Zbyněk Fiala: NATO zatím slouží šíření válek, a to je špatně

Prohlášení Alternativy Zdola, které vyzývá k seriózním debatám o setrvání ČR v NATO a o naší národní bezpečnosti, reaguje na fakt, že NATO v dnešní podobě tuto bezpečnost spíše ohrožuje. Česká armáda pod kuratelou NATO zplaněla na bezvýznamný expediční sbor, který není schopen plnit funkce teritoriální obrany. Naše bojové akce “v Afghánistánu za Prahu” z nás dělají vhodný cíl islamistického terorismu. Bezhlavá protiruská orientace je pak v rozporu se zájmy země v centru Evropy. Podobné názory ostatně zaznívají i německých vládních míst a u dalších evropských partnerů.

Nicméně většina oficiálních českých komentářů k současnému výročí našeho členství NATO a připomínce 70 let od založení Atlantické aliance překypuje nadšením a odhodláním vydávat na zbrojení tolik, že jen to číslo všechny zastraší. Úplná novinka to není. V dějinách se občas někde takováto bojechtivá nálada prosadila, ale dopadlo to obyčejně špatně.

Navíc si předstíráme něco, co už dávno není pravda.

Atlantická aliance – jak jsme ji znali – je mrtvá, píší pochmurně v nejprestižnější zahraničně-politické revue Foreign Affairs dva autoři z jejího vydavatelského domu Council on Foreign Relations. Už dříve byly podle nich transatlantické vazby oslabeny koncem studené války, narůstající opotřebovaností Spojených států v důsledku globální zátěže a soustředěním na domácí problémy na obou březích oceánu. Trump to jen dorazil, malují nad NATO kříž Philip H. Gordon a Jeremy Shapiro.

Oba profesoři mají za sebou se slušnou kariérou na ministerstvu zahraničí, a tak nepochybně nemluví jen za sebe, ale i za široce pojatou domácí opozici vůči prezidentu Donaldu Trumpovi. Ta není jen v Demokratické straně, ale také na mnoha místech samotné Trumpovy administrativy.

Český oficiální pohled je trochu jiný. Závodí se, kdo se nejpřesvědčivěji zmocní slibu, že na zbrojení musíme dávat co nejdřív aspoň na 100 miliard korun ročně. I kdyby se nakonec musely ty obědy pro chudé děti zrušit. Prezident Miloš Zeman se staví také za důrazné posílení našich expedičních jednotek v Afghánistánu, kde se bojuje i za Prahu, jak je obvyklé plácnout v této souvislosti. Lze to omluvit tím, že je lepší postrkovat do role největší hrozby mezinárodní terorismus někde ve ztracených asijských horách, než zahušťovat jadernou hrozbu proti Rusku a Číně, ve kterých bychom rádi viděli hlavně obchodní partnery.

Je to výběr mezi morem a cholerou. Jestliže 17 let umírají další a další tisíce Afgánců péčí amerických jednotek s českým a dalším zahraničním přisluhováním, nelze se divit, že na území, které je mimo kontrolu okupačních jednotek, a to je většina afghánského území, narůstá odpor proti vnucované moci.

Podobným pařeništěm organizovaného odporu byl okupovaný Irák, kde se vedla válka pod krytím naprosto vylhaných důvodů, že jde o zásah proti iráckým zbraním hromadného ničení. Efekt byl přesně opačný. Irácké věznice, ve kterých byla shromážděná armáda poraženého státu spolu s těmi, kdo zrovna přišel okupantům pod ruku, fungovaly spíše jako velitelské učiliště pro Islámský stát. Pod jeho tlakem se pak zvedly statisíce a miliony uprchlíků a s nimi se terorismus přenesl i do Evropy. Do Prahy zatím ne, přestože si o něj spíše koledujeme, než abychom ho zaháněli.

Přitom zrovna ona bezpečnost, svoboda a demokracie, kvůli kterým se tyto země Středního východu devastují a vylidňují, kupodivu nejsou zapotřebí u nejbližšího amerického spojence v této oblasti, v Saúdské Arábii. Ta je naopak největším světovým nákupčím amerických zbraní. A to je možná ten nejdůležitější klíč ke všem mezinárodním záhadám.

„Trump moc nevěří na aliance a považuje Evropu spíše za soupeře než partnera,“ soudí autoři zmíněného článku ve Foreign Affairs a dokládají to dlouhým seznamem konkrétních kroků, kterými k Evropě přistupoval jako ke „zneužívané manželce“. Pokusy naklonit si Trumpa neuspěly. I francouzský prezident Emmanuel Macron se svým okázalým přátelstvím musel přihlížet, jak Trump odstoupil od Pařížské klimatické dohody nebo vypověděl smlouvu s Íránem, na které se Francie podílela. Americký prezident hrozí Evropě cly na základní kovy i automobily, a to vše v zájmu “národní bezpečnosti”. Německá auta jsou najednou hrozbou národní bezpečnosti USA? Vždyť ta, která jsou prodávaná v USA (jak připomněla německá kancléřka Angela Merkelová) se vyrábějí v Jižní Karolině!

Také autoři zmíněného autoritativního příspěvku do Foreign Affairs za tohle všechno Trumpa tepou, ale měl prý však i světlé chvilky:

„V zájmu férovosti uveďme, že některé prvky transatlantické spolupráce Trump zachoval a dokonce i posílil. Realizoval rozhodnutí prezidenta Baracka Obamy, aby bylo do Východní Evropy situováno víc vojenských aktivit Spojených států, poslal zbraně na Ukrajinu.a podepsal – byť s nechutí – zákon o sankcích vůči Rusku za vměšování do voleb v USA a za pokus o vraždu bývalého špiona v Británii. Ale tohle všechno byly ústupové akce, vymyšlené – často proti Trumpově vůli – buď Kongresem nebo lidmi, kteří už v administrativě nepůsobí. Teď, když ztratil v Kongresu většinu a podobně jako mnoho prezidentů před ním vidí v zahraniční politice jedinou příležitost k politickým vítězstvím, Trump už se řídí častěji jen svým instinktem. To je špatná zpráva pro Evropu.“

Takže Evropa má být nadšená z toho, Trumpa někdo vytrvale tlačí ke stupňování napětí s Ruskem a přistrkuje k ruským hranicím americké zbraně. Máme být nadšení z toho, že někoho přinutíme, aby pro změnu namířil na nás něco, co nás spolehlivě vypaří.

Opravdu je to pro ty blázny za Atlantikem tak daleko, že jim může být jedno, co se stane, až v Evropě něco vyprovokují?

Američané se netají tím, že jejich zahraniční jednání je motivováno především prosazováním vlastního národního zájmu. Žádná lidská práva, demokracie nebo svoboda, to by nebyla největším příjemcem amerických zbraní Saúdská Arábie. Republikáni bývají bezohlednější, Demokraté uhlazenější, ale tlak jde jedním směrem a roste. Až Trump začal opravdu klestit ústupové cesty.

Většina spojenců v NATO se Spojených států hlavně bojí, proto takové křečovité pokusy, jak se jim vlichotit. Tím se však nemůžeme řídit, musíme rozlišovat kariéry politiků a otázky národní bezpečnosti. Výzva Alternativy Zdola míří k podstatě věci:

Přinuťme politiky k tomu, aby se NATO vrátilo ke svému vlastnímu závazku z prvního článku Washingtonské smlouvy, že bude sloužit míru. Pokud to není možné, začněme hledat cestu ven.