Tomáš Tužín: Malé zamyšlení nad plány udržitelné mobility
Ohledně plánů udržitelné mobility nastává mnoho diskusí, což je nakonec dobře, protože jedním z cílů těchto plánů je zásadně změnit způsob plánování dopravy v území. Ta změna, kterou přináší tyto plány, je natolik revoluční, že prakticky vylučuje, aby to někdo uměl dělat dobře. Je to asi jako první parní lokomotivy – revoluční změna proti animálnímu pohonu. Byly pomalé, neohrabané, málo výkonné, občas vybouchly – cestou produkce větších či menších zmetků se však časem dospělo ke skvělým strojům, ale cesta k tomuto cíli prostě nebyla přímá. Hlavně bylo nutné té myšlence věřit a nevrátit se při neúspěchu zpět k jistotě koníků, tažných volů atd.
Plány udržitelné mobility jsou skvělým nápadem, který se ještě mnoho let budeme učit dělat dobře. Není jiné cesty, než to zkoušet. Máme sice k dispozici zahraniční vzory, jejich problémem ovšem je, že jsou aplikované v absolutně odlišných podmínkách, a to v nejširším slova smyslu – nejenom technických předpisů, legislativy, ale zejména myšlení lidí ve škále od prostých koncových uživatelů přes úředníky, policii, správce komunikací až po ministerstvo dopravy. Zkopírovat důsledně zahraniční zkušenost do podmínek ČR by znamenalo „převychovat společnost“, což je mnohými kruhy preferovaná cesta, nicméně já ji považuju za absolutně protidemokratickou a v důsledku naprosto kontraproduktivní, protože vyvolá spíše spíš principiální odpor i k věcem, které by při trochu rozumném vysvětlení měly potenciál široké podpory. Ono to lze v některých komentářích (např. Pikora, Šichtařová) už dnes jasně číst (cyklista = ekolog = levičák…). Lepší cestou by bylo najít rozumnou vlastní způsob podpory udržitelné mobility, která zachová celkovou logiku podpory udržitelné mobility, ale přitom bude ušitý na míru místnímu prostředí – přičemž „místní prostředí“ bude zcela jiné nejen v Kodani proti Praze, ale i ve srovnání např. Prahy, Mostu a Uherského Hradiště.
Zkusím heslovitě shrnout, na čem budou plány udržitelné mobility krachovat (nebo se to už děje):
- Velkovýroba projektů: Velké projektové firmy mají tendenci „automatizovat výrobu“, tj. jedou podle šablon. To je v tomto případě průšvih, protože (viz výše) řešit mobilitu pro Uherské Hradiště prostě nelze shodným postupem jako v Praze (pouze s tím, že v 50 x větším městě uděláme 50 × více stran a bude to 50 × dražší). Takto třeba velkovýrobci spočítali, že v Přerově nejsou skoro žádní cyklisté, protože sčítali v deštivém počasí na přelomu listopadu a prosince. Tím měli splněno, a naprosto je netrápilo, že 3/4 roku je situace diametrálně odlišná (zatímco třeba v Praze to téměř nemá vliv, neb ani v létě uživatelé aut ani MHD tam na kola v masovém měřítku nepřesedají).
- Blbost pro Brusel: Ano, u měst nad 50 000 obyvatel je plán udržitelné mobility podmínkou čerpání peněz. Zejména ale jde o jedinečnou příležitost začít plánovat jinak, smysluplně a účinně. Tuto příležitost lze zahodit pod stůl a plán lze zpracovat jako Potěmkinovu vesnici pro uspokojení bruselských úředníků. Tím ovšem dosáhneme stejného vítězství jako opilec ve vtipu, kdy byl policistou napomenut při močení: „Zastavit, schovat!“ Následně kamarádovi říká „Já jsem jej převezl – schoval jsem, ale nezastavil!“ Tedy pokud se takto budeme chovat k oněm plánům, tak si pouze naděláme do vlastního hnízda. Bruselu (stejně jako policistovi ve vtipu) to bude nejspíš jedno.
- Resuscitace kostlivců ze skříně: Známý (nejenom) tuzemský zlozvyk, spočívající v obráceném postupu. Standardním postupem je analyzovat problém, navrhnout varianty řešení, porovnat je a vyhodnotit. Výsledek vzniká na konci postupu. Bohužel nezřídka se postupuje tak, že na začátku je určený výsledek (např. nějaký už třicet let překonaný a v důsledku nepotřebný projekt), který přeci určitě chci, a k němu si musím jako nutné zlo nějak dodělat výpočet, který ten výsledek zdůvodní. Potom to samozřejmě absolutně ztrácí smysl.
- Záměna diskuse za „prezentaci“: Diskuse s veřejností vypadá asi tak, že dojdou pánové ve slušivých oblecích, 2 hodiny prezentují nepodstatné nesmysly, závěrem sdělí, jak že to bude, a posledních 5 minut je vyhrazeno diskusi, kterou už nikdo nebere ani vážně. Závěrem se konstatuje, že „proběhlo projednání s veřejností“. Cílem veřejného projednání musí být zjištění názorů lidí a ušití řešení na míru jejich potřebám. To se dělá dost těžko, pokud zpracovatel nejeví ani minimální zájem nějaké potřeby lidí zjišťovat (alternativně jej buď naprosto nezajímají, nebo je sám o sobě přesvědčený, že to přeci zná a ptát se proto nemusí).
- Nenalezení politické shody: Základním smyslem plánů je nalezení nejširší politické shody na věcech, které by se měly připravovat bez ohledu na možné změny v čele radnic. Zájem lidí se většinou moc nemění, proto by se neměl zásadně měnit ani přístup k řešení dopravních problémů. Může bohužel dojít k tomu, že politici jsou buď ignoranti, kteří i dobře zpracovaný plán zavřou do šuplíku a nepostupují podle něj, nebo si z něj vytáhnou jen selektivně to, co se jim hodí. Potom to samozřejmě nemůže fungovat. Ignorantem však může být i zpracovatel, pokud plán udělá jako soupis nápadů vládnoucí partaje, případně vlastních nápadů, o nichž nikoho nepřesvědčil. Takový plán skončí pod stolem spolu s dalšími komunálními volbami. Přesně tak to fungovat nemá.
- Ignorance ze strany „mimoměstských institucí“: Může nastat například tak, že plán udržitelné mobility třeba vymyslí novou železniční zastávku, ale SŽDC ji odmítne postavit, nebo jsou navržené pruhy pro cyklisty na krajské silnici, které však odmítá krajská správa silnic povolit, nebo by chtělo město řešit dojížďku lidí příměstskou železnicí, kde krajský koordinátor dopravy odmítá objednat vlaky, apod. Zkrátka výstupy z plánů by měly být respektované všemi, kdo se v území pohybují.
- Užvaněnost: Někdy mám pocit, že kvalita dokumentací se asi měří na váhu. I hodně složité zadání může být rozvedeno na 150 stran, ale jakýsi výstup by měl být na jeden letáček, který se dá strčit do kapsy. Priorit může být max. 10. Pokud někdo zpracuje výstup, obsahující několik stovek priorit, tak nemusí dělat rovnou nic, protože to si nikdo nejenom nezapamatuje, ale ani nepřečte (natož aby podle toho jednal).
K pražskému plánu: Nakolik je nebo není dělaný dobře, by musel říct někdo, kdo do toho opravdu dobře vidí. Nastudovat si to a umět kvalifikovaně reagovat by byla práce na plný úvazek. Takovou práci by navíc nemohl dělat leckdo, kdo má jen zájem, ale musel by minimálně A) mít zahraniční zkušenost s tímtéž, ideálně ve městě srovnatelném s Prahou, + B) mít i tuzemskou zkušenost z menších měst. Dělat takový dokument pro Prahu je v odbornosti stejná meta, jako ve sportu olympiáda. Účastnit by se měl někdo, kdo má zkušenost alespoň z okresního přeboru.
Autor článku je projektant dopravních staveb
