Čeští vazalové touží po cizí silové ochraně

Po 16 letech jsme se opět dočkali otevření otázky zahraniční vojenské základny v České republice. Tehdy to byl radar Národní protiraketové obrany Spojených států amerických, nyní to má být vojenská základna USA zatím nespecifikované, obecnější povahy.

Tehdy koalice ODS, KDU-ČSL a SZ obluzovala veřejnost tvrzeními, že radar a rakety s ním spojené, o nichž potom bylo rozhodnuto, že budou umístěny v Polsku, nás budou chránit před raketami darebáckých států jako Irák a Severní Korea. Nějak se jim vytratilo z jejich tvrzení, že již sám název radarové základny hovořil o obraně USA, nikoli někoho jiného. Stejně nejapné bylo jejich poukazování na zmíněné dva státy. Saddám Husajn tehdy disponoval raketami, které mohly ohrozit Balkán, ale střed Evropy už s bídou. Tím spíše by bylo otázkou, jak včas by radar u Prahy zachytil rakety směřující z Iráku na Balkán. Možná, že v Pentagonu a tehdy ve Strakovce věřili, že Zem je placatá, pro zastánce kulatosti zeměkoule je jasné, že rakety z Iráku by musely být už hodně vysoko, aby je paprsky z Brd zaznamenaly. Vrcholem trapnosti vládní squadry M. Topolánka, V. Parkanové, A. Vondry, M. Bursíka, M. Kalouska, K. Schwarzenberka, jejich propagandistického pohůnka T. Klvani, ale i některých jinak vážených osobností (L. Smoljak) byla hrozba Severní Koreou. Ta to má do USA (pomineme-li Aljašku) 110 stupňů zemské délky směrem na východ přes Tichý oceán, zatímco směrem na západ to činí 200 stupňů přes celou Asii, Evropu a Atlantik, z toho jen k nám to dělá 130 stupňů zemské délky. Chlapci asi nechodili na základní škole na zeměpis a neviděli nikdy globus; je děs, že pak takové kreatury vládnou. Ale co si občané volí, to mají. To, co bylo nasnadě – že radar je proti Rusku, bylo bagatelizováno. Stejně tak riziko, že Praha slízne hned první úder v případě nějakého konfliktu, neboť monitorovací zařízení jsou právě ta první na řadě, poněvadž nepřítel musí být co nejdříve oslepen, aby se nemohl bránit a byl zasažen. Spolu s posouváním hranic NATO na východ a vypovídáním odzbrojovacích smluv to bylo jasné zvyšování napětí v Evropě a zametání cesty ke střetu s ožívajícím pojelcinovským Ruskem. Naštěstí se ve Straně zelených tehdy našlo pár rozumných a smlouvu o podmínkách pobytu vojsk USA v ČR se podařilo vyšachovat z Parlamentu a definitivní tečku udělal sám prezident USA Barack Obama zrušením projektu, (to již za vlády Jana Fischera).

Růst napětí v posledních letech mezi Ruskem a Ukrajinou podporovanou USA a EU/NATO oživil myšlenku americké základny v ČR a forsáž této touze po amerických bagančatech v naší vlasti nasadila rusko-ukrajinská válka, ruský plod na stromě amerického válečnictví. Dospělo to tak daleko, že ministryně obrany Jana Černochová (ODS) nedávno oznámila, že navštíví USA mj. i za účelem jednat o jejím zřízení.

Dnes v našem sousedství

Připomeňme v této souvislosti krátce před nynější rusko-ukrajinskou válkou podepsanou Dohodu o spolupráci v oblasti obrany mezi vládou Slovenské republiky a USA, kterou Slovensko poskytlo americké armádě letiště Sliač a Kuchyňa. Ve smlouvě není ani písmeno o ochraně Slovenska – třeba něco o koordinaci letového provozu, o spolupráci pozemních a vzdušných sil, o hodnocení bezpečnostních rizik či řízení jednotek. Nic. Celá je věnována jen a pouze podmínkám provozu letiště a pobytu Amíků na Slovensku s tím, že SR má velmi omezené nebo nulové možnosti vědět, co se na letišti podniká, kdo tam je, co je tam umístěno. Budou tam sklady paprik a rajčat, atomovky nebo mučírna CIA? Do toho Slovákům nic není. Navíc SR poskytuje bohatou součinnost americké straně i mimo prostor letišť a nádavkem k tomu rozličné výhody v oblasti hospodářské, právní, ale i „ochrany“ životního prostředí. To za směšnou sumu v hodnotě cca 200 mil. Kč ročně (pokud bychom avízované možné americké investice (100 mil. USD) rozložily do 10-leté doby platnosti smlouvy; navíc ty zainvestované stavby budou stejně majetkem USA).

V minulosti u nás

Připomeňme kromě aktuální události v sousedství ještě zdejší události minulé. Intervenci armád pěti států Varšavské smlouvy v srpnu 1968, po níž následoval 23-letý pobyt sovětských vojsk v Československu. Statisíce vojáků dlouhodobě neprosadily představy konzervativních domácích a sovětských potentátů o vývoji ČSSR. Biľak, Indra apod., kteří stáli za formálním zvacím listem požadovaným sovětskými soudruhy, si zajistili kariéru pro svůj produktivní věk, ale na důchod už to nestačilo. Žádný voják totiž nemůže žádnými kvéry vyřešit problémy z hospodářství, sociální oblasti, demokracie, vzdělávání, informací, kultury, ekologie atd. To biľakové, indrové, husákové, brežněvové, kosyginové, suslovové, černěnkové a další nevěděli a neuměli, takže zabránili sice demokratizaci ČSSR a vzniku nedirektivního socialismu, ale přiložili tím polínko ke kolapsu celého socialistického bloku. Místo jedné trochu jiné, leč stále socialistické, avšak méně stalinistické ČSSR dosáhli totální změny všech svých států ve zcela jiné, kapitalistické státy, navíc tržního hospodářství bez přívlastků vracející duch doby někam k Ch. Dickensovi. Čím je dlážděna cesta do pekel je známo již dlouho, ale stejně důležité je kým. Co započnou dobráci, snílci a fanatici, to převezmou ďábli a pak hlavně blbci. Ti s pohledem upřeným do dáli nevidí po čem kam šlapou, takže ti přízemnější lehko svedou nádeničící prosté dlaždiče do bažin, které překryjí všechny dobré úmysly.

Odpor proti okupaci a normalizaci je podstatnou částí étosu 17. listopadu 1989, konstitutivní události současného režimu, z níž odvíjí vlastně veškerá svá principiální politická, ekonomická, zahraničněpolitická, bezpečnostní, výchovno-vzdělávací, sociální a kulturní rozhodnutí. Ve dnech, kdy se projednává uzákonění dne odchodu posledních sovětských vojáků z ČSFR za státní svátek ČR, členové vládní koalice začínají jednat o příchodu jiných cizích vojáků….?

Dalším případem je okupace německými nacisty o 30 let dříve, vedle níž ovšem sovětská okupace byla procházkou růžovou zahradou. Hitlerovce nikdo krom henleinovců nezval, ovšem jejich příchod odobřili naši „přátelé“ ze Západu. Počet obětí na životech za německé nadvlády je o tři řády vyšší než za sovětského dohledu – 350 tisíc (nejvíce vraždění a popravy v koncentrácích a vězeních) proti necelé půl tisícovce (nejvíce při autonehodách). Němci to ovšem stihli za 30 % času, co zde pobývali Sověti, tj. intenzita nacistické okupace z pohledu denních ztrát na životech byla asi 2000-krát vyšší než sovětská. Nemluvě o ekonomických ztrátách (dodnes nezaplacené německé reparace), kulturních (zákaz VŠ a některých SŠ), ale zvláště o připravované genocidě Čechů a dalších Slovanů. Přesto to v našich mainstreamových médiích již roky vypadá, že arciďáblové byli Rusové (upozaďuje se, že okupujícími Sověty nebyli jen Rusové, ale příslušníci všech národů SSSR včetně Ukrajinců, Bělorusů, Lotyšů, Estonců, Gruzínů atd.), nikoli nacističtí Němci.

Historické defilé o zahraničních vojácích v moderních dějinách naší vlasti zakončeme poznámkou, že prvními veliteli generálních štábů za 1. ČSR (do konce r. 1925) byli francouzští generálové Maurice Pellé a Eugéne Mittelhauser.

Podtrženo, sečteno: kromě mise francouzských organizátorů výstavby armády nově vzniklého státu to nejsou zrovna dobré zkušenosti s cizími vojáky na našem území, ale pravice cíleně pracuje na změně obrazu dějin, na jejich dezinterpretaci. Komu to má být ku prospěchu?

Zahraniční základna – projev společenské patologie

Zahraniční vojenské základny v kterémkoli státě nejsou znamením normálu, zdravé společnosti, klidného regionu. Jsou buď výsledkem napětí mezi státy, které nemusí být jen nějakou historickou zátěží, nýbrž může být uměle provokované s nějakými nekalými záměry, nebo kráčí o pokus řešit vnitropolitické problémy a zájmy silou nebo hrozbou síly.

Jak se budí nenávist mezi národy

Neshody a střety mezi státy a národy již nejsou výlučnou doménou královských rodů. V dobách republik třeba získat, přesněji vytvořit souhlas občanů, vybudit rozhořčení demokratické veřejnosti.

Jak snadno lze rozvířit nacionalistické nebo i šovinistické nálady, jsme sami zažili před 32 lety. Dodnes v internetových debatách zaznívají české protislovenské bláboly, kdy jednotlivé zážitky, lži, neznalost, předsudky, xenofobie mají navrch před většinovou praxí, fakty, znalostmi souvislostí, racionálními pohledy a prostým, slušným chováním.

Zatím se našel vždy dostatek pitomců, kteří své spoluobčany či obyvatele nejbližší ciziny přestali posuzovat podle jejich charakterových vlastnosti, práce a chování, přestali vnímat spektrum charakterů konkrétních lidí, a naskočili na hodnocení jedinců a celých skupin dle nějaké nálepky – jazyka, národnosti, rasy, náboženství, třídy aj. Těmto primitivním pohledům zdaleka nepropadají pouze lidé slabšího intelektu. Právě naopak, kolo dějin neroztáčejí maníci z fabrik a maminy od krav, nýbrž intelektuálové, akademičtí pracovníci, novináři a jim podobní, jež formulují postoje použité k manipulaci lidí. Emoce a nemorálnost zapřáhnou ne nízkou, leč zúženou inteligenci v šíření polopravd, lží, oživování předsudků. Je příznačné, jak často taková intelektuální a morální lůza propadla nesnášenlivosti, ač si stačilo uchovat pouhý nesouhlas, distanc nebo sice i nesmiřitelnost, která je často logická (věřící-nevěřící, vykořisťující-vykořisťovaný), ale vůbec z ní nevyplývá nutnost člověka jiného názoru nenávidět, ponižovat, utlačovat, vykořisťovat, věznit, vraždit. Tragického rozměru národnostního rozeštvávání dosáhla soudobá Evropa na Balkánu a v posledních letech se o to snaží EU a USA proti Rusku. Ne, že by ten kdosi v zákulisí chtěl vyzdvihnout tu Čechy, tu Slováky, onde Maďary, jinde Chorvaty, pak zase Slovince atd. Ne, nemiluje žádný z těchto národů, podkuřuje všem, ovšem vždy zvlášť, leč nacionalisté to nechtějí vidět a žijí v iluzi regionální výjimečnosti, ačkoli jde o obvyklé „rozděl a panuj“. Oslabit konkurenci, protivníka – a tou nejprimitivnější metodou je snížit jeho velikost, početnost, rozdělit na menší komunity, nejlépe nespolupracující či soupeřící. Je to jednodušší než vymýšlet a uskutečňovat nějaké nové postupy, nové stroje, nové služby, projekty, slaďovat různé faktory a síly, zkoumat, učit se, cvičit, trénovat atd. – ne být lepší než ostatní, nýbrž ty ostatní rozparcelovat.

Obranou proti rozeštvávání jsou vzájemné kontakty, obchodní, kulturní, turistické, vzájemné poznávání, které odhalí, že i v cizině jsou seriózní i neseriózní lidé a že jejich podíl v každém národě je přibližně stejný, takže hned jedna nálepka může začít blednout. To je případ Kosova či Polska těžící z jejich nevraživosti vůči Srbům, resp. Rusům. Na koho by ovšem měla nevražit Česká republika – na Rusko, které leží až za Slovenskem a Ukrajinou?

Ne všechny zahraniční základny jsou zřizovány s tímto účelem. Část jich vznikla jako nástroj uklidnění po válečném střetu, kdy musíte militanty nejen odzbrojit, ale pár let ještě držet nakrátko, aby kvůli tomu a díky politickému a ekonomicko-sociálnímu rozvoji a výchově nové generace přišli o politický a silový potenciál. To byl případ poválečné denacifikace Německa, určitě to však není případ dnešní České republiky.

Lokajové úslužní k pánům, dráby vůči spoluobčanům

Slovenský a český případ zřízení, resp. zájmu o zřízení zahraniční vojenské základny má jinou motivaci. Jde o iniciativu části domácích sil kvůli především domácí situaci. Pociťují totiž ohrožení svého mocenského postavení, svých pozic v ekonomické sféře a své individuální sociální situace, a proto hledají sílu – a protože v tuzemsku ji nemají, tak logicky v zahraničí – která by jejich status ochránila, upevnila a nebo dokonce poskytla kariéru ještě vyššího „levelu“ v zahraničí, v nadnárodním měřítku. Jejich chtivost po moci, majetku či alespoň statusu se opírá o nějakou ideologii, přesněji parazituje na ní, takže hledají způsob, jak si svoji mocenskou pozici ochránit nejlépe právě někým silným s podobnou ideologií. Někým, kdo tedy bude mít zájem o její rozšíření a upevnění, tj. bude rozšiřovat svoji sféru vlivu – nejen v objektivně existujícím světě, ale i v jeho subjektivních odrazech v myslích lidí. Tato chátra svůj osobní profit, povýšení své lokajské role v nějaké mocenské struktuře klidně vykšeftuje za ponoření svobody, práv a životů svých spoluobčanů do sféry vlivu cizí moci.

Kapitalismus po pár stoletích vývoje a absolvování různých střetů s jinými systémy dospěl do etapy, kdy se naplno odhalila podstata jeho způsobu vykořisťování – již nestojí na otevřeném totálním či dílčím násilí otrokářů a feudálů, tkví v podvodu, v iluzi svobody v realitě pevných vazeb potřeb, ve zneužití rozdílu mezi objektivní realitou a jejím subjektivním vnímání lidmi. Špičkou v této manipulaci jsou USA, které slovně proklamují svobodu a demokracii, skutečnost je však nebetyčně odlišná. Umí to píárově výborně prodat, navíc vrána k vráně sedá, takže ti, co jsou si vědomi tohoto politicko-ideologického podvodu, si oči nevyklovou. Není to ostatně v životě lidské společnosti žádná novinka, společenství, která již po staletí a tisíciletí zdárně praktikují toto příživnictví na skvělých ideálech, kupř. na lásce k bližnímu, milosrdenství apod., je povícero a vždy si vlci v rouše beránčím najdou další ovečky k odírání.

V situaci, kdy taková banda politických podvodníků v nějakém státě nemá svoji perspektivu jistou, hledá podobně zaměřeného spojence. Fialová pětikolka uspěla ve volbách a vládu sestavila kvůli umnému spojení do koalic, avšak při příští výměně gum může v depu sakra uvíznout, neboť nemá potenciál řešit národohospodářské problémy, zvládne ještě tak odklánět penězotoky, sotva však je posílit a zefektivnit. Vedle domácích kejklů – snaze o korespondenční a internetové hlasování, které mají nepochybně daleko větší potenciál falšování výsledků než dosavadní způsob voleb – si proto chce pořídit i zahraniční pojistku v podobě bot, kol a pásů cizí armády, konkrétně americké. Fiala&comp. si patrně uvědomují, že přes všechna mediální balamucení a politické šarády nemají na to uspokojivě – pro občany – řešit ekonomické, sociální, bezpečnostní, ekologické a další požadavky, takže silný klacek strýčka Sama se jim bude hodit. Nejprve jsou samozřejmě na řadě měkké síly v podobě koupených médií, cinknutých neziskovek, spolupracujících korporací, ale jistota daná vojenskou silou je jistota.

Velmocenská vlaječka na mapě světa za skvělou cenu

Pro Američany to je další vlaječka na mapě, která posílí jejich pozice v celosvětových mocenských a silových manévrech. Může jim být jedno, za jakou domácí cenu jim ČR, přesněji její momentální politická reprezentace, poskytne své území pro základnu. Že si pár potentátů poskytnutím základny a odevzdáním značného kusu státní svrchovanosti a suverenity zajistí své kariéry na úkor svobodného rozvoje ostatních spoluobčanů? Pro USA skvělá cena. Asymetrie celospolečenských výhod a nevýhod takové akce je českým politickým kšeftařům ukradená, oni si na své přijdou.

Krádež obecních hodnot, nakládání s nimi za lhůtu mandátu

V podstatě je to zločin, neboť republiku nedostali Fiala&comp. do vlastnictví, pouze do čtyřletého nájmu, ale přesto část hodnot, kus svěřeného „majetku“ – státu nejen v hmotném, nýbrž i právním a duchovním vyjádření – chtějí dlouhodobě předat, pronajmout, prodat. Daleko za časový horizont svého mandátu, daleko za věcný a ideový, duchovní rámec, kterým jako vláda, veřejná správa, nemluvě už o nich jako jednotlivcích a stranách disponují. Jako kdyby jste půjčili sousedovi na víkend chatu a on z ní prodal nábytek nebo tam na zahradě pokácel malebný strom formující charakter daného místa. Bez vašeho vědomí, samozřejmě. Vždyť fialovci, stejně jako čaputovci a  matovičovci, nemají v oblibě referenda.

Právě pro skutečnost, že kterákoli vláda kohokoli není jedinou možnou vládou, kterou naše ústava připouští, je nemorální a politicky nezodpovědné, aby si jedna konkrétní vláda osobovala právo sama rozhodnout o tak vskutku životu nebezpečné věci jako je cizí vojenská základna. To, co si která vláda a parlamentní sestava rozhodnou pro svoje funkční období, je poměrně jejich věc. Když něco zpackají, mohou to ještě napravit než vládu předají svým nástupcům. Se základnou je to horší, vojáci mají sice dost dopravních prostředků a navíc bytelných, aby se rychle vypakovali, avšak že by vysílající vlády rády měnily sídla svých základen se říci nedá. Proto by závažné věci měly procházet jen se souhlasem kvalifikované většiny zastupitelů či lidovým hlasováním, aby se zvýšila naděje, že rozhodnutí bude nadčasové, prospěšné nejen pro aktuální vládu, takže ho podpoří i opozice, resp. že o něm rozhodnou občané sami, na svoji zodpovědnost.

Omezení suverenity, oslabení diplomacie, ztráta důstojnosti

Cizí vojsko přes všechna prohlášení cizích a tuzemských politiků o nevměšování pozměňuje charakter státu. Co je to za stát, když potřebuje nebo chce cizí vojska na svém území? Je slabý? Kam směřuje, že zrovna státu X poskytl základnu? Co za lidi v tom státě vládne, co za lidi tam hlasuje, že chtějí doma cizí vojáky? Neumějí se bránit, neovládají diplomacii, jsou politicky nesvéprávní, že se neumí zajistit a rozvíjet svojí rozumovou obratností, ale sázejí na sílu a to cizí? Do jaké míry je oslabena jejich svobodná vůle, svrchovanost a suverenita jejich státu? Co to znamená pro sousedy a vzdálenější partnery? Jaké ohrožení plyne pro hostitelský stát z toho, když se vojska hostujícího státu zamíchají někde do konfliktu? Stanete se – vaše země, města, továrny, vaši občané – terčem. Co s tím, když zjistíte, že jde o základnu agresora? Co uděláte, když se ve státě, jehož vojáky jste přichýlil, změní režim a jeho vojsko bude užito problematicky? Jak daleko je od přijetí cizí základny k vazalské, koloniální roli? Jaké je mezinárodní renomé takového státu – není jen přívěskem toho státu, který tam umístil svá vojska? Jak vážně brát jeho diplomacii, postoje a hlasování jeho zástupců? Jak se dívají občané ostatních států na zemi, která postoupí kus svého území cizí moci, na její občany, kteří si pozvali cizí vojáky? Jakou důstojnost má taková země, národ, občané?

Nepředvídatelný vetřelec v domě

Podobně problematický je odraz cizí základny do domácí politiky. Jak je eliminováno riziko, že tato ozbrojená jednotka nevstoupí do vnitřní politiky, ať již z rozhodnutí své vlády nebo z vůle jen svých příslušníků? Neohrožují cizí vojska svobodný vývoj země? Komu straní, za koho se když tak postaví? Nestane se základna terčem provokace, aby cizí moc vstoupila do domácího dění? Jakým prvkem bude existence základny v hospodářství, právu a životním prostředí daného státu? Bude mít celní a daňové úlevy, jaké mzdy bude platit domorodcům za práci, co veřejné zakázky, pojištění za škody? Jakpak to bude s přestupky a trestnými činy příslušníků cizí armády, s vyšetřováním, soudy, tresty, náhradami škod? Nebudou cizí vojáci nadobčany? Jaká privilegia a benefity jim vláda dá – a proč?

Legální může být, ale kdy i legitimní?

Jaká je legitimita rozhodnutí jedné, momentální vlády, resp. parlamentní většiny, o zřízení cizí vojenské základny na x let přesahující její funkční období? Ano, je to dle Ústavy ČR legální, byť se tam o základně přímo nehovoří, jen o pobytu cizích vojsk, avšak v moderní době, kdy v rámci demokratického režimu se vlády mohou významně lišit a kdy již není problém uspořádat referendum, je to politicky nemravné, nelegitimní.

Tím spíše v konkrétním nynějším českém případě, kdy otázka cizí základny nebyla ani tématem voleb. Ještě by se dalo strávit, že Fiala&comp. pod vlivem rusko-ukrajinské války sem pozvou nějaké vojáky, než jim skončí vládnutí. Zmíněná válka vypukla až po posledních volbách, tudíž lze chápat, že vláda chce nějak posílit bezpečnost země, ale nemohla se na to ve volbách občanů zeptat. Tito vojáci by ovšem měli být připravení třeba do tří měsíců po nástupu nové vlády odejít. Jejich další pobyt by už byl předmětem voleb, to by jej mohlo legitimizovat, a případně by měli dost času se vrátit domů. Nejčistší je ovšem referendum s jasnou otázkou, neboť ve volbách se hlasy politickým stranám hází za celý balík slibů, projektů a prohlášení, kdy jde ze strany voliče většinou o souhlas jen s částí volebního programu, nikoli se všemi jeho body.

Nejde o kvalitu života, jde o život

Rozhodování o cizí vojenské základně je totiž mimořádně, bytostně, životně závažné. Kvůli cizí vojenské základně se může země stát cílem nějaké vojenské agrese, odvety a o život mohou přijít naráz tisíce a desetitisíce lidí, o zdraví milióny, natož v případě vleklé války. V rozhodování o základně nejde o problémy běžných zákonů, třeba o privatizaci toho či onoho, o majetky, příjmy, zisky, administrativní postupy a omezení, o práva a povinnosti kohosi, o právní, ekonomickou či ekologickou ochranu nějakého objektu či území atd. V talonu je nebezpečí ztrát na životech obyvatel. Ne způsob života, ale sám život. Život mrtvému nevrátíte tak, jako můžete znova postavit cosi, co bylo zbouráno, tak, jako můžete zneplatnit nějaký zákon, opatření. Poškozeným můžete vrátit neprávem zabavený majetek, vyplatit náhradu, doplatit ušlou mzdu, hladového nakrmíte, zraněného vyléčíte (i když třeba utrženou ruku už zpět nepřišijete) apod., avšak zmařený život zpět nevrátíte, zničené roky žádné peníze nenahradí, tím spíše život mrtvému. Zaváže se Fiala, Pekarová-Adamová, Černochová, Vondra a jim podobní, že budou použiti na „náhradní díly“ pro lidi, kteří kvůli cizím vojákům přijdou k úrazu, o zdraví? Vyplatí ze svého náhrady způsobených škod? Ani náhodou, vždyť ani A. Babiš se svým majetkem v desítkách miliard korun by nemohl vyplatit při poškození každého občana ČR každému z nás více než 8000 Kč. Válka páchá zúčastněným rozhodně větší škody než za tisíce nebo desítky tisíc korun. Členové vlády by se ze svého nedoplatili a už vůbec nemají tolik rukou, noh, srdcí, ledvin a dalších orgánů, aby je poskytli k transplantaci pro poškozené válkou. Fialova pětikolka – a podobně dříve Topolánkova parta – by případné škody hradila z příjmů státu, vesměs tedy z daní občanů. A poškození zdraví ničím nenahradí. To je vrcholná neomalenost platit za své pochybení z cizích kapes, a nebo vůbec nebýt schopen je napravit,  ale nedat dotyčným možnost rozhodnout, zdali si rizikový subjekt ve své vlasti vůbec přejí. To je signifikantní drzost všech těch ctihodných zástupců lidu, kteří chtějí být především vládci, nikoli zástupci lidu.

Argumenty musejí být jasné každému

Co to je za gaunery, kteří chtějí budovat svoji kariéru a hradit škody za své chyby z prostředků jiných lidí, aniž by se jich vůbec zeptali, zdali mohou svoji rizikovou akci uskutečnit? To je pohrdání občany, to je ponížení občanů na hlasovací tajtrdlíky, kteří jednou za pár let si mají vybrat bandu darebáků, kteří je budou další roky ždímat, odírat a klidně i obětovat. Neobstojí žvásty, že občané věci nerozumí. Poslancům a senátorům určitě nepřibyde 20 bodů IQ, když vyfasují průkazky poslanců a senátorů. Co je však možné, že nadmíru stoupne jejich sebevědomí, že přeroste v pýchu, pocit nadřazenosti.

Nepochybně je v moci vlády, aby veřejnoprávní média o tématu referenda pořádala seriózní programy, diskuse, prezentace, vysílání dokumentárních snímků atd., aby zaznívaly argumenty pro a proti, souvislosti, detaily, provozní rizika, podmínky platnosti a fungování toho či onoho. Argumenty pro zřízení tak závažné věci jako je cizí vojenská základna musí být natolik zřejmé, že je pochopí i běžný občan a tudíž může o nich rozmýšlet a hlasovat. Pokud vládní moc neumí vyargumentovat svůj záměr, tak je to záměr pochybný, buď je ta věc hloupost nebo má jiný, nezveřejněný smysl.

V případě fialové pětikolky, která se postarala o cenzuru některých jí nenakloněných webů, nelze očekávat seriózní diskusi o problému. Zbabělci, hlupáci a hajzlové, neschopní argumentace a otevřené debaty v rusko-ukrajinské válce, sotva budou s to dát dohromady dostačující důvody pro cizí základnu.

USA nejsou zárukou bezpečí, svobody, demokracie a práva

Pikantní otázku je i to, koho sem chce pozvat Jana Černochová z fialové pětikolky, aby údajně chránili ČR. Obecně jsou USA státem s největším podílem proválčených let za poslední čtvrttisíciletí světových dějin. USA ze své existence proválčily přes 90 % doby. Nejprve především doma s indiány a s Mexikem při rozšiřování území na jihozápadě, posledních 150 let už ale vesměs v zahraničí. Párkrát se přichomýtli na stranu obránců spravedlnosti, práva, svobod, demokracie, ale mockrát šlo o jejich vlastní mocenské výboje, o rozšiřování sfér politického vlivu, prosazování ekonomických zájmů korporací USA. Když se k tomu připočtou státní převraty, kdy se říká, že ty nehrozí jen v USA, protože tam není jejich velvyslanectví, tak je sázka na USA co by ochránce míru a svobodného rozvoje dané země velmi naivní.

Výmluvný je i fakt, že ze zhruba 80 zemí, kde mají USA vojenskou základnu, je čtvrtina počítána k diktaturám a autoritářským režimům, další čtvrtina pak k poloautoritativním režimům a koloniím (např. Bahrajn, Burkina Faso, Egypt, Kamerun, Katar, Kuvajt, Mali, Niger, Omán, Saúdská Arábie, Senegal, Somálsko, Turecko, Uganda a další). Takže žádná záruka demokracie, právního státu, svobody, suverenity a svrchovanosti. Viz jen to, že S. Arábie válčí v Jemenu, bojuje se v Mali, Kamerunu, Nigeru či Somálsku, Turecko mydlí své i cizí Kurdy, klid a mír nepanuje ani v Iráku či Sýrii, kde se USA angažují již nikoli jen roky, ale desetiletí. V polovině zemí, kde mají USA své základny, se uskutečnily nebo běží protesty (mj. Austrálie, Belgie, Čad, Diego Garcia, Grónsko, Guam, Honduras, Island, Itálie, Japonsko, Kambodža, Kanada, Kolumbie, Kostarika, Kypr, SRN, Nizozemsko, Norsko či Velká Británie). V 35 státech došlo k významnému poškození životního prostředí výstavbou nebo provozem základen USA. Ostatně Pentagon je označován za největšího znečišťovatele životního prostředí na světě. Pouze ve čtyřech státech, které jsou považovány za plné, nikoli vadné demokracie neevidovaly žádné protesty a i se provoz základny obešel bez ekologických škod: Curacao, Chile, Lucembursko a Palau. Jde tedy jen asi o 5 % zemí, v nichž jsou instalovány základny USA a v nichž pobývá dohromady necelých 300 amerických vojáků, tj. něco přes jedno promile, které USA do zahraničí vyslaly.

Ani výsledky úspěšnosti armády USA v konfliktech, jichž se zúčastnila s posledních desetiletích, nejsou nijak zářné. Výprask ve Vietnamu (plus Laosu a Kambodži), útěk z Afghánistánu, neúspěšná stabilizace a mírová obnova po svržení S. Husajna v Iráku, prohra v Libyi, kde získává navrch druhá strana, vleklá válka amerického chráněnce a největšího odběratele amerických zbraní Saúdské Arábie v Jemenu, vycouvání Francie – dalšího ze spojenců USA, z Mali. Jako úspěch mohou USA vykázat zásah na Grenadě v 80. letech, kdy zlikvidovaly povstání v tomto státě, který je 26000-krát menší než USA a má 2800-krát méně obyvatel. Jako remízu by se dalo označit angažmá USA v Sýrii a Iráku proti Islámskému státu, ale to jen díky vstupu Ruska na straně B. Asada do tohoto konfliktu.

Co si myslet o úrovni americké armády a jejích obranných schopností, když si nechala 11. září 2001 popadat architektonické symboly byznysu New Yorku a nabourat Pentagon? Rozhodně lepší než vojáci USA jsou však tamní píároví odborníci, jejichž propagandu baští spousta politiků, politologů a novinářů, nemluvě o davech čtenářů a voličů.

Nepotřebujeme základnu, ale mírovou politiku

Trvalá přítomnost zahraničních vojáků určitě není v České republice zapotřebí. Stávající systém povolování pobytu a průjezdů zahraničních vojáků daný Ústavou je dostačující. Určitě jej lze zlepšit ohledně transparentnosti. Užité formulace by měly být preciznější, aby eliminovaly obcházení limitu délky pobytu rotací jednotek. Nepochybně lze cizí projíždějící vojáky vykázat ze silnic na železnici, aby se ulehčilo dálnicím, což by ovšem – pro válečné štváče – oslabilo propagandistickou rovinu průjezdu.

Základem bezpečnostní politiky ČR musí být mírová politika opírající se o dobré sousedské vztahy, vzájemné výhodné partnerství vůči všem neagresivním státům, diplomacie všech azimutů. Ostatně jediným závazkem, který z členství ČR v NATO vyplývá – z článku 1. Washingtonské smlouvy – je „urovnávat mezinárodní spory mírovými prostředky“. (Jak to pochopila Fialova blondýna Černochová vidíme na případu rusko-ukrajinské války.) Případné vojenské angažmá ČR musí striktně respektovat mezinárodní právo, tj. na zahraniční mise jen dle mandátu RB OSN nebo na pozvání daného státu, dodejme že by měla být tato jeho pozývající vláda legální a legitimní.

Zbrojaře třeba zestátnit

Je v zájmu ČR, aby byly posilovány a zefektivňovány monitorovací mechanismy v oblastech napětí (třeba i s využitím nonstop kamer veřejně dostupných), aby docházelo k odpoutávání vojsk, k vytváření bezpečných pásem s limitovaným počtem a druhem zbraní a vojáků, k omezování počtu a vývoje zbraní a zbraňových systémů, k důkladnější kontrole a sledování obchodu se zbraněmi a municí. Samozřejmě, že vojensko-průmyslový komplex je spolu s energetickým a farmaceutickým tím nejvlivnějším, takže je mimo mísu žádat nerealistické opatření, ale lze v rámci koridoru akceptovatelných, konformních kroků tlačit hlavní proud k mírovější straně a současně otevírat diskusi o posouvání této hranice dál. Snižovat ziskovost těchto kšeftů, vytvářet podmínky pro konverzi zbrojní výroby, rekvalifikaci pracovníků, pro alokaci kapitálu do jiných odvětví. Ctihodní liberalní ekonomové – pokud chtějí být skutečnými, nikoli jen rétorickými humanisty – by měli uznat právo státu na podnikání a dokonce na monopolní. A to právě v oblasti výroby válečně využitelných zbraní a zařízení a obchodu s nimi. Vytlačení ziskuchtivosti z válčení ještě zcela nezabrání válkám, ale významně oslabí proválečné faktory, síly, které války osnují a realizují. Plná zodpovědnost za válečné střety musí padat na státy, na jejich demokraticky zvolené parlamenty a vlády a tedy i na samotné voliče. Výrobci válečných zbraní a zařízení nesmějí být firmy s podílem soukromého kapitálu, zaměstnaneckých akcií apod. Zodpovědnost za válku, za produkci a distribuci válečných potřeb musí plně nést stát co by společné dílo všech občanů na řízení společnosti a jejich vlastních osudů.

Cvičit občany na mimořádné stavy

Zásadní změna však musí nastat v domácí situaci ozbrojených sil. Vedle profesionální armády musí probíhat branná výchova všech ostatních občanů. Viz Švýcarsko. Každý muž by měl absolvovat zhruba tříměsíční záchranářsko-zdravotnicko-vojenský kurz, aby byl použitelný v mimořádných situacích počínaje povodněmi a požáry přes havárie, epidemie a péči o nemohoucí až po silový konflikt. Samozřejmě s opakováním v podobě dvoutýdenního kurzu třeba jednou za pět či deset let. Kromě této prvoplánové úlohy by kurzy navíc mohly a měly přispět k mapování fyzické a vůbec zdravotní kondice populace, k jejímu zlepšování nebo uchování a k osvětě zdravého stravování a životního stylu vůbec. Zdravotní příprava a péče o bližní se pak zúročí i v běžném životě včetně péče o seniory ve vlastní rodině. Přitom by provoz, zásobování a vystrojování mělo pomáhat tuzemským producentům ve stabilizaci odbytu a tedy i posílení soběstačnosti, nevydíratelnosti republiky. Přitom celý tento program by nemusel omezen pouze na muže.

Být místem, které všichni potřebují, nejen USA pro své vojáky

Zásada nemít na vlastním území žádnou cizí základnu má jednu výjimku – umístit na svém území vojenskou jednotku každé ze supervelmocí. Eliminovat tak gravitaci jen jedné z globálních sil a naopak se stát místem jejich mírového soužití. Mělo by to i efekt jejich vzájemné soutěživosti, kdo svoji misi zvládne lépe – pro hostitele. Jistě, bylo by lepší mít na území ČR nějaký jiný nástroj, subjekt, strukturu, platformu, instituci, na níž mají všechny super/velmoci a další státy zájem (viz opět Švýcarsko, nikoli ale se svoji přímou demokracií, ale se svými bankami). Každý stát, velmoc, supervelmoc, přesněji jejich politické reprezentace stanovují pro svá území a obyvatele rozličná pravidla. Co mají dělat, co nemají – aby je čekaly světlé zítřky, společnosti hojnosti apod. Jenže obcházení pravidel nese mimořádné benefity, že … Koryfejové každé společnosti a kapitalistické obzvláště tudíž tu a tam, občas, každou chvíli, furt obcházejí pravidla, která ordinují podřízeným spoluobčanům, voličskému davu, a to právě v rámci nějaké platformy, kde se partnersky, obchodně setkávají s úhlavními ideovými nepřáteli. Takovou platformu je nutno si hýčkat, opečovávat, neboť je zdrojem mimořádných, jiným nedostupných zisků, konkurenční výhodou vůči ostatním spoluobčanům….

Cílem české politické reprezentace musí být dosažení právě takové role, kdy by Česká republika byla vítanou platformou pro všechny mocné tohoto světa, ale nejen pro ně, nýbrž i pro obyčejné, řádné jiné občany. Aby všichni litovali, kdyby měla ČR zmizet z povrchu zemského. Z této pozice by mohli naši občané vytěžit svoji bezpečnost, dostatečnou suverenitu a svrchovanost, svobodu a rozvoj jak celé republiky, tak každého občana. Důvtip a zlaté ručičky na to Češi a Slováci mají, ještě to chce „drobnost“: morální vyspělost, étos, že to musí být dílo, práce, zodpovědnost a benefit všech, nikoli jen hrstky vypečených příživníků na rétorice té které ideologie, lokajských „cyklistů“ krčících se před těmi nahoře a šlapajících po těch dole, zaslepenců, kteří nerealistickými požadavky revolučních skoků mimo revoluční doby znemožňují i evoluční krůčky.

Jde jen o to, kolik zdejších občanů chce k vzestupu používat cizí řiť a kolik vlastní hlavu a srdce a kolik z nich jen k vzestupu svému a kolik pro celou společnost.

Autor textu: Karel Růžička