Co stojí za připomenutí aneb Heslo, které vyděsilo

„Den veteránů“ – tak zní oficiální název souboru akcí konaných 11. listopadu, v den výročí ukončení 1. světové války. Slaví se především v Evropě, USA a zemích Commonwealthu. Původní název, který tato vzpomínka po „Velké válce“ nesla, byl však jiný: „Den příměří“ či „Den památky“. Až po korejské válce v 1. pol. 50. let Kongres USA akci přejmenoval na „Den veteránů“ a ostatní se postupně k přejmenování přidali.
Obsah a smysl názvu „Den příměří“ nebo „Den památky“ je významově zcela odlišný od názvu „Den veteránů“. Místo celistvější vzpomínky na válku – na válečné boje, hrdinství i utrpení, na oběti na frontě i v týlu, na mrtvé, zraněné i přeživší, na zbavené zdraví, příbuzných, přátel a majetku, na hladové a truchlící, na hrdiny i ty druhé, na úspěchy, neúspěchy, na vítězství, prohru a diplomacii uzavírající toto mnohoraké selhání lidství – se z toho ponechá jen hold válečným veteránům. Oslava vojáků, kteří měli kliku, že je protivník netrefil nebo trefil tak, že přežili, plus pieta za jejich v boji padlé kamarády. Oslava všech vojáků, aniž bychom tušili, jak se v té šílené době chovali. Oslava těch, co zabíjeli úspěšněji než ti naproti…

Kamsi se tím ovšem vytratilo zkoumání smyslu, cíle války, toho nejhoršího konání lidí. Není nic horšího než vraždění nevinných. Hlad je možné zahnat jídlem, řadu nemocí lze vyléčit, po první lásce může přijít (a většinou přichází) druhá, místo jednoho zaměstnání lze najít jiné, to vše lze napravit nebo alespoň zmírnit – avšak mrtvého nevzkřísíte. A jak si přitom vedli oslavovaní veteráni? Za co bojovali, za co stříleli – a zabíjeli? Na koho stříleli a koho zabíjeli? Víme to? A na čí příkaz bojovali? A umírali? Oni i ti nevinní, civilové, děti.

Z varující vzpomínky „Dne příměří“ či „Dne památky“, odrazující svým připomenutím té záplavy strastí a pár kapek konečné radosti od možného opakování války, se nám vylíhla oslava válečníků. Místo sklopené hlavy, výčitek a pokání za společenské, politické a třeba i osobní selhání tu máme hlavy hrdě vztyčené a étos nenápadně vedoucí k postoji „příklady táhnou“ směřující finálně znovu k „Hurá do boje!“. Jak elegantně lze pietu za terče převrátit v oslavu střelců.

Je fakt, že název vzpomínky neodradil lidstvo od opakování světové války – a to s obětmi asi pětinásobnými, nemluvě o desítkách válek regionálních a občanských. Řadoví občané tak opět a opět trpěli a umírali na akcích politických špiček zhusta v zájmu ekonomických mocných, v nemálo případech skrytých za líbivými hesly již méně libých ideologií. Kredit obětí imperialistických válek a hrdinů protifašistického a národně-osvobozovacích bojů byl postupně překryt oslavou veteránů válek a misí pod praporem demokracie, odporu proti neokolonialismu, národních zájmů a národní bezpečnosti (národů i tisíce kilometrů vzdálených od místa bojů…), třídní solidarity. Měnili se tak vlastníci území, surovin a podniků, beneficienti z práce pracovních sil a z odvodů daňových poplatníků. Mezinárodní spory někdy zastíraly domácí potíže vládců, někdy byly zástupnou válkou velmocí, občas se to mydlilo uvnitř hranic země, napětí a strach ukázňovaly příliš občansky aktivní občany, výroba zbraní a munice těšila akcionáře zbrojovek, vojáky kariérní možnosti bitev a umírání nadřízených a politici mají žně jak díky postojům mravním tak nemorálním, díky schopnostem řídícím, diplomatickým i intrikánským. Moc, majetky, postavení – toť trojjediný bůh drtivé většiny válek.

Doba bohů naštěstí postupně pomalu odchází. Tak, jak postupuje lidské poznání a vymaňuje se z úrovně zvířecí mysli a její mentality, jak polevuje víra a posilují pochybnosti, kladou se otázky a hledají odpovědi. Krůček po krůčku. Od popisu a zjištění stavu k prvním, víceméně nenásilným omezením, k apelativním metodám doprovázeným jen velmi podmíněnými silovými nástroji. Zatím jsme se dostali k mezinárodním smlouvám a vnitrostátním zákonům, jedinci, skupiny a státy mohou svůj postoj projevit i bez vojenské síly, v kultuře, ekonomice či jinak. Máme OSN, OBSE, mezinárodní tribunály – není nic moc, ale lepší než nic. Publikování problému, jeho veřejné projednávání a případné odsouzení alespoň jako osvěta intelektuální a morální.

Pouze minimum válek a misí mělo požehnání Rady bezpečnosti OSN, jak stanovuje Charta OSN. Většina konfliktů totiž nemá očividnou podobu střetu dobra a zla, aby všem, zvláště pak velmocem, byl kdosi jasným darebákem. A pokud ji i má na začátku, tak ji snadno ztratí v hrůzných činech vojáků a armád bojujících stran. Řetězec válečných zločinů tak pokračuje, teror je nejen individuální či skupinový, ale i státní, páchány jsou etnické čistky, národnostní, náboženský, rasový útisk, kulturní i fyzická genocida. Mlží se a lže o příčinách válek, o vinících, o průběhu bojů, o obětech, veřejnost (což v demokratických státech provozujících volby je obzvláště důležité) je manipulována. Válčí se zbraněmi, dodávkami výrobků a surovinami, obchodními sankcemi a úvěry, informacemi, bojuje se ve vědě, výzkumu, ve výchově a vzdělávání, v kultuře, sportu, zábavě. Oprávněné morální a jeho nástroje jsou darebáky bez mihnutí oka zneužity. Prapor vlaje, světlo svítí a co je ve stínu málokdo vidí…

Proto by veteránskou akci mělo provázet i zamyšlení nad tím, kteří veteráni si zaslouží vzpomínku a úctu. Za jaké cíle kde a jak bojovali. Každopádně by ovšem měla taková akce připomenout i oběti dotyčných bojů. Padlé na frontě i v zázemí, zraněné na těle i na duši, ze ztrát blízkých, z životních neštěstí, která oni sami sotva mohli odvrátit nemajíce politickou moc či jiný společenský vliv na motivace, rozhodování a konání mocných. A netýká se to jen „našich“, nýbrž i protivníků, poněvadž tam je též řada nevinných.

Nikdo nepřichází na svět jako lump. Ani kdyby se kdovíkde narodil. Až podmínky společnosti, výchova v rodině, školce, škole, partě, klubu, zaměstnání, v nichž vyrůstá a žije, až jeho vlastní vůle a vědění jej formuje. Jeho životní hodnoty, cíle a postupy. V tom je zodpovědnost a spoluzodpovědnost nás všech. Dle našeho místa ve společenské struktuře, jejích vazbách a procesech, V místě a čase, v kontextech a detailech. V demokratickém státě má každý občan svůj zlomek voličské spoluzodpovědnosti za voličské představy, za vládu své země, za to, zda a jak koná ve vztazích k jiným státům. V čem jde příkladem, zda formuje vztahy mírovou rovnocennou spoluprací nebo diktuje nadvládu či ve svém nuceném nebo dobrovolném vazalství provozuje nadpráci. Zda produkuje státníky a diplomaty nebo válečné veterány a oběti.

S tímto vědomím se nesla i účast Ne základen a AZ na oslavách „Dne veteránů“ 11. listopadu 2023 na náměstí Míru v Praze, kde jsme zřídili petiční stánek vedle stánků Armády ČR, vojenských škol a dalších organizací spjatých s veterány, vojáky a vojenstvím. Ne, že by nás tam rádi viděli, ale petiční zákon je jedním z nezpochybnitelných kladů „sametu“. Ostatně ani my jsme s řadou expozic nebyli nadšeni a přišli jsme právě proto, abychom připomínali celou šíři vzpomínek někdejších „Dnů příměří“, resp. „Dnů památky“, a rizika válečnictví stále živá i dnes. Tím více, že prezentace vojenských subjektů jsou často navštěvovány kolektivy ze škol a školek. Jasně, učitelky jsou rády, že mohou nějak jinak vyplnit čas s dětmi a žáky než pobytem ve škole nebo na hřišti s mnohokrát opakovanými činnostmi, tudíž představení vojáků, policistů, hasičů, podobných a jiných vizuálně zajímavých profesí jsou vítanou změnou v každodenní rutině výchovno-vzdělávacího procesu. Jenže vojáci – pokud zrovna jako ženisté nemontují náhradní most, nezachraňují lidi při záplavách či jinak nepomáhají civilům nebo jako vojenští zdravotníci neposkytují v takových situacích lékařskou pomoc – nejsou asi tím nejvhodnějším příkladem pro formování dětských snů o budoucím povolání.

Uniformovaní účastnící akce se u nás nezastavili, civilních ale poměrně dost. Nabídli jsme různé petice, zejména promírové, proti korespondenční volbě a pár osvětových textů. Atmosféra debat nám připomněla doby petic proti radaru Národní raketové obrany USA v ČR, resp. za referendum o něm. Odpůrci zbrojení a válčení obecně, kritici války USA s Ruskem na Ukrajině, oponenti korespondenční volby a dalších výčinů stávající vlády Petra Fialy s námi souhlasili, přičemž několikrát šlo o bývalé vojáky, kteří tlumočili i nesouhlas svých kolegů, dodnes vojáků, s kroky pětikoalice. Zastavili se i ti nerozhodní, kteří chtěli informace z obou stran. Zvláště šlo o mladé, kteří jednak projevili zájem o naše postoje, na druhou stranu v diskusích vyjevili významnou neznalost historie. Tak jsme jim snad pár semínek neselektovaného vidění a informačního hledačství do hlavy zaseli. Objevili se, samozřejmě, i naši odpůrci. Zajímavá přitom již byla forma: zatímco první dvě skupiny komunikovaly normálním hlasem nebo dokonce tiše, neagresívně, naši oponenti halasili a projevovali slovní agresi. Možná by někteří užili i fyzické, kdyby to nebylo na tak frekventovaném místě, tak alespoň slovy vyjadřovali touhu náš stánek zlikvidovat. Takové osoby si vůbec neuvědomují, jak kompromitují obraz vojáků, neboť nepochybně mezi vojáky byli a jsou ti, kteří vzali zbraně do ruky kvůli seriózním ideálům obrany vlasti a spoluobčanů proti cizím uchvatitelům, proti agresi a nespravedlnosti, kvůli pozitivně znějícím proklamacím. Silové řešení sporu určitě nesmí být první volbou, ale když už jiné možnosti nejsou, tak jsou armáda, domobrana nebo partyzáni oprávněnou silou. Ovšem ti, kteří i v míru a pokoji projevují násilnické choutky, jsou varováním, jaký charakter nakonec může armáda nabýt.

Zakončení akce, přesněji působení našeho stánku na ní, bylo k popukání. Stánek jsme jako obvykle oblepili různými hesly. Mj. i heslem „Pryč z NATO“, které bylo na zadní straně stánku, nikoli k většině ostatních stánků, ale více pro cestující MHD a shodou okolností i směrem k symbolickému hřbitovu s kříži příslušníků AČR padlých na zahraničních misích. (Jakýpak je asi poměr obětí AČR a jejich obětí v zemích nasazení?) Nevadilo to do doby, než od pódia ke křížům vykročila ministryně obrany Jana Černochová a náčelník Generálního štábu AČR Karel Řehka. V tom okamžiku se před zadní stranu stánku postavila asi čtveřice pánů v civilu, kteří – jakoby zcela náhodou a přirozeně – nad hlavy zvedli batohy a jiné předměty. Patrně aby šéfstvo rezortu nebylo dotčeno zmíněným heslem a aby náhodou ani diváci přítomných televizí nebyli obtěžováni touto myšlenkou. Chlapci s batohy nad hlavami byli fakt nenápadní a jen potvrdili názory expremiéra Miloše Zemana o čučkařích – počasí toho dne, času a místa totiž zavdávalo důvod k použití deštníků, které by naprosto nenápadně překryly „škodlivý“ text. To však ochránce informační neposkvrněnosti rezortního panstva a přítomného a televizního obecenstva nenapadlo a nebo jimi nebyli vybaveni.

Holt tam, kde schází rozum a charakter, kde se někdo bojí jiného postoje, tam je místo i pro egoisty a řiťolezce, pro papouškování, primitivní činy, pro válcování a válčení. Ne důvtip, ne tvořivost, ne vícefaktorový pohled na svět, sebe a ostatní. Ne pochopení rozmanitého chodu světa, místa sebe samého jakož i ostatních.

Pokud animální rezidua v myslích nadkritického počtu Homo sapiens sapiens budou mít nadkritickou míru, bude ten sapiens spíše non sapiens. S gradujícími konflikty, násilím a válkami, s hrdiny a obětmi, s vypjatými poprsími vyznamenávaných a sepjatými rukami shrbených pozůstalých. Se stále živými „Dny veteránů“, se zapomínanými „Dny památky“.

Autor textu: Karel Růžička