JUDr. Petr Perman: 100 let od vzniku samostatného Československého státu (druhá část)
Naplnění představ T.G. Masaryka o samostatném českém státě a jeho úloze
T.G. Masaryk byl čelným představitelem okruhu osob, které v souvislosti s rozpadem Rakouska a Uherska a konce 1. světové války usilovaly o znovu obnovení samostatného českého státu. Státu, který bude navazovat na historické principy státnosti Koruny české a státnosti československé. Státu, který bude založen na národnostním principu, budovaný na demokratických zásadách s tržním hospodářstvím. V mezinárodním měřítku úzce spolupracujícím se západními demokraciemi. Předpokládal, že na obdobném principu vzniknou i další slovanské národnostní státy, které společně budou zárukou bezpečnosti v tomto teritoriu střední Evropy. Dobře měl na paměti, že v dobách Rakouska-Uherska byly jakékoliv projevy slovanství a snahy o českou samostatnost tvrdě postihovány (k dlouholetým trestům odnětí svobody byl například odsouzen budoucí předseda české vlády Kramář, dále budoucí ministr financí Alois Rašín a řada dalších). Znovuobnovení samostatného českého státu se tak stalo pro zachování českého národa nezbytností.
Pro posouzení naplnění odkazu T.G. Masaryka v současnosti je nezbytné nejprve provést charakteristiku současné etapy historického vývoje. Dnes jsou již ty tam bláhové představy z let 1989 – 1991 v tzv. „sametové revoluci“. Konec bipolarizace světa a rozpad světové socialistické soustavy měl za následek tzv. liberalizaci demokracie a ekonomiky. Úloha státu byla přitom všeobecně oslabována. Státní majetek byl rozprodáván, ne-li přímo rozkrádán, vznikaly velké majetkové rozdíly, došlo k růstu zločinnosti, která prorůstala až do nejvyšších pater státní hierarchie. Tento vývoj zejména probíhal v zemích bývalého Sovětského svazu. Jeho důsledkům nebyly ale ušetřeny ani ostatní postsocialistické státy, jakož i další země. V současnosti lze v této souvislosti poukázat například na problémy Itálie, kde vláda k nelibosti představitelů Evropské unie je nucena přijmout řadu opatření v sociální oblasti, včetně zvýšení sociální podpory. Z geopolitického hlediska se začínají v Evropě projevovat i snahy o osamostatnění úspěšněji se rozvíjejících teritorií od původního státu.
Pokud jde Českou republiku, předchozí vlády připustily, aby se stát zbavil svého majetku. Bývalé státní podniky se tak dostaly do soukromých rukou. Převážně skončily u zahraničních vlastníků. Čímž byla mimo jiné likvidována tuzemská konkurence. Proto v současné době je nutno do České republiky dovážet řadu produktů, které se dříve v tuzemsku vyráběly. Pokud jde o zemědělskou výrobu, ta je limitována směrnicemi Evropské unie. Český stát se po roce 1989 tak zbavil významných finančních zdrojů. Obecně platí, že předpokladem řádného naplnění státních funkcí v praxi, je jeho finanční zabezpečení. V postsocialistických zemích, včetně České republiky, v průběhu doby státy prozatím jen chudly. Laciná výmluva, že všechno „zavinili komunisti“, dnes již neobstojí. T. G. Masaryk a jeho spolubojovníci mají obrovskou zásluhu na tom, že český národ žije ve svém vlastním státě. Tento stát si musí ale umět do budoucna uhájit. Tím naplní současná generace jejich odkaz. Jsou státy, jako Spojené státy nebo Německo, které posilují a stávají se určujícími v globálním poměru. Z toho je nutno si vzít ponaučení, náležitě reagovat a napravit tak stále přetrvávající negativní důsledky předchozích vlád.
Na otázku, jak si počínat dál, si dovoluji citovat z publikace „O České státnosti, úvahy a polemika“ uznávaného odborníka na danou problematiku profesora právnické fakulty v Praze JUDr. Václava Pavlíčka, nakladatelství Karolinum, Praha 2002, cituji „… Česká společnost může v mezinárodní soutěži uspět jen pokud budou její příslušníci dostatečně kvalifikovaní. Stát musí zabezpečit bezpečnost a ochranu občanů a plnit další své funkce nikoliv proto, že to od jeho představitelů žádá Evropská unie nebo jiné nadnárodní instituce, že to je obsahem hodnotících zpráv, ale proto, že je to autentická a ničím nezastupitelná funkce každého státu a každé vlády. Ústavní orgány v demokratickém státě se nevytvářejí proto, aby zabezpečovaly nějaký (politický či ekonomický) servis pro zahraniční struktury, ale odpovídají lidu svého státu a musí proto respektovat jeho zájmy. Některé úkoly státu se v průběhu doby měnily, měnila se i podoba společenského uspořádání, které se nazývá státem. Existují však funkce, jejichž plnění je nezbytné pro vládnoucí i ovládané, jak to ukazoval již Aristoteles a proklamovali představitelé demokratických revolucí. Patří k nim i zajištění stability státu a bezpečí pro každého. Neplnění těchto funkcí bylo již od doby monarchomanů, později od buržoazních revolucí právem na odpor, kterým se legitimovala i tato činnost občanů. Proto je v zájmu českého státu tyto povinnosti i v současné době plnit. Již v Deklaraci nezávislosti představitelé lidu Spojených států prohlašovali, že lidé jsou stvořeni sobě rovni, že mezi nezcizitelnými právy jsou život, svoboda a sledování štěstí a že státy se státy se ustavují mezi lidmi proto, aby tato práva chránily a zabezpečovaly. Vlády jsou určeny k tomu, aby zajišťovaly bezpečnost a štěstí lidu, který je k vládě povolal. Věřím, že to platí pro všechny státy i v současnosti vzdor různým koncepcím o postmoderních a post suverénních či slabých státech, které otvírají prostor svévoli a chaosu uvnitř státu a navenek a nahrazují tak právo a stát…“.
Tolik profesor Václav Pavlíček k východisku ze situace, ve které se nyní Česká republika nachází. Je zřejmě pravdivé rčení, že historie se v určitých cyklech v dalších obdobích opakuje. Situace, ve které se český stát v současnosti nachází, je obdobná tomu, co se dělo v roce 1918 a opakovaně v roce 1945 po porážce fašistického Německa. Shodou okolností jsme nedávno v České republice absolvovali volby do obecních a městských zastupitelstev a v některých obvodech i volby senátní. Lze tedy připomenout, že výše uvedené povinnosti zavazují i zvolené zástupce lidu v těchto volbách. Pro prosazování soukromých subjektivních zájmů zde není prostor. Klasické politické strany v těchto volbách utrpěly porážku. Z toho se dá dovodit, že své voliče zradily. Nejbližší období ukáže, zda nově zvolení zastupitelé jsou odborně na výši a zda své povinnosti zabezpečit šťastný život občanů svých obcí a měst se ctí splní. K tomu lze dodat, že již výše vzpomenutý Aristoteles zjistil, že „nejlepší je stát, který může co nejvíce zmírnit, když ne úplně odstranit sociální propast, která je mezi příliš zámožnými a příliš chudobnými. Tuto základní funkci může uskutečnit, když se opírá o mírně zámožný střední stav, který tvoří rovnováhu mezi krajnostmi a nejvíce poslouchá rozum. O tomto středním stavu tvrdil, že u něj není ani bujnosti a zpupnosti boháčů, ani špatností chudiny, vlastností vrstev, které jsou častým zdrojem bezpráví a příčinou nepokojů a převratů. Příliš velký majetek podle něho činí lidi bujnými, nechce se jim poslouchat, už děti takových rodičů nechtějí poslouchat učitele, chtějí jen panovačně vládnout. Kdo nemá majetek, žije bídně. Stát, ve kterém je mnoho chudoby, má mnoho nepřátel. Úkolem státu je proto právním řádem zajistit obecné blaho, zavazovat své příslušníky k určitým úkonům, nutným k dosažení společného cíle, vnitřního principu jednoty“. Oproti Platonovi Aristoteles zdůrazňoval význam soukromého majetku důležitého pro svobodu člověka, ale zároveň požadoval jeho omezení, kontrolu a řízení ze strany státu. Aristoteles kladl také velký důraz na výchovu dětí a dospělých, kterou by měl zajišťovat stát v zájmu blaha jednotlivců, ale blaha obecného, v zájmu svobody člověka a jeho vztahu ke společnosti. 1)
Uvedená moudra starověkého filosofa nutně vyvolávají otázku, v jaké etapě vývoje vůbec se současné státy nacházejí. Zda se jedná o konec dějin, jak někteří tvrdí, anebo zda jde o snahu bohatých podmanit si chudobné. Jaké jsou příčiny současné situace, a konečně jaký je směr dalšího vývoje světového společenství. Je to výzva k zamyšlení.
V příštím pokračování tohoto státně právního cyklu se zaměříme na problematiku ochrany práv občana dle právního řádu České republiky.
Poznámka:
1) Prof. Václav Pavlíček: O české státnosti, úvahy polemiky, Nakladatelství Karolinum.
