72 let Dne lidských práv

Dva roky po té, co 10. prosince 1948 přijalo Valné shromáždění OSN Všeobecnou deklaraci lidských práv, schválil 4. prosince 1950 stejný orgán rezoluci vyhlašující 10. prosinec za Den lidských práv. Přestože se ve světě a ve všech státech vystřídalo již několik generací politiků, dokument neztratil nic ze své aktuálnosti. Není dodržováno ani to nejzákladnější právo – právo na život, natož práva jiná, dovozující kvalitu života. Už se sice neválčí v Koreji, minulostí jsou národně-osvobozovací boje proti kolonialismu, leč válčí se asi na deseti jiných místech Zeměkoule, v řádu desetiletí v Jemenu, Iráku, Sýrii, Afghánistánu, Mali, Kongu, v africkém rohu, kratší války proběhly v poslední době třeba na Kavkazu a nejnověji na Ukrajině. Porušování dalších lidských práv – cenzurování, mučení, zákazy politických stran, jazykové zákazy, bránění odborovému sdružování, nedodržování pracovních podmínek, vykořisťování, drancování životního prostředí,…. – je na denním pořádku a nevyhýbá se ani tzv. nejvyspělejším zemím Ty dokazují, že k demokracii  nestačí ustanovit instituce, zaplnit je lidmi, desetiletí je provozovat. Demokracie je v ohrožení každým novým dnem, v každém, byť už roky zavedeném procesu – až příliš mnoho politiků se opájí mocí, až příliš mnoho voličů je demokraty pouze v obdobích svého utlačování. Rádo se zapomíná, že žádat všeobecná práva pro sebe kráčí ruku v ruce s povinností respektovat tato práva i pro jiné lidi.

Listina základních práv a svobod, přijatá Předsednictvem ČNR za součást ústavního řádu ČR 16. 12. 1992, je inspirována a vychází z řady mezinárodních, ale i národních dokumentů. Zejména jde o již zmíněnou Všeobecnou deklarací lidských práv. Za pozornost stojí, že ČSR se tehdy při hlasování VS OSN, podobně jako SSSR, Polsko či Jugoslávie, hlasování zdržela. Dalšími inspiračními zdroji naší Listiny jsou Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z r. 1966, Evropská konvence o ochraně práv člověka a základních svobodách z r. 1950, Evropská sociální charta z r. 1961 a též předcházející československé ústavy z r. 1920, 1948 a 1960, ale i tzv. Prosincová ústava rakousko-uherská z r. 1867.

Kořeny zákonných pravidel soužití lidí a fungování společnosti vedou až do starověku, kde dle některých historiků lze interpretovat jako zákonnou ochranu lidských práv tzv. Kýrův válec, resp. Kýrův edikt z r. 538 př. n. l. Leckdo tento text zpochybňuje jako perskou propagandu, ale je faktem, že starověcí učenci Herodotós, zakladatel dějepisectví, a Xenofón, Sokratův žák, Kýra vysoko oceňovali. Xenofón napsal nejen Sokratův životopis, dílo střízlivěji pojaté než Platónovy texty, ale též knihu O Kýrově vychování.

Politická práva určité skupiny, nejprve šlechticů, později svobodných mužů, nikoli tedy všech obyvatel, ošetřovaly zákony antických demokracií, rovnost před Bohem káže bible, svůj pohled na to má islám, práva a povinnosti rozebírá konfuciánství, morální poselství spravedlnosti, tj. vyváženosti určitých faktorů nesou mýty, báje, pohádky, přísloví atd. Ostatně každá velká ideologie prezentující nějaký model společenských pravidel a politického zřízení stojí na určité vyváženosti práv, svobod a povinností, reality, možností a slibů, konformních s daným poznáním světa a dobovým všeobecným pojetím místa jedince v něm – jinak by žádná tato ideologie nebyla „velkou“ a nezískala masové přijetí.

Evropské dějiny politického zákonodárství poukazujícího na práva nejen panovníka se datují od Listiny svobod Jindřicha I. z r. 1100; nejznámějším středověkým dokumentem je pak Magna charta libertatum, vydaná Janem Bezzemkem z r. 1215. Především v případě Jana Bezzemka nešlo o jeho nějaký osvícený krok, nýbrž o vynucený ústupek šlechtě zachraňující jeho mocenskou pozici na sice nižší úrovni, ale stále lepší než být zcela zbaven moci. Moderní politickou epochu lidských práv spoluotevírají Deklarace nezávislosti přijatá americkým Kongresem 4. 7. 1776 a Deklarace práv člověka a občana z r. 1789 Velké francouzské buržoazní revoluce, jejíž heslo „Svoboda, rovnost, bratrství“ je i esencí zásad základních lidských práv a svobod, dnes vztahů občanů, pohlaví, národů, ras, vyznání, států a dalších a dalších definovaných skupin mezi sebou.

Jako vždy, když se formulují v nějakých euforických dobách nějaké zásady, jsou všechny tyto dokumenty, včetně české Listiny, poznamenány rozmáchlými, nekritickými požadavky osobního či skupinového profitu moc se neohlížejícími na tu méně líbivou stranu mince – na realitu, že proti valné části práv stojí povinnosti. Na to, že proti „Má dáti“ stojí jakési „Dal“. Ano, jsou ve zmíněných dokumentech práva jedinců, která kladou nároky jen na ně samotné – právo na život, na svobodu projevu, svobodu pohybu, svobodu vyznání, na nedotknutelnost obydlí, nebýt mučen, neotročit, shromažďovací právo, sdružovací právo, petiční právo, …, ale pokrok nezastavíš a v soudobých seznamech práv a svobod, které zasahují i oblasti národnostní, hospodářské, sociální a kulturní, jsou vznášeny i takové nároky, které už vyžadují nějaké společenské náklady, práci jiných lidí na zajištění práv kohosi druhého. V případě menšin stát ještě může zajistit tlumočníka pro jednání dané osoby před úřady, jak však zajistí právo na výuku v rodném jazyce nějaké menšiny nemá-li dotyčného jazyka znalého učitele? Vůbec právo na vzdělání stojí a padá s tím, jak ho stát realizuje, tj. především kolik na ně vynaloží. „Právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele“ zní pěkně, ale to „přiměřeně“ je vztaženo k čemu – k potřebám a zájmům daného jedince nebo k možnostem státu, přesněji k představám momentální vlády o přiměřenosti požadavků jedince a možnostem státu? Pokud bychom byli šťourové, tak proti sobě postavíme čl. 3, odst. 1., Listiny proklamující, že „základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví,….“ a článek 29., odst. 1., hovořící, že „ženy, … mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky“. Nejde o to, zbavit ženy této zvýšené ochrany, ale o dokumentování té euforické „velkoústnatosti“ autorů, kteří ve své tu humanistické, tu rádoby humanistické povznesenosti přehlížejí nutnost precizovat formulace. „Právo na vzdělání“ zní pěkně, ve skutečnosti si občané mohou nárokovat jen právo na vzdělávání – to, zda jejich vzdělávání vyústí i v jejich vzdělání, je jen a jen na nich, nárokovat si ho nemohou, ale musejí si ho poctivě sami odmakat. Zmíněný skutečně jen rádoby humanismus a rádoby demokratismus dotvrzuje nejčastější formulace Listiny: „Podrobnosti stanoví zákon“. Jak rychle, a tudíž efektivně, se pak rozhodne, nakolik „při použití ustanovení o mezích základních práv a svobod“ bylo „šetřeno jejich podstaty a smyslu“ a zda nebyla zneužita „k jiným účelům, než pro které byla ustanovena“? Novodobí autoři sice na základě neblahých zkušeností své epochy formulují nové požadavky, které přineslo vzepětí mas spolu často i s jejich osobním vzestupem, avšak coby následovníci Jana Bezzemka už potom myslí na zadní vrátka, aby práva ostatních příliš neomezovala jejich vlastní výsady.

Délka textu naší Listiny je v porovnání s textem Ústavy ČR zhruba dvou pětinová, obsahuje 40 článků meritorních plus čtyři víceméně vysvětlující a doplňující. Řada obsahových věcí je uvedena jak v Ústavě, tak Listině (volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním, občané mají právo na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění, právo na vzdělání atd.). Tomu se asi nelze vyhnout, zatímco Listina je deklaratorní manifest týkající se občana, případně skupin občanů, Ústava se soustředí na popis modelu veřejné správy, přináší proto i určité nástroje a procesy naplňování, a v ní uvedená práva občanů jsou jakýmsi odrazovým můstkem právě pro definování institucí, vztahů a procesů, jak je naplnit.

Uplynulých 30 let od schválení Listiny poskytlo nemálo podnětů k zamyšlení, jak přesně jsou jednotlivá práva definována, jak fakticky jsou veřejnou správou obraňována. Ne, že by to bylo dennodenně na mediálním talíři, ale občas realita připomene, že právo na volný pohyb, na svobodu myšlení, na informace, na nedotknutelnost obydlí, na poštovní tajemství, národnostní práva, vlastnická práva a mnohá jiná je nutno je dodržovat; vždyť jsou zaručována Listinou. Ovšem okolo jednoho je ticho – práva zaměstnanců na spravedlivou odměnu za práci. I to je v Listině, konkrétně v čl. 28.

Dnes je opět veden útok na jedno ze základních práv – na svobodu projevu a právo na informace, viz čl. 17., konkrétně odst. 2.: „… svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu“, a odst. 3.: „cenzura je nepřípustná“. Tentokrát to ovšem neskončilo u slovní přestřelky v parlamentě či v médiích – vláda Petra Fialy již ustavila cenzurní orgán (samozřejmě tak nenazvaný, naopak popírá tuto jeho funkci) a jmenovala i vrchního cenzora. Nespadlo to ovšem z nebe, již roky politická věrchuška, koaliční i opoziční, po špičkách obchází činnost veřejnoprávní České televize, jejíž zpravodajské a publicistické osazenstvo rozhodně nenaplňuje ducha a smysl Listiny v tomto směru.

Podobně si Fialova pětikoalice brousí zuby na penzijní a zdravotní systém, aby peníze vybrané od občanů prohnala přes penězovody, kde umožní zřídit pár kohoutků na vyvedení těchto peněz do soukromých kapes. Listinou deklarované právo na zabezpečení ve stáří a při nemoci nebude okatě porušeno, jen v zákulisí bude odkloněno pár možná i desítek miliard z těch stovek miliard korun penzí a pojistného. Plnění práv daných Listinou už nebude cílem, k němuž má vést veškeré konání občanů a veřejné moci, nýbrž bude už jen prostředkem státu zakrývajícím kořistnictví kapitalistů.

Korunou snažení Fialy&comp. je však útok na volební systém, kdy korespondenční volbou je podstatně zvýšeno riziko falšování voleb a elektronickou volbou, proti jejímuž hacknutí a zfalšování není zaručené obrany, by volby již ucela pozbyly svého smyslu. Jestliže v současnosti může falšovat volby jen nějaký idiotský člen okrskové komise, takže dopad případného podvodu je omezený jen na jednotlivé okrsky, protože další sčítání si může ověřit každý na webu ČSÚ, volby po Fialově inovaci by mohly být falšovány centrálně v masovém měřítku. Demokratická legitimita tohoto režimu, již tak poškozena mediálními fauly, by se úplně vytratila. V případě falšování voleb skrze korespondenční nebo elektronickou volbu by tento režim kromě nelegitimity doznal i zločinnosti a – zavrženíhodnosti. Na místě by pak byla aplikace článku 23. Listiny: „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny“.

Autor textu: Karel Růžička