Miroslav Kerouš: Družstevní peněžnictví v Česku – Zlaté časy již byly?

Družstevní záložna je banka vlastněná a organizovaná na družstevním principu. Zatímco zákazníky klasické banky jsou klienti, u záložen jsou to její členové. Aby fyzická nebo právnická osoba mohla využívat služeb záložen, musí se stát jejím členem. Znamená to podepsat přihlášku, složit členský vklad, případně zaplatit zápisné či vstupní vklad.

Práva a povinnosti člena v družstevních záložnách vyplývají ze stanov záložny a zhruba odpovídají právům a povinnostem akcionáře v akciově společnosti, např. lze uvést právo na informace o hospodaření záložny, právo účastnit se členské schůze a klást dotazy přímo nejvyšším představitelům záložny. Hlasování na členské schůzi probíhá podle počtu hlasů odvozených z výše základního členského vkladu, resp. z jeho násobku byl-li složen vyšší než základní.

Historie před rokem 1989

Vznik družstevních záložen se pojí s padesátými lety 19. století, konkrétně se jménem Cyril Kampelík (odtud jejich lidový název – kampeličky), který do českého prostředí zavedl model německých družstevních spořitelen – reiffeisenek. První záložna vznikla roku 1858: Občanská záložna ve Vlašimi . Zlaté období zažívaly kampeličky především od začátku minulého století až do konce padesátých let. Toto období mělo i mezi družstevními záložnami také své vítěze a poražené, ale sektor družstevního peněžnictví se jako celek rozvíjel a stal se hlavním sběratelem drobných vkladů (retail banking – jak se dnes říká ).

V letech okupace proběhla nucená centralizace sektoru, když v roce 1942 vznikla Ústřední banka družstev napojená na Deutsche Genossenchaft Kasse v Berlíně, v roce 1943 Agrární banka – ústředí pro okresní hospodářské záložny, posléze přejmenovaná na Zemědělskou banku pro Čechy a Moravu. Tento okupační centralizační vliv pokračoval i po válce: několik pokusů o vyčlenění drobnějších regionálních a místních záložen nebyl ze strany úřadů povolen a byla tak připravena situace pro centralizační opatření prováděné po roce 1948 komunistickou vládou.

Ještě ke konci roku 1951 existovalo v Česku tzv. lidové peněžnictví , které zahrnovalo:

Druh instituce	Ústavů	Poboček
Okresní záložny a spořitelny	176	184
Spořitelny a záložny	425	35
Záložny a kampeličky:
A) vedené úřednicky	22	2
B) vedené činovnicky	2	607
Pramen: Dějiny bankovnictví v českých zemích, str.457, Bankovní Institut, a.s.,Praha 1999.

Tato soustava byla v padesátých letech sloučena především pod Českou státní spořitelnu a pouze částečně pod Státní banku československou.

Vývoj po roce 1989

Další významné období byl přechod z centrálně plánovaného na tržní hospodářství. V této době se uvolnila legislativa, což vedlo k rozmachu finančního trhu. Zákon č. 87/1995 Sb.o spořitelních a úvěrových družstvech umožnil zakládání úvěrových a spořitelních družstev a této možnosti se chopilo mnoho iniciátorů. Bylo to zrovna v době, kdy z trhu odcházela první vlna malých i středních českých bank, které se z důvodů konkurence i chyb při řízení bankovního byznysu dostaly do tíživé ekonomické situace. Nástup družstevních záložen byl impozantní :

Rok	1996	1997
Počet záložen	48	71
Počet členů	11 600	21 400
Vklady celkem	470 mil Kč	1 150 mil Kč
Poskytnuté úvěry	25 mil Kč	90 mil Kč
Pramen: Dějiny bankovnictví v českých zemích, str.511, Bankovní Institut, a.s.,Praha 1999.

Bouřlivý nárůst vystřídala koncem devadesátých let vlna krachů družstevních záložen, kterou na vlastní kůži, resp. účty, pocítily tisíce jejich členů.

Úpadek záložen měla na svědomí především nedokonalá legislativa, která otevřela prostor pro mnohé, kteří v záložnách viděli prostor pro vlastní obohacení nebo pro ty, kteří měli snad dobrou vůli a snahu, ale málo odborných znalostí na spravování peněz svěřených jim družstevníky. K založení družstevní záložny stačilo složit půl milionu korun základního kapitálu, takže kampeličku tak mohl založit takřka každý. V likvidaci nebo konkurzu se koncem druhého tisíciletí ocitly téměř dvě třetiny ze 124 existujících záložen, šéfové některých z nich skončili na lavici obžalovaných. Tento nepovedený návrat kampeliček negativně poznamenal důvěru české veřejnosti v družstevní záložny.

Změna legislativy v první dekádě 21. století.

V polovině roku 2001 se první klienti zkrachovalých kampeliček dočkali náhrady části uložených vkladů. O rok později pak došlo k renesanci odvětví, kterému napomohl zejména nový zákon a přelicencování kampeliček. Od ledna roku 2006 jsou družstevní záložny pod regulací České Národní Banky, která začátkem  dubna 2006 převzala tuto roli od Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami a je vykonavatelem dohledu nad celým finančním trhem. Regulace byla nastolena podle směrnic EU a kampeličky nyní musí splnit daleko přísnější kapitálové požadavky. Založení a činnost družstevních záložen je upravena zákonem č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech ve znění pozdějších novelizací. Pro založení družstevní záložny je od 1.února 2005 nutno složit 35 milionů korun a získat od ČNB povolení k působení v ČR. Opatření vedlo k postupnému snižování počtu záložen, protože mnohé záložny, které se ctí přežily předchozí bouřlivé období, nebyly schopné tak velkou částku obstarat a musely buď odejít z trhu nebo fůzovat nebo se nechat zakoupit investory, ktšří s nimi měly své vlastní záměry. Zvýšení požadavku na základní kapitál se zdůvodnilo příslušnou směrnicí Evropské unie.

Z původních 127 družstevních záložen v roce 1999 zůstalo na českém trhu v roce 2010 pouhých 16 záložen. Jejich přehled a informace o každé z nich lze nalézt na stránkách ČNB (www.cnb.cz).

Jedná se o velmi rozmanitou skupinu finančních institucí. Zajímavé je, že 7 z nich má sídlo na Praze 1, čtyři v jiných částech Prahy a pouze 5 záložen je mimoporažských. Největší záložnou v České republice je FIO, která patří do skupiny významného obchodníka s cennýmni papiry stejného jména, dále WPB, Moravský peněžní ústav, Akcenta a další. Vzhledem k tomu, že minimální základní kapitál mohou složit spíše firmy, stala se družstevní záložna vhodnou formou, jak vstoupit na trh peněžních služeb a v případě úspěchu poté zažádat o bankovní licenci a přestoupit do skupiny bank, kde je potřeba již minimálně 500 mil Kč základního kapitálu. To se již podařilo záložně FIO, a v jednání s ČNB je též záložna WPB, a další.

Rozsah poskytovaných služeb se liší s každou záložnou, některé poskytují pro své členy jen základní služby týkající se termínovaných vkladů, jiné společnosti nabízí kompletní finanční služby, podobně jako banka. Záložny jednak vklady přijímají, ale také úvěry poskytují, a to obvykle za vyšší sazby než běžné banky, mezi žadateli o úvěr bývají často bankami odmítnutí žadatelé o úvěr, kteří pak akceptují vyšší úroky od záložen..

V oblasti záložen působí Asociace družstevních záložen. Ta byla založena v roce 2001 a v současné době sdružuje 14 členů. Původním úkolem Asociace družstevních záložen byla snaha vylepšit obraz kampeliček v České republice a společný postup spřízněných záložen v době přípravy harmonizace zákona č. 87/1995 Sb., o úvěrních a spořitelních družstvech.

Závěr:

Družstevní a spořitelní družstva po roce 1989 zůstala daleko za rozsahem a úrovní tohoto sektoru v minulosti v Čechách i v současném světě. Přerušeni tradice umožnilo obsadit trh velkým bankám, které dokáží začínajícím záložnám konkurovat na retailové úrovni.

Ve světě, kde k přerušení tradice nedošlo, družstevní sektor v bankovnictví přetrvává a je důležitou součástí finančního trhu. Dochází sice také k tomu, že původní sítě družstevních malých ústavů se centralizují a stávají se z nich velké bankovní korporace (např.. Reiffeisen, Credit Agricole, aj.) přesto však na trhu zůstává funkční síť drobných místních nebo profesních a spolkových peněžních družstev, které svým členům poskytují především retailové služby (spoření, drobné úvěry, peněžní a úvěrové karty atp) a udržují tak funkční alternativu proti velkým bankám.

Světové družstevní bankovnictví zastřešuje Světová rada úvěrových družstev World Council of Credit Unions , www.woccu.org , která se snaží poskytovat podporu především družstevnímu bankovnictví v rozvojových zemích.

Družstevní banky mohou využívat svojí výhody, kterou je blízkost ke klientovi a znalost místního prostředí a tímto snižovat rizikovost svých úvěrových obchodů. Jako každá peněžní instituce, která pracuje s cizími penězi se však i úvěrové družstvo musí úspěšně vyrovnat s třemi hlavními kritérii bankovního byznysu a těmi již po mnoho staletí jsou :

• rentabilita (dosahování zisku nebo aspoň ne ztráty ve středně a dlouhodobé periodě)
• likvidita (udržovaní takové struktury bilančních aktiva a pasiv, která umožní solventnost družstva, tj. pohotové vyplácení vkladů klientům)
• riziko (řízení všech rizik tak, aby nebyly ohroženy rentabilita a likvidita.).

Úkoly pro AZ ve spojení s dalšími tématy, kterým se budeme výhledově věnovat:

• příklady ze zahraničí jako inspirace
• vytipovat družstva, která by mohla mít zájem o založení vlastní záložny
• rozvíjet alternativní formy, jako např. mikroúvěr