Družstevní asociaci ČR, kteří by posoudili, jak je v ČR realizována výzva MDS.
• k ustavení České společnost na podporu družstevního podnikání, která by přispívala k rozvoji a kultivaci družstevního podnikání i formování a radikálnímu početnímu růstu inteligence a elit v sektoru družstevnictví.
• představitele politických stran, aby do svých programů implementovali mezinárodní Deklaraci družstevní identity z r. 1995 a Světovou deklaraci o výrobních družstvech, neodkladně je v zastupitelských sborech a ve výkonné moci uváděli do praxe
• družstva podnikající v ČR, aby po negativních zkušenostech s krachy kampeliček, bank apod., si po vzoru Mondragonské družstevní korporace, popř. slušovického družstva, založila vlastní regionální finanční ústavy na družstevních principech.
• Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, aby zabezpečilo, že výuka a učebnice společenské výchovy na základních a středních školách budou obsahovat širší pasáže o družstevnictví,
• veřejnoprávní sdělovací prostředky (Českou televizi a Český rozhlas), aby v tomto roce vytvořily a odvysílaly seriál pořadů o družstevnictví v ČR a ve světě.

Závěrem bych poznamenal, že aspekty družstevnictví jsou složité i fascinující a skýtají lidstvu, zmítanému ekonomickými krizemi, vizi velice perspektivní budoucnosti.

Převzato z http://www.netsocan.cz/socan/num1112/stopelh.html