Daniel Glas: Stálo to za to?

Žijeme v době překotného technického pokroku. Chytré telefony, ještě chytřejší aplikace všeho druhu, tablety, iPody, sociální sítě, počítačové systémy, průmysl 4.0, průmysl 5.0, plně automatizované provozy, kde již nyní nad výrobou dohlíží roboti. Vše probíhá doslova ďábelskou rychlostí, tempo vývoje se stupňuje. Délka života se prodlužuje, do stavu značky „IDEÁL“ chybí již jen krůček. V posledních letech jsem se často zamýšlel nad tímto výše popsaným civilizačním boomem a napadlo mě, jestli celá ta věc nemá nějaký háček, nějaké „vedlejší příznaky“.

Asi před půl rokem jsem pro naši firmu potřeboval vyřídit jakousi organizační změnu a tak jsem pln naděje zamířil do úřadovny Městské části Praha 2, kde jsem obvykle podobné záležitosti v minulosti vyřizoval. U dveří jsem stiskl na automatu tlačítko pro pořadové číslo a poté, co mi ho strojek vydal, jsem se jal čekat, až na mě přijde řada. Moje číslo se objevilo na displeji a tak jsem s odhodláním zamířil k přepážce. Usměvavá paní mě vyslechla, ale vzápětí spráskla ruce: „Ale pane, to jste tady špatně, tuto věc přece vyřizuje Úřad XY!“ Ještě, když jsem odcházel od přepážky, jsem si v duchu nadával do budižkničemů, kteří nejsou schopni tak triviální věc vyřídit na první pokus.

Druhý den jsem tedy zamířil na Úřad XY. Opět stejný úvod: strojek – tlačítko – číslo. Po „vysezení“ fronty jsem pln naděje zamířil k přepážce. Po té, co mě milá paní vyslechla a začala: „Ano, jste tady správně“, mě srdce poskočilo radostí. Jenže pokračovala: „Ale pane, každý přece ví, že žádost na tuto věc se vyřizuje na našich webových stránkách. Vyplníte si příslušnou část, vygenerujete si v systému žádost a tu sem přinesete.“ Trochu mě mravenčilo v zádech, v duchu jsem si opět vynadal „do trouby“ a odebral jsem se do kanceláře. Po delší telefonické konzultaci s dotyčným úřadem, při které jsem se od paní na druhém konci dozvěděl – slovy klasika – že „tam to přece každý musí najít (myšleno na těch webových stránkách) a jediný vy mě otravujete, že jste to nenašel“, se mi asi za hodinu skutečně podařilo najít příslušný oddíl, vyplnit všechny kolonky a vytisknout žádost.

S myšlenkou na svého bývalého kolegu, který s oblibou říkával „hned na třetí pokus“ jsem se znovu vydal na úřad. Strojek – tlačítko – číslo – fronta. Paní za přepážkou si se zájmem přečetla můj formulář, pokývala hlavou a poté mě poučila, že žádost mám sice vyplněnou dobře, ale jak jsem se měl dočíst v pokynech na straně 3, odstavec d) tohle je verze pro žadatele. Pro podání na úřad je tam přece stanovený jiný formát, což mi sdělila tónem, který naznačoval, že jsem zřejmě nedostudoval ani základní školu. Nu což, kauza pokračovala: návrat do kanceláře, vytištění žádosti ve správném formátu, další cesta na úřad. Strojek – tlačítko – číslo – fronta – stejná paní za přepážkou. Při pohledu na mou žádost se jí rozjasnila tvář: „No vidíte, máte to správně! A teď si ještě o patro výš v pokladně kupte správní kolek (za 2.000 Kč – pozn. aut.), vraťte se zpátky a dokončíme to. A číslo už si ani neberte!“ Při pohledu na hodinky jsem ovšem musel smutně konstatovat, že dnes to určitě nebude, protože kromě radovánek na úřadech musím taky občas pracovat a už jsem měl být půl hodiny někde úplně jinde. Tuším, že čtenář už se začíná nudit a proto jen dodám, že po nákupu správního kolku a vystání další fronty na Czech Point kvůli ověřenému podpisu na žádosti (což přece ví každé malé dítě, jenom já ne), se mi asi na osmý pokus konečně podařilo onu žádost podat.

Řada čtenářů, resp. posluchačů (v případě mluvené formy) by se teď jistě s chutí zasmála a dodala by něco o veselé historce z natáčení. Možná. Já se ale obávám jiné věci, totiž zda jsme si naše životy doslova nezahltili desítkami a stovkami podobných „veselých historek“, které nás provází zřejmě už po celý život – od útlého mládí až do smrti.

V mém okolí se pohybuje člověk, kterého bych označil za osobu velmi blízkou. Není mu ještě ani 30 let. Před dvěma měsíci se tento člověk dozvěděl, že onemocněl vážnou civilizační chorobou tlustého střeva. Bohužel chorobou typu „nevyléčitelná“. Navštívil jsem jednoho svého známého lékaře, abych se o této nemoci dozvěděl více informací. Svůj výklad zakončil slovy: „Nevěš hlavu, v posledních letech zaznamenáváme raketový vzestup podobných nemocí a to hlavně u lidí mezi 20. a 40. rokem života. A někteří jsou na tom daleko hůř, než tenhle člověk. A to je pro něj přece dobrá zpráva, ne?“ Opravdu nevím, zda je to dobrá zpráva. Napadá mě spíše jiná otázka: Stálo to za to?