Bitva o to, čemu a komu mají sloužit volby

Téměř roční mediální covidová tyranie byla počátkem února přerušena. Postaral se o to Ústavní soud ČR nálezem o neústavnosti části volebního zákona pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Strhla se bouře, v níž se kritika a nářky vůči ÚS střetávaly s vítáním nálezu. Vedle protikladných názorů na obsah došlo ke vcelku souhlasu kritiků i zastánců nálezu ohledně toho, že šlo o nešťastné až podezřelé načasování nálezu a že role Pavla Rychetského je sporná, neboť nyní coby předseda ÚS odpálil to, co před 20 lety jako ministr spravedlnosti podporoval.

Nynější nález odmítl další pokračování stavu, kdy kvůli zvolené metodě přepočtu hlasů na mandáty byly subjekty s velkými zisky hlasů zvýhodněny a získávaly mandát za třeba i jen poloviční množství hlasů, než subjekty s nízkými zisky. To přesto, že Ústava ČR jasně hovoří o rovném volebním právu. Druhou částí nálezu soud zavrhl přílišné znevýhodnění volebních koalic.

Dítko Miloše Zemana a Václava Klause

Třeba si vzpomenout, kde mělo pokřivení ústavy svůj zrod – v politické lumpárně dvou velkých narcisů české politiky Miloše Zemana a Václava Klause. Původně navrhovali dokonce zcela umělých 35 volebních obvodů, které neměly žádné historické nebo věcné opodstatnění. Cílem bylo deformovaným přepočtem fakticky změnit poměrný systém na většinový. Při existenci 35 obvodů by znamenalo, že na jeden obvod připadne v průměru pět až šest mandátů. Tudíž pětiprocentní kvórum pro vstup do sněmovny by bylo zcela mimo hru, neboť pro zisk mandátu by bylo nutno získat minimálně 16,6 až 20 %. Tato politická prasárna, která cílila k vytvoření systémou dvou stran – jedné vedené Zemanem, druhé Klausem, byla moc i na tehdejší ÚS. Soud sice tento zdivočelý tandem poněkud zkrotil, ale ne úplně, takže máme zaděláno na to, že někdo může za pár let přijít s definicí dalšího období nelegitimního, zločinného režimu v českých dějinách.

Pochybnosti o načasování vyhlášení nálezu

Načasování vyhlášení nálezu skutečně bylo nešťastné a provázejí ho podezřelé okolnosti. Ostatně to byl také hlavní obsah disentních vyjádření čtveřice ústavních soudců k nálezu. Tři roky mít podání v šuplíku a pak nahánět hodiny, aby byl nález venku, je zcela oprávněně kritizováno, protože sotva jde o náhodné nedopatření. Naštěstí, byť to může být zlovolný úmysl, nemá zdaleka tak dramatické následky, o nichž média a politici kvílí.

Je pravda, že férové by bylo vyhlásit nález před vyhlášením podzimních voleb. Nestalo se, avšak to, zda na tom má podíl fakt, že prezident Miloš Zeman vyhlásil termín voleb ve větším předstihu než obvykle, nebo v tom je nějaký kalkul motivovaný zdárným uzavřením volebních koalic pirátů a STAN, resp. ODS/TOP 09/KDU-ČSL a snahou hodit jim do toho vidle – kdo to ví a dokáže to?

Času na úpravu zákona je dost

Neskutečný je nářek politiků, politologů a tzv. novinářů (propagandistů, kteří v redakcích obsadili posty dříve zastávané novináři), že je na úpravu zákona málo času, že jsme v ústavní krizi a kdo ví, zda a jak v říjnu volby proběhnou.

Mezi vyhlášením nálezu ÚS a termínem voleb – 8. a 9. října 2021 – je 8 (slovy osm) měsíců. Vzpomeňme na volby v r. 1990. Konaly se 8. a 9. června. Předchozí režim se začal definitivně hroutit 17. listopadu, tj. 6,5 (slovy šest a půl) měsíce předtím. Nová, tzv. první vláda Mariána Čalfy vznikla 7. prosince, druhá – zvaná vládou národního porozumění, vznila 10. prosince, tedy šest měsíců před volbami. Václav Havel byl zvolen prezidentem 29. prosince 1990, tj. pět měsíců a deset dní před volbami. Tehdejší vláda, poslanci a prezident a stejně tak kandidující strany a hnutí tedy zvládli napsat zcela nový volební zákon, najít termín voleb, sestavit kandidátky a uspořádat volby během pěti měsíců. A dnešní poslanci pláčí, že mají na novelu zákona a uspořádání voleb „jen“ osm měsíců?

Pokud dnešní poslanci novelu včas nezvládnou, tak nemají na svých postech co dělat! Ať potom raději odejdou, příště nekandidují, neboť takovou línou a neschopnou intelektuální chátru zdejší občané v parlamentu nepotřebují. Je vizitkou skutečných intelektuálních a morálních kvalit řady nynějších politiků, když hořekují nad údajným časovým tlakem – oni, zastupitelé občanů režimu, který si potrpí na proklamace o svém demokratismu a o myšlenkových a morálních přednostech. Úpěl nějak v r. 1990 zastupitelský sbor zhusta sestavený, jak se roky rádo poukazuje, z dojiček, aparátčíků a dalších normalizačních kádrů? Ne, polistopadová parlamentní sestava, složená z nominantů Národní fronty zčásti obměněná kooptovanými disidenty, tuto úlohu, a to v daleko náročnějším provedení, zvládla za dvoutřetinový čas oproti dnešní lhůtě. Určitě se z úst chvojků, feriú a dalších plaček před volbami dozvíme, jací že jsou pašáci, když „v šibeničním termínu“ překonali tuto údajnou ústavní krizi. To bude zásluh a ovací!

Jedno plus opožděné vyhlášení nálezu ÚS má: neposkytuje sněmovním manipulátorům moc času na rozličné šachy a propracovávání volebních kejklů, jimiž by zase ohnuli volby k nějaké politické lumpárně. A kvůli nynější mediální kampani s katastrofickými předpověďmi si tito vykutálení kejklíři na sebe ušili bič v podobě občanské pozornosti vůči tomu, jak se podoba zákona bude vyvíjet, i když záruka toho, že bude férový, to není.

Rychetského kotrmelec

Trapnou postavou příběhu je Pavel Rychetský. Je nepochybné, že neoplývá intelektuální a morální integritou, jestliže svůj názor na tak zásadní věc změnil o 180 stupňů. Text ústavy se nezměnil ani o písmeno, tudíž buď tehdy nebo nyní se Rychetský dopustil nebo dopouští dezinterpretace. Co si myslet o takovém ministru spravedlnosti, resp. o ústavním soudci – s jakou úctou hledět na jeho rozhodnutí? Kam to dopracoval někdejší disident, když přečkal normalizační tlak, ale neustál vládní, mocenské angažmá. Rychetský ale není ani první ani poslední, kdo propadl po přechodu z opozice do vlády a podlehl opojení mocí – těch, kteří statečně přežili bídu a utrpení první republiky a protektorátu a po r. 1948 udělali hanbu svému jménu a straně, bylo povícero.

Kotrmelec Pavla Rychetského má však jedno jasné pozitivum – svým kotoulem předseda ÚS končí na správné straně žíněnky, na straně výkladu Ústavy, který nejtěsněji koresponduje s jejím textem a s principy demokracie jako společenství rovnocenných voličů.

Žárlivost na zásluhy?

Jen menšina komentátorů odlišila obsah nálezu od jeho načasování, většina kritiků smetla obojí, resp. skrze kritiku načasování odsuzovala celý nález. Je zajímavé, jak se vůči nálezu vymezila i řada lidí, kteří dosud byli s to oddělovat své demokratické přesvědčení od svých stranických preferencí a projevovali schopnost měřit jedním metrem padni komu padni. Náhle na tuto svoji objektivitu zapomněli. Proč? Že nálezem uspěly strany z pravé strany spektra, které zákon napadly? Že jim to roky nevadilo a až výsledek posledních voleb, kdy systém nahrál Babišovu ANO, je přiměl k činu? Jistě, bylo to od této pravice účelové, leč ve správném směru. Zapomenout na princip rovnosti hlasů jen kvůli tomu, že zrovna vyhovuje politickým oponentům, jiné straně? Jaká může být důvěryhodnost politiků, politologů a komentátorů, kteří nectí zásady a točí se jak korouhvičky? Jak může být tvořena perspektivní budoucnost této země, stabilní politický systém, jestliže její političtí předáci si budou ohýbat politická pravidla podle svých momentálních mocenských rozpoložení? Takový přístup, byť se konkrétním politikům a jejich voličům může vyplatit, je projevem hlouposti nebo pokrytectví, projevem krátkodobých osobních a skupinových zájmů, nikoli státnického budování státu, tím spíše demokratického státu. Těžko totiž lze nazvat jako demokracii systém, v němž voliči nemají ve volbách stejný hlas.

Ústava jasně hovoří o rovném volebním právu

Ohledně otázky správnosti obsahu nálezu ÚS dejme zaznít Ústavě ČR, části pojednávající o volbách:

​Čl. 18

(1) Volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad poměrného zastoupení.

(2) Volby do Senátu se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad většinového systému.

Ústava žádá rovné volební právo: to znamená nejen, že co občan to jeden hlas, ale lze z toho dovodit, že i stejný podíl na mandátu. Situace, kdy strany s největšími zisky hlasů obdržely mandát za poloviční počet hlasů, než strany malé, byl jasným porušením ústavního požadavku rovnosti. Nyní ÚS tuto očividnou neústavnost konečně ve sněmovní praxi odsoudil.

Faktem ovšem je, že přetrvává, naštěstí v menší míře, v Senátu, kde to ovšem vyplývá do značné míry objektivně z velikosti volebních obvodů. (Ano, bylo by možné vždy překreslovat jejich hranice nebo třeba to napravit modelem nerovného mandátu senátorů, kteří by hlasovali podobně jako účastníci valné hromady nějaké akciovky, kde váhu hlasu akcionáře určuje počet jeho akcií – avšak stálo by to za to, pokud jde o pár tisíc voličů?). Nyní však kráčí o sněmovnu, nikoli o Senát.

Je pro demokrata – skutečného demokrata – zarážející, jak bohaté spektrum odsudků se sneslo na nález ÚS, na výzvu respektovat jasně zapsaný požadavek rovnosti. Bezmála čtvrt tisíciletí po Velké francouzské buržoazní revoluci s jejím heslem „Rovnost, volnost, bratrství“ je zásada rovnosti, konkrétně politické, hlasovací rovnosti kritizována, přehlížena, odsouvána.

Vpřed do starověku

Útok proti obsahu nálezu ÚS je veden rozličnými argumenty. Neuvěřitelným intelektuálním a morálním úpadkem je tvrzení, že zákon fungoval 20 let, tak proč ho měnit. Takže jakékoli svinstvo lze legitimizovat délkou jeho praktikování? Nechtěli by tito konzervativci, ale třeba i politici a politologové hlásící se k levicové části spektra zacouvat k otrokářské společnosti? Fungovala přece několik tisíc let „bez zjevného důvodu“ k nespokojenosti. Nebo alespoň drobet k feudalismu – 15 zdárných století oproti oproti 250 letům kapitalismu?

Demagogie rozšířením používání D´Hondtovy metody

Další formou útoku proti nálezu ÚS je demagogické tvrzení o rozšíření používání d´Hondtovy metody, která právě je na příčině českého nerovného počtu hlasů na mandát, ve světě. Její zastánci tvrdí, že pokud by byla nedemokratická, tak by nebyla užívána v desítkách zemí. Již od dob Aristotela však víme, že názor většiny ještě nemusí být pravdivý. To tím spíše za stávající politické kultury ve světě. Pod demokratickými frázemi jsou totiž již dlouho různě osekávány nutné podmínky demokracie počínaje kupř. informační svobodou a konče právě pokřivenými pravidly při fungování demokratických mechanismů včetně prakticky nerovného volebního práva.

V případě d´Hondtovy metody je podmínkou nediskriminace subjektů s nižšími počty voličských hlasů dostatečně velký volební obvod, kdy se v něm musí rozdělovat takový počet mandátů, aby si i subjekt, který ledva přeleze přes limit, přišel na své. V případě českého pětiprocentního kvóra to tedy znamená mít volební obvod s minimálně 20 mandáty. Je jasné, že při 200-hlavé sněmovně a 14 volebních krajích bude nemalá část krajů podměrečná. Ptát se v této souvislosti, zdali např. exministr Ivan Langer (ODS), obhajující d´Hondtovu metodu, nemá dostatek rozumu, aby pochopil limity, za nichž tato metoda vyhovuje požadavku na poměrné zastoupení, a nebo zda se mu nedostává morálky, je asi zbytečné.

Bezprostřední mocenský zájem více než princip

Z jiného soudku odpůrců nálezu ÚS jsou lidé, kteří se cítí dotčení, že jejich oblíbená strana, politický guru bude rovností hlasů poškozen, neboť příjde o dosavadní zvýhodnění. Jak vážně brát jejich slova o demokracii, spravedlnosti, právu atd., když kvůli momentálnímu profitu jsou s to hodit za hlavu i tak základní princip? Kantův kategorický imperativ vyzývající k tomu chovat se vždy tak, aby to mohla být společenská norma, je pro ně neznámou zásadou? Nebo ho znají jen tehdy, když je jim ku prospěchu? Ve své nestydatosti si neuvědomují, že jednou už nemusejí být na koni a pak budou prstíčkem hrabat, aby nebyli ve sněmovně pátým kolem u vozu. Někteří z této grupy jsou známí političtí turisté, kteří se kupodivu vždy tulí k tomu, kdo je právě u kormidla. (U vesla se musí makat.)

Vrchol drzosti – otevřené popírání smyslu nálezu

Mount Everestem drzosti je otevřené odmítnutí nálezu s odvoláním na to, že třeba všem lidem měřit stejně. Hojně citovaný pravicový sociolog tak vydává bez uzardění černé za bílé. Opovážlivost, s jakou veřejně lže, je dokladem nejen jeho pochybného charakteru, nýbrž i tragické úrovně společenského vědomí, když si toto může vůči veřejnosti dovolit.

Nález nenález, hlavně mít navrch

Nehorázným postojem k výroku o rovném volebním právu je požadavek na bonus nějakého počtu mandátů pro vítěze. Drzost českých politiků, v tomto případě mj. premiéra Andreje Babiše, s níž se snaží torpédovat text Ústavy ČR a obejít nález ÚS, je v duchu zásady, že zatímco proti malému podvodu se postižení ozvou, olbřímí darebáctví jim vyrazí dech a než se vzpamatují, tak bude hotovo.

Podskupinou hlouposti této nemravnosti tvoří kritici nálezu, kteří tvrdí, že přeci koalice nemohou mít jen tak těsnou převahu mandátů, jaká se v českých podmínkách vyskytuje, a proto by strany s většími zisky hlasů měly dostat více mandátů, než by jim v přísně poměrném systému přepočtu náleželo. Těmto intelektuálním gigantům uniká, že strany s velkými zisky hlasů a tedy dle nich i se zvýhodněným počtem mandátů nemusejí sestavovat vládní koalici. Klidně vítěz voleb může zůstat v opozici (viz HZDS-ĽS Vladimíra Mečiara či Smer-SD Roberta Fica). Zvýhodňující přepočet hlasů na mandáty pro velké strany se tak, pokud jedna skončí v koalici a druhá v opozici – může eliminovat a koaliční převaha může být stejně tak těsná jako při přepočtu férovém.

Ozval se i Miloš Zeman, spolupachatel dosavadního modelu křiváckého přepočtu hlasů na mandáty, a navrhoval zřídit více volebních krajů, než stávajících 14. Vystoupil tedy opět v duchu politické lumpárny, kterou kdysi upekli s Václavem Klausem a kterou ÚS konečně smetl ze stolu.

Demokracie vers. usnadněné vládnutí

O co kráčí těm, kteří napadli nález ÚS o narovnání přepočtu? Nejde jim o demokracii, jde jim o moc, pokud možno o nerušenou moc. Žvaní sice o T. G. Masarykovi, ale svojí praxí popírají jeho výrok, že demokracie je diskuse. Proč se natahovat s dalšími stranami ve sněmovně při formulování zákonů, když je lze vyšachovat křiváckým přepočtem hlasů a vládnout bez ohledu na jiné názory? Žádná velká demokracie, žádná velká diskuse – nýbrž mít moc na převálcování ostatních. Vytlačit z politické scény menší ideové proudy a zglajchšaltovat politický a stranický život v ČR.

Ano, řízení věcí veřejných není jednoduché, kříží se při tom různé, často zcela protichůdné zájmy. Snaha usnadnit si prosazení těch svých je pochopitelná. Nemoudří v tom případě sahají i po neférových metodách jako byl dosavadní pokřivený přepočet hlasů na mandáty. Jejich osobní či skupinové vládnutí je jim bližší než demokratická reprezentace názorového spektra. Takový postup ovšem hrozí mantinelismem – jakmile se k moci dostane dosavadní opozice, může mít choutky jednat podobně, jen v opačném gardu. Tento odezdikezdismus pak bude uskutečňován do chvíle, kdy se konečně najde někdo moudrý a navrhne a prosadí řešení kompromisní nebo dokonce dialektické. Nikdy však není vyloučeno, že nová generace zase vynese do popředí nějaké egoistické kreatury, které ve své mocichtivosti upřednostní své osobní či skupinové vládnutí před demokratickým pojmutím potřeb a zájmů všech občanů.

Skvrna na triku české levice

Hanbou české levice je, že o nápravu dlouholeté volební nespravedlnosti se zasloužily pravicové strany, které se na ÚS obrátily, ačkoli boj za spravedlnost – jakoukoli, nejen sociální – je bytostnou podstatou levice. Je to ovšem doklad morálního a intelektuálního profilu především předáků a vedení stran levicové rétoriky. Rozhodně již méně jejich řadových členů a voličských příznivců, i když i oni už pár let mohli znát už i číselné vyjádření deformace přepočtu hlasů na mandáty a žádat od vedoucích představitelů svých stran kroky k nastolení spravedlnosti.

Spekulace o přepočet

Ve sněmovně se již rozhořel boj o způsob přepočtu hlasů na mandáty. Ctihodní politici porovnávají různé metody, zasvěceně zvažují to či ono včetně již zmíněného bonusu pro vítěze. Prostě mnozí spekulují, jak opět vydrbat s voliči. Jak jednak alespoň trochu okrást menší subjekty o mandáty a jednak jak překřičet hlas lidu aparátnickými triky s řazením kandidátů ve frontě do sněmovny. To místo toho, aby běžným zdravým rozumem žáka devítiletky řešili, jak naplnit zásadu poměrnosti.

Jeden nebo více krajů?

Jednoduché řešení, které se nabízí, aby bylo učiněno nálezu ÚS zadost, je vytvoření volebního modelu, kdy strany budou podávat jedinou, celostátní kandidátku. Počet získaných mandátů se zjistí snadno podle procenta získaných hlasů, i když i zde vznikne drobná nerovnost kvůli zaokrouhlování, konkrétně ne/přidělením několika mandátů za více či méně neúplné počty hlasů. Nevýhodou celostátních kandidátek je systémové vyšachování struktur mimo centra. Ústředí sestaví pořadí kandidátů zcela dle svého, přičemž se dá předpokládat preference lidí z centra, dosavadních poslanců, lidí pobývajících v metropoli. Ne, že by krajské výbory nyní diktovaly centru pořadí na kandidátkách, centrální bossové si hlídají své posty a svých vazalů, ale mají přece jen větší sílu při výběru jmen a stanovení nižšího pořadí, než by měly v případě monopolu centra. Krajské organizace lépe vědí, jak je který poslanec ve styku s voliči, místními orgány, organizacemi a firmami, i když není žádná záruka, že na kraji bude vyloučeno sestavování kandidátky dle známostí s kýmsi vlivným. Přitom efektivně vytěžit potenciál kádrů a nápadů z celé republiky, ze všech krajů a okresů, měst a obcí, je významný politický faktor, který stabilizuje sílu strany a poskytuje jí čerstvou a pestrou myšlenkovou energii, aktivizuje regionální voliče, ale zejména tím daná strana je stranou demokratickou, celé země, všech občanů, nejen těch z metropole, ale i těch z poslední vísky.

Tudíž je záhodno skloubit zásadu přepočtu celostátně získaných hlasů na mandáty se sestavováním krajských kandidátních reprezentací.

Nejprve poměrnost zastoupení v celostátním měřítku, až pak mandáty podle krajů

Ústavou požadované poměrné zastoupení, tj. počet mandátů přiřčený jednotlivým úspěšně kandidujícím subjektům, musí odpovídat především celostátně získanému počtu voličských hlasů. Parlament dělá celostátní politiku státu, který není primárně federací krajů, nýbrž je ustaven především právě jako státní útvar. Současně je samozřejmě třeba znát názory z celé republiky, ale v Parlamentu ČR se do rozhodování promítají krajská hlediska výjimečně a podobně málokdy řeší poslanci krajské problémy. Asi nejvýrazněji se krajský faktor vyjevil před lety při projednávání cestovních náhrad poslanců, kdy zejména severomoravští argumentovali zohledněním vzdálenosti, zatímco zvláště pražští vykutálenci chtěli paušál stejný pro všechny ať byl z metropole, Kladna, Českého Těšína nebo nějaké Horní Lhoty. Tudíž i praxe volá po tom nejprve zjistit počet mandátů pro jednotlivé úspěšně kandidující subjekty a až poté se zaobírat jejich rozdělením na kraje.

Celkový počet mandátů určí dva kroky

Počet mandátů, který připadne té které straně, se určí v několika krocích – pokud tedy nechceme ve sněmovně nějaké čtvrtinové, třípětinové a jiné necelé poslance, kteří by vznikli jako výsledek přepočtu hlasů na mandáty bez zaokrouhlední na celá čísla. Takže nejprve je třeba spočítat, kolik hlasů z celkového počtu platných hlasů odevzdaných subjektům, které překonaly pětiprocentní kvórum, připadá na jeden mandát. Tím se pak vydělí zisky jednotlivých subjektů. Přirozeně, že u každého subjektu nějaký počet hlasů zbyde a stejně tak zbyde pár mandátů. V našich podmínkách, kde se do sněmovny dostává do deseti subjektů, to bude tak od dvou do pěti mandátů. Ty by měly být přiklepnuty ve druhém skrutiniu subjektům, které zaznamenaly největší přebytky nepřidělených hlasů. Vzniklá nerovnost bude nejen minimální, ale objektivně vzniklá matematickými pravidly, nikoli politickými spekulacemi.

Krajské mandáty se dopočítají z celkových počtů

Až v tomto okamžiku přicházejí na řadu kraje a s nimi konkrétní jména budoucích poslanců. U krajů je známý počet mandátů předem dle celkového počtu oprávněných voličů. Je to sice jiné číslo, než počet hlasů úspěšných stran, ale to na věci moc nemění. Podle procentuálního podílu toho kterého subjektu na počtu hlasů úspěšných subjektů v konkrétním kraji se přikročí k přidělování mandátů. Kolik procentních bodů na mandát připadne, bude rozdílné dle kraje. Třeba v pětimandátovém Karlovarském to bude 20 %, takže tam klidně mohou zbýt po prvním přidělení mandátů i čtyři, protože kolik subjektů překročí 20 %? Tudíž opět řada mandátů zbyde – tentokrát to budou desítky v celé republice – a opět přijde řada na přidělování podle zbytků hlasů. Třeba je přidělovat opět dle výše, ale jednotlivým stranám jen do té doby, dokud daný subjekt nevyčerpá svůj celostátní limit mandátů. A v jednotlivých krajích rovněž tak jen do okamžiku, dokud nebude vyčerpáno krajské kvórum. Na každého se dostane podle toho, kolik celostátně získal, každý kraj bude mít svůj počet zástupců a to, že počet mandátů v jednotlivých krajích, zejména malých, nebude úplně hrát s krajskými zisky hlasů, je rozhodně méně důležité, než kdyby to nesouhlasilo se zisky celostátními. A opět to vyplyne z objektivně existujících matematických pravidel, nikoli z politické spekulativní konstrukce. Ostatně dosavadní D´Hondtovou metodou vznikaly deformace ještě větší.

Česká republika díky opožděnému nálezu ÚS má šanci se konečně dopracovat k jednomu skutečně základnímu pilíři demokracie – k rovnému hlasovacímu právu občanů ve volbách poslanců. Ústavní soudci po 20 letech upřednostnili občanskou, voličskou demokracii před vládychtivostí politiků. Žádají, aby politici respektovali názorové rozložení voličů a své vládní povinnosti, své koaliční a koaličně-opoziční vyjednávání řešili politickými argumenty, nikoli konstrukcí volebního systému. To, že některý názorový proud je zrovna početnější než jiné, jej nijak nemá navíc zvýhodňovat nad jeho váhu v názorovém vějíři než plyne právě jen a pouze z počtu jeho vyznavačů, nikoli z geometrie volebních krajů, metod sčítání, přepočtů apod. Již takto jsou vymeteny ze sněmovny málo početné subjekty, tak proč deformaci zvětšovat nadlepšováním velkým. Vytěsnění malých subjektů ještě lze vysvětlit efektivitou jednání sněmovny, kdy je záhodno, aby i malé kluby obsadily všechny sněmovní výbory, tj. každý z jejich členů musí pracovat zhruba ve dvou. Zabývat se na jednání pléna vysvětlováním věcí, které se mají odehrát na výboru, by opravdu efektivitě práce sněmovny nepomohlo. Není ale žádný důvod množit poslance velkých stran. Žádný intelektuální, ideový přínos pro parlament to nenese a je to jen silová páka těch, kteří chtějí být mocnější více, než ve skutečnosti jsou, ale protože na posílení svého vlivu nemají rozumové argumenty či morální vůdcovství, tak to zkouší nemravnými politickými manipulacemi.

Karel Růžička