JUDr. Petr Perman: 100 let od vzniku samostatného Československého státu
1. Konec I. světové války a nová státoprávní situace v Evropě
S koncem I. světové dochází v Evropě k velkým a v té době dosud nepředvídatelným změnám, staré říše se rozpadají a na jejich rozvalinách vznikají nové samostatné národnostní státy. Tento proces byl vyvolán novou sociálně politickou situací v Evropě a umocněn současnou neschopností tehdejších vládců své režimy reformovat. Dosavadní stav byl již objektivně neudržitelný a změna tudíž musela nastat. Tomuto osudu nebyli ušetřeni ani Češi, jejichž země byla již více než 300 let součástí Rakousko-Uherské říše. Vpodstatě pod německým vlivem. Snaha o rakousko-české narovnání, se kterým vyslovil souhlas i císař František Josef I., byla říšským sněmem zamítnuta. Stalo se tak hlasy Němců žijících na českém území, dále Maďarů a Poláků. K tomu dlužno dodat, že jakékoliv projevy národnostního osamostatnění ze strany českých politiků byly krutě trestány dlouholetým žalářem nebo i trestem smrti (např. Kramář a další). Češi byli vůbec považováni za rebelanty. Celý proces uspořádání Evropy po skončení války a průběh konce války zásadně ovlivnila revoluce v Rusku. Pád carské říše velmi vyděsil politiky a výrazně zradikalizoval lidové masy. Tehdejší česká politická reprezentace nebyla jednoznačně rozhodnuta, jakou formou řešit českou státoprávní problematiku. Převažoval názor, že Rakousko-Uherská říše by měla být po provedení nutných reforem zachována s tím, že jednotlivým národům by měla být poskytnuta větší samostatnost.1) V této době se velmi angažoval budoucí prezident T. G. Masaryk, který využil v zájmu české věci svých diplomatických kontaktů. Vyslyšen byl i tehdejším americkým prezidentem Wilsonem. Masaryk se z důvodu ochrany své bezpečnosti převážně zdržoval v zahraničí, z velké části ve Spojených státech. V Čechách měl velmi zdatného spolupracovníka, kterým nebyl nikdo jiný než Eduard Beneš. Domácí politickou reprezentaci tvořily zejména dvě politické strany– Agrární strana a Česká strana sociálně demokratická dělnická. Po vyhodnocení situace T. G. Masaryk v USA dne 18. října 2018 publikoval tzv. Washingtonskou deklaraci, která již hovoří o Československé samostatnosti ve formě republiky. Měl vzniknout stát Čechů a Slováků s připojením území Podkarpatské Rusi. Washingtonská deklarace vycházela z návrhu T. G. Masaryka, která byla podpořena Spojenými státy, aby ve střední Evropě byl vytvořen pás demokratických států z Polska, Československé republiky a Maďarska, který by zabránil vlivu bolševické revoluce z východu. Následující dny již probíhaly živelně. Češi oslavovali, že budou mít svou vlastní republiku. Za den vzniku samostatného státu byl označen 28. říjen.
Vznikem Československa byl tak učiněn prvý krok k moderní státnosti. Nyní bylo nutné tuto jednotku udržet, učinit z níjednotku vnitřně konsolidovanou a trvalou se shodnými státními osudy a kulturou. Šlo mimo jiné i o to, aby občané měli vůli tento stát udržet.2)
2. Vývoj mezi I. a II. světovou válkou
Podle T.G. Masaryka a řady dalších mělo vítězství české revoluce v roce 1918 napravit neúspěch – ztrátu samostatnosti českého státu po bitvě na Bílé Hoře.
Společný svobodný stát Čechů a Slováků v uvedené po době neměl ale dlouhého trvání. Zanikl 14. března 1939. V předvečer fašistické okupace a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava, vyjednali představitelé slovenského klérus Hitlerem vznik tzv. Slovenského státu. Politicky byl tento stát v období II. světové války v úzkém styku s fašistickým Německem. Slovenské vojsko dokonce bojovalo ve II.světové válce na straně Německa, zejména na východní frontě. Po osvobození Slovenska, Čech a Moravy Rudou armádou a části západních Čech též vojsky Spojených států, po Slovenském národním povstání a pádu Tisova režimu na Slovensku došlo k obnovení Československé republiky. Nestalo se tak ale v původních hranicích. Území Podkarpatské Rusi, které připadlo Ukrajině, se stalo součástí Sovětského svazu.
3. Státoprávní forma Čechů a Slováků po II. světové válce
Obsah státoprávního uspořádání byl zcela určen vývojem po 25. únoru 1948, kdy Československo nastoupilo na cestu bloku vedeného Sovětským svazem a podle jeho vzoru začalo budovat socialismus. Jednotlivé etapy tohoto vývoje jsou všeobecně známy, a i v současné době jsou předmětem stálých diskusí. Přes padesátá léta, Pražské jaro, které bylo ukončeno vstupem vojsk Varšavské smlouvy, uzavření smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk, dospělo Československo do roku 1970, kdy z hlediska státoprávního společný stát Čechůnabyl podoby federace dvou republik – České republiky a Slovenské republiky. Došlo ke zřízení federálních orgánů (vlády, ministerstev a dalších). Hlavou federálního státu byl prezident. Jednotlivé republiky zřídily adekvátně své státní orgány. Další vývoj byl zcela určen důsledky pádu socialismu a rozpadu Sovětského svazu.
4. Státoprávní vývoj po pádu socialismu
V tomto období, na konci roku 1992,v Československu dochází na základě dohody tehdejších politických představitelůke zrušení společného státu rozdělením federace na dva samostatné státy Českou republiku a Slovenskou republiku. Tento státoprávní rozvod byl posvěcen rozhodnutími sněmoven Federálního shromáždění bez jakékoliv účasti občanů obou těchto státních útvarů. Občané byli postaveni před hotovou věc. Od roku 1993 jak Česká republika, tak také Slovenská republika, existují samostatně ve formě unitárních států. Lze konstatovat, že za relativně krátké období od roku 1918 do roku 1991 bylo těch státoprávních změn poněkud hodně. Nehledě již na výši nákladů, které musely být na uváděné změny veřejnou správou, daňovými poplatníky i občany vynaloženy.
5. Češi a Němci
Přes snahu politiků je vzájemný vztah Čechů a Němců stále poznamenán tvrzeními, že území České republiky náleží historicky Němcům a že Češi jej užívají neoprávněně. K tomu přistupuje kritika politiky prezidenta Eduarda Beneše. Zastánci se domáhají zrušení jeho poválečných dekretů. Žádají od českého státu vyplacení náhrady za provedený odsun a konfiskaci majetku. Požadují celkovou revizi postupimské dohody. Své požadavky uplatňují též u zdejších soudů.3) Na tyto snahy lze dát rezolutní odpověď. O odsunu Němců bylo rozhodnuto aktem mezinárodního práva vítěznými mocnostmi v Postupimi. Na realizaci odsunu dohlíželi vysocí důstojníci vítězných armád. Po jeho provedení vyslovili české vládě poděkování. Po roce 1992 se tyto snahy se objevují stále častěji i v tuzemských sdělovacích prostředcích. Není pochyb o tom, že projev těchto požadavků slouží těm, kteří si nedokáží přiznat pravdu a vyrovnat se se současnou realitou. Privatizace sdělovacích prostředků v České republice jim umožnila využít je, zpravidla za nemalý peníz, k prosazování svých zájmů. U sdělovacích prostředků postrádáme objektivitu. Státní aparát nedovede využívat svých pravomocí. To má za následek zneklidnění veřejnosti. Současně snižuje důvěru ve státní aparát a jeho schopnost bránit oprávněné zájmy České republiky.
Navazující část tohoto elaborátu bude zaměřena hodnocení aktuálního stavu zabezpečení základního poslání orgánů státní správy v souvislosti s upevňováním ústavního poslání státu. V tomto směru rovněž bude rozebráno, v jakém rozsahu byly v uplynulém období naplněny představy T. G. Masaryka vyslovené při založení samostatného českého státu.
Poznámky:
1) Robert Kvaček, Prvá světová válka a Česká otázka, nakl. Triton 2013
2) Blíže viz. Václav Pavlíček, O české státnosti, Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2002
3) U Krajského soudu v Ústí nad Labem byla podána žaloba, kterou se žalobce domáhal podle článku 87, odst. 1, písm. a) Ústavy České republiky zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Dovozoval, že k vydání tohoto dekretu nebyl jednak prezident republiky věcně legitimován, údajně postupoval nad rámec své pravomoci, a dále, že posuzovaný dekret odporoval tehdejšímu ústavnímu řádu. Krajský soud tento návrh žalobce jako nedůvodný zamítl. Ve věci s konečnou platnostírozhodl Ústavní soud České republiky, který Nálezem ze dne 8. 3. 1995 sp.zn. Pl. ÚS 14/94 podaný návrh v celém rozsahu zamítl a současně potvrdil legalitu a legitimitu všech dekretů prezidenta republiky. Z obsahu odůvodnění tohoto nálezu lze citovat následující: „… Základem, na němž spočíval právní řád České republiky, byl zákon ze dne 28. 10. 1918 Sb., o zřízení samostatného státu Československé republiky. Tento základ československého práva nemohl být v žádném směru zpochybněn německou okupací nejen z toho důvodu, že předpisy článku 42 až 56 Řádu zákonů a obyčejů pozemní války představující přílohu IV. Haagské úmluvy ze dne 18. 10. 1907 vymezily přesně hranice, v nichž okupant mohl uplatňovat státní moc na území obsazeného státu, ale především proto, že Německá říše jako totalitní stát řídící se principem vyjádřeným Rosenbergerovou větou – Právem je to, co slouží německé cti – vykonávala státní moc a vytvářela právní řád v zásadě již stranou jejich materiálně hodnotové báze. Tuto skutečnost snad nejlépe vystihují dva říšské zákony z roku 1935, totiž zákon o ochraně německé krve a cti a zákon o říšském občanství, v nichž se klade eminentní důrazna čistotu německé krve jako předpokladu další existence německého lidu, a v nichž se jako říšský občan definuje pouze státní příslušník německé nebo příbuzné krve, který dokazuje svým chováním, že je ochoten a schopen věrně sloužit německému národu a říši…Nebylo tedy tomu tak, že by československý právní řád zjevně preferoval primát vnitrostátního právního řádu, že by jeho ústava stála nesporně na stanovisku své vlastní naprosté svrchovanosti a nezávislosti na kterémkoliv jiném právním řádu, takže československý ústavní zákonodárce mohl, zachoval-li přitom jen předepsané formy novotvorby, platně stanovit cokoliv –jmenovitě bez ohledu na předpisy mezinárodního práva. Jak totiž bylo již konstatováno, byl v ústavní listině z roku 1920 zakotven princip demokratické legitimity státního zřízení, princip, jenž již v preambuli k této listině („neboť chceme se přičleniti do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický,pokrokový“) zdůrazňuje vazbu na hodnotový řád, který je základem i mezinárodního právního řádu. Tento hodnotový základ ústavní listiny z roku 1920 a její otevřenost ve směru k mezinárodnímu právu dokumentuje mimojakoukoli pochybnost i úpravu práv a svobod, jakož i ochrany národních, náboženských a rasových menšin. V hodnotovém nazírání, jak se vytvářelo během druhé světové války a krátce po ní, bylo naopak obsaženo přesvědčení o nezbytnosti postihu nacistického režimu a náhrady, či alespoň zmírnění škod způsobených tímto režimem a válečnými událostmi. Ani v tomto směru tedy dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., neodporuje „právním zásadám civilizovaných společnosti Evropy v tomto století“, ale je právním aktem své doby opírajícím se o mezinárodní konsensus…“.
