Argumenty pro rozvoj družstevnictví – legislativní, etické a ekonomické

Struktura

I. Argumenty legislativní
II. Argumenty etické
III. Argumenty ekonomické
IV. Závěr

I. Argumenty legislativní

Perspektiva co nejširšího rozvoje (zejména) výrobního družstevnictví – přičemž družstevní formu mohou mít nejen malá zemědělská družstva, ale třeba i národní aerolinie –  vyplývá (a je kvalitně vyargumentována) zejména v Ústavě ČR i v Obchodním zákoníku.

1/ „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu,” píše se v Listině základních práv a svobod (dále LZPS), která je součástí  Ústavy ČR. (1) Současně se podotýká, že „Každý má právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. (2) Rovněž, „Každý má právo… podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.” (3)

(1) LZPS, Hlava druhá, Oddíl první, Článek 11, odst. 1)
(2) LZPS, Hlava čtvrtá, Článek 27, odst. 1)
(3) LZPS, Hlava čtvrtá, Článek 26, odst. 1)

2/ Pokud jde o výrobní družstva, pak Obchodní zákoník uvádí, že „Družstvo je společenstvím neuzavřeného počtu osob založeným za účelem podnikání…”  (4)  Vyšší serióznost družstevního podnikání (např. ve srovnání s s.r.o.) zajišťuje klauzule, že, družstvo, „Za porušení svých závazků odpovídá celým svým majetkem.” (5)

(4) OZ § 221, odst. 1)
(5) OZ § 222 odst. 1)

3/  Zcela klíčové je ustanovení v LZPS přiznávající, že, „Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon.” (6) Nu a o tom, co je to spravedlivá odměna se vede již 150 let spor…

(6) LZPS, Hlava čtvrtá, Článek 28

II. Argumenty etické

V důsledku živelného historického vývoje i aktuálních potřeb totiž vzniklo široké spektrum podnikatelských subjektů, takže zaměstnanec může pracovat pro fyzickou osobu,  veřejnou obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným, akciovou společnost či družstvo (přesněji řečeno „družstvo vlastníků”). Ve všech těchto případech o odměně za práci zaměstnance rozhoduje zaměstnavatel –  fakticky investor či investoři – a tato mzda je součástí nákladů.

Na podílu ze zisku (ale ani na ztrátě) podniku zaměstnanec tradičně neparticipuje; byť nějaké důsledky pocítí v obou případech. Nicméně se ukázalo, že určitá míra participace (zejména klíčových) zaměstnanců na zisku zvýší konkurenceschopnost podniku.  Otevřeně to vyjádřil Baťa ve své řeči k „spolupracovníkům”: „Poskytujeme vám účast na zisku ne snad proto, že bychom cítili potřebu vydat nějaké peníze mezi lidi jen tak z dobrého srdce. Sledujeme tímto krokem docela jiné cíle. Chceme pomocí tohoto zařízení snížiti ještě dále výrobní náklady…” Podobně se osvědčilo zaměstnanecké akcionářství, kde zaměstnanci rozhodují i pobírají dividendy podle počtu vlastněných akcií a obdobně to (podle velikosti vloženého podílu) probíhá i v družstvu vlastníků.

Již z toho je evidentní, že zaměstnanci participující na zisku pracují efektivněji a jsou odměňováni spravedlivěji, než jejich neparticipující spoluzaměstnanci… Ti chudší –mladí manželé, zaměstnanci méně honorovaných profesí atp. – kteří na nákup zaměstnaneckých akcií či družstevních podílů nedosáhnou a nemohou být investory, přenechají svůj podíl na zisku těm obvykle movitějším.Navíc – poněvadž s množstvím vlastněných akcií či družstevních podílů si zaměstnanec koupí i adekvátní počet hlasů pro valnou hromadu – jim přenechají své hlasovací právo…

Zkušenosti navíc ukazují, že počet vydávaných zaměstnaneckých akcií obvykle nepřesahuje 50%, aby si vlastník zachoval majoritu; a dále, že faktickým vlastníkem (i příjemcem veškerého zisku) podniků se zaměstnaneckou participací se díky informační převaze často stává management. U družstev vlastníků pak dochází až k tragikomické situaci, že zaměstnanci (nečlenové družstva) mívají statut téměř nevolníků…

III. Argumenty ekonomické

Historický vývoj a demokratizace vlastnických forem, které jsou až dosud živelné s výsledkem heterogenity i pestrých forem nicméně již před 150 roky vyústily ve vývojově  nejvyšší a z hlediska spravedlivé odměny zaměstnanců nejspravedlivější typ, kterým je klasické výrobní družstvo (zemědělské i průmyslové).  Zde má každý pracovník družstva jeden hlas a v případné družstevní korporaci disponuje jedním hlasem každé družstvo. Investice, zde mají charakter půjčky s dohodnutými úroky i dobou splatnosti.

Tato demokracie není samoúčelná, ale naopak zásadní podmínkou oné historicky nejvyšší spravedlnosti v odměňování pracovníků, kteří rovným dílem participují na finanční i investované složce zisku a stávají se tak spoluvlastníky. Tato demokracie a spravedlnost současně generují zcela nový jev, kterým je družstevní solidarita (mezi družstevníky, solidarita družstevníků k družstvu i naopak) a vše vyúsťuje ve vysokou produktivitu výroby, konkurenceschopnost i přirozenou potřebu ekonomické expanze. Výsledkem jsou vyšší životní úroveň i vzdělanost družstevníků a ekonomický i společenský rozkvět regionu.

Jako klasický případ poslouží baskická Mondragonská družstevní korporace (MCC), která z výrobního družstva se stovkou družstevníků expandovala za 50 let v nadnárodní korporaci s více než 90 000 zaměstnanci. Byť zde jsou patrná místní i dobová specifika (příznivý vliv baskické národní solidarity, družstevníci tvoří asi jen třetinu všech zaměstnanců korporace a ekonomické subjekty vlastněné v zahraničí mívají ze zřejmých důvodů statut s.r.o.), hlavní roli sehrává ona družstevní kultura.

IV. Závěr

Všechny předchozí argumenty vedou k pozitivnímu závěru o nových ekonomických i společenských perspektivách, vykvétajících z družstevní ekonomiky i etiky. Význam tohoto zjištění je umocněn nynějším prostředím ekonomické krize, cyklických ekonomických otřesů i bující korupce.

Přirozenými aktéry oné mise by se měly stát všechny humanistické politické strany i hnutí zejména levicové včetně veřejnoprávních médií. Výsledkem by měla být široká osvěta a kultivace zaměstnanců všech typů ekonomických subjektů (od privátních přes veřejné až po státní, i od malých subjektů až po korporace) a současně vytvoření lokálních družstevních transformačních manuálů pro případ, že jejich podnik zkrachuje, bude privatizován, pro případy outsourcingů, opt-outů, apod. Místními protagonisty by se měly stát zejména odbory, jako subjekt i objekt eventuální transformace podniku na družstevní princip.

Tato prospěšná i pokroková mise se pochopitelně nesetká jen s podporou humanistů, ale –  jako vždy v dějinách  a v rámci aktuální české a středoevropské kultury – i s odporem konzervativců v soudružské spolupráci s nejrůznějšími lumpenintelektuály, fanatiky, extrémisty a nájemným lumpenproletariátem.

Dějiny však přejí pokroku a pro antidružstevníky má katolický kněz a mastermind mondragonského  družstevního hnutí, José María Arizmendiarrieta, toto poselství: „Přítomnost, jakkoli může připadat skvělá, v sobě nese zárodky vlastních trosek, pokud se rozejde s budoucností.”