Nemoc v choré společnosti (1.) aneb kulička, na níž podklouzl svět

Pandemie nemoci covid-19, kterou způsobuje koronavirus SARS-CoV-2, se stala se svými všemi průvodními jevy obrazem celosvětové společenské pohromy. Kupodivu však nikoli zdravotní, ač to tak v médiích vypadá, protože oběti covidu-19 jsou v rámci celosvětové nemocnosti a úmrtnosti jen okrajové a to jejich většinu tvoří úmrtí na jiné nemoci, které koronavir zkomplikoval do fatálních konců. Především jde o pohromu ekonomickou, která ale nebyla vyvolána objektivním faktorem stojícím mimo společnost, nýbrž rozhodnutími našich vlastních vlád. Tato subjektivně spáchaná pohroma je srovnatelná s velkou hospodářskou krizí 30. let, 2. světovou válkou nebo velkou recesí z konce minulého desetiletí. Na ekonomický propad navazuje pohroma sociální v podobě snížení příjmů a ztrát zaměstnání desítek procent lidí a hrozby úpadku mnoha firem. To vše vyústilo do zlomové etapy politické, neboť tak rozsáhlá a hluboká krize se stala zátěžovou zkouškou pro státy, vlády, parlamenty, samosprávu, strany, politiky, pro řídící systém moci, legislativu, justici a samozřejmě i občany – voliče. Prověřuje struktury, vazby, procesy rozličných institucí, ve svém souhrnu pozmění státní strategie a přeformátuje světové geopolitické poměry. Velmi významné je rozbouření ve sféře společenského a individuálního vědomí, které však nelze označit jako pohromu, protože přineslo kladné i záporné projevy. Mnozí lidé se vybarvili, neboť pandemie se stala zkouškou rozumu a morálky jednotlivců a skupin. Naprosto bezprecedentní je mediální tsunami, která nemá v dějinách ani zdaleka obdoby.
Globální společenský stres je výsledkem především našeho subjektivního konání, které sice má spouštěč v obkjektivně epidemickém charakteru nemoci covid-19, leč existují spory o tom, zda koronavir SARS-CoV-2 je přírodního či umělého původu, případně – pokud vznikl uměle – unikl mimo laboratoře náhodou či úmyslně. Jisté ovšem je, nechť již covid-19 odstartovala příroda či člověk, že nemoci a pandemie je a bude zneužito k obrovským hospodářským změnám, vlastnickým přesunům, k dojení veřejných rozpočtů a rovněž k zásadním politickým posunům.
Pandemie a s ním spojené procesy nastavily občanům nelichotivý obraz dosavadního a aktuálního vývoje společnosti, v níž hloupost a nemorálnost dosáhly nadkritického rozsahu v její zejména mocenské hierarchii. Intelektuální a morální, rozumové a emoční kvality, které osvědčily kvanta lidí, zmíněné selhání sice podstatně mírní, ale nemohly je vyrovnat, poněvadž se týkají daleko více řadových občanů, než politických a ekonomických špiček, jsou ale nadějí pro budoucnost.

Covid-19 a jeho místo v globální márnici
Zdravotní rovina covidu-19 je v rámci celkové nemocnosti a úmrtnosti světové populace mizivá, tím spíše, že řadu svých obětí „vyfoukla“ běžné chřipce či dalším respiračním nemocem a nebo jiným chorobám, jimiž pacienti, zejména senioři a lidé se většími zdravotními problémy, trpěli. Na zeměkouli denně umírá okolo 300 000 lidí, covid-19 z toho nyní (přelom dubna a května) představuje přibližně procento. V Americe a Africe sice počet obětí roste, v Evropě a jinde již ale klesá, takže nadále bude kolísat okolo procenta. Do prázdnin začne nemoc ustupovat, jednak kvůli zafungování ochranných opatření, jednak proto, že dosažitelní slabší již podlehnu a také už bude dostatečně účinný lék či metody, jak ohrožené ochránit. V celoročním úhrnu obětí respiračních nemocí – jen běžná chřipka skosí od 300 tisíc až po skoro milión lidí – nebude možná muset být vliv covidu-19 v rámci meziročních výkyvů ani znatelný.

Virus nijak zvláštní, byly a jsou horší nemoci
Koronavirus SARS-CoV-2 není žádnou převratnou světovou novinkou. Jak název naznačuje, již jsme se s podobným – SARS – v minulosti setkali. Statistické údaje popisující charakteristiku a následky covidu-19 jsou zatím neúplné, čísla z jednotlivých zemí velmi odlišná. Kupříkladu poměr mezi úmrtími a registrovanými nakaženými je stát od státu jiný, pohyboval se od půl procenta do skoro 15 %. Zpochybněn je původ koronaviru, jak místně, tak časově. Je mnoho nejistého jak ohledně koronaviru, tak nemoci a i v celé pandemii.
Je zřejmé, že na vývoj situace má vliv řada faktorů, přičemž vlastní kvality koronaviru nejsou zdaleka tolik významné. Ovšem jeho vlastní charakteristiky, jako zrádně dlouhá inkubační doba (běžně 2-15 dní, někdy však i dvojnásobek), postupné mutování, nejistý vznik imunity, možnost opakovaného onemocnění, rozličná skladba účinků na organismus atd., nahrávají vážným problémům. Větší dopad na počet obětí má však stav zdravotnické infrastruktury daných zemí (testovací potenciál, vybavenost ochrannými pomůckami, lůžková kapacita, dostupnost plicních ventilátorů a dalších život zachraňujících zařízení, počty a kvalita zdravotnického personálu, nasazení náhradních léků a léčebných postupů, (ne)zahlacení systému, definice nakaženého a příčiny úmrtí apod.), obdobně rozsah a kvalita protiepidemických opatření (nosení roušek, omezení pohybu, limitování počtu lidí ve skupinách, zavírání výrobních provozů a kulturních a sportovních zařízení, zavírání obchodů a restaurací, sledování kontaktů nakažených, dopravní omezení atd.), samotný zdravotní stav populace (včetně jiného očkování, viz linie západní – východní Evropa, konkrétně bývalá SRN – bývalá NDR), resp aktuální stav jedinců, sama velikost a doba působení infekční dávky a její „životnost“ na předmětech, jíž je člověk při konkrétním kontaktu vystaven (za určitého počasí), a konečně celkové nastavení společnosti a mezilidských vztahů v ní, s nimiž přistupuje k rozličným problémům a vytváří své hmotné vybavení i psychickou atmosféru.
V tomto století svět pamatuje několik velkých epidemií, které zasáhly více států a z nichž se mohli kompetentní už poučit. Již zmíněný SARS, dále MERS, ebola, ptačí chřipka. Jejich smrtnost byla vyšší, a to řádově: ptačí chřipka 60 %, ebola 39,5 %, MERS 34,5 %, SARS 9,6 %, zatímco u SARS-CoV-2 dle zatím zdaleka neuzavřených čísel bude prý zhruba třetinová oproti původnímu SARS. Rozdíly mezi zeměni jsou zatím, viz výše, až třicetinásobné právě podle rozmanitého spektra mnoha vlivů. Nakažlivost současného koronaviru je zatím spočítána významně vyšší, než většiny zmíněných jiných virů, přitom ji zásadně ovlivňují hygienická opatření, zejména limity sociálního kontaktu. Již notoricky známými událostmi šíření se staly fotbalové utkání Valencie v italském Bergamu a demonstrace k MDŽ ve Španělsku. Zatímco šíření mezi lékařským personálem je logické, překvapivě nízký počet nakažených je mezi prodavačkami, které denně odbaví stovky kupujících. Odhaduje se koncem dubna, že jeden nakažený přenese v ČR nemoc již jen na 0,7 další osoby, v polovině března to bylo 0,9, koncem března 1,9, kam to kleslo z výchozích 2,5. U ptačí chřipky se ve světě nakazilo jen 0,05 dalších osob, v případě MERS 0,6 osoby, SARS 2,4. Pro tradiční sezonní chřipku se uvádí reprodukční číslo 1,3 a smrtnost 0,1 %.
Tudíž se nyní potýkáme s nemocí poměrně „průměrných“ parametrů, které však ve svém součtu, či spíše součinu s mnoha dalšími okolnostmi šíření vytvářejí epidemii pandemického rozsahu a dopadu. Přitom původní SARS měl pro celkový dopad vyšší jak reprodukční číslo, tak i smrtnost vyšší, přesto celkové následky zdaleka tak těžké nebyly a nelze to asi svést na rychlé zmutování v méně nebezpečný druh. Počty obětí MERS (861), SARS (774) a eboly (11 323) představují již jen zlomky dosavadních obětí covid-19. V porovnání s běžnou chřipkou covid-19 zatím nedosáhl ani na její nejnižší roční počty, resp. činí méně než třetinu jejich maxim. Španělská chřipka v letech 1918-19 pohřbila k 50 milionům lidí, pravé neštovice v průběhu minulého století zahubily 300 až 500 milionu lidí (ještě v roce 1967 jich byly dva milióny – kohopak to tehdy trápilo a kdopak si to pamatuje?). Na malárii v současnosti ročně zemře půl miliónu lidí a sotva koho to v severoatlantickém prostoru vzrušuje. Případ covid-19 je evidentně „jiný level“.

Humanita platí i ve špíně hygienické i společenské
Ať již je však skutečná míra ohrožení kohokoli jakákoli, nikoho to neopravňuje zlehčovat a obcházet hygienická opatření proti šíření koronaviru, protože je (doufejme, že jen zatím) dost smrtonosný. Tudíž náprava omylu, chyby, lhostejnosti, recese či úmyslu není už někdy možná a podíl viny na tragédii jiného člověka je pak nenapravitelný. Tato obezřetnost nabývá významu při kontaktu s rizikovými skupinami, ale obecně platí i v kontaktu s lidmi se zdravým kořínkem, protože každý můžeme být nevědomky přenašeči a nikdo nevíme, kdy a kde se třeba jen těsně mineme s někým rizikovým.
I když se dá, mj. z případu výletní lodi Diamond Princess, odhadnout, že asi 4/5 lidí ani nepocítí, že se o ně koronavir pokusil, tak pětina nějaké příznaky prodělá. Z této pětiny asi 75-85 % to zvládne bez větších komplikací, další však si vyžádají nemocniční léčení, přičemž několik procent povede s koronavirem boj opravdu na život a na smrt.
Karanténa, izolace, omezení fyzických kontaktů, používání roušek, respirátorů, masek, rukavic, ochranných obleků, zvýšená hygiena jsou tak v období bez léků jedinou bezpečnou rachle dostupnou formou omezení epidemie, oddálení kontaktu rizikových skupin s korovavirem na co nejpozdější období, kdy snad už bude masově dostupný lék. Přitom nestačí uvalit karanténu na starší a jiné zdravotně oslabené, je třeba omezit i pohyb běžných bacilonosičů, kdy si virus z člověka neudělá potravu, ale jen „taxikáře“. Životní styl, zdravá strava, sportování, otužování jsou rovněž vynikající obranou, avšak než zapůsobí, tak to trvá. Pro mnoho lidí tedy jsou po ruce.

Kde končí většina koronavirových částic
Nosit či nenosit roušku? Debata zdaleka neukončená, i když zastánců přibývá, jak dokládá rostoucí počet zemí, jejichž vlády je doporučují nebo přikazují.
Nasadí-li si roušku pár jednotlivců, tak je to moc proti covidu-19 neochrání. Vtip je v masovém použití. Běžná rouška má účinnost lehce nad 75 %. Nasadí-li si ji všichni, vystaví koronaviru dvě bariéry a účinnost tak stoupne na více než 90 %. Důležitá je zejména rouška na ústech nakaženého. Jeho ústa jsou totiž hlavní výstupní branou koronaviru z těla do světa. Funguje nepřetržitě a prochází jí drtivá většina koronavirových částic. Na přenos dotykem a na šíření odíráním odumřelé kůže připadá zlomeček proti infikovaným kapénkám dechu. Proto potom při povinném užití roušek můžeme říci, že největším ničitelem koronaviru nejsou filtry respirátorů a masek, nýbrž roušky, protože lze předpokládat, že ¾ koronavirových částic, které kdo na daném území vyprodukoval, uvízne v rouškách nakažených. Nemocných v nemocnicích zase tolik není a tam jejich produkci umíme dost účinně zachytávat, problém jsou nakažení mezi námi, kteří netuší nic o svém stavu a jsou tedy největšími bacilonosiči – a to roušky s vysokým efektem řeší.
Zdravá část populace ovšem není ani zdaleka vystavena zbylé čtvrtině, neboť většina částic dříve nebo později klesne na okolní povrchy, kde zemře. Rukavice, respirátory a masky a jejich filtry mají díky masovému použití roušek náramně usnadněný úkol, potýkají se jen se zlomkem částic, který by bez roušek byl jinak trojnásobný. Stačí si představit nést v tašce tříkilový sáček brambor nebo 12-kilový.
Každý technik ví, že snížit nějaké negativum na čtvrtinu je výborný úspěch, většinou vyjde dost draho. V tomto případě však tento velký efekt vychází velmi lacino. Je obrazem intelektuální a mravní úrovně představitelů WTO, Kochova institutu a dalších vědců, politiků i běžných občanů, když tato triviální úvaha jim zůstala nedostupná. Rouška mne jako jednotlivce moc neochrání, ale orouškovaná komunita je účinnou zbraní a tím pádem morální povinnost vůči slabším a dalším, které by přenesený vir mohl zabít.

Individualisté za společensku imunitu
Vedle roušek je velmi diskutovaným tématem možnost přirozené skupinové imunity, tj. nečinit žádná nebo jen minimální opatření opatření, zvláště pak neomezovat hospodářský život a nechat společnost promořit virem. Většina to ustojí a ekonomické škody budou minimální, navíc je sníží zvýšený výkon pohřebních služeb.
Tuto cestu lze zvolit celoplošně v případě méně závažných nemocí, existuje-li dostupná léčba a nebo v případě, že rizikové skupiny jsou v účinné izolaci či mají dostatečné ochranné pomůcky. Která z vlád takové podmínky ale zařídila? Tolik opěvované Švédsko má při podobném počtu obyvatel jako ČR čtyřikrát více mrtvých.
Velmi výmluvné v případě požadavků o uvolnění ochranných opatření a za přechod na společenskou imunitu je to, kdo vyslovuje tyto požadavky. Jsou to senioři? Lidé postižení cukrovkou, infarkty, po mozkové mrtvici, s nějakými dalšími závažnými nemocemi? Jsou či nejsou navázání na farmaceutické koncerny a nebo na další korporace? Bez ochrany rizikových skupin je to neskutečná nemravnost, vyhrocený egoismus, nulová empatie s údělem ostatních, slabších. Nechutný individualismus, na němž je také patrně vystavěna kariéra těch osobností, které se pod takové výzvy podepisují.

Právo na život a na svobodu
Další diskutovanou formou ochrany obyvatel je omezení cestování a pohybu vůbec. Volnost pohybu je často pro mnohé synonymem svobody a tu navíc pojímají jako neomezitelné základní právo. Taková představa svobody však signalizuje omezenou mysl. Jak totiž už je bezmála dvě století známo, svoboda není neomezeným právem: svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, nejpozději na špičce nosu jiného člověka. Takže i pohyb v okolí bydliště, na pracovišti, tím spíše přes hranice musí být v souladu s právem na život a zdraví ostatních lidí. A opět jsme byli svědky hojných protestů proti omezení cestování – od těch zdravých, nemocemi nepostižených, od mladých a lidí středního věku. Přenášet nemoc je totiž daleko lehčí než nést společenskou zodpovědnost.
Až bude k dispozici lék, tak i naše vědomí a konání se zbaví strachu a pojme nyní řádící koronavir za sice nepříjemnou, ale zvládnutelnou součást osobního a společenského žití. Zruší se mimořádná hygienická opatření, protože když už pak někdo covidem-19 onemocní, tak bude mít jistotu, že pro nejhorší případ je zde antivirotikum.
Do té doby ovšem je třeba být opatrný – a čas vzniklý pobytem doma věnovat třeba rozmýšlení nad tím, co jsme v případu koronaviru SARS-CoV-2, resp. covid-19 udělali dobře, co zpackali a co je třeba udělat do budoucna.

Pandemie strachu
Odpověď na to, proč je okolo covid-19 takový tartas, když jsou na světě daleko horší věci – kromě nakažlivých nemocí i jiné choroby jako rakovina, infarkty, mozkové mrtvice, dále úrazy, drogy, smrtelné nehody, vraždy, teror a zejména války – bude tedy složitější a na léta zkoumání.
Základ nervozity lidí, enormního mediálního krytí a masívních státních opatření vychází z toho, že zatím neznáme proti covidu-19 stoprocentně úspěšný léčebný postup a že jsme si ještě na jeho přítomnost nezvykli. Zatímco počty zemřelých na zhoubné nádory, infarkty a mrtvice, na dopravní nehody, které jsou řádově vyšší, bereme jako chmurnou pravidelnou statistiku a doufáme, že se nás to netkne, vnímání covidu-19 lidmi dosahuje leckdy panických podob. Pocit ohrožení může mít každý opodstatněně, jen míra bude rozličná. Skoro „za vodou“ se mohou cítit ti zdraví, naopak zlý sen o tom, že jsou „na lopatě“, může opanovat starší, nemocné, vyčerpané a dlouhodobě koronaviru vystavené osoby.
Velký vliv má mediální krytí, které novináře na několik měsíců zbavilo nutnosti hledat témata a díky němuž některým podnikatelským subjektům vystrašení lidé nastrkají do kapes balíky peněz, takže koronavirus bude spíše korunovirus či dolarovirus. Mediální vlna od velkých celkových čísel přes rozbory vládních opatření a kdovíjaké návody ochrany přes ekonomické a sociální úvahy po tklivé osobní příběhy zaplaví každého. V kolika lidech zůstane atol chladného rozumu a sounáležitosti, nikoli vypočítavého cynismu? Nestala se politická reprezentace – a na základě toho pak i řadoví občané – do značné míry obětí médiálního krytí, obětí vlastní propagandy?
Každopádně mediální krytí a vydaná ekonomická a již i politická opatření vlád mnoha států neustále vracejí otázku jejich přiměřenosti. Proč takto neuzavíráme země kvůli jiným nemocem s násobnými obětmi, neutahujeme ekonomické toky pro válkychtivce, proč nezavíráme hrubě neekologické výroby, proč tolerujeme přemíru alkoholu? Otevřel se prostor pro další dohled nad občany (bezhotovostní platby, sledování mobilů), stíhání názorů a dokonce i omezení zákonodárných sborů za rámec protiepidemických opatření (např. protipotratový zákon v Polsku, „zmocňovcí zákon“ v Maďarsku). Postiženy jsou kvanta firem skoro všech oborů po celém světě, od globálních korporací po místní řemeslníky. Ránu dostaly veřejné rozpočty, mezinárodní obchod, kymácejí se měny.

Nejasný původ
Úplně zvláštní kapitolou je pátrání po vzniku SARS-CoV-2, kde se odborníci, natož prostá veřejnost, přou, zda má přírodní či umělý původ. Všechna rádoby pravdivá vyhlášení včetně těch nejrezolutnějších, třebaže i od nejvyšších představitelů, mají jen podobu tvrzení, vysoké pravděpodobnosti, nikoli důkazu. V některých případech tato prohlášení dokonce splňují všechna kritéria fake news, účelové lži. (Teda pokud použijete seriozní kritéria, nikoli člověkovtísňouvou definici, kdy hlavním parametrem pravdivosti textu má být údajná důvěryhodnost zdroje. Přitom právě tyto údajně důvěryhodné zdroje – nejvyšší státní představitelé velmocí a údajně renomované světové tiskové agentury vytrubovali do světa lži o přepadení rozhlasové stanice v Gliwicích, o incidentu v Tonkinském zálivu, skladech zbraní v ČSSR, vraždění novorozenců v inkubátorech v Kuvajtu, zbraních hromadného ničení v Iráku atd.) Okolo původu a šíření covidu-19 se rozbíhá nechutná politická hra, která nemá primárně zjistit pravdu, nýbrž být propagandistickým kladivem v rozsáhlých politicko-ekonomických manévrech.
Pokud by se prokázalo, že za vývojem SARS-CoV-2 je laboratoř toho kterého státu (nejvíce jsou zmiňovány ČLR a USA, a je jedno, zda únik by byl úmyslný či nikoli), tak by se naň snesly obrovské požadavky na odškodnění, konfiskace, reparace, ekonomické a politické sankce, politická izolace, takže s objektivním odhalením a přiznáním barvy nepočítejme.

Úmysl nebo využití příležitosti?
Z případného úmyslu by mohly být podezřelé farmaceutické koncerny, aby si vyklidily sklady a zajištily odbyt. Na to by jim ale stačila jak menší epidemická vlna tak menší rozsah vládních opatření bez většího výpadku výroby jiných odvětví. K tomu přimět ministry k nákupu antivirotik nejsou třeba statisíce mrtvých. Stačí pár desítek lobistů (živých), případně pracovní setkání s ministrem příslušné velmoci, kde korporace sídlí. Rozsah nynějších dopadů je však mnohem větší a to nejen ekonomických, to je z hlediska farmaceutického trhu zbytečné.
Tudíž budeme si muset počkat na to, kdo na pandemii vydělá a co získá, a až na základě toho potom zjišťovat, zda dotyčný případ covid-19 i odstartoval, nebo jen bryskně využil náhodné příležitosti.

Tři podezřelí
Přesto ovšem můžeme zaujmout stanovisko, že podezřelí jsou tři: 1. příroda, 2. čínské biologické laboratoře a 3. biologické laboratoře v USA či v zahraničí, ale z ze zdrojů v USA financované. Na každého z podezřelých připadá určitá pravděpodobnost: že nějaký koronavir přirozené zmutuje, že jej nějací vědci uměle vytvoří, že jej politické šéfstvo nechá rozšířit nebo že neúmyslně z laboratoře unikne. Kdo je větší darebák? Ten, u něhož díky rozsáhlým bezpečnostním opatřením a morálce vedení pravděpodobnost rozšíření na veřejnost dosahuje třeba 1:1 000 000, ale přišlo to zrovna v 50. případě, nebo ten, kdo má bezpečnostní opatření děravá a pupíci jsou hajzlové, takže je u něho pravděpodobnost rozšíření třeba 1:100 000, ale holt měl kliku a přišlo by to naň až při tisícím případu?
Číňané, Američané, Rusové a další, kteří hrají vabank s vývojem biologických zbraní a pokoušejí ďábla a sami sebe jejich použitím vůči veřejnosti, jsou hloupou a nemravnou bandou. Nepochybně existuje nebezpečí přirozeného mutování v přírodě se vyskytujících virů, bakterií atd., takže je oprávněný výzkum protiopatření a prevence. Co však brání tomu, aby takový výzkum byl transparentní, byl společným programem, pod mezinárodní kontrolou, kde si budou všichni včetně velmoci koukat pod prsty? Že by těm, kdo organizují a platí taková vědecká pracoviště nešlo o ochranu zdraví lidí?

Šmejdi a predátoři
Každopádně se pandemie, resp. protipandemická opatření někomu náramně hodí. Část šmejdů se už pakuje na předražených dodávkách, ale ti velcí predátoři si brousí zuby především na státní pomoc na záchranu hospodářství, když už vládních hygienických opatření v ekonomice lobbisticky využívají na posílení své tržní a mocenské pozice.
Jen zneužívají situace, nebo jejímu vzniku i pomohli? Pandemie se převalí celým světem, tj. jestliže by někdo ji vyvolal s představou omezeného dopadu jen na pár států, tak se přepočítal. Ovšem když už tu pandemie je, tak určitě existují mocné zákulisní síly, které ji využívají ve svých manévrech hospodářských a politických, k vyšachování konkurence ať již v podobě menších firem nebo demokratických, svobodomyslných občanů nebo dokonce celých států.

Covid-19, rakovina a tma finančních tunelů
Kdybychom náklady, které kvůli koronaviru světové hospodářství bude mít, vynaložili na výzkum a léčení různých nemocí nebo nápravu jiných společenských neduhů, tak už máme léky na možná všechny druhy rakoviny, nemluvě o jiných, méně zrádných nemocech. Státní orgány ČR jsou ochotny vydat bilión korun na nápravu, USA dva nebo více biliónů dolarů (cca 10 českých ročních HDP). Kolik desítek let by z biliónu korun žily třeba naše veřejné vysoké školy nebo výzkumáky? Možná 30, možná 35 let. Je to jako tříletý provoz zdravotnictví, tucet ročních rozpočtů Ředitelství silnic a dálnic, čtvrt miliónu nových bytů v Praze….

Řítíme se do světové ekonomické války?
Jde o velké prachy, které se po pandemickém půstu budou z veřejných zdrojů rozdělovat soukromým subjektům narychlo, bez hlubšího prověřování, tedy ne vždy spravedlivě – něco jako temné, převratné privatizační devadesátky, byť u nás v poněkud skromnější podobě. Nepůjde ale jen o ČR nebo východní blok, ale o daleko větší a bohatší oblast a státy počínaje USA přes EU po kdoví jaké všechny státy, které na to budou mít. To už bude daleko tučnější kořist, než československý průmysl a zemědělství. Už ne pár jednohubek z východního bloku, ale porce „ako pre baníkov“.
V případě mezistátního vyostření této opulentní ekonomické žranice rvavých predátorů se sáhne po zbraních těžkého ekonomického kalibru: nejen nějaké sankce, cla, kvóty, ale přímo zadržování cizích aktiv včetně akcí, nesplacení dluhů a dluhopisů, reparace. Některé státy by si tak vyřešily problém s velkým vlastnickým vlivem konkurence. Sotva k tomu přistoupí malé a střední státy, ale velmoci by si to mohly chtít dovolit, zvláště ty, kterým ekonomicky a tím pádem i politicky teče do bot.
Pokud by se USA podařilo vsugerovat světu, že za pandemii může Čína a ať za ni zaplatí, tak by mohly uplatnit jinak nemyslitelná, výše uvedená opatření. Vyřešily, resp. odsunuly by si horu problémů včetně toho největšího – nebezpečí vytlačení dolaru z role světové rezervní měny, kterou otřásá mohutnící Čína a blok vůči USA nevazalských států, které laškují s nedolarovými platbami. Dolar je poslední a daleko nejsilnější ekonomickou zbraní, kterou USA mají. Jejich petrochemický, zbrojní, farmaceutický průmysl a banky nemají zdaleka tak suverenní pozici jako má jejich měna a jen s pomocí otevřeného politického nátlaku vlády USA si brání trhy proti zahraniční konkurenci.
Existuje-li taková představa v hlavách politiků USA – a Donald Trump, Mark Pompeo a jejich vládní kolegové k tomu dávají podnět – tak má tento plán „drobnou“ vadu. Nemluvě o tom, že Čína a spol. takový útok ustojí. Zmíněná vyda je stejného druhu, jako mívají plány vlád USA, jako všechny plány kořistníků, kapitalistů. Jsou prvoplánové, bez kontextuálního záběru. Řeší jen segment z koloběhu, nikoli celek. Proto si zadělají na problémy jinde. I vazalové, jako je ČR a EU, se začnou obávat o své dolarové penízky a cenné papíry, o své investice v USA, o své kšefty s americkými korporacemi a vládou USA. Zaslepenci dál budou dělat svoji speciální pštrosí politiku – strkat hlavu nikoli do země, ale do americké řitě. Pragmatičtí vazalové z donucení, z kariérismu si však připraví kufry, neboť sáhne-li vláda USA na čínské majetky ve svém dosahu, tak nikdo rozumný, ať poctivec nebo podvodník, nenechá nic v dosahu chamtivých mocenských kruhů USA. Pandemie, jíž by chtěly USA využít, nebo ji možná i rozpoutaly proti Číně, by se tím mohla přeměnit v jakousi pandamii. A heslo, že „Amerika je první“ by se překlopilo v konstatování, že Americka je jediná, osamocená.

Karel Růžička