Naše volební psaní senátním a krajským kandidátům

Letošní rok, který bude už navždy v dějinách lidstva rokem covidu-19, výrazně poznamenal i občanské aktivity, včetně činnosti AZ, která ovšem, přiznejme si, poslední tři roky nejede v takovém tempu, jako předtím. Nesršíme sice aktivitou, ale letošní volby jsme nenechali bokem a připravili dvě akce. První byl list subjektům kandidujícím v krajských volbách, v němž jsme jim představili čtyřmi návrhy pro činnost budoucích krajských zastupitelstev. Druhou byla anketa, kterou jsme jménem SPaS připravili mezi finalisty voleb senátních s devíti otázkami na témata vnitřní politiky, ekonomiky, bezpečnosti, ekologie a zahraniční politiky.

Prapočátek vznikl na popud Václava Novotného z Ne základen, který vždy s aspoň ročním předstihem vznáší otázku, co uděláme (míněno tím naše zdejší obec aktivistů z různých organizací) s těmi kterými volbami. Takže jsme v rámci AZ vymysleli a na našem tradičním letním táboře, byť tentokrát konaném v komorním obsazení u Exnerů, dotáhli téma listu krajským kandidátům. Senátní anketu jsme vymysleli nedlouho před volbami na půdě SPaS, když se kvůli koronakrizi zúžily možnosti jiných akcí.

Pro list krajským kandidátům jsme vybrali čtyři návrhy, abychom vyšším počtem nerozmělnili pozornost. První bod byl jasný – podpora participativnímu rozpočtování. Přitom jsme ale netlačili hned na zřízení participativního krajského rozpočtu, ale zdůraznili možnost finanční spoluúčasti kraje na participativních rozpočtech obcí, měst a městských částí, zvláště těch, které s rozpočtem začínají a je vhodné přitáhnout zájem občanů.

Další dva body byly inspirovány současnými ekologickými problémy, kdy jsme si řekli, že je záhodno prosazovat jak konkrétní praktické opatření, tak se snažit vytvořit i určitý obecný prostor v celé šířce různých rozhodování zastupitelstva, rady a hejtmana. Jako druhý návrh jsme tudíž navrhli, aby v každém kraji a později i v každém okresu vzniklo bezzásahové území. Po příkladu Národního parku Šumava, kde je ustaveno bezzásahové území, by měla vzniknout podobná území i jinde. Nemusí to vůbec být hned nějaký prastarý prales – jde o to vykolíkovat divoké přírodě prostor, který se jednak stane nedotknutelným útočištěm, poslední baštou fauny a flóry v regionu, jednak se ale stane také porovnávacím vzorkem pro vědomé i nevědomé zásahy lidí, ať již lesníků, zemědělců či kohokoli jiného na ostatním území regionu. V rovněž se blízké okolí takového chráněného místa stane zásobárnou rozličných druhů živočichů a rostlin právě pro další území.

Třetím, „administrativním“ návrhem je návrh, aby krajské zastupitelstvo každoročně schvalovalo zprávu o stavu životního prostředí v kraji. Existující celostátní zprávy MŽP totiž přirozeně nemohou jít do takových detailů, jako si může dovolit pro své území kraj, a schvalování orgánem přináší ještě jeden efekt: zastupitelé by se s schvalovaným materiálem měli seznámit, přečíst ho, takže by jim mohlo v paměti cosi ulpět, aby se to promítalo v jejich jiném rozhodování. Projednávání zprávy by se současně mohlo stát příležitostí pro veřejnou diskusi nad jejím obsahem. Kraj by tak měl časem sbírku každoročních obrazů stavu svého území, doklad důsledků rozhodnutí svých a též jiných orgánů a subjektů. Tvrdá data o bilanci vody, emisích, biodiverzitě atd. by pomáhala orientaci politiků, občanů a podnikatelů v tom, jak konali a konat zamýšlejí.

Čtvrtý návrh jsme chtěli zaměřit do ekonomiky, do podpory místní ekonomiky a zlepšování ekonomicko-sociální situace kraje. Unijní pravidla dogmatismu volného trhu nejsou zrovna nakloněna podpoře lokální ekonomiky, proč by také nadnárodní korporace, jimž jde řada unijních politiků a úředníků na ruku, měly pěstovat konkurenci ve veřejných zakázkách, upřednostňovat místní producenty, nemluvě třeba o uvolnění podnikání samotné veřejné správy, které je pro neoliberální nadšence tabu. Podpora skutečně místní produkce vůbec není jednoduchá. To, že v obci nebo městě je výrobní pobočka nebo pobočka služeb nějaké velké firmy sídlící v Praze či vůbec někde za sedmero horami a sedmero řekami naši ambici podpořit místní hospodářské koloběhy nenaplňovalo. Nakonec jsme tedy zvolili návrh, aby na webstránce krajského úřadu byl proklik na seznam firem v kraji nejen provozujících nějakou výrobu či službu a zaměstnávajících zdejší obyvatele, ale aby také šlo o výrobky v kraji vymyšlené, vyprojektované, zkonstruované a rovněž – aby tyto firmy v kraji odváděly daně. K čemu jsou pro plnohodnotný rozvoj kraj montovy cizích nápadů, k čemu je odliv zisků za sedmero moří?
List s našimi návrhy směřoval takřka ke všem kandidujícím subjektům, ne na všechny se totiž podařilo získat funkční mailovou adresu. Ostatně kontaktování bylo zajímavé, některé subjekty neměly vlastní mailovou adresu a bylo možné je oslovit jen přes svého lídra, nemálo ze subjektů kandidujících ve více krajích mělo také pouze jednu kontaktní adresu – svého ústředí, takže nebylo možné oslovit lidi z krajské kandidátky přímo. Pouze menší část stran a hnutí na svém webu nabízela zájemcům snadno dostupný kontakt na regiony, často si to vyžadovalo větší množství kliknutí.

Celkem zareagovalo pět oslovených. Jedna reakce byla formální – informovala o přeposlání, další byly k věci. Všechny pozitivní, z toho dvě – dalo by se říci – velmi kladné.

 

Problém se získáním kontaktu se ukázal i mezi senátními kandidáty, kteří postoupili do 2. kola. Zde už to v takovém rozsahu nebylo – přece jen finalisté senátních voleb vesměs pocházejí ze zavedených a parlamentních stran, které mají na webstránky lidi -, ale třeba Michaela Žantovského šlo oslovit jen skrze mail Knihovny Václava Havla.

Pro senátní kandidáty jsme použili devět otázek, dvouciferné číslo by je mohlo odrazovat od čtení a vyplňování odpovědí. Každá otázka obsahovala několik možných odpovědí, které jsme se snažili na sebe navázat, aby nevznikalo mezi nimi nezahrnuté místo. Samozřejmostí byla nabídka odpovědi „nevím, nebo jiný názor“. Odpovědí přišlo osm, tj. mezi šestinou a sedminou dotázaných.

První otázka směřovala k celostátnímu referendu, s nímž sice Ústava ČR počítá, leč zákon ani po 27 letech její platnosti stále není. Možné odpovědi se dotkly nejen toho, zda referendum a zda zákon, ale i závaznosti výsledku. Ukázalo se, že ti, kteří tolik touží – alespoň jak tvrdí – reprezentovat své spoluobčany a tolik hovoří o demokracii a Senátu, jako její pojistce, tak zrovna moc referendu naklonění nejsou , natož jeho závaznosti.

Druhá otázka mířila na daňový systém – ten totiž nejlépe odhaluje, komu režim vlastně slouží a kdo jej ovládá. Progrese u daně z příjmu fyzických osob a majetkové daně mezi finalisty, kteří odpověděli, zrovna prim nehrály.

Téma třetí otázky sice již mnohá léta politickým prostorem občas probublává, ale letošek mu konečně dal prostor naplno – soběstačnost. Z odpovědí je jasné, že někteří do tohoto prostoru jaksi nevstoupili…

Se čtvrtou otázkou jsme se dotkli téma životního prostředí a to klíčové otázky získávání energie. Protože však jaderné elektrárny představují složitou a spornou problematikou, zeptali jsme se na budoucnost elektráren s rozhodně jednoznačnějším (ne)ekologickým dopadem: na odstavení uhelných elektráren. Nikdo z odpovídajících je nechce provozovat dokud bude uhlí, třeba mít ale náhradu.

Pátá otázka byla nakloněna problematice zvláště mladých lidí – ptala se na bydlení. Zde došlo asi k největšímu souzvuku odpovědí. Stát musí přidat, buď peníze ve stávajícíh formách, nebo přijít i s dalšími, nikoli ale s vlastními stavebními firmami.

Vynechat samozřejmě nejde Unii. Tak jsme se ptali na budoucnost rozdělení moci mezi unijní orgány a členské státy, případně na czexit. Spektrum odpovědí bylo různorodé: našli se jak příznivci status quo, tak návratu pravomocí národním státům a jeden zastánce názoru, že buď reformu Unie ve prospěch států, nebo po důkladné ekonomické a sociální přípravě odchod. Rychlý czexit nechtěl nikdo.

Sedmá otázka byla „migrační“. Nikdo nechtěl otevřít zemí komukoli, velký většina projevila humanistický vztah k lidem postiženým živelní pohromou nebo válkou, ale vůči ekonomickým migrantům už byla evidentní obezřetnost.

Osmou otázkou jsme se jednoznačně ptali na postoj k zahraničním vojenským základnám v ČR: „odmítám – podporuji – nevím, jiný názor“. Většina byla proti, zazněl i hlas ve smyslu, že by záleželo kterého státu, ale též jsme se od jednoho z finalistů boje o Senát dozvěděli, že „nevím, jiný názor“….

I poslední otázka mířila na armádu, tentokrát na zahraniční mise našich vojáků. Opět širší vějíř odpovědí, od jen v podobě lékařů, záchranářů či ženistů přes podmínku mandátu jen RB OSN po dnešní stav, kdy k vyslání příslušníků AČR mandát RB OSN nepotřebujete, stačí požadavek NATO či EU.

O anketě mezi senátními finalisty jsme vydali ještě před volbami tiskovou zprávu, kterou jsme zaslali médiím a která je i na webu AZ. Výsledek našich listů měřený počtem reakcí, na první pohled, zřejmě není nic moc. Na druhou stranu jsme nabrali nějakou zkušenost, máme určitý základ, takže proč se poslanců, senátorů a kandidátů tam či onam občas na něco nezeptat. U členů parlamentu to vůbec to nemusí být tak rozkročeno, jako je vhodné u kandidátů kamsi, naopak je možné propátrat třeba jen jedno téma více otázkami a zjistit, zda a jak „se ďábel neskrývá v detailu“.

(kru)