Karel Růžička: Dvě promarněné šance

Pozvání od spisovatelky a životní disidentky Lenky Procházkové a politologa Radima Valenčíka do programu Máte slovo věnovanému tématu 17. listopadu, abychom šli do publika, mne přimělo k pohlédnutí na ekonomický vývoj po r. 1989 a porovnat se stejně dlouhým obdobím před listopadem. Není to jednoduché, ale není to ani nemožné.

Plně srovnatelné tak dlouhé časové řady současná česká ekonomická statistika neposkytuje. Řada parametrů, zvláště makroekonomických, agregátních, byla nahrazena, docházelo ke změnám metodiky, řada ukazatelů věcné výroby se již nepublikuje, možná už ani nesleduje (někdy už není co sledovat), naopak sledovány jsou jiné, které se v minulosti nevyskytovaly. Přes přímou nesrovnatelnost konkrétních souhrnných ukazatelů však lze sledovat jejich trendy, dynamiku a ke srovnání přidat všeobecně známá fakta o výrobní skladbě. Souhrnné ukazatele jsou součtem výsledků dobrých i špatných firem, moderních měst i zapomenutých vísek, nemohou ze své podstaty zobrazit zkušenosti, které mají jednotlivci v konkrétních podnicích, obcích, velikost rozdílů mezi prvky spektra, nelze je přeceňovat ani bagatelizovat. To činí hlupáci, zaslepenci, podvodníci, demagogové. Určitě ale vypovídají o celkovém obrazu ekonomiky a státu lépe, než údaje o jednotlivostech. Právě to v pořadu Michaely Jílkové předvedl dosluhující ministr kultury a někdejší šéf Ústavu pro studium totalitních režimů Daniel Herman, když údajné sociálně-ekonomické zlepšení situace občana dokládal na ceně osobního automobilu a průměrného platu tehdy a dnes. Vzhledem ke své profesní kariéře a dlouholetému pohybu v politice musí vědět o ošidnosti takového výběrového srovnání, které ignoruje složení a proměnu váhy jednotlivých položek spotřebního koše občana. Kolik automobilů člověk kupuje? A kolik kupuje rohlíků, kolik platí za bydlení, za oblečení, za vodu atd.? Hermanovo srovnání proto lze označit za demagogické, manipulativní. Navíc prokázal i neznalost průměrného někdejšího platu; jím uváděných dva tisíce korun platilo počátkem 70. let, zatímco koncem 80. let to již byly tisíce tři.

Celková soběstačnost

ČSR a ČSSR byly země produkující širokou škálu výrobků strojírenství, elektrotechnického, chemického, textilního, oděvního, kožedělného, sklářského a keramického, dřevozpracujícího, papírenského a potravinářského průmyslu, s rozsáhlým, celkově soběstačným zemědělstvím, hutnictvím, stavebnictvím, dopravou, energetikou. ČSSR vyráběla přibližně 80% celosvětového spektra výrobků, z toho 2/3 schopných exportu. Dovoz se soustředil na suroviny, zejména energetické a dále pro hutní, chemickou a textilní výrobu, importovala se elektrotechnika, strojírenské výrobky, speciální zařízení, jižní ovoce a další v tuzemsku neprodukovatelné či ne tak kvalitní zboží. Výrobní technologie ze logo RVHPZápadu byla často nenahraditelná ve svých parametrech kvalitativních či kvantitativních, nebo vůbec, neboť ve státech RVHP se nevyráběla. Zvlášť významná byla naše schopnost vyvážet investiční celky jako elektrárny, železárny, cementárny, pivovary, cukrovary, chemické provozy apod., kde se vedle technologického jádra (s československými motory, převodovkami, řídícími jednotkami, dopravníky ap.) uplatnily v doprovodných provozech a službách i další výrobky, kupř. trafostanice, lokomotivy, dopravní technika, obráběcí stroje. Tuzemské firmy byly finalisty a určovateli cen jak v investičních dodávkách, tak ve strojích, zařízeních a ve spotřebním zboží. Zásobovaly ostatní socialistické státy, nikdy se ale nestaly významnějšími dodavateli na trhy vyspělých kapitalistických států, byly zpestřením tamní nabídky, nikdy s nimi nestála a nepadala úroveň západní ekonomiky. Ve třetím světě jsme ovšem byli konkurenceschopní díky poměru kvality a ceny a technickou úrovní vyhovující drsným podmínkám používání.

Přeměna producenta na subdodavatele

V současnosti schopnost dodávek investičních celků takřka zmizela, drobky zbyly v energetice a teplárenství. Zcela zanikla výroba nemalé části strojů a zařízení, traktor Zetorjako kupř. dieselelektrických lokomotiv, silničních nákladních automobilů vyšší tonáže LIAZ, někteří výrobci skončili a nahradili je jiní – motocykly Jawa a ČZ, kdy nový výrobce vyrábí jen zlomek někdejších počtů, trolejbusy a tramvaje se už nevyrábějí v Ostrově nad Ohří, resp. Praze, ale v Plzni či Šumperku. Útlum někdy i jen na procenta někdejší produkce nebo delší přerušení výroby zažili mnozí další výrobci: Zetor, Tatra, Avia. Podobně se dá jít po stopách obráběcích, textilních, zemědělských, obuvnických, elektrických, elektrotechnických strojů, zařízení a továren. Značnou část vývozu dnes představují součástky, polotovary a subdodávky, zejména do Německa, kdy české firmy nejsou určovatelem, nýbrž příjemcem cen. Došlo k přeměně z producenta finálních výrobků, a tedy určovatele ceny, v producenta subdodávek, jenž je závislý na cenovém diktátu finalisty (část dodavatelů přešla dokonce na tzv. otevřené nákladní vůz AVIAúčetnictví, kdy odběratel subdodávek má přístup do jeho účetních výkazů a tedy vidí, jak jeho dodavatel hospodaří). Charakter tuzemského hospodářství ČR dnes odpovídá neokolonii, ovládané zahraničními korporacemi průmyslovými, obchodními a finančními. Z toho plyne vysoký odtok zisků do zahraničí ve formě dividend, vnitrofiremních cen apod. v objemu 300 až 500 mld. Kč ročně, v nemálo případech do daňových rájů. Rozdíl mezi HDP a HNP – mínus 8% je jeden z nejvyšších v Evropě, kde průměr se pohybuje do -2 až -3%.

Blokáda iniciativy

Samostatnou kapitolou by bylo porovnávání systémů řízení národního hospodářství, managementu firem, návratnosti, prosté a rozšířené reprodukce, dodavatelsko-odběratelských vztahů, financování výroby a spotřeby, spotřebního trhu (a podobně stavu domů a památek, životního prostředí, volnočasových aktivit, politických práv a svobod, nemluvě o politických procesech aj. nesmyslných formách politického boje), apod. Tam všude ideologická tupost, politická zkamenělost a centralistický byrokratismus blokovaly iniciativu techniků, dělníků, části socialistických manažerů, takže občasné moderní, inovativní postupy a produkce (vysokozdvižné vozíky Desta, tryskové stavy, automatická motocyklová spojka, umělé čočky, umělá střívka, územní plánování) byly výsledkem souhry náhod naskytnuvších se vynikajícím fabrickým kolektivům manažerů, techniků a dělníků, nikoli systémovým projevem. To nemohlo dlouhodobě obstát vůči pružnému pragmatismu kapitalistického systému.

Iluze o západním světě

Jakmile vyprchaly étos znárodnění a úleva od soukromovlastnické ziskuchtivosti a pracující byli odstaveni od řízení podniků, národního hospodářství a státu a sociální situace se nevyvíjela dle jejich představ, tak bylo zaděláno na konec. Přesto agónie trvala mnoho let, neboť socialistické ideje ať již politické, či ekonomické, sociální nebo kulturní jsou přitažlivé a k jejich kompromitaci dochází až po velmi vážných společenských defektech. A ty se gottwaldům, slánským, reicinům, širokým, novotným, hendrychům, husákům, biľakům, fojtíkům, šalgovičům a dalším opravdu dařily. Pak bez seriozního porovnání systémů, v propagandistické mlze, v urážlivé atmosféře cenzury a omezeného cestování se ve vědomí lidí vytvořily iluze o západním světě a přesvědčení o nutnosti změny.

Marián Čalfa

Přitom statistická čísla porovnávající bezmála tři desetiletí před a po listopadu 1989 nijak hrozivě pro předchozí režim nevyznívají, jak lze zjistit ze statistických ročenek FSÚ/ČSÚ či z na čísla bohatých textů ekonoma Františka Nevařila, někdejšího poradce premiérů Lubomíra Štrougala, Ladislava Adamce a Mariána Čalfy (Zdivočelá země, Zaujatá obžaloba, Hospodaření zločinných komunistů,  aj.). Početní ukazatelé samozřejmě mají omezenou vypovídací schopnost, nemohou přímo postihnout kvalitativní úroveň, ale to význam kvantitativního porovnání neneguje, jen ho není třeba absolutizovat. Sto trabantů je pro společnost lepších než jeden rols-royce, avšak ani milion trabantů se nevyrovná sebemenšímu letadlu.

Okleštění veřejného majetku

Souhrnným ukazatelem stavu a vývoje ekonomiky země byl v minulosti společenský produkt, nyní je to hrubý domácí produkt (HDP). Společenský produkt se v l. 1960-1989 zvýšil v běžných cenách ze 344 mld. na 1,654 bil. Kčs, tj. nominálně 4,8krát, reálně – za použití indexu jen spotřebitelských cen (nikoli i indexu cen ve výrobní sféře) – to bylo asi 3,4krát. Naopak HDP se v l. 1990-2016 zvýšil reálně o 65% (1,65krát). Rozdíl je příliš velký na to, aby se vysvětlil odlišnou metodikou výpočtu těchto dvou agregátních ukazatelů.

Národní bohatství se v l. 1948-89 dle Nevařila zvýšilo v ČSR/ČSSR asi 7 až 8krát, v českých zemích asi 5,8krát, zatímco po listopadu v ČR zůstalo zhruba stejné; zdali se to podaří za zbylých 14 let dohnat, lze pochybovat. Veřejné bohatství ovšem po listopadu během 20 let kleslo (v cenách r. 2009) ze 7 na 4,5 bil. korun. Okleštění veřejného majetku limituje možnosti vládní moci v řízení hospodářství, v uspokojování sociálních požadavků a celkově oslabuje politickou moc.

Důchodci pod úrovní roku 1989

Inflaci Nevařil odhadl v období 1953-89, resp. 1970-89 na 35%, resp. 25%. Růst životních nákladů dle FSÚ v l. 1960-89 dosáhl indexu 1,39. Inflace mezi roky 1990 a 2016 činila 540%. Inflační poryvy zasáhly rozličná ekonomická odvětví a sociální důchodceskupiny rozdílně, některé výrobky a služby podražily daleko více než průměr, jiné naopak zřetelně méně. Důchodci se svými reálnými příjmy i přes nominální valorizaci penzí na několik dlouhých let ocitli i pod úrovní r. 1989. Předlistopadové úspory vzaly za své, jakoby země prodělala měnovou reformu. Na rozdíl od té v r. 1953, která měla dvě sazby a progresivně zhltla jen vyšší sumy, tudíž postihla relativně více bohatší část obyvatel, pádivá inflace počátku klausovské transformace dolehla na všechny stejným procentem, tj. fakticky na chudší část citelněji, neboť omezila jejich přístup i k naplnění základních potřeb. Naopak Zápotockého měnová reforma měla odlišný dopad na zajištění základní spotřeby (nižší dopad) a na pořizování zbytnějších statků a úspor (vyšší dopad).

Finanční rezervy ČSSR představovaly dle Nevařila na konci její existence 85 mld. Kčs a 107t měnového zlata a zahraniční dluh byl okolo 500 USD (7500 Kčs)/obyv. tj. 7,5 mld. USD (podíl ČSR/ČR). Státní dluh ČR (zčásti v zahraniční měně) dnes kolísá okolo 1,6 bil. Kč, tj. cca 150 000 Kč (7000 USD) na hlavu, dalších za pár set miliard korun úvěrů mají kraje, města a obce, měnového zlata leží v trezorech ČNB asi 7 tun. Volně směnitelná koruna je pozitivum, ale rozhodně větším pro firmy a finanční spekulanty (přelévající 97% mezinárodních transakcí mimo potřeby reálné ekonomiky), než pro běžné občany vyjíždějící se slunit na Jadran.

70 tisíc bezdomovců v ČR

Průměrná mzda stoupla nominálně v l. 1960-89 z 1365 na 3123 Kčs, reálný růst dosáhl hodnoty asi 1,64. Průměrná mzda vyšplhala v r. 2016 na 27 575 Kč a její reálný růst od r. 1990 tak docílil indexu 1,635. To je tudíž skoro stejný vzestup, jako za léta před listopadem, ovšem tehdejší střední mzda byla určitě blíže průměrné bezdomovechodnotě, než nyní, kdy čtvrt milionů lidí má roční příjem přes 2 mil. Kč (167 000 Kč měsíčně), zatímco 4 mil. výdělečně činných jsou pod průměrem. Ostatně tehdejší počet bezdomovců se dá odhadnout na několik desítek v celém Československu, a to výlučně duševně „nestandardních“ lidí, zatímco dnes jich je jen v ČR prý asi 70 000, gro ze sociálních důvodů.

Průměrný důchod se mohl pohybovat r. 1960 na úrovni okolo 600 Kčs, když byl však dost velký odstup zemědělců za ostatními pracovníky, r. 1970 překročil 1400 Kč (to již se obě skupiny těsně přiblížily) a do r. 1989 vystoupil k 1600 Kčs, přičemž reálné zvýšení od r. 1960 bylo přibližně dvojnásobné. Po listopadu se důchody reálně zvýšily o 30%, když průměrná penze nominálně dosáhla r. 2016 výše 11 475 Kč. Jako by starší generace budující socialismus měla zaplatit za to, jak vychovala své následovníky, že přinesli kapitalismus.

Zahypotékovaná populace

Pro občana je zajímavé, kolik volných prostředků mu zůstane po zajištění základních životních potřeb – jídla, ubytování, ošacení a obutí. Ve váze těchto položek důmve spotřebním koši obyvatel došlo k velkým proměnám. Dnes jsou ceny nových bytů asi 20-krát vyšší, než na počátku 90. let, platy však  stouply od té doby jen asi osmkrát. Vodné někde vyrostlo až 100-násobně. Šaty a boty jsou oproti minulosti reálně levnější, potraviny též, elektrotechnika a již zmíněná auta rovněž. Výsledkem jsou dobře oblečení lidé, domácnosti vybavené technikou, ulice plné aut, popelnice jídla, avšak to do značné míry díky tomu, že lidé si pořídili byty už kdysi dávno, zatímco dnes nový byt budou splácet hypotékou polovinu, možná celý svůj produktivní věk – a musejí mít kliku, aby nepřišli o místo. Co s tím udělá robotizace, průmysl 4.0? V průměru si všichni bydlíme dobře, ale bezmála jedno procento obyvatel republiky uprostřed Evropy však nemá v 21. století žádnou střechu nad hlavou. Sociální extrémizace je na postupu, uvidíme, zdali následky budou obdobné extrémizaci počasí.

Na Nobelovku to zatím nevypadá

Nejen ekonomikou je však člověk živ.

Důležitým prvkem života a kvality společnosti je bezpečnost. Protože se posouvaly finanční hranice mezi přečinem a zločinem, obtížněji se hodnotí vývoj kriminality. Vražda je ovšem vraždou za každého režimu. V l. 1985-89 se počet vražd v ČSSR kolísal okolo 200, v českých zemích mezi 100 až 140. Pak v ČR v l. 1993-2000 neklesl pod 250, k poklesu pod hranici 200 došlo r. 2008, nyní se sestupuje ke 150. V ČR tak bylo po listopadu zavražděno asi o 1500 lidí, tj. asi o polovinu více, než kdyby pokračoval předlistopadový trend. Oproti minulosti se snížila objasněnost, ta ostatně poklesla ve všech oborech kriminality, a to vesměs poměrně víc, než v případě vražd. Dalšími zbytečnými úmrtími připadající jasně na vrub nového systému jsou umrznutí bezdomovců – leč to, kolik, se neví, dle pražské zkušenosti může jít celostátně zhruba o dvě stovky po r. 1989.

Jiří Menzel

Daly by se rovněž porovnávat třeba kulturní úspěchy. Vítězství československého pavilonu z výstav Expo 58 v Bruselu a Expo 67 v Montrealu se později už nic nepřiblížilo. Na zisk druhého Oscara má zatím český film ještě tucet let času, obávám se však, že skoro osmdesátník Jiří Menzel úspěchu „Ostře sledovaných vlaků“ už sotva dosáhne a nemáme zatím tak kvalitní režiséry a scénáristy, úspěšné i v mezinárodním srovnání, jako byli Ján Kadár s Elmarem Klosem („Obchod na korze“), Hermína Týrlová, Jiří Trnka, Karel Zeman, Zdeněk Miller, Oldřich Lipský, Jiří Brdečka, Jiří Krejčík, Jan Procházka, nemluvě o plejádě tvůrců československé nové vlny. Oscarový Miloš Forman („Amadeus“) je ještě o pět let starší než J. Menzel a Zdeněk Svěrák („Kolja“) je již rovněž osmdesátník, žádná nová česká vlna na obzoru není, takže na Oscary, zlaté palmy, lvy a medvědy je třeba nějaký, blíže neurčený čas počkat. Na nobelovku za literaturu, jakou obdržel Jaroslav Seifert, to zatím též nevypadá, natož, když se neudála ani za literaturu ani za mír pro Václava Havla.

Jak utéci z pekla kolonie

Na poli vědy a vědeckých úspěchů nebyla žádná velká žatva ani v minulosti, ani nyní, ovšem o mezinárodním uznání publikace „Civilizace na rozcestí“ týmu Radovana Richty si mohou dnešní společenskovědní experti jen zdát.

Ideje a touhy, které občané Československa vkládali do událostí v únoru 1948 a jara 1968, se nakonec nenaplnily. Potenciál občanské, celospolečenské energie, kterou uvolnilo omezení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, během 40 let postupně udusila direktivní byrokracie opanovaná egoistickou, nepříliš rozumnou věrchuškou zneužívající levicovou rétoriku. Šance na ekonomický, sociální, kulturní, politický, vskutku celospolečenský vzestup tím byla zmarněna.

Listopad 1989 opět otevřel potenciál ekonomický, politický, občanský. Svobodu myšlení a pohybu však předčila svoboda kořistit, rozkrádat, tunelovat, lhát a podvádět a tak se z demokratických procesů stal obal na privilegia – a naděje na rozvoj byla rychle opět promarněna. Na rozdíl od transformace Číny.

Nemá příliš význam si vjíždět do vlasů a překřikovat se kvůli kladům a záporům před a polistopadového režimu. Záhodno je si vzít z obou náležité poučení, co nabízely a jak selhaly či selhávají, jak zledovatěly dlaždice dobrých úmyslů, ale hlavně – jak z pekla kolonie utéci. Jak opět zaktivizovat občany ke změně, jakou naději jim dát, ale jak tuto šanci už nezmarnit, jak je udržet občansky aktivní, zapojené do tvůrčího a zodpovědného politického rozhodování, aby jejich intelektuální a morální potenciál nešel zase do kopru kvůli darebákům ať již hloupým nebo inteligentním (ti jsou daleko nebezpečnější).