Julien Assange v kritickém ohrožení

Již jen vlastně desítky hodin zbývají do rozhodnutí britské ministryně vnitra Priti Patelové o vydání australského novináře Juliena Paula Assange, vedoucího redaktora internetového portálu WikiLeaks, do Spojených států amerických. Hon úřadů USA, jejich předních politiků, ale též zákulisní moci na člověka, který odhalil rozličné lumpárny a patrně i válečné zločiny nejen politiků a úředníků USA, ale i dalších států, se dostává do kritické fáze. Není nic platno, že část obvinění, pro která byl Assange stíhán, se ukázala účelová nebo i lživá, nebo jejich trestnost vypršela. Server WikiLeaks zveřejněním utajovaných dokumentů nadzdvihl pokličku nad hrncem, v němž mocní tohoto světa a jejich nohsledi klohní politické horké kaše, a potvrdil tyjátr, který mocní hrají před svými spoluobčany, zvláště pak v demokratických a právních státech, přesněji v tzv. demokratických a právních státech. To se samozřejmě mocným nelíbí, když jim někdo kazí idylické obrazy zakrývající prohnilost jejich vlády nad světem, jejich manipulace, lži, demagogie a násilí. Kvůli Assangově stíhání a zatčení vymysleli mj. nařčení ze znásilnění, jehož se měl dopustit ve Švédsku, kde však je za znásilnění považován i neodsouhlasený sexuální styk bez kondomu. Kdo z cizinců to ví? Assange prostě musí být exemplárně potrestán, aby se minimalizovalo riziko jeho dalších pokračovatelů, dalších snowdenů, manningů a jiných, kteří nasvěcují Augiášovy chlévy současných politiků nejen v USA, ale ve všech státech světa včetně České republiky.

Falzifikace obrazu světa, aby realita nevyšla najevo, tato manipulace vědomím voličů ze strany těch, kteří žádají voliče o hlasy, je promyšleným útokem na smysl demokracie. Mocní tohoto světa, když už museli ustoupit tlaku občanů a zavést všeobecné volební právo, se snaží voliče obalamutit a získat jejich hlasy polopravdami, výmysly, lhaním, zapíráním. Vytvořit voličům iluzi jejich kompetentního, informovaného rozhodování, udržovat jejich důvěru ve vládu, v režim, systém. Tuto lumpárnu whistbloweři boří a ukazují, že valnou část politiků nevede k vrcholům snaha seriózně zastupovat své voliče, bránit a prosazovat jejich potřeby a zájmy, nýbrž touha jim vládnout a ukájet své mocenské, majetkové a statusové sny.

To je v přímém rozporu s levicovými ideály rovnosti občanů, spravedlnosti a solidarity. Proto se i Spojenectví práce a solidarity, jehož je Alternativa zdola členem, rozhodlo postavit za Juliana Assange a žádá zamítnutí žádosti o vydání z Velké Británie do USA a jeho osvobození. SPaS se obrací jak na britskou ministryni vnitra, která má pravomoc vyhovět či nevyhovět soudnímu souhlasu s vydáním Assange, tak i na britské poslance, aby se postavili na stranu odmítajících vydání Assange.

Upozorňujeme je právě na problém důvěryhodnosti a transparentnosti, jejichž význam v posledních letech narůstá jak národních rozměrech, tak v globálním, což míří „k samé podstatě vztahu vlád a občanů, k samé podstatě společenské smlouvy – jak ji formuloval vynikající anglický filosof John Locke“. Klademe britským zákonodárcům a ministryni tři otázky: 1. Nakolik mohou politici před veřejností tajit činy své a aparátu veřejné správy, zvláště pak, když jde o politiky demokratických režimů, kteří svůj mandát získávají volbami? 2. Nakolik je legitimní politický mandát, pokud byl získán na základě neúplné informovanosti voličů? A v návaznosti na uvedené 3. Co jsou oprávněni občané učinit, aby s utajovanými skutečnostmi, zejména pak s fakty o nelegální činnosti politiků a úřadů, seznámili ostatní občany – voliče, aby jejich rozhodování a volební akty byly činěny s dostatečnou znalostí věci a kandidátů?

Mediální a informační čachry a různé psychologické manipulace, které se v posledních desetiletích rozrostly z občasných výskytů do trvalé, systémové výbavy nadkritického množství politiků a lobbistických, vesměs korporátních kruhů, nás nutí se zamýšlet nad tím, „do jaké míry je legitimní neveřejná, utajená komunikace a působení politické moci? Kde oprávněné utajování zpráv a skutků politickou mocí má svoji mez, protože její překročení již nepřípustně manipuluje veřejným poznáním a politickými postoji voličů? Zveřejňování utajovaných faktů a interních dokumentů bez souhlasu vlád je krajním řešením, leč je „vynucen přístupy politiků poslední doby, kteří se sice odvolávají na demokratické hodnoty, ale v praxi se demokratické kontrole sofistikovanými postupy vyhýbají“. Ano, kvůli zveřejnění některých zpráv vznikají škody, neštěstí, tragédie, ale třeba je poměřovat s následky uskutečněných lží a manipulací. A rovněž je nutno se zamýšlet nad zodpovědností autorů tajených nepravostí, nelegálních operací. Oni o lumpárnách rozhodli, oni se rozhodli je i utajit a tudíž tak nesou zodpovědnost i za následky jejich odhalení. Za vraždu zodpovídá ten, kdo vraždil, nikoli ten, kdo mrtvolu našel – to platí v kriminalistice a musí to platit i v politice. Jinak by byla politika kriminalitou. Takže „nakolik může politická reprezentace porušit zákony, když se domnívá, že má bránit potřeby a zájmy své země? Obsahuje legislativa nějaké oprávnění, že některé zákony (pokud nejde o ústavu) stojí výše než jiné? Nebo nějaké ustanovení, že na činnost veřejné správy se některé zákony nevztahují, nebo jen „přiměřeně“? Udělili občané své politické reprezentaci mandát k tomu, že veřejná správa je vybavena jakýmsi nadprávem a že občané, kteří toto nadprávo nebudou respektovat, mají být trestáni?“

Je jasné, že ne vždy může politická moc veřejnosti hned vše sdělit a musí konat kvůli dosažení cíle někdy i skrytě. Jistě by bylo sporné vyzrazení nějakého utajovaného postupu předem, což by zmařilo akci, ale odhalení postupu po akci již zdaleka tak vážné není. Jde-li však o zločiny, kriminální činnost, obcházení práva (daňové úniky skrze daňové ráje apod.), nebo dokonce o válečné zločiny, tak tam není sporné ani to vyslepičení předem. To je povinnost daná zákonem v kterékoli zemi. Britským adresátům našeho listu připomínáme, že britské dějiny pamatují „události, kdy členové vlád, včetně prvních ministrů, byli konfrontováni s odhalenými fakty, které ukazovaly překročení morálních zásad a přiměřenosti politických postupů, jichž se dopustili ať již z osobních pohnutek či z politické horlivosti. Žádná z těchto afér Velké Británii neprospěla a třeba i po desítkách let musel britský stát odčinit to, co i jinak vážení politici spáchali nebo proti čemu nezasáhli, ač mohli a měli.“ Ponesou proto svůj díl zodpovědnosti i za rozhodnutí o vydání Juliana Assange. A neskončí to ukončením mandátu, odchodem z funkce, bude to jejich trvalý příspěvek k politické kultuře, politiků i občanů. Poukázali jsme i na vnímání Anglie a Velké Británie coby země gentlemanů, sportovního chování a čisté hry – u řady lidí. Ti očekávají, zda Britové budou hrát fair play, zda Američanům předvedou, jak se chová gentleman, když je přichycen při nesportovním jednání, či zda se naplní spíše představa mnoha lidí v Indii, Pákistánu, Bangladéši, v desítkách států Afriky, že jde o „perfidní Albion“. Apelujeme proto na adresáty, že „hlas britských poslanců a rozhodnutí britské ministryně spravedlnosti může být pro současný, překotně se vyvíjející svět s rozvratem hodnot, s mediálními manipulacemi, chaotickými politickými opatřeními a s relativizováním zodpovědnosti vodítkem, jak vypjaté situace a roznícené emoce racionálně zvládat s ohledem na intelektuální a morální stránku problému.“ Vydání Assange se může jevit jako jedna z mnoha smutných drobností v běhu dnešního splašeného světa se desítkami tisíc obětí několika současných válek, ekonomického rozvratu, ekologických katastrof. Nejde však jen o jednoho člověka, o publikování stohu delikátností, nejde o libyjské pouště nebo o ukrajinská pole, o ropu, plyn a rakety, o konkrétnosti, kráčí o fenomén obecný, prostupující všemi uvedenými konkrétními událostmi a mraky dalších. Jde o riziko narušení společenské smlouvy, toho nepsaného pravidla o rozložení společenských sil. Buď to bude dále dohoda akceptovaná účastníky a porušovaná jen v míře excesů jedinců či skupin nebo bude soudobý stav považován za masívní fejk, všeobecnou levárnu, totální gauneřinu, skrývanou systémovou nespravedlnost. Je-li dohoda roztrhána, tak neplatí a pak ale neplatí žádná pravidla. Dříve nebo později bude samozřejmě opět společenská smlouva nastolena, ale jaký bude její obsah a jakpak se promění osazenstvo jejích stran? Zajistí-li Britové Julianu Assangemu svobodu, tak „vyšlou politikům celého světa vzkaz, že duch Johna Locka vložený do idey společenské smlouvy je tu stále s námi.“

Ovšem – kdo dnes zná Johna Locka?

Zemřel před bezmála 320 lety, ovšem idea společenské smlouvy je tu s námi dál. Zdali tu s námi bude dál i Julian Assange, je i na nás. Smlouvu, ač nepsanou, formulují hlasy všech účastníků. Kdo mlčí, ten smlouvu nijak neovlivní. Smlouva potřebuje naše hlasy, stejně tak hlasy Assange, Snowdena, Manninga. A Julian Assange nyní potřebuje náš hlas.

Autor textu: Karel Růžička