Vláda volbami většinu v Senátu neztratí, leda pak přeběhlictvím, leč….

Nadcházející senátní volby sice mohou být pro vládní koalici kvůli její politice značným debaklem, ale její většinové postavení v legislativním procesu neohrozí. Jakkoli může české občany, resp. voliče svoji domácí a zahraniční politikou rozlítit, většina senátorů i po volbách bude soustředěna ve čtveřici senátních klubů vládních stran. Pokud chce dnešní opozice a nespokojení občané změnit vládní politiku, blokovat přijímání zákonů a házet tak pětikoalici klacek pod nohy, musí nejen výrazně uspět ve volbách, ale budou muset odloudit koalici i nemalý počet stávajících senátorů působících v jejích klubech.

V současnosti je ve čtveřici klubů koaličních stran 70 senátorů: 27 jich je v klubu ODS a TOP 09, 24 v klubu Starostové a nezávislí, 12 v klubu KDU-ČSL a nezávislí a 7 v klubu Sen 21 a Piráti. Z tohoto počtu je jich 34 přímo členy některé z vládních stran: 16 je členy ODS. 7 je lidovců, šest ze STAN, čtyři topkaři a jeden Pirát. Navíc nezařazený Pavel Fischer byl zvolen jako nestraník s podporou ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN, takže provládní triko či svetr nebo i dva lze napočítat u 71 členů horní komory. I kdyby koalice ztratila všechny své dosavadní pozice, které jdou nyní do volebního talonu – 20 míst, bude mít ve svých klubech i nadále 50 dosavadních senátorů plus P. Fischera. V případě samotných členů vládních stran by se jejich počet mohl snížit maximálně o 11 z 34 na 23. Nejvíce mohou tratit v lidoveckém klubu: z tuctu jeho členů by mohla zůstat jen pětka (z toho ale kvartet straníků). Klub Starostové a nezávislí by se mohl zmenšit až o čtvrtinu z 24 na 18 (počet členů STAN by mohl klesnout o jednoho na pět). ODS s topkou se mohou obávat jen o pět míst (všechno straníky); stále by ovšem zůstaly nad dvacítkou – o dva senátory. O dva členy může přijít klub Sen 21 s Piráty a klesnout též na pět členů, Pirát Lukáš Wagenknecht ale letos svůj post neobhajuje.

Parlamentní opozice, pokud chce přistřihnout pětikoaliční fialky, by tudíž musela vyhledat i po veleúspěšných volbách mezi dosud koaličními senátory minimálně devět ochotných převléknout triko (aby přečíslila koaliční kluby plus Pavla Fischera).

Možná náročnost takového úkolu uklidňuje vědomí premiéra Petra Fialy&comp., takže v nynějších ekonomických a politických krocích koalice se takřka nijak neodráží blízkost voleb a předpovídaný neúspěch, protože koalice má ve sněmovně i Senátu pozici pevnou.

Největší potenciál získat přeběhlíky je nesporně v klubu Starostové a nezávislí. Jednak je tam 18 nečlenů STAN, ale především jde často o komunální politiky, kteří – pokud chtějí i v budoucnosti pokračovat v politice ať již komunální nebo senátní – musejí si uchovat dosavadní těsný vztah s voliči, který je pro komunální politiku charakteristický. To, co starostům STAN pomohlo k vyšachování Pirátů v loňských sněmovních volbách – že je voliči dobře znají z komunální politiky, často osobně, se totiž může proti nim i naopak postavit. Schytají pak z první ruky od svých spoluobčanů černé body za celostátní politiku STAN. Pomlouvat někoho z okruhu svých známých je určitě pikantnější a může to být košatější než v případě kohosi vzdáleného, známého jen přes média. A STAN opravdu po sněmovních volbách kupí maléry: netransparentní podnikání ministerského kandidáta, nyní již nebohého Věslava Michalika, zamlčená půlroční stáž Jana Farského, nikoli nezištná legislativní pomoc Stanislava Polčáka starostům v okolí Vrbětic a nakonec případ kontaktů se zlínským soudně nesvéprávným podnikatelem s kriminálním štráfem Michalem Redlem spojeným s korupcí v pražském Dopravním podniku a v řadě jiných míst. To neustál ministr Petr Gazdík, stánkaři nominovaný šéf rozvědky Petr Mlejnek a větev se houpe i se samotným šéfem STAN a ministrem vnitra Vítem Rakušanem. K tomu účast ve vládě neschopné, ať již kvůli chybějící vůli nebo nedostatečnému rozumu, řešit mnohonásobný cenový vzestup energií způsobený vlastní a unijní politikou protiruského extrémního fanatismu, ve vládě cvalem zadlužující Českou republiku, tápající v boji proti inflaci, ve vládě angažující se nadprací v konfliktu na Ukrajině, zaslepeně podporující Green Deal vycházející nebývale vstříc korporátním záměrům, ve vládě chystající korespondenčním hlasováním podmínky pro zvýšení možnosti falšování voleb, nebránící se ztrátě suverenity ČR zrušením práva veta v EU, navrhující omezení přístupu občanů k informacím atd.

Paprsky Redlova Dozimetru sice už dosvítily i do ANO, kde proto padla z místopředsednické funkce sněmovny někdejší karlovarská hejtmanka Jana Mračková-Vildumetzová, ale šlo to přes rodinný filtr ODS jejího manžela Jana, krajského předáka modrých ptáků. Kontakt s lidmi, jimiž se zabývá případ Dozimetr a jež jsou podezřelí z korupce, tak už vykazuje trojice politických stran s největšími počtem poslaneckých mandátů – celkem 139. Tj. dvě třetiny aktivních českých voličů se může cítit podvedeno svými politickými reprezentacemi. A to je jen jedna korupční chobotnice. To fakt nepotěší.

Pokud se výše zmíněný balík mínusů významně podepíše pod volební výsledek koalice – a to neodnesou jen senátní kandidáti, nýbrž i ti „nevinní“ komunální, dá se očekávat, že řada senátorů dosud v koaličním triku nebo alespoň s koaliční kravatou bude přemýšlet o přesedlání, neboť z chromé herky se voličům blbě slibují světlé zítřky. Tím spíše, že koalice opravdu nepředvádí žádné intelektuální výkony, klopýtá i morálně, a vůbec nejsou cítit nějaké signály změny tohoto tristního stavu. Kroky koalice nemají z úhlu pohledu českých občanů, nechť již zaměstnanců či zaměstnavatelů, žádnou logiku, dávají ji pouze z hlediska Washingtonu, Bruselu a Berlína. Opozici tak v nadcházejícím čase čekají dva pracovně náročné kroky: 1. odmakat volební kampaň mezi voliči a 2. v senátních kuloárech rozhodit sítě na ideově pružné, morálně nepevné a sebezáchovně rozmýšlející stávající koaliční senátory. Přeběhlictví je v našich končinách už zavedenou tradici, Většina politiků tak činí před koncem svého funkčního období, ale třeba Miloš Melčák a Michal Pohanka se s tím k překvapení ČSSD a k radosti ODS tak opozdili až se předběhli a převlékli svetry hned po volbách. U senátorů, kde vítěz ve volebním obvodu bere vše, je domlouvání podpory spletitější než u poslanců, o to více překvapení se může zrodit.

Každopádně, i když senátní volby (a tím spíše ani komunální) letos nemohou ani teoreticky hned přinést změnu mocenské pozice vládní pětikolky, je záhodno jít volit. S jednou zhruba osmimilóntinou hlasů se zdá síla jedince limitně se blížící nule, ale od toho je nás těch pár miliónů, abychom ve volbách – této největší anketě veřejného mínění – manifestovali své potřeby a zájmy. Volby nejsou „Mnichov“, kde se jednalo „o nás bez nás“, ne, je to právě naopak událost – velmi zřídka se vyskytující – kdy rozhodujeme sami o sobě. Nenechme se odradit ne vždy příjemnými volebními pravidly, stranickými habaďúrami, mediálními manipulacemi, které volby provázejí, ani výše uvedenou statistikou množství voličů, s nimiž se snaží vybabrat rozliční šíbři s kontakty na politiky mdlé morálky či rozumu.

Je příjemné, když nám kuchař v restauraci uvaří jídlo, krejčí v módním salónu nám ušije šaty, taxikář nás kamsi zaveze, když za nás někdo, nějaký prostředník, cosi udělá. A když neudělá, jdeme příště o podnik vedle. V (nejen) české politice to cosi se týká kdyby jen biliónů korun, ale i našeho zdraví a životů, a to příště se počítá na roky. Proto je záhodno jít volit a ať již volíme třeba s těžším srdcem stranu, která má šanci se do parlamentu dostat, být „u toho“ a třeba i něco změnit, byť ne zrovna dle našeho ideálu, nebo volíme partu názorově nám bližší, leč bez šancí, je to náš vklad do chodu věcí veřejných. Ta „nadějná“ strana se možná zmrší a zrealizuje jen zlomek i z toho mála, v co jsme u ní doufali, ale aspoň něco, pro tu „beznadějnou“ to bude zase ale skutečný signál, že není se svými názory osamocena, že nutno vydržet a makat dál.

Autor textu: Karel Růžička