Fiala hnědne, Rakušan ve stopách jiného Rakušana a EU mlčí

V Senátu došlo na projednávání senátního tisku č. 35 „Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace…“ (tzv. Lex Ukrajina), který v sobě v podobě tzv. přílepku obsahuje i novelu Trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.), konkrétně doplnění o § 318a „Neoprávněná činnost pro cizí moc“ a s tím spojené další drobné doplňky.

Podrobné rozbory politického smyslu navrženého trestného činu, který svou definicí – podstatou i „gumovou“ formou – je neslučitelný s netotalitními režimy, činí řada kritiků tohoto neomaleného a nemorálního legislativního útoku vládní koaliční moci na demokratický řád a charakter právního státu naší republiky. Zaměřme se spíše na některé technické a obsahově technické záležitosti návrhu a jejich souvislosti.

Neoprávněná činnost pro cizí moc

Z názvu nového trestného činu „§ 318a Neoprávněná činnost pro cizí moc“ logicky vyplývá, že musí existovat také oprávněná činnost pro cizí moc. Autor návrhu nového trestného činu by tedy měl seznámit veřejnost s legislativou, která umožňuje a definuje „oprávněnou činnost pro cizí moc“, a mohl by v té souvislosti též prozradit kdo, kde a za jakých podmínek toto oprávnění vydává.

Zákon od hlupáků, fanatiků nebo darebáků?

Zní to jako legrace, leč není tomu až tak. Je totiž záhodno se ptát, proč navrhovatel nezvolil neutrální název „Činnost pro cizí moc“. Kolaborace je zavrženíhodná v každém společenství, tak není třeba dalšího slovního stupňování jejího odsouzení. Obsah paragrafu by tudíž mohl být tentýž, neboť není v něm nic, do čeho by se odebrání přídavného jména „neoprávněná“ mělo promítnout. Rozšíření názvu o charakteristiku „neoprávněná“ je proto vědomé. Jde o projev čehosi v autorově myšlení. Vysvětlení se nabízejí tři. Autor neví, co činí, nezná význam slov, nemá logické myšlení – prostě je to trouba. Nebo není hlupák, avšak v ideové zanícenosti chtěl podtrhnout svůj úmysl odsoudit nekalou činnost. Tedy je zaslepenec. A nebo není ani hlupák, ani fanatik, ale má jakési skryté, nečisté záměry ohledně kolaborace, kdy rozlišuje s kým se kolaboruje. Je tudíž pokrytcem.

Takže si to shrňme. Občané mají dbát zákona, který navrhl buď hlupák nebo fanatik nebo darebák. A již mu to většina (při hlasování přítomných) poslanců i schválila. To opravdu není legrace.

Zrada, vyzvědačství, sabotáž a spolupráce s nepřítelem nestačí?

Navrhovaný trestný čin je svou skutkovou podstatou novým v oblasti trestných činů proti státu. Přitom jde o oblast, kde historie trestných činů se počítá na tisíciletí, takže je velmi dobře zmapována a v zásadě stíhá tyto tři fenomény: zrada, vyzvědačství, sabotáž, spolupráce s nepřítelem.

Je zcela pochopitelné, když společnost občas kvůli svému vývoji prověří, zda spektrum zločinných aktů nepotřebuje revizi, včetně doplnění. Vesměs však jde jen o přesnější definici skutků dosud zahrnutých v obecněji popsaných podstatách již dlouho „zavedených“ trestných činů. Cílem je zefektivnit výkon odhalování a dokazování daného zločinu a nastolování spravedlnosti. Technický pokrok třeba přinesl kybernetické útoky a to někdy i ze strany nepřátel státu apod., ale to je v podstatě sabotáž v podobě nějakého kybernetického trestného činu v Trestním zákoníku již obsaženém. Tudíž není problém takový zločin odstíhat a v trestu zohlednit ohrožení státu.

Proto je obtížné si představit nějakou činnost pro cizí moc, která by se nedala definovat jako zrada, vyzvědačství či sabotáž. Poskytnout informace? To spadá pod vyzvědačství, přičemž to žádá utajované informace a škodu značného rozsahu. I když bychom odhlédli od velikosti škody, tak jak někomu dokázat, že neutajované informace předal právě on, když jsou volně dostupné a mohl je tudíž cizí moci dodat kdokoli kdekoli a kdykoli bez ohledu na konání podezřelého. Způsobit nějakou věcnou škodu? To je jasná sabotáž, byť dnes spáchaná třeba přes internet. Zbývá nějaká blíže nedefinovaná újma, což by se mělo zahrnout pod zradu. Ovšem zesměšnit premiéra, říci o něm, že je vůl, či nějakou jinou pravdu nebo pomluvu, poškodit kohosi renomé, byť již třeba pošramocené, překazit nějaké jednání, zkritizovat něčí rozhodnutí… Je útok na premiéra, nechť již slovní či fyzický, útokem na stát nebo jen osobní na dotyčného politika? Zrada politické strany není hned i zradou státu. Činnost díky dotaci od zahraničního mecenáše nemusí být nutně zradou vlasti, ohrožením demokracie apod., ale třeba právě opakem – záleží na obsahu a reálném konání,

Špehování s otazníky

Jedna novinka tam ovšem je a to písm. b) odst. 1. „ten, kdo naruší svrchovanost České republiky tím, že na jejím území pro cizí moc sleduje jiného zpravodajskými prostředky“. Špehování jiných lidí je nepochybně neetické porušování soukromí, takže stojí svým způsobem obecně za právní ochranu, ale je svým způsobem vlastně nevinné do okamžiku, než začnete získané poznatky zneužívat: vydírat dotyčného, zesměšňovat, intrikovat proti němu atd. Ochrana soukromí, osobních údajů a života je ošetřena v Trestním zákoníku v části 2., Hlavě II., dílu 2. (§180 až 184, např. Neoprávněné nakládání s osobními údaji, poškození cizích práv atd.). Pokud byste při tomto sledování dotyčného zastihli tehdy, když studuje tajné materiály nebo se o nich baví, a vyzvonili to do zahraničí, tak je to jasné vyzvědačství (a pokud by to způsobilo značnou škodu). Zdá se tudíž, že již nyní je jak cílené, tak z nedbalosti vykonané zveřejnění, sdělení nebo jiné zpracování definovaných údajů, obstojně trestně opečováno. Záleží totiž na souvislosti, v níž našmírovaná data hodláte použít, poskytnout, zveřejnit nebo avizujete zveřejnit. Lze si totiž představit, že při psaní pamětí byste rádi měli záznam nějaké události a poskytnuté šmírování by vám pozitivně osvěžilo paměť. Co by v budoucnosti novodobí (nejen) disidenti a jejich životopisci dali za to, kdyby jim BIS poskytla archív jejich odšmírovaných mailů, telefonátů, sms, internetových diskusí, lajků, GPS dat atd. (:-)). Ostatně občas se stává, že vyšetřovatelé různých trestných činů se obracejí na veřejnost, zdali by jim lidé neposkytli své náhodné (?) fotografie a videa z kritických míst a událostí. Problém vzniká též s tím, kdy se z fotoaparátu, kamery či diktafonu stává zpravodajský prostředek: po oficiálním skončení tiskové konference, s posledním taktem na slavnostní přehlídce čestné stráže, je to detailní foto monitoru mobilu na sjezdu strany? Uvedené znění tudíž – stejně jako ostatní části navrhovaného § 318a – vyvolává otazníky o svém možném záběru ve sféře, kde již je mnohé legislativně ochráněno (osobní data, listovní tajemství, nedotknutelnost domova; viz pověstné GDPR atd.). Proč se BIS, jíž média přisuzují autorství navrhovaného § 318a, rozhodla konkretizovat zrovna tuto činnost z možného spektra činností pro cizí moc?

Toto konstatování nenapraví ani obsah písm. c) odst. 1. týkající se činnosti pro cizí moc v zahraničí, protože je opět rozporný. Když občan ČR nebo zde trvale usazený cizinec vyzvou při návštěvě v zahraničí tamní obyvatele kupř. k emigraci do ČR, tak premiér Petr Fiala to akceptuje, poněvadž EK to podporuje, zatímco kdyby byl premiérem Tomio Okamura, tak to označí za činnost ve prospěch cizí moci. A teď „babo, raď“. Za té samé dopoledne hrdina, odpoledne gauner?

Prázdný „sběrný koš“

Navrhovaný § 318a jako celek vypadá jako jakýsi „sběrný koš“ pro trestné činy dosud nepostižené jinými paragrafy v oblasti trestných činů proti státu. Potíž je však v tom, že žádné takové se asi ani nevyskytují.

Nejsme si jist, ale domnívám se, že v české společnosti nyní nezaznívala žádná potřeba po rozšíření skladby trestných skutků proti státu. Stěžovala si snad veřejná správa, politické strany nebo občané celého názorového spektra zákonem a úřady nestíhaného, že se vyskytují akce, které poškozují naši republiku a nejsou postihovány? Ano, jsou politici, úředníci a občané, kteří u svých spoluobčanů a existujících subjektů kritizují to či ono, ale šlo vždy jen o problémy ohledně názorové svobody, nikdy nebylo zmíněno a natož řešeno nějaké napojení dotyčných na cizí moc. Nikdy nešlo o kritiku ze strany celého parlamentního politického spektra (nemluvě o neparlamentních subjektech), tj. šlo jen o snahu nějaké politické strany a jejích příznivců potlačit své legálně existující oponenty. Šlo o zneužití mediálního pošpinění a případně orgánů činných v trestním konání pro stranické a ideologické boje. Jak lehko byli osočeni lidé za vyslovení faktů a názorů nenapadající náš demokratický řád a jak problematické bylo zaražení hajlujících nácků, krvežíznivých internetových diskutérů atp.? Kolikrát byl podán návrh na zákaz činnosti nějakého subjektu? Vše se tudíž pojímalo jako ojedinělé úlety některých občanů, nikoli masové či systémové problémy v rámci legálního, nikoli protistátního působení.

Shrnu-li: zatím se v žádném případě nestalo, že by dosavadní česká trestní legislativa „byla krátká“ na nějakou problematickou činnost proti státu, není žádná celospolečenská potřeba po zavedení nové trestné podstaty. Pro „sběrný koš“ tak zatím máme jen prázdnou množinu.

Nevíme za co, ale bude to „pálka“

I kdybychom připustili opodstatněnost zavedení nového trestného činu, tak z důvodu, že zatím jsou případné skutky pod něj zahrnuté pod rozlišovací schopností státu, lze považovat jeho navrhované trestní sazby přemrštěné. Trestní sazba nového trestného činu – odnětí svobody na 1 až 5 let, resp. 2 až 8 let (jde-li o značný rozsah, značnou škodu či osobní prospěch), resp. 5 až 12 let (velký rozsah nebo škoda), resp. 8 až 15 let (za ohrožení státu či válečného stavu) – je nepřiměřená v porovnání s podobnými trestními činy: § 310 Rozvracení republiky (8-12 let, resp. 12 let až výjimečný trest), § 312 Sabotáž (3-10 let, resp. 8-12, resp. 10 let až výjimečný trest), ale zejména s trestními činy § 316 Vyzvědačství (2-8 let, resp. 8-15 let, 12 let až výjimečný trest). § 317 Ohrožení utajované informace (až 3 roky, resp. 2-8 let, resp. 5-12 let), § 318 Ohrožení utajované informace z nedbalosti (až 3 roky) a § 319 Spolupráce s nepřítelem (1-10 let). Přitom např. odsouzení za trestní čin § 316 Vyzvědačství je i v nejmírnější verzi (odst. 1.) podmíněno tím, že pachatel nejen (a) předává utajovanou informaci, nýbrž tato (b) „může vážným způsobem ohrozit nebo poškodit ústavní zřízení,…“ To mj. znamená, že předání byť utajované informace, které však nemůže způsobit vážné ohrožení nebo poškození státu, není trestním činem. Podobně odsouzení dle § 314 Sabotáž si i v nejmírnější verzi (odst. 1.) žádá způsobení závažné škody. A kolaborace s nepřítelem (§ 319) je vůbec podmíněna ohrožením státu nebo válečným stavem. V případě navrhovaného § 318a Neoprávněná činnost pro cizí moc se v nejmírnější verzi o žádné škodě vůbec nehovoří, o značné škodě až v přísnější (odst. 2.) variantě, o velké v dalším vyšším stupni (3. odst.). Přitom trestní sazby jsou srovnatelné, z velké části se překrývají. Výjimkou je již zmíněná spolupráce s nepřítelem (§ 319), avšak jinou, než by se dalo očekávat. Nejenže je podmíněna ohrožením státu či válkou, ale její dolní sazba je osminou (1 rok) dolní sazby za § 318a v takovém stavu (8 let) a horní sazba je na 2/3 (10 let) obdobné horní sazby § 318a (15 let), kdy přitom není jasno, zda je cizí moc zrovna ta nepřátelská. Sice tedy nevíme co, ale je to srovnatelné s tisíci lety prověřenými zločiny, a proto to ještě více „osolíme“?

Určitou pikantností je, že se vyšší sazby dané pachateli dle odst. 2. a 3. se primárně zvyšují kvůli výši osobního prospěchu pachatele, pak dle prospěchu pro jiného (písm. a) a až poté (písm. b) podle rozsahu škody. Pokud tedy někdo očekává, že výše trestu za trestný čin činnosti pro cizí moc bude stupňována především podle škody způsobené České republice, resp. prospěchu pro cizí moc, tak je to názor trapně laický – vyšší flastr pachatel dostane, když si díky cizí mocí sám namastí kapsu …

Senát by měl žádat odbornou či veřejnou diskusi

Senát by proto měl vyvolat přinejmenším odbornou diskusi (ne-li i veřejnosti) o tom, jaké činnosti budou novým paragrafem stíhány, protože kromě činnosti definované v odst. 1. písm. b) o sledování jiných lidí zpravodajskými prostředky pro cizí moc (a i to je jaksi rozostřené) jde vlastně o kde co a záleželo by pak jen na (dez)interpretaci jakéhokoli konání, podsunutí úmyslu komukoli za cokoli. Parlament by měl žádat seznam problematických skutků, které doposud orgány činné v trestním konání nemohly stíhat nebo jen s obtížemi. Nechť navrhovatel přesněji definuje případné zločinné konání. Tvrzení, které nyní v Senátu zaznělo, že se nebude vztahovat na „blbiny, které lidé píší na sociální sítě“ (volně citováno dle zprávy ČTK z 15. 1. 2025 „Senátní bezpečnostní výbor podpořil trestnost neoprávněné činnosti pro cizí moc“, z níž však tato formulace po nevelkém čase zmizela (aniž by byla v záhlaví uvedena úprava zprávy…)), nelze brát jako relevantní, na úrovni důvodové zprávy, která by měla sloužit jako vodítko.

Trest přítomným za to být v blbý čas na blbém místě

Při neurčitosti definování trestného skutku, jeho všemožnosti, dostávají obludný rozměr s navrhované, s § 318a spojené doplňky § 367 Nepřekážení trestnému činu a § 368 Neoznámení trestného činu. Jak má občan vědět, že kdosi v jeho okolí páchá trestný čin dle § 318a, když jeho definice je tak povšechná? Dá se předpokládat, že kvůli neurčitosti definice trestného činu dle § 318a bude k důkazu trestné činnosti a jejího úmyslu pro účely stíhání, resp. obvinění a obžaloby podezřelého třeba popsat nějaký řetězec konání. Kdosi z okolí sice bude přítomen jen sekvenci z tohoto řetězce, z níž sotva by mohl usoudit o protizákonnosti, ale bude moci být vystaven až tříletému trestu odnětí svobody, poněvadž nepřekážel čemusi, resp. neoznámil cosi, o jehož podstatě neměl ani potuchy?

Přílepková hloupá demagogie

Naprosto scestná a demagogická je obhajoba formy tzv. přílepku, kterým je návrh § 318a protlačován legislativním procesem. Zahrnout paralelně návrh § 318a i do připravené novely Trestního zákoníku a tvrdit, že tedy stejně bude v budoucnosti schválen, takže „přílepek“ jen urychlí jeho schválení, je projevem politické nezpůsobilosti. Patrně jak intelektuální, tak morální.

S jistotou můžeme vsadit na otáčení Země, nikoli na nějakou lidskou činnost, a to včetně činnosti legislativní. Je řada legislativních počinů, které nebyly a nejsou dotaženy; stačí vzpomenout na návrhy na celostátní referendum, na někdejší letitou peripetii s omezováním poslanecké imunity atd. Dokud novelu Trestního zákoníku nepodepíše prezident a nevyjde ve Sbírce zákonů, tak pro běžné občany jako by nebyla. Tudíž i naplnění smyslu „přílepku“, což je dle Ústavního soudu neústavní forma, může dojít až v okamžiku platnosti novely Trestního zákoníku. Tedy v okamžiku, kdy jej však už činí zbytečným.

Opakovaná vědomá lumpárna

Použití přílepkového, tj. nezákonného postupu (a nejde o nadnesený řečnický obrat, nýbrž o rozhodnutí Ústavního soudu) podtrhuje negativní morální profil navrhovatelů a podporovatelů § 318a. Jestliže se kdosi nezákonným způsobem snaží projednat a schválit návrh hloupý nebo fanatický nebo pokrytecký, tak je nutno zpozornět a zablokovat tuto tuplovaně negativní akci. Tím spíše, že již samotné navržení nového § 318a (a dvojice s tím spojených doplňků) sice bylo legální formou poslaneckého návrhu, ale obešlo se tak jinak standardní kolečko připomínek (rezortů aj. subjektů, mj. Legislativní rady vlády), jež je povinnou součástí vládních návrhů. Poslanecké a senátorské návrhy nepochybně mají své místo, protože mohou vylepšit vládní předlohy, ale je jiné doplnit téma, které prošlo řádným připomínkovým kolečkem a je (nebo mělo by být) tedy jak samo, tak v kontextu a detailech podrobně rozebráno, a je jiné navrhnout přílepek na téma, které nikdo nečekal, neznal a neprobíral.

Od fialové k hnědé

To, jak se touto morální zkouškou – dilema to díky rozhodnutí Ústavního soudu není – zákonodárci vyrovnají, ukáže, kde jsme a kam směřujeme. Vzhledem k tomu, současná vládní koalice je pravicová, tak se dá hovořit o jejím hnědnutí, o tom, že Rakušan kráčí ve stopách jiného Rakušana, nechvalně známého rodáka z Braunau. Kdyby byla levicová, tak by se to dalo popsat jako prosazování praxe JVS a nebyl by to „jednotný vizuální styl“, ač jednota názorů a konání byla výsledkem působení toho soudruha.

Jde totiž o pro demokraty nepřijatelnou formu politiky, nechť již vaše ekonomicko-sociální orientace je pravicová či levicová. V autentické demokracii jsou politicky pochybné aktivity dostatečně ošetřeny kromě zmíněné zrady, vyzvědačství, sabotáže a kolaborace tresty za hanobení a xenofobii z důvodu (třeba i jen domnělé) národa, rasy, etnické, politického přesvědčení, vyznání, třídy či příslušnosti k jiné skupině. K uvedenému existují důvodové zprávy, judikáty, jde tedy o oblasti solidně prozkoumané, „osahané“ praxí a teorií. Kriminalizace politiky, politických názorů je velmi ošemetné, neboť jde o záležitosti mocenské, celospolečenské. To není okradení jedince, to jde o nás o všechny. A najednou se má do této citlivé skupiny trestných činů přihodit problematicky definovaný a problematicky prosazovaný nový trestný čin?

Této ošemetnosti si musí být vědom nejen student politologie, natož profesor. To by mělo být zřejmé už členovi obecního zastupitelstva, natož poslanci, senátorovi a prezidentovi. Tím spíše, když se ohledně toho zvedla vlna kritiky a varování včetně historických poukazů To už pak není možné odbýt, že „to jsme nevěděli“. To je pak jasný úmysl, cílené konání. To je nezpůsobilost splňovat demokratické zásady, pravidla právního státu. A proto již nejde o úlety občanů nebo exekutivní výstřelky, nýbrž o exces zákonodárců, je na místě obava, že se z fašizoidního stává fašistické.

Mlčení nikoli jehňátek

Kupodivu z EU či z USA, těchto rádoby majáků demokracie, není slyšet ani pípnutí. A že se hlasitě ozývají, když jde o Polsko, Slovensko, Rumunsko, nemluvě o státech mimo EU a NATO (pokud nejsou jaksi s Bruselem a Washingtonem nějak spřaženi – a nejde o demokratickou vazbu, viz např. Saúdská Arábie aj., genocida není na závadu).

Demokracie, politická rovnost (nemluvě o jiné) není pro tyto síly prioritou, jen orwellovským nástrojem touhy po moci a majetcích, po nezaslouženém disponování prací živou i zhmotněnou. Ti, co na veřejnosti či v zákulisí baží po moci, majetcích a statusu (a nejsou s to jich dosáhnout činy celospolečensky uznávanými) s vývojem společnosti vyčerpali možnosti demokratických nástrojů a metod ku svému uspokojení, a proto sahají po totalitních, diktátorských metodách. Volání po větší občanské spoluúčasti na politické moci, povinné zpřístupnění informací, šíření participativních rozpočtů, volání po referendech, po rozšíření moci kontrolních úřadů, rozvoj internetu a sociálních sítí, sílící vědomí upřednostnění kooperace před konkurencí, vědomí nutnosti a oprávněnosti lidské, právní, politické, ekonomické rovnosti a další obírá dosavadní mocné o klid a vládu a narušuje jejich krasojízdu po stále větším podílu na bohatství lidstva. Hledají a forsírují fanatiky, podlézavce k manipulaci s hlupáky a pasívními konzumenty. Není překvapivé co Petr Fiala oprašuje, když si vzpomeneme, s čí účastí na počátku 90. let fedroval svoji kariéru. A nejde pouze o § 318a, jde o zabetonování veřejnoprávních médií před veřejnou kontrolou, o řízený úpadek školství jako způsobu debilizace obyvatelstva, jde o cílené předlužení veřejné správy do oprátky kořistících korporátních věřitelů, o politiku strašení k ovládání voličů, o vnášení a zveličování podružných agend k rozklížení, atomizaci a rozeštvávání občanské společnosti v duchu „rozděl a panuj“, o orwellovskou řeč a činy maskující cíle, které nelze dosáhnout otevřeným násilím.

To, co před sto lety vyhřezlo v Itálii a Německu, později ve Španělsku, Portugalsku, Paraguayi a získalo obdiv i v řadě jiných zemí, jako Velká Británie, USA, Japonsko, Chorvatsko, Ukrajina, Maďarsko, Rumunsko atd., ale i Československo, nakonec došlo svého zkrocení až po apokalypse 2. světové války. Zkrocení, nikoli konce. Egoistická touha kořistit z jiných, když ne přímo a otevřeně, tak nepřímo a skrytě, je jedním z pólů lidského charakteru. Je jen na nás, občanech, v jaké míře dostane prostor ke svým úderům či rakovinnému bujení. Návrh § 318a je nádorem vytvářejícím podmínky pro údery.

Autor textu: Karel Růžička