Důchodový systém může mít i fondovou část, ale jinou, než chtějí banky

(Upravený a doplněný text projevu na slavnosti 1. máje 2022 v Praze na nám. Míru)

Naše setkání je věnováno tématům bydlení a důstojných mezd a platů, tj. otázkám následujícím hned po těch nejzákladnějších – po otázce životného životního prostředí a mírového soužití jako nutných předpokladů alespoň holého přežití. Pod téma důstojných odměn za práci si dovolím přiřadit i důstojné důchody, což je vlastně odložená odměna za vykonanou práci.

Fialová pětikolka opět skloňuje téma důchodové reformy. Je to z hlediska pravice pochopitelné – objem prostředků protékající ve státním rozpočtu skrze penze je obrovský, přes půl biliónu korun, z toho výdaje na starobní penze představují přes 400 mld. Kč. Tudíž touha z něho odklonit pár miliard na soukromou spotřebu nějakých zprostředkovatelů iluze zbohatnutí plátců sociálního pojištění je neméně obrovská. Proto se opět přichází s nápadem spoření na důchod prostřednictvím soukromých penzijních fondů.

O co ve skutečnosti kráčí? Provozní náklady průběžného státního důchodového systému – kdy na úřad přijdou ráno peníze od plátců pojištění a odpoledne putují k důchodcům – jsou ve světě v průměru okolo 3 % z vybrané částky, u nás okolo 1,5 %. Česká správa sociálního zabezpečení vyplatí půl biliónu korun a sama utratí asi 7 mld. na svůj chod – mzdy, energie atd. Provozní náklady penzijních fondů se ale ve světě pohybují okolo 9 %, někdy ale také stoupají na 15 a více procent, protože je třeba kromě úředníků zakládající kopíráky zaplatit i makléře a členy správních rad, burzovní poplatky, náklady vydání cenných papírů – a to dělají lidé nepracující za mzdy referentek ČSSZ.

Co byste ale nedali za naději, že vámi zvolený penzijní fond při kupčení s cennými papíry udělá díru do světa, že… Ano, podmínky pro nákup cenných papírů penzijními fondy jsou přísnější než pro běžné investiční fondy; zákony určují, zda vůbec a případně jaký podíl mohou rizikovější papíry – komunální a firemní obligace, případně akcie, zahraniční papíry – v portfoliu fondu tvořit. Zatím tyto podmínky nejsou pro budoucnost stanoveny, na principu ekonomického koloběhu mezi producenty hodnot, penzijními fondy a penzisty to ale moc nemění.

Princip je následovný. Fond nakupuje dluhopisy veřejné správy a může-li, tak i korporátní obligace a akcie. Jaký je jeho zájem jako kupce dluhopisů či dokonce akcionáře? Aby byl výnos co nejvyšší. V případě nákupu státních obligací fondy potřebují, aby stát byl vůbec zadlužen, aby měl schodkové rozpočty, aby vydával dluhopisy, aby úrok byl vysoký, ale aby je stát platil, tedy aby zadlužený stát měl dostatečné daňové a jiné příjmy a mohl splácet své dluhy, tj. aby lidé ze svých mezd a platů odváděli vyšší daně a platili rozličné mastné poplatky, ale ne aby stát politici oddlužili, nýbrž aby vyváděli veřejné prostředky do bank a fondů jako jakousi velmi solidní a jistou rentu. V případě nestátních dluhopisů a akcií je snahou fondů, aby z toho, co výrobní firmy utrží a zbyde jim po zaplacení dodavatelům, šlo méně na mzdy a více na zisky a výplaty dividend či na nabízené úroky z obligací. Polopatisticky: váš penzijní fond se bude snažit, abyste měl co nejnižší mzdu, aby mohl vykázat co nejvyšší výnos pro váš důchod. Za tuto operaci vyinkasuje výše zmíněný desátek. Suma sumárum – vy v průměru za tuto taškařici zaplatíte třikrát více než v případě průběžného státního pilíře a pár lidí, kteří v dosavadním systému nebyli vůbec třeba, si přijde na pěkné prachy, rozhodně větší, než máte a budete mít vy.

Takže pokud by Fiala&comp. uzákonili, že kupř. pětinu odvodů na sociální pojištění budou platit pojištěnci penzijním fondům, tak ČSSZ a fondy spotřebují na svůj chod v absolutním vyjádření stejné miliardy, ale ČSSZ vám za ně přinese čtyřikrát více peněz. Za to, že vám fondy z levé kapsy peníze vezmou, aby vám je do pravé nasypaly, jim za prsty zůstane nějakých šest, sedm miliard korun. No neberte to.

Tato lumpárna může mít ještě další stupeň, když by investice fondů nebyly omezeny na tuzemské cenné papíry, ale byla by fondům dána možnost nakupovat i zahraniční. Pod záminkou vyššího zhodnocení pojistných odvodů. Takže fond zdroje vyprodukované zde alokuje do investic jinde – kupř. do dluhopisů na modernizaci výroby v Tramtárii. Takže zdejší domácí firmy budou investičně zaostávat, neboť zájemců o jejich dluhopisy bude méně a nebo budou muset slibovat vyšší úroky, tudíž budou méně konkurenceschopné, jejich výrobky se budou muset prodávat levněji, zisky budou nižší, zbude méně na vaše mzdy. Fond ovšem bude vykazovat rekordní zisky, ale zdejší ekonomika bude usychat. A vy a vaši potomci s ní. To vše v té ceně troj a vícenásobně vyšších provozních nákladů fondů oproti průběžnému systému. Ovšem bude vás hřát vědomí těch krásných zisků vašeho penzijního fondu a když jeho šéf pojede novým meďourem, tak jako byste tam jeli i vy spolu s ním.

K tomu jen dodejme, že ve věcném plnění všechny důchodové systémy, ač finančně tzv. spořící, fondové, jsou fakticky průběžné. Do penze neodcházíte s vagónem tatranek a cisternou coca-coly a až budete „ležák“, tak vám musí někdo každý den utřít pozadí. Společnost tak jako tak každý den by měla dle známé průpovídky o třech zlatkách vynaložit cca třetinu prostředků na děti, třetinu na produktivní generaci a třetinu na seniory. Tedy měla by, u nás je sazba na důchodové pojištění dlouhodobě 28 % z hrubé mzdy – to je úřední finanční vyčíslení tolik skloňované úcty ke stáří.

Soukromé penzijní fondy jsou jako jiné obchodní společnosti zřízeny kvůli zisku akcionářů, nikoli jako charita pro klienty. Ve svém propagačním letáku to samozřejmě napsáno nemají. Navíc politici budou strašit měnícím se poměrem lidí v produktivním a poproduktivním věku – kolik důchodců bude muset pracující živit. Takže je záhodno mít pro strach uděláno. Oni totiž všichni tito „strašitelé“ mlčí o rostoucí produktivitě práce – za poslední půlstoletí v zemědělství stoupla na troj až čtyřnásobek, podobně v průmyslu, třeba mladoboleslavská škodovka vyrábí asi 7-krát víc aut. (Pravda, jsou funkční pozice, kde produktivita klesá – kupř. počet placených šéfů politických stran v ČR a na Slovensku je asi čtyřnásobný oproti době předlistopadové, ale tempa ekonomického růstu za posledních 30 let před listopadem 1989 a za 30 let po listopadu jsou takřka shodná. To je ale jen taková drobná piha na kráse současného režimu.) Ze strašení kolapsem systému není jasné – když už předchozí režim stranických bafuňářů uměl zajistit reprodukci pracovních sil a odměnu na stáří – proč by to neměl zvládnout režim vedený demokraticky zvolenou politickou a ekonomickou elitou, vystudovanou ještě tryskověji, než urválkovští právníci, že… (Vzpomeňme, že v 1. polovině 70. let husákovské vedení ČSSR zahájilo masívní výstavbu bytů, běžela výstavba dálnice a metra (vše s efektem odložené návratnosti, než se dálnice a metro spustí a sídliště postaví) a k tomu ještě přišlo s finanční podporou mladých rodin a boomem „Husákových dětí“.)

O mzdy, o jejich výši, aby se jejich podíl při dělbě tržeb firem nesnižoval, se musejí postarat a nepochybně postarají odbory. A spolu s levicí se mohou zasadit i o saldo na účtu sociálního pojištění. O jedné věci se totiž vůbec nehovoří v žádné diskusi o budoucnosti důchodového systému, a to i tzv. expertů na důchodové systémy. Je to přitom druhým argumentem proti strašení kolapsem penzijního systému: je to možnost zvýšení procenta odvodu na sociální pojištění. Je to jednodušší než prodlužovat věk odchodu do důchodu, měnit zápočtové doby, zřizovat penzijní fondy. Stačí zvýšit sazbu o jeden procentní bod – ze zmíněných 28 na 29 % a důchodový účet bude dlouhodobě skoro vyrovnán. (Pokud by tato sazba platila v posledních devíti letech, byl by účet čtyřikrát v plusu a pětkrát schodkový, na nule by byl v případě sazby 29,2%.) To dělá u středního platu okolo tří set korun – dovoluji si prohlásit, že v rámci měsíčních výkyvů příjmů (kupř. kvůli rozdílnému počtu odpracovaných hodin, kolísání odměn) a výdajů to sotva kdo je s to pocítit.

Přitom pravicová důchodová reforma stejně bude tlačit k navýšení odvodů – jenže ne do průběžného systému, nýbrž do fondového. Jen to nebude sčítat, aby to lidé neprokoukli. To by totiž nešlo strašit kolapsem systému, ač průběžný důchodový systém je ta nejrobustnější ekonomická operace lidské společnosti – má totiž ve věcném vyjádření tradici miliónů let rozdělování úlovků smeček a tlup. To samozřejmě lidským vlčákům a opičákům nevoní – ti, aby se nepožrali mezi sebou na trzích firemní produkce, chtějí tunelovat veřejné prostředky, proto si korporace kupují poslance, europoslance, ministry a eurokomisaře. To dává i odpověď na údiv, čí politiku EU vlastně dělá.

Ale přece jen by někde neškodilo o hodně lidí více – v sociálních službách pro seniory. Peníze pro seniory se najdou, přinejhorším jako obvykle pomůže převod peněz z jiných daní, ale lidi, co stařečky obstará, na ulici nenajdeme. Ty třeba vychovat (nejen vzdělat, ale i vychovat, aby klienta nebrali jen jako číslo).

Stejně tak by se hodil i jeden speciální penzijní fond, státní, kam by lidé v produktivním věku odváděli díl svého sociálního pojištění. Tyto peníze by měly mašli – na výstavbu bydlení pro seniory. Daly by poctivou práci projektantským a stavebním firmám, ale zejména by měly zajistit novou kvalitu bydlení podle fází stárnutí, kdy si nejprve vystačíte v původním bytě s občasnou několikahodinovou výpomocí, pak by se vám hodil denní stacionář, později bezbariérové bydlení s lehko dostupnou péčí atd. Ty by byl fond, jehož efekt by se lidem platícím odvody na sociální pojištění nepochybně vrátil. Rozhodně s vyšším a hmatatelným, reálným přínosem, než peníze proceděné skrze správcovské společnosti soukromých penzijních fondů a postižené inflačním ekzémem.

Ano, český důchodový systém musí řešit otázku nedostatku lidí – posílit počty sociálních pracovníků, a měl by přistoupit i na vytvoření penzijního fondu – na financování bydlení seniorů s patřičným servisem pro ně.

Autor textu: Karel Růžička