Lenka Kužvartová: Skutečná participace?

Architektura je příliš důležitá na to, aby byla ponechána jen architektům
en — Real Participation? Architecture Is Way Too Important to Be Left Just to Architects

Jako výhody společného participativního stavění se zdůrazňují především nižší cena a vyšší kvalita bydlení než u developerských projektů a možnost ovlivňovat podobu budoucího domova už od fáze projektu. Titul knihy SELFMADE CITY, sestavené kurátorkou a kritičkou architektury Kristien Ring a prezentované při příležitosti pražské výstavy o berlínském modelu Baugruppe, navíc naznačuje naději na možnost ovlivňování podoby města, v němž žijeme. To se ale může zdát většině obyvatel českých měst v kontextu spleti zájmů, jež se v nich protínají, jako něco v širší míře těžko dosažitelného.

en — The primarily pointed out advantages of common participative building are the lower price and higher quality of housing than in developers‘ projects, and the chance to affect the form of future homes since the project phase. Moreover, the title SELFMADE CITY of a book edited by curator and architecture critic Kristien Ring and presented on the occasion of the Prague-based exhibition of the Berlin Baugruppe, indicates the hope of having the chance to affect the image of the city we are living in.

But to the majority of the inhabitants of the Czech cities, that can seem like something hardly achievable on a wider scale within the context of tangled interests that collide inside the cities.

Změnit architekturu od základů

Snahy o zapojení budoucích obyvatel do utváření jejich domovů vyplývají z kritiky paradigmat moderní architektury. V přelomových šedesátých letech se stále častěji objevovaly názory, že je nutné postavit celou architektonickou praxi na nových základech. Architekt Giancarlo De Carlo (1919−2005), člen Teamu 10, zdůraznil ve své zásadní přednášce Veřejnost architektury (Il pubblico dell‘architettura, 1968), že k tomu, aby architektura udržela krok se společenským vývojem, nestačí zmodernizovat výukové metody na fakultách a změnit profesní organizační struktury. Podle něj se musí přeměnit z technické disciplíny, která obstarává potřeby průměrného abstraktního člověka a slouží zájmům vládnoucích tříd, na způsob vytváření fyzického prostředí, jenž odpovídá reálným potřebám a přáním těch, kterým je určen.

Na jednu stranu De Carlo uznává, že historicky stál architekt na straně mocných, protože k realizaci jeho projektů bylo vždy zapotřebí peněz, materiálu, pozemků a souhlasu úřadů. Postupem času sice nabyla jeho profese nezávislosti, přesto ale pokračuje v prosazování řešení nejlépe vyhovujících elitám, a to mnohdy bezděčně – svým zaměřením na řešení problémů, a nikoli na jejich příčiny. De Carlo to demonstruje na dvou sjezdech CIAMu (Congrès International d’Architecture Moderne) – frankfurtském (1929) a hoddesdonském (1951). Ve Frankfurtu se architekti soustředili na řešení bytové nouze, která následovala po první světové válce. Dali si za úkol stanovení „nejmenšího bytu“ a přicházeli s návrhy založenými na vědeckých studiích toho, jak lze maximálně zredukovat lidský životní prostor. Opomněli však důvody vzniku masy nebydlících: kapitalistický systém, který přivedl do měst pro práci v továrnách do měst davy zemědělců bez toho, aby pro ně bylo zajištěno bydlení. V Hoddesdonu byla tématem kongresu revitalizace městských center. Tato konference se však podle De Carla uskutečnila v době, kdy se už schylovalo k „drastické operaci ,městské obnovy‘“, připravované vlastníky pozemků, státní byrokracií a dalšími zájmovými skupinami, při níž byla centra vyhrazena sídlům bohatých vrstev a vlády, obchodu a administrativě. V tomto procesu byla zbavena svých dosavadních rezidentů – pracujících a chudých.

Pro posun ve vývoji architektury je proto nutné, aby se architekti začali zabývat otázkou „proč?“, nejenom „jak?“. Musejí začít chápat, že skrze architekturu praktikují politiku, minimálně ve smyslu ovlivňování lidských životů.

De Carlova přednáška uveřejněná v roce 1970 v časopise Parametro, z níž je vypůjčen podtitul tohoto článku, přináší aktuální podněty i dnes. Přestože nabízí náčrt ideálního participativního procesu, může se zdát velmi teoretická. De Carlo však ve stejné době pracoval na projektu čtvrti pro zaměstnance ocelárny v italském městě Terni, přičemž se v něm snažil převést své myšlenky do praxe. Scházel se s jednotlivými potenciálními obyvateli a podle jejich preferencí navrhl celkový charakter čtvrti. Mezi jejich požadavky patřilo kryté parkování u každého domu, vchod z ulice a venkovní zahrada. Výsledkem jsou dvou- a čtyřpatrové domy s rodinnými byty, které přecházejí do venkovního prostoru terasami zajišťujícími kromě možnosti zahradničení i vizuální a fyzický kontakt s okolím. Celá čtvrť připomíná strohými objemy a rovnými střechami konvenční modernistické projekty, od nichž se ale liší mj. promyšleným rozvržením pěších komunikací, oddělených od automobilové dopravy a propojujících domy se společným vybavením. Obyvatelé si mohli podle svých potřeb uzpůsobit vnitřní dělení bytů. Tak vzniklo z původně projektovaných pěti celkem 45 různých typů bytů. Pokud se obyvatelům nezamlouvala otevřenost terasy, mohli ji změnit v uzavřenější, intimnější prostor. Vzhledem k politickým protestům, které výstavbu přerušily, byl však projekt realizován jen částečně.

V případě dalšího participativního projektu, čtvrti na ostrově Mazzorbo v benátském zálivu (1986), De Carlo nekonzultoval budoucí podobu domů s jednotlivými obyvateli, ale s celou skupinou, aby tak vznikla společná koncepce respektující lokální stavební tradici a aby se posílil komunitní rys projektu.

Mémé a Byker Wall

V roce 1969 se studenti medicíny louvainské univerzity vzepřeli plánu výstavby ubytovny ve stejném uniformním a repetitivním stylu, jakým byla předtím vystavěna fakultní nemocnice na předměstí Bruselu. Přítel Giancarla De Carla, belgický architekt Lucien Kroll (*1927), kterého si jako propagátora participativní architektury studenti vybrali pro alternativní návrh, v tom uviděl příležitost k experimentování s postupně se rozvíjejícím projektem. Zúčastněným poskytl model, do nejž mohli objemy nových budov pouze přidávat a nesměli nic odebírat. Tak vznikl Maison Médicale přezdívaný Mémé, Krollův asi nejznámější projekt. Jeho fasády složené z nakupených obdélných a čtvercových ploch připomínají abstraktní asambláž. Studentům byla dána možnost navrhovat si vlastní pokoje, protože Kroll zastával názor, že žít v identických bytech je stejné jako nosit uniformu.

Pokračovatelem jeho pojetí architektury se stal Eilfried Huth (*1930), který se začal v průběhu sedmdesátých let věnovat svépomocně stavěné participativní architektuře s cílem vytvářet nejen bydlení, ale i silnou komunitu obyvatel (viz text Střípky participace v architektuře, Štýrský Hradec, 1965–1992 v ERA21 #01/2012, str. 52–53).

Ralph Erskine (1914−2005) stál v roce 1968 před odlišným problémem: v jednom z mála svých projektů pro Velkou Británii řešil, jak nahradit demolovanou chudinskou kolonii ve čtvrti Byker v Newcastlu takovým způsobem, aby její obyvatelé neztratili již vytvořené vazby s místem a mezi sebou navzájem. Erskine se nejprve seznámil se situací čtvrti a vztahu obyvatel k ní. Kancelář, kde tým britských a švédských architektů pracoval na projektu, zřídil přímo na místě, aby obyvatelé mohli do práce zasahovat a vyjadřovat svou spokojenost či námitky. Ateliér byl zamýšlen i pro společné schůze všech zúčastněných aktérů namísto radnice. Postupně bouranou čtvrť nahrazovaly nové domy – projekt byl dokončen až v roce 1982 – s dominantním Byker Wall, dlouhým bytovým domem na půdorysu vlnovky, který se stal symbolem čtvrti. Erskine, který navrhoval stavby do extrémních klimatických podmínek, koncipoval Byker Wall jako zástěnu proti chladnému proudění větru od moře a jako bariéru proti hluku ze zamýšlené dálnice, jež však nebyla nikdy realizována. Za ní, na jižním svahu, jsou rozesety třípatrové domky a společné vybavení, obchody, školská a zdravotnická zařízení.

Specialisté zabývající se plánováním si podle Erskina musejí uvědomit, že obyvatelé jsou také specialisty svého druhu – na vlastní situaci, potřeby a aspirace. Architekti pocházejí většinou ze střední třídy, proto nemohou vědět, co vyžadují lidé z jiných společenských tříd, přičemž znalost toho, co chtějí bohatí, je většinou přístupnější než pochopení toho, co chtějí a potřebují chudí, kteří si většinou nemohou příliš vybírat. Musejí se jich proto ptát, vést s nimi dialog. Sám se snažil uplatňovat participaci ve svých projektech, a když nebyla možnost mluvit přímo s budoucími obyvateli, dělal průzkum u reprezentativního vzorku populace.

Bydlení pro chudé

Architekt John F. C. Turner (*1927) byl během padesátých a šedesátých let silně formován svým pobytem v Peru v prostředí provizorního osídlení ilegálně zabraných pozemků na periferii velkých měst. Tato zkušenost ho dovedla k závěru, že lidé sami nejlépe vědí, jak chtějí bydlet, a jsou schopni to realizovat vlastními silami, pokud se jim k tomu dostává nezbytných prostředků, které by jim měl poskytovat stát namísto financování státních bytových programů. V knize Svoboda stavět (Freedom to Build, 1972) mimo jiné porovnává rozdíl mezi situací, kdy architekt slouží přímo budoucímu uživateli stavby a kdy ho zaměstnává někdo, kdo výstavbu platí, ale nebude v ní žít. Když práci řídí instituce, která pak bydlení distribuuje, architekt nemá možnost dozvědět se o obyvatelích téměř nic, jeho představy o nich jsou proto často velmi zkreslené. Zajímá ho jen finální materiální produkt, nikoli proces. Naproti tomu v případě, že pracuje přímo s budoucími obyvateli, otevře se prostor pro vzájemnou zkušenost a učení. Že státem financovaná výstavba koncipovaná podle státem stanovených minimálních standardů a nekonzultovaná s obyvateli neřeší problém bydlení pro chudé, dokládá časté zanedbávání údržby takových domů až do jejich úplného zchátrání a preference návratu do slumů. Jako řešení Turner prosazoval samosprávu vyžadující vzájemnou spolupráci a společné rozhodování budoucích obyvatel, kteří sami řídí všechny etapy výstavby. Tak se vytváří také společenství, které bude v nových domech bydlet. Tento způsob se mu jevil nutný v ekonomicky nerozvinutých zemích, zároveň velmi přínosný i pro ty rozvinuté, které musejí znovuobjevit svůj komunitní základ. Snahu o vzkříšení kolektivního soužití představují právě i německé Baugruppe.

Jak vypadá skutečná paticipace?

Participace má různé podoby. Liší se názor na to, kdo je vedoucím aktérem celého procesu: v mnoha případech je to architekt, někdy samotní budoucí obyvatelé. Sherry Arnstein sestavila „žebříček participace“, na jehož spodních příčkách se nachází manipulace, terapie a informování, následují konzultace, ústupky a partnerství a na horních příčkách najdeme delegovanou moc a plnou občanskou kontrolu. Jeremy Till, jeden z autorů knihy Architektura a participace (Architecture and Participation, 2002), uznává, že participace představuje ohrožení tradičních architektonických hodnot, ohrožení, které však lze překonat a porozumět participaci jako možnosti přehodnotit a oživit architektonickou praxi. I když speciální znalosti a schopnosti, jimiž architekt disponuje, brání nastolení úplné rovnosti mezi ním a budoucím uživatelem, může se architekt snažit vžít do prostorové a sociální situovanosti budoucích obyvatel a vytvářet s nimi dialog, který mu odhalí žitou tvář architektury.

Participace je dnes často skloňované slovo, málokdy se však naplní svým skutečným významem. U výše zmíněných projektů často úzce souvisí s vytvářením komunity obyvatel, která bude stavbu využívat. Tak je tomu i u Baugruppe, alternativě stavebního podnikání orientovaného na zisk, díky níž se dnes diskutuje o potřebě vymanit se z přehnaného individualismu a vytvářet města příjemná pro život.

Nesmíme ale participaci zbavovat její radikality, s níž vznikla a nutila architekty vzít v potaz politickou povahu architektury. Participace při vytváření městského prostředí omezená jen na ty, kdo si to mohou dovolit (nebo si na to mohou půjčit), je protimluvem. A místo aby odkrývala konfliktní povahu reality měst, může poskytovat lákavou iluzi, že vše je v pořádku a „když se chce, všechno jde“.

 

Zdroj: ERA21 #02 2015 Společně

---

Lenka Kužvartová (*1986, Praha) je doktorandkou Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde v roce 2012 obhájila diplomovou práci o kolektivních domech realizovaných v Československu a historii myšlenky kolektivního bydlení, později téma rozšířila o tzv. domy hotelového typu. Aktuálně se věnuje fenoménu samosprávné architektury v brazilském São Paulu.