Michal Černý: V nepřítomnosti posvátného

Obklopeni šílenou megatechnologií

Nad knihou Jerryho Mandera „V nepřítomnosti posvátného” (Doplněk, 2003)

Když si na to přibližně po šesti letech vzpomenu, ještě teď mě mrazí v zádech. Bylo to totiž skutečně docela faux pas – jakožto redaktor populárního IT časopisu Chip jsem v jednom z článků zmínil knihu V nepřítomnosti posvátného Jerryho Mandera. Stěží najít něco, co by bylo srovnatelně absurdní: psát o nesmiřitelném kritikovi technologií Jerrym Manderovi v tak techno-optimistickém časopisu, jakým je Chip, navíc dost nešikovným způsobem, je opravdu docela – jak říká klasik – „paux fas”.

V té době jsem zkrátka byl technologiemi přesycený: do práce jsem jezdil v podzemních a nadzemních elektrifikovaných strojích, pracoval uvnitř velkoměsta, kde najít jediný strom je umění, v zaměstnání jsem zíral do monitoru, a za všudypřítomného elektronického smogu wi-fi sítí nedělal nic jiného, než z internetu stahoval gigabajty informací pojednávající o technologiích. Podívám-li se zpátky, nemůžu se sám sobě divit, že jsem o přetechnizovaném počítačovém světě začal tak trochu pochybovat, a Manderovu knihu v Chipu zmínil.

Když jsem však toto dílo začal číst nyní po několika letech, začaly výrazněji vyvstávat pochybnosti i o správnosti Manderových závěrů. Tento text by tak neměl být jednoznačně pochvalnou recenzí, ale spíše kritickým zamyšlením nad rolí technologií v našem světě.

„Okamžitě přestaň ty šmejdy brát!”

Ústřední myšlenka knihy V nepřítomnosti posvátného není nikterak nová a objevná. Nejde vlastně o nic jiného než o vyjádření pochybností nad směřováním naší technologické civilizace. Jsme neustále zavalováni skvělými výdobytky techniky, propagovanými masivní reklamou. Televize, lasery, roboti, auta nebo počítače – tím vším jsme obklopeni, takže dnes už vlastně nežijeme uvnitř přírody, ale uvnitř vlastních vynálezů – strojů. Jsme součástí procesu samopohybu megatechnologie – nové a nové vynálezy nás vždy posouvají někam jinam, a nad tímto procesem máme kontrolu jen v omezené míře. Tam, kde ještě ve třicátých letech dvacátého století byl les, je dnes asfaltová silnice plná řítících se aut nebo supermarket.

Jerry Mander uvádí příklad svého otce, který ke konci života musel brát mnoho nově vynalezených medikamentů – jedny u něj vyvolávaly stavy úzkosti, musel proto brát jiné, které zase způsobovaly vysoký krevní tlak. „Okamžitě přestaň všechny ty šmejdy brát!” křičel na něj do telefonu jeho domácí lékař. Nebylo to však nic platné, nové léky způsobovaly řadu negativních vedlejších účinků, a Manderův otec brzy zemřel.

Tradiční nářek nad technologickou civilizací, která systematicky poškozuje svoje přirozené prostředí, se často objevuje jak u profesionálních ekologů, tak i u laické veřejnosti. Je však třeba dodat, že Mander píše velmi čtivě a pro dokreslení svých tvrzení používá řadu zajímavých příkladů.

Nejlepší lék na jarní alergii

Asi největším průšvihem technosféry je, že vytváří bariéru mezi člověkem a přírodou, která je jeho přirozeným prostředím. Velká část lidí je zcela odcizena přírodě, což je také jedna z příčin, proč se k ní chovají tak brutálním způsobem. Nechci však tvrdit, že se mě to vůbec netýká, a přiznávám, že bych sám mohl posloužit za exemplární příklad člověka, který se odcizil přírodě – od narození se pohybuju uvnitř města a v přírodě se necítím úplně bezpečně. Existují však i horší případy – v již zmiňovaném Chipu jsem se často bavil s kolegou, který tvrdil, že nejlepší lék na jarní alergii je vlézt si do auta a zapnout klimatizaci.

Co se týká návrhů řešení, Jerry Mander se nechal inspirovat kanadským teoretikem médií Marshallem McLuhanem, jehož známou větou je, že médium samo o sobě je poselstvím. Všeobecně přijímaná lidová moudrost přitom zní, že technologie sama o sobě není dobrá či špatná, ale vše závisí na tom, jak jí použijeme. Takovým způsobem podle Mandera mluví náměsíčník, a z této iluze je třeba se probrat. Každé médium či každá technologie je poselstvím, měnícím způsob, jakým nakládáme se světem. Podle Mandera je třeba vzdát se toho, že technologie je hodnotově neutrální, a jeho kniha je výzvou k odpovědnějšímu a uvážlivějšímu chování. Na každou novou technologii je podle něj třeba uplatňovat presumpci viny, a také ji podrobit celistvé analýze. Technologie totiž často hodnotíme podle toho, co mohou přinést nám osobně. Říkáme například „S autem se pohodlně a rychle dostanu kamkoli”, nebo „díky počítači můžu s kýmkoli komunikovat a z internetu se rychle dozvím spoustu věcí.” Toto přemýšlení o technologiích výhradně z osobního úhlu pohledu je potřeba zavrhnout, každou technologii podrobit holistické analýze, ptát se po tom, co nám může přinést, co nám naopak vezme, a především po tom, komu taková technologie slouží.

Šílené vize opuštění těla

Jerry Mander správně upozorňuje na to, že mnohé technologie, jako například televize nebo počítače, slouží především velkým korporacím a mocným tohoto světa. Na druhou stranu, jeho názor by bylo možné v některých aspektech označit za extrémní – je jasné, že jakékoli naše rozhodnutí má pozitivní a negativní důsledky, zneužít se dá cokoli a zcela odmítnout vědecko-technický vývoj by znamenalo vrátit se na úroveň jihoamerických Indiánů povodí Amazonie, což je vize, která mě osobně příliš neláká. Domnívám se, že něco takového Mander ani netvrdí, pouze varuje před extrémy, šílenými vizemi nanotechnologií nebo před plány, jak lidské vědomí přenést do počítačů a zbavit se tak zbytečné přítěže svého těla, a podobně.

Jistě by bylo možné nalézt i jiné argumenty proti Manderovi. Zhruba před dvěma lety jsem pro časopis VTM Science dělal rozhovor s Josefem Kovářem, který se ve svém studiu Silfor zabýval vynálezy a zlepšeními například pro automobilový průmysl. Bavili jsme se o roli technologií, a zatímco já zastával spíše negativní pohled blízký Manderovi, Josef Kovář je hájil. Ptal jsem se ho, jestli by se projektanti neměli zaměřit na to, aby technologie byla více v souladu s přírodou – řečeno slovy E.F. Schumachera, zda by se vědci neměli soustředit na vytváření věcí, které jsou jemné, elegantní, nenásilné a krásné. „A co je to vlastně příroda?” zeptal se mě Kovář. Nabídl jsem definici, že technický svět je vytvářen nedokonalým člověkem, zatímco svět přírody dokonalým Bohem. Podle Kováře však přírodu definovat nelze, příroda je totiž všechno existující, a lidské myšlení je rovněž integrální součástí přírody. Z tohoto pohledu tedy technologie neznamená narušení přírody, protože je sama její součástí. Jakkoli tomuto názoru nefandím, bylo by možné ho použít jako protiargument.

Ekolog z reklamky

V kontrastu k současné přetechnizované supercivilizaci klade Jerry Mander jednoduchou společnost původních obyvatel severní Ameriky. Život severoamerických Indiánů by se dal vystihnout jedním z hesel, kterým je známé například duchovní hnutí Haré Kršna – jednoduchý život, hluboké prožívání. V knize tak byly propojeny dvě zdánlivě nespojitelné věci: selhání moderních technologií a zápas původních národů o přežití.

Na díle je znát, že na něm autor pracoval deset let a ještě mnohem déle ho promýšlel. Dal si záležet na tom, aby byl maximálně přesvědčivý a mohl si stát za každou větou, kterou napíše. Je zajímavým paradoxem, že jeden z nejvýraznějších zastánců ekologického názoru vzešel z prostředí, které je přímo esencí technologického kapitalismu – z úspěšné reklamní agentury, která měla prestižní klientelu po celých Spojených státech.

Jak už bylo zmíněno zpočátku, z tématického hlediska není kniha V nepřítomnosti posvátného ničím zcela novým a originálním, ale díky své přesvědčivosti a propracovanosti rozhodně stojí za přečtení.