Rozhovor s Petrem Tučkem – II. Část

Zbyněk Fiala: Vejce na natvrdlo (II)

Bez ohledu na neschopnost našich ministrů, české zemědělství má budoucnost, říká v exkluzívním rozhovoru pro Vaši věc zemědělský odborník Petr Tuček (70). Prošel snad vším, co obor nabízí. Přišel jsem za ním ve chvíli, kdy chystal do tisku knihu o historii českého zemědělství. Rozhovor se odpíchl od nedostatku vajec na českém trhu a jeho první část se točila kolem narůstající dovozní závislosti ČR na potravinách. Následuje debata o zákulisí volného trhu v zahraničním obchodě.

Vaše věc: Je v pořádku, když se přeruší závody ke dnu. Když se v zemědělství přestanou snižovat náklady až za hranici únosnosti biologického materiálu. A devastace půdy. A drancování kdečeho. Pokud se ale držíme příkladu vajíček, asi bychom neměli být tak bezstarostní nad tím, že potravinová soběstačnost republiky prudce klesá. Zdálo se nám, že je to banalita, potraviny si prostě někde ve světě koupíme.

Petr Tuček: Od prvního dne po listopadové sametové revoluci brojím proti otevření zemědělského trhu z toho prostého důvodu, že každý liberální trh je vždycky výhodný pro ty nejsilnější hráče. Čím je ten trh liberálnější, tím větší možnosti mají ohromné firmy.  Česká republika, a koneckonců ani většina okolních států, těmi ohromnými firmami nedisponovala nebo měla jen nějaký nepatrný podíl.

Dá se to demonstrovat na případě řetězců, jako je Tesco a další. Když bude Tesco chtít ovládnout trh v České republice, klidně tu vydrží dva roky prodělávat. Což žádný český hokynář prostě nepřežije. Žádné Bratrství, žádné malé české spotřební družstvo to nemůže přežít, ale Tescu, které působí ve dvaceti zemích a je provázáno akciovým kapitálem s řadou výrobců, se nic nestane. Tak to v zahraničním obchodě chodí.

Loni jsem dělal studii na zakázku jedné firmy o netarifních bariérách na trhu. Konstatujeme, že zahraniční obchod je liberalizován, že v EU je jednotný zemědělský trh, a přesto je tu řada subjektů, které nemají šanci vyvézt. Oslovil jsem tedy asi 40 českých vyvážejících firem, dal jsem jim dvacítku otázek, a 32 procent odpovědí bylo, že netarifní bariéry jim leckde prakticky znemožňují vyvážet.

Vaše věc: Jaké jsou to bariéry?

Petr Tuček: To je ten typ bariér, o kterém ses zmínil, když jsi mluvil o klecích pro slepice. Když se někde vyskytne nějaká choroba, třeba hniloba či skvrnitost brambor, peronospora na chmelu nebo nějaká prasečí infekce, tak se může vyskytnout v rámci jednoho podniku, jednoho okresu. Ale dovozy se zastaví z celé země – pod záminkou, že je tam nebezpečí. To se běžně děje, dnes a denně.

Američani, kteří byli největšími propagátory WTO, uvolnění všech cel, likvidace netarifních bariér a subvencí, dneska říkají – zavedeme ochranná cla na čínské zboží. Senát už to schválil. Kdysi dali cla i na dovoz české oceli.

Vaše věc: Říkalo se – antidumpingová.

Petr Tuček: To je jedno, jak to nazveš! Jestliže je trh volný, a někde je pracovní síla za desetinu ceny, tak je to komparativní výhoda. To přece není dumping. Kde je rozdíl mezi dumpingem a komparativní výhodou? Proč se outsourcují všechny výroby do těch nejchudších zemí? Protože je tam levná pracovní síla. Když to udělám já, tak mohu, protože chci maximálně vydělat. Když to udělá ten druhý, je to dumping.

Nikdy jsem se nezastával absolutně liberálního trhu, odmítám to pořád a myslím si, že je to zhoubný prvek, protože nakonec stejně nastoupí skryté nástroje. Jsou desítky možností pro netarifní bariéry.

Vaše věc: Zkusme je vyjmenovat.

Petr Tuček: Třeba požadavky na určitou evidenci, za kterou se platí. Různé drobné poplatky, registrace, souhlas veterinární služby, požadavky na jakost. Například země, která dováží český mák, najednou řekne – nesmí tam být víc kadmia než 0,001 promile. Což je naprosto neproveditelné, takže rázem nemůžeš mák do té země vyvážet. Jsou desítky takových vymakaných opatření. Nejčastěji jsou to veterinární a fytokaranténní záležitosti, a pak taky dost často ochrana duševního majetku, což je častý podvod na rozvojové země. O tom jsou tlusté knihy.

Vaše věc: O jaký duševní majetek se jedná?

Petr Tuček: Třeba i o barvu etikety. Značky. Použiješ etiketu, která se podobá nějaké velké slavné firmě, ta to zažaluje, a už to sem nesmí. Použiješ technologii, o které jiní tvrdí, že na ni mají licenci nebo patent. Nebo jen část té technologie. Taky požadavky na minimalizaci reziduí cizorodých látek. Už v Koospolu jsme měli případy, že jsme vyváželi med do Německa, a němečtí včelaři to samozřejmě neradi viděli. Hledali všechny možné záminky. Dělali rozbory pylových zrn, které v tom medu jsou, a našli asi dvakrát pylová zrna rostlin, které byly tropické.

Vaše věc: Tak to jsou dvě možnosti. Buď je to čínský med, nebo …

Petr Tuček: … včela vlítne na balkón, kde má někdo tyhle kytky. Nebo lítala u botanické zahrady, u zámeckého parku. Jsou to mikroskopická množství, ale na tu deklaraci to stačí. Čínský med? To tenkrát v 70. letech vůbec neexistovalo. Nic takého se nekupovalo, tady bylo medu mraky.

Ale ještě k tomu průzkumu netarifních bariér, který jsme podnikali mezi českými vývozci. Položili jsme jim otázku, zda mají informaci, že by se potýkaly se stejnými netarifními bariérami také ty velké firmy – Nestlé, General Food, Danone a další. Neměli…

V zahraničním obchodě je spousta věcí, které jsou na hranici korupce. Je běžné, že se poskytují množstevní rabaty. Je běžné, že se poskytuje provize. Rovnou se to zakalkuluje do cen. Když šlo o obchod, který pro nás byl důležitý, nebo když se firma nebo stát chce dostat na trh, který je obsazený – a to byly v 80. letech všechny, tam nebyla mezera, bylo nutné někoho vytlačit. A to se samozřejmě dělalo všemi možnými cestami. Zvaní na večeře. Platili jsme zahraničním zákazníkům i prostitutky, večeři s holkou. Nebyla to žádná velká výjimka. Měli jsme pak své partnery, kteří sem jezdili rádi. Byli zainteresováni. Ale to dělal každý.

Takže na tom volném, liberálním trhu vždycky vítězí ti největší, nejsilnější. Proto to prosazovali Američané, protože měli velké firmy, byli velmi bohatí. Dokud jim to vycházelo, tak strašně prosazovali maximální liberalizaci. Jakmile narazili na problémy s Čínou, Indií, okamžitě zabrzdili.

Vaše věc: Začnou holt vydělávat ti chudší.

Petr Tuček: Ano, tohle občas čtu od levicových novinářů na internetu a vždycky mě může trefit šlak.

Vaše věc: Co by se tedy stalo, kdyby se otevřel zemědělský trh pro rozvojové země?

Petr Tuček: Uvedu příklad – banány. To je typické zboží rozvojových zemí. Dovážíme je ze sStřední Ameriky, mnohem méně z Afriky, a to všechno je firma Chiquita a pár dalších. Chiquita, to je bývalá United Fruit, kvůli které byla na Kubě revoluce. To je gigantická americká firma, která vlastní plantáže v Uruguayi, v Kolumbii, na Haiti a v dalších zemích – to je všechno jejich. Místní lidé, kteří pracují na plantáži, vůbec nepocítí, jestli se někde otevřel trh a firma o něco víc vydělala.

Nebo Brazílie. Kdysi vyvážela jen cukr a sóju, dnes umí všechno. Vyvážejí třeba obrovská množství hovězího masa. Co se stane, když se EU plně otevře brazilskému zemědělskému vývozu? Jsem členem Amazon Watch, tak dostávám informace, co se děje s amazonskými pralesy, jak jsou káceny, aby se uvolnily další stovky kilometrů čtverečních pro zemědělství. Když to vidíš, tak ti tečou slzy. Přijedou s buldozery. Jsou tam vesničky na kůlech, lidi skoro nazí, oni je vyženou a vesničky zapálí, zplanýrují a konec. Tohle máme podporovat?

Myslí si snad někdo, že Indiáni a místní lidé budou mít nějaký příjem z toho, že se obchod bude liberalizovat? Zvětší se jen plochy vykáceného pralesa. Z větší částí jsou to jen nadnárodní firmy, a když se řekne nadnárodní, je minimálně ze 70 procent americká.

Vaše věc: Kde je klíčová obranná linie proti něčemu takovému? Na úrovni Evropské unie? V nastavení standardů jako jsou větší klece pro slepice? Je na hranicích České republiky? Na místních trzích, mezi spotřebiteli?

Petr Tuček: Zemědělství chřadne a je v nejhorším stavu za můj sedmdesátiletý život, ale přesto se o něj nebojím. Světový trend je jasný. Na zeměkouli přibývá 79 milionů lidí ročně. To je zhruba jedno Německo. Přírůstky obyvatelstva se odehrávají mimo Evropu, v rozvojovkách, ale Zemi máme jen jednu. Jenom tímto přírůstkem klesá průměrný podíl disponibilní zemědělské půdy, která připadá na jednoho pozemšťana. Dnes jsme podle CIA na nějakých 27 arech, ještě před nějakou dobou to bylo fotbalové hřiště. Ze statistik EU víme, že eroze, znečištění, zvýšení kyselosti a další problémy půdy spolu s výstavbou domů, silnic, železnic a letišť způsobily, že mezi lety 1990 a 2006 se ztrácelo 270 hektarů zemědělské půdy denně. To znamená ztrátu ostrova Kypr každých deset let. Nebo v dnešních podmínkách každoroční ztrátu 6,1 milionu tun pšenice.

Vaše věc: To je deset našich úrod.

Petr Tuček: Jo, a to je jen Evropa. Eroze taky zhoršuje kvalitu půdy. Ztráty příjmu kvůli erozi za tuto dobu činily 3,5 miliardy eur. Poškozené území, kterého se to týká, je srovnatelné s 2,5 násobkem Francie. Dochází také k zasolování půd a ke ztrátě vláhy, k posunu krajiny k pouštním podmínkám. Přibývá obydlených území, kde je drastický nedostatek vody. Nové vyšlechtěné odrůdy obilovin, krmiv, třtiny, sice ve stejném období zvyšovaly výnos, ale další přírůstky výnosnosti už jsou stále menší.  A do toho klimatické změny. Především příbývá meteorologických anomálií. Byly vždycky a rozsah výkyvů teplot nebo srážek je taky zhruba stejný, ale třeba povodně nebo extrémní sucha – co bylo dřív jednou za sto let, je teď za dvacet let, a co bylo za dvacet, je teď každý druhý rok. Třeba Austrálie má každý třetí rok příšerné sucho a příšerné záplavy.

Vaše věc: Snižuje se také odolnost prostředí, které má čelit těmto extrémům.

Petr Tuček: To všechno však říkám hlavně proto, abych ukázal, že zemědělství je obor perspektivní. Jeho potřeba roste. Dnešní úpadek českého zemědělství svědčí jen o hlouposti těch, kdo o tom rozhodují. Je fakt, že poslední ministři, které jsme měli, byli naprostí laikové. Děje se to i na jiných ministerstvech, ale ministerstvo zemědělství má obzvláštní smůlu, že je obsazováno lidmi, kteří zemědělství vůbec nerozumí. Bendlem počínaje. Ale i ti před ním, včetně Gandaloviče, to byli lidé, kteří neměli tuchy.

Ale to by ještě tak nevadilo. Říká se, že důležitější schopností je ta manažerská. Možná. Jenže u nás pořád neplatí zákon o státní službě, a tak si tam každý přivede i své náměstky a poradce, a to jsou všechno kamarádi. Někdy vedou dokonce i výzkum!

Nakonec se na současném stavu českého zemědělství podepsalo i slabší postavení nových členských zemí v EU, kde jsou stále rozdíly v subvencích. Od roku 2014 by se měly srovnat, ale ve starých zemích je k tomu velký odpor. Nestojí o to, aby se platilo všem stejně. A tato diskriminace nových zemí se také promítla do naší vysoké závislosti na zemědělském dovozu.

(Pokračování)